Brick - 4. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Sydney

„Ježíši,“ zařve Brick – Gavin – a vyskočí na nohy. „Co to sakra bylo?“

„Já nevím!“ Vykřiknu a podívám se směrem dozadu. Srdce se mi rozbuší rychlostí asi milion mil za hodinu. Mám pocit, že mi každou chvíli praskne v hrudi.

Během několika vteřin je na druhé straně místnosti. Omámeně ho následuju těsně za sebou, vyděšená, ale najednou ráda, že nejsem v obchodě sama. V kuchyni z jednoho z hořáků sporáku vyšlehl sloup plamenů. Gavin se rozhlédne a vytáhne ze zdi hasicí přístroj. Zatáhne za kolík, namíří trysku a stiskne páčku.

Nic se neděje.

„Kurva,“ vykřikne. „Kde máš jedlou sodu?“

Začnu mu to říkat, ale pak mě napadne něco lepšího. „Počkej!“ Vykřiknu. „Vezmi tamhle tu pokličku!“ Podívá se tam, kam ukazuji. Popadnu kuchyňskou rukavici a opatrně se natáhnu, abych vypnula hořák, a Gavin vezme velkou plochou poklici a hodí ji na pánev.

A právě tak rychle, jak oheň vznikl, zhasne.

„Do prdele,“ zalapám po dechu a nakloním se. Položím si ruce na kolena a několikrát se zhluboka nadechnu, abych se neudusila.

Gavin položí hasicí přístroj na pult. „Proč tu sakra nemáš funkční hasicí přístroj?“ vyhrkne.

Popravdě řečeno, nevěděla jsem, že hasicí přístroj nefunguje. Byl v pořádku, když ho hasičský komisař zkoušel při inspekci. Ale Gavin se mnou mluví, jako bych byla nějaké hloupé dítě, a já nesnáším, když se mnou lidé takhle mluví. Obzvlášť muži.

„Kdybys to použil, zamořilo by to celou kuchyň,“ odtuším a znovu se zhluboka nadechnu, abych se uklidnila.

„Koho to kurva zajímá?“ zavrčí. „Mohlo to tu celé shořet. To by bylo taky zatraceně ‚kontaminovaný‘.“

„No, to se nestalo,“ vystřelím naštvaně. „Takže jsme v pohodě.“

„Ježíši Kriste…“ Prohrábne si drsnou rukou tmavé vlasy a vypadá, že uvažuje o tom, že mě uškrtí.

„Podívej se.“ Natáhnu se k němu, nakloním se a zvednu z pultu malý kovový předmět. „Tady je viník.“ Natáhnu ruku, aby si ho mohl prohlédnout. Vypadá to trochu jako velká kulka s jedním koncem vybuchlým.

„Je to kartuše s oxidem dusným,“ vysvětlím. „Do dávkovače šlehačky. Musela jsem ji nějak nechat na plotně. Asi se dostala moc blízko k plamenům a vybuchla.“

Chvíli na ni zírá a pak se podívá na stěnu – v níž je zhruba v úrovni hrudníku důlek velikosti oxidu dusného. „A tam to narazilo, když to letělo,“ řekne a ukáže na důlek. Poprvé si všimnu, že kůže na hřbetu jeho levé ruky je hluboce zjizvená, jako popáleniny, které se zahojily. Jizva pokračuje až do poloviny předloktí, kde ji částečně zakrývá propracované tetování, lebka napůl ve stínu.

Přiložím nábojnici k důlku, na který ukazuje, a porovnám je. „Jo, určitě máš pravdu,“ řeknu. „Nepamatuju si, že by tam ten důlek byl dřív.“

„Ježíši,“ zamumlá. „Co jsi to kurva, dělala, Sydney, že jsi tu věc nechala ležet? Co si myslíš, že by ti ta zasraná nábojnice udělala, kdybys tu byla?“

„Uklidni se,“ vyhrknu. „Vážně, o nic nejde. Nic zlého se nestalo.“ Dělá ze mě idiota, a to mě ještě víc naštve.

„Mohlo ti to vyrazit oko. Nebo něco horšího.“

Vypustím ze sebe chrčení. „Proboha, uklidni se! Mluvíš jako něčí babička.“

„Zatraceně, myslím to vážně!“ Chytne mě za paži a přitáhne si mě k sobě. Jsem tak ohromená, že mě ani nenapadne se odtáhnout. „Co kdyby tě ta věc zasáhla do hrudi, Sydney? Když to dokázalo udělat takový důlek do zdi, co by to udělalo  s tebou? Co kdyby tě to zasáhlo tady?“ Jeho palec se dotkne kůže těsně nad véčkem mého trička. „Nebo tady?“

„Já…“ Koktám. Šok z jeho doteku, tak intimního, ve mně vyvolá otřes, který všechno vyostří. Když je takhle blízko a jeho černé oči na mě intenzivně hledí, jsem trochu vyděšená a zároveň si velmi, velmi dobře uvědomuji, že jsem úplně sama s mužem, kterého sotva znám. Mužem, z něhož naprosto vyzařuje sex a síla. Cítím, jak mi tuhne tělo, i když mi mezi nohama začíná narůstat teplo.

Musí cítit, že mě vyděsil, protože o vteřinu později uvolní sevření mého zápěstí a trochu se odtáhne.

„Kurva,“ zamumlá a zavrtí hlavou. „Hele, promiň. Ale Ježíši. Mohla jsi být právě teď na cestě na pohotovost. Chápeš to, ne?“

Má samozřejmě pravdu. Kdybych byla před chvílí v kuchyni, mohla jsem se vážně zranit. Popálit se, nebo něco horšího. Snažím se to všechno bagatelizovat, ale při pomyšlení na to, jak blízko jsem byla nehodě, která mi změní život, se mi v žilách rozechvěje opožděný adrenalin. Najednou se cítím tak trochu na omdlení. Rty se mi chvějí a já se do nich kousnu, aby si toho nevšiml. Zhluboka se nadechnu.

„Chápu, že jsem se mohla zranit,“ zamumlám a hlas se mi téměř zlomí. „Jen… se tím raději nezabývám. Nestalo se to. Všechno je v pořádku. To je to důležité. Dobře?“

Očekávám, že na mě zase začne štěkat. Ale neštěká. Vlastně neřekne nic.

Pořád mě drží za zápěstí.

Přitáhne si mě jen o kousek blíž. Dívám se na něj – na jeho plné, smyslné rty. Na kůži mi začíná bzučet. Pod tričkem mi ztvrdnou bradavky.

Přestávám dýchat. Myslím, že on taky.

Gavin se ke mně nakloní. V hrdle vydám tichý zvuk, když se mi začnou chvět víčka.

„Haló?“ ozve se hlas z obchodu. Víčka se mi otevřou.

Nehýbe se. Jeho oči na mě zůstávají upřené. Čeká, co udělám.

„Hned jsem tam!“ Zavolám zpátky. Beze slova vytrhnu zápěstí z jeho sevření a vyklouznu z jeho dosahu, tváře mi zrůžověly.

 

HLAS VENKU V OBCHODĚ patří paní Bauer, která přišla s malou vnučkou v kočárku. S ní začíná dopolední proud zákazníků a stoly se začínají plnit takovými zákazníky, kteří se zdrží u rozhovoru a pečiva. Většinou jsou to starší dámy, které přicházejí do obchodu ve dvojicích a trojicích, nebo mladé maminky tlačící kočárky a hledající trochu klidu.

Připadá mi jako milosrdenství, že tempo příchozích je právě tak stabilní, abych se po tom, co se málem stalo v kuchyni, nemusela znovu postavit tváří v tvář Gavinovi.

Protože se mělo něco stát. A já jako idiot nehodlala udělat nic, abych tomu zabránila.

Člověk by si myslel, že už jsem se naučila jednu nebo dvě lekce, jak se vyhýbat nebezpečným mužům a pochybným situacím, vzhledem k tomu, že mám spoustu zkušeností s tím, jak si lidi rozeznat a zjistit, kteří jsou nebezpeční a kteří ne. Přišla jsem do Tanner Springs právě proto, abych nechala svou minulost za sebou – včetně jedné velmi špatné chyby – a začala znovu někde na novém místě. Člověk by si myslel, že už budu lepší v tom, že se nebudu vrhat do hloupých situací, kdy si najednou uvědomím, že mi to přerůstá přes hlavu.

Cítím Gavinovu přítomnost, když se za mnou vysmekne zpoza pultu. Popadne ze stolku svůj cestovní hrnek a bez rozloučení odejde. Většinou se mi uleví.

A jsem trochu zklamaná.

Zatímco paní Bauer nosím kávový nápoj a pomáhám její malé vnučce vybrat sušenku, tiše si nadávám. Co sis myslela, že k sobě pustíš takhle blízko cizího člověka? Vždyť o něm nevíš vůbec nic, kromě toho, že má rád kafe a jezdí na motorce. To je sebeobrana 101, Sydney. A selhala jsi.

Ignoruju ten druhý hádavý hlas v hlavě – ten, který mi říká, abych nebyla směšná. Jen se mi snažil pomoct. I když se při tom choval jako blbec. Mimochodem, ani jsi mu nepoděkovala.

Jo, posmívá se první hlas. Takovou ‚pomoc‘ rozhodně nepotřebuju.

Přicházejí další zákazníci. Přijímám jejich objednávky a nosím jim pití. Celou dobu mám v hlavě obraz Gavinovy tváře. Jeho výraz plný hněvu smíšený s obavami, když mě chytá za zápěstí.

Nenápadná změna jeho očí těsně předtím, než se ke mně sklonil.

Zachvěju se.

Pořád cítím drsnou kůži jeho prstů, jak mi sevřely zápěstí.

A měkké drásání jeho palce na holé kůži mého krku.

Na okamžik zavřu oči, když si představím měkký polštářek jeho rtů na mých.

Jsem ráda, že je pryč, říkám si. Jsem ráda, že se nic nestalo.

Tak proč potom po zbytek dne doufám, že je to on, pokaždé když zazvoní zvonek v obchodě?