TC&JV - 6. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Změny

Juan POV

14 let

„Jak? Jak, Migueli?“

Juan u stolu zavrtěl hlavou, jeho mladší sestry byly příliš zaměstnané tabletem, který právě sdílely, a sledování jejich oblíbených youtuberů bylo důležitější než matčino falešné zhroucení. Na druhou stranu, možná právě proto jim to bylo jedno – protože věděly, že se jejich máma zase chová jako obvykle.

„Steph…“

„Jak to, že mám čtrnáctiletého, Migueli? Vždyť mu nedávno bylo teprve pět!“

Jeho matka takhle vyváděla od chvíle, kdy se toho rána poprvé probudil. Protože jeho narozeniny letos připadly přesně na polovinu týdne, příliš se o skutečný den, kdy mu bylo čtrnáct, nestaral.

Víc se těšil na nadcházející víkend, kdy rodiče plánovali narozeninovou oslavu, o kterou sice nestál, ale i tak bude zábavná.

Navíc přiletí Cece se svou mámou.

Neviděl ji už tři měsíce.

Příliš dlouho.

Stýskalo se mu po nejlepší kamarádce.

„Sakra, dobře, přijdeme pozdě,“ řekl Juanův otec a obešel kuchyňský ostrůvek poté, co své ženě vlepil polibek na čelo. K matčině prospěchu konečně přestala fňukat nad tím, že Juan už není dítě, ale teď se na něj dívala, jako by se měla každou chvíli rozplakat.

To?

To bylo ještě horší.

A to by Juan neudělal.

Většinu času mu nevadilo dopřávat matce její nesmysly. Jak rád říkával jeho otec, bylo to právo Stephanie jako jeho matky. Koneckonců ho přivedla na svět a to nejmenší, čím se jí za to mohl odvděčit – vedle toho, že jí dal lásku –, bylo nechat ji, aby se nad ním rozplývala, jak se jí zlíbí.

Většinou se o to snažil.

Ne však, když ho chtěla celého obrečet.

Než se matka stačila rozběhnout, Juan si strčil do úst poslední půlku bagety, jednou rukou sebral ze stolu mobil a druhou z podlahy popadl tašku s knihami. Obešel stůl a byl připraven následovat otce, protože Miguel ho obvykle odvážel do soukromé střední školy na druhém konci města, zatímco matka odvážela jeho sestry do jejich nižší školy.

Nedošel ani ke vchodu do kuchyně, než ho matka dostihla. Stephanie ho chytila zezadu a její drobné paže se mu pevně ovinuly kolem krku, aby ho mohla vtáhnout do objetí, které ho prakticky udusilo. Polibek za polibkem mu zasypávala vršek nakrátko ostříhaných vlasů, až se Juanovi dělalo nevolno, i když svou mámu miloval.

„Přestaň růst,“ řekla mu.

Juan zavrtěl hlavou. „Takhle to opravdu nefunguje, mami.“

Povzdechla si a znovu kolem něj pevněji sevřela paže, než se jí ho podařilo ještě jednou políbit na temeno hlavy. „Jo, já vím. Miluju tě, hmm? Buď ve škole hodný.“

„Kdy nejsem hodný, mami?“

„No… sakra, řekla jsem, že tě miluju. Ještě nejsi tak starý, abys mi to nemohl říct nazpět, Juane.“

Ne, nebyl.

A nikdy nebude.

„Taky tě miluju, mami.“

Její dlaň ho poplácala po zátylku a dala mu tichý pokyn, aby se vydal za otcem. Juanovi nebylo třeba znovu říkat, a než vklouzl do otcova auta, Miguel už byl připoutaný a zařadil zpátečku.

„Byl jsi hodný na svou mámu, že?“

Juan se na otce podíval zboku. „Čekáš snad, že nebudu?“

Jeho otec se usmál. „Nikdy, Juane.“

„Hmm.“

Než mohl otec říct něco dalšího, telefon v Juanově ruce zazvonil. Vyvolal domovskou obrazovku, zkontroloval příchozí textovou zprávu a usmál se, když zjistil, kdo to byl a co ve zprávě stálo.

Cece.

„Co je to?“ zeptal se otec.

Všechno nejlepší k narozeninám, Juane. Uvidíme se o víkendu.

Doprovázely to tři emotikony se srdíčkem.

„Juane,“ naléhal Miguel.

Odepsal rychlé poděkování a že na ni bude čekat, jakmile s matkou dorazí na soukromou přistávací dráhu.

Jako vždycky.

„Cece,“ řekl nakonec, „popřála mi všechno nejlepší k narozeninám.“

„Hm.“

„Co?“

Miguel pokrčil rameny a s lehkostí se pohyboval po známých ulicích. „Ah, nic. Jen přemýšlím.“

Juan si otce prohlédl. „Neznělo to jako nic. Říkal jsi, hm. Říkáš hm, jen když mi chceš něco říct, ale nejsi si jistý, co nebo jak to říct. Co bys mi chtěl říct o Cece?“

„Jsi v tom až po uši že, synku?“

Mýlil se, nebo?

Juan si to nemyslel.

„O co jde?“

„No, je to… ona. Cece.“

Juan se zamračil. „Co je s ní?“

Miguel se zasmál, ale bylo to skoro… napjaté. Možná trapné?

Juan si pomyslel, že jediný případ, kdy slyšel otce takhle mluvit, byl, když jeho dvanáctiletá sestra začala menstruovat a doma byli jen on a táta, aby to řešili, než se vrátí máma.

„Víš, že je do tebe zamilovaná, že?“

Juan ztichl. „Chci říct…“

„A že jí brzy bude třináct – právě ti bylo čtrnáct. Na to si musíš dávat pozor, víš? Rozumíš věcem víc než ona a nevypadalo by to dobře…“

„Takoví nejsme, tati.“

Miguel pomalu vydechl a podíval se na Juana ze strany. „Přesto, Juane. Ty takový ještě nejsi. Ale takové věci? Ty se mění jen tak tak. Všechno se mění mrknutím oka a já se chci jen ujistit, že chápeš, jak se máš správně chovat. Ne, to je špatně. Vím, že víš, jak se chovat. Jen chci, abys mi řekl, že rozumíš všemu, co ti teď říkám. Že mě slyšíš.“

Ano, slyšel.

Také to už nějakou dobu věděl.

O Cece… a její zamilovanosti.

Nejdřív si tak nějak myslel, že je to jen nějaká nevinná věc. Navíc na tom vlastně nezáleželo, protože Juan se pořád díval na Cece a viděl v ní svou kamarádku. Jeho otec o té změně mluvil, jako by k ní mělo dojít, ale Juan nevěděl, že k ní dojde.

A pokud ano?

Kdyby se všechno změnilo?

No, o to právě šlo.

Nezměnilo.

Ještě ne.

***

„První z mnoha rozhovorů,“ zabručel Juan ze sedadla řidiče. Cece na sedadle spolujezdce se zasmála. „Nech toho, zlato.“

„Nemůžu si pomoct. Myslím, že je to roztomilé.“

„Jasně, tak roztomilý.“

Na zadním sedadle mě jejich výměna názorů rozesměje. Skoro se chci zeptat, kdy ta změna přišla, protože očividně přišla.

Ale neudělala jsem to.

To by mi řekli oni.

Až oni budou chtít.