Brick - 7. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Sydney

Druhý den, i když si to nerada přiznávám, tak trochu doufám, že Gavin přijde do kavárny. Ale ráno přijde a odejde a on se neobjeví. Je však sobota a já si musím připomenout, že jsem ho nikdy neviděla přijít o víkendu.

Hailey přijíždí brzy odpoledne na krátkou směnu, abych mohla vyřídit nějaké papírování. Když přijde, je mezi zákazníky pauza, takže mám šanci si s ní popovídat, než se vrátím do své kanceláře.

„Jaká byla včerejší schůzka po škole?“ Ptám se jí. „Nenapadlo mě, že bych se tě na to včera odpoledne zeptala.“ Na test z matematiky jsem si vzpomněla, ale na tohle ne.

„Výbor pro seniorské aktivity? Bylo to v pohodě.“ Zvedne jedno rameno v polovičním pokrčení ramen. „Přišlo na něj hodně super populárních dětí – to obvykle není moje parketa. Ale myslím, že na něj zatím budu chodit dál.“

„Co přesně ta komise dělá?“ Sáhnu pod pult pro hromádku kelímků s sebou a postavím je vedle pokladny.

Věnuje mi malý sarkastický úšklebek. „No, v podstatě organizujeme aktivity pro seniory.“

Odfrknu si. „Jasně. To jsem pochopila. Jako co?“

„Jako…“ začne počítat na prstech. „Tady je malování stěny pro seniory. A večírek maturantů a večírek maturantek. A spousta tanečních. A maturitní průvod. A celonoční večírek a den maturantů.“

„Páni. Budeš mít mezi všemi těmi večírky vůbec nějaký čas na učení a úkoly?“

„Vážně?“ Podívá se na mě. „Mluvíš jako máma.“

Bože. Tak trochu jo, uvědomím si. „Promiň. Ale zdá se, že je to strašně moc věcí, které ti ukrajují z času, který bys mohla potřebovat na… no, já nevím… domácí úkoly a tak.“

Hailey na mě odmávne rukou. „Prosím tě. Tanner Springs High je taková flekovská škola. Minulý rok jsem si domů přinesla knížky jen asi třikrát. Všechny domácí úkoly si dělám ve studovně. O mě se neboj.“

„Dobře, tak já se budu starat o sebe,“ ušklíbnu se. „Budeš mít při všech svých mimoškolních aktivitách čas pracovat tady v obchodě?“

„No, vlastně…“ Kousne se do rtu. „O tom jsem si s tebou chtěla promluvit.“ Omluvně se zamračí. „Myslíš, že by se dal nějak přehodit můj rozvrh, abych mohla občas pracovat večer místo po škole? Musíme se zapsat na věci, se kterými budeme pomáhat ve výboru. Kdybych měla aspoň pár dní v týdnu, kdy bych věděla, že tu nemusím být až do večera, mohla bych se přihlásit na víc věcí.“

„Na někoho, koho tahle ‚scéna‘ moc nebaví, se do toho zřejmě opravdu vrháš po hlavě,“ škádlím ji.

„No…“ řekne šibalsky, „je tu jeden kluk, do kterého jsem tak trochu zabouchnutá a který je taky v komisi.“

„Aha! Tady je!“ Zakokrhám. „Takže tvoje kamarádka Melissa ve skutečnosti není důvodem, proč ses k nim přidala.“

„Ne, ona je,“ namítne Hailey. Její tvář se zbarví do rozkošného odstínu růžové. „Ale… když jsem přišla na tu schůzku, Teddy tam náhodou byl taky.“

Už se chystám začít Hailey grilovat o každém detailu její zamilovanosti, když do obchodu vejde ostře oblečená starší dáma. Stříbřitě bílé vlasy má nakrátko vyčesané do atraktivního drdolu a na očích překvapivě módní kulaté brýle s želvovinovými skly. Už jsem ji tu jednou nebo dvakrát viděla. Vždycky přichází sama a vždycky má s sebou tlustý paperback, který si čte, zatímco pije kávu.

„Dobrý den,“ pozdravím ji. „Co si dáte?“

Roztržitě se na mě usměje. „Dám si střední, netučnou, bez pěny, extra panáka, polo kávu vanilkové latté. Tady.“

„Jasně.“ Odpovím. „Posaďte se a já vám za chvilku přinesu pití.“

Hailey na mě zvedne oči a odejde hledat stůl. „Páni, ona si opravdu oblíbila kávové speciality.“

Připravím ženě nápoj, a právě když ho dokončím, zazvoní mi v kapse telefon. Nechám Hailey, aby jí přinesla latté, a zkontroluji zprávy.

Je to zpráva z čísla, o kterém jsem doufala, že už ho nikdy nebudu muset vidět.

Myslela sis, že tě nenajdu, viď, krávo? Kde jsou moje, zasraný prachy?

 

PROJEDE MNOU MALÝ ZÁCHVĚV strachu. Našel mě.

Vždycky jsem věděla, že se to může stát, i když jsem doufala, že se to nestane.

Ví, kde jsem? Ví, kde bydlím? Ví něco víc než moje číslo?

Stojím jako přimražená na místě a snažím se nepanikařit. Samozřejmě jsem věděla, že Devon by mě dokázal najít, kdyby chtěl. V dnešní době není snadné zmizet, protože každý má elektronickou stopu, kterou je těžké vymazat. Je tolik věcí, které jsem mohla udělat, abych se skryla, a neudělala jsem to: změnit si jméno, opustit zemi… Místo toho jsem se rozhodla prostě opustit Atlantic City, vzít si to, co jsem věděla, že je moje, a odmítnout žít svůj život ve strachu.

Rozhodla jsem se věřit, že jsem pro Devona dost malý brambor, aby mě nechal na pokoji. Že se rozhodne, že mu nestojí za to mě hledat.

Vypadá to, že jsem si možná vybrala špatně.

Prsty se mi vznášejí nad obrazovkou a já se snažím rozhodnout, co mám dělat. Odpovědět na jeho zprávu by bylo šílené, ale neodpovědí, ho neošálím. Jestli má tohle číslo, ví, že jsem to já.

Ty peníze jsem si vzala zpátky, co mi patřilo, říkám si zarputile. V první řadě to byly peníze, které mi ukradl. Ať si to v hlavě přetočí, jak chce, je to pravda. A oba to víme.

„Takže je to v pořádku?“

Hailey mě vytrhne z myšlenek.

„Co je v pořádku?“ Koktám.

„Občas mě změnit na večery.“

„Ah.“ V duchu zatřesu hlavou, abych si ji pročistila. „Hm, jasně, myslím, že jo. Podívám se na rozvrh. Jen tě budu muset naučit, jak se zavírá.“ Strčím telefon zpátky do kapsy a věnuji jí, jak doufám, normální úsměv.

„Úžasné,“ ušklíbne se. „Ty jsi tak skvělá.“

„Hailey,“ řeknu jasným hlasem a doufám, že neslyší, jak se mi třese. „Musím si jít něco rychle zařídit. Můžeš to za mě na chvíli vzít, než se vrátím?“

„Jasně, bez problémů,“ přikývne. „Mám to pod kontrolou.“

„Díky. Vrátím se asi za hodinu.“ Trochu nejistě kráčím po chodbě, ale místo abych zabočila do kanceláře, pokračuji dál, zadními dveřmi k autu. Rukou, která se mi začala třást, hodím telefon na zem přímo za jednu ze zadních pneumatik.

Pak nasednu, otočím klíčkem v zapalování, hodím zpátečku a schválně se přes něj zacouvám.

A pak se vydám přes celé město ke svému mobilnímu operátorovi. Pořídit si nový mobilní telefon a nové číslo.