Brick - 19. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Brick

Párty, kterou pořádáme na oslavu záplatování Bulleta a Lug Nuta, je takový nářez, že se do svého bytu v klubovně vleču, abych se vyspal, až skoro ve čtyři do ráno. Ale i tak se mi podaří druhý den ráno vytáhnout z postele a vyrazit do Golden Cup s dárkem pro Sydney.

Když dorazím do kavárny, zrovna obsluhuje starší dámu s kulatými brýlemi a stříbrnými vlasy, která v ruce drží tlustou knihu. Sydney vzhlédne, když vejdu, a věnuje mi drobný úsměv plný uznání, když té paní cinká kávu. Přistoupím k pultu s rukama za zády.

Sydney dnes vypadá zase trochu unaveně, ale to jí nijak neubírá na kráse ani na sexy kráse. Má na sobě malé růžové tílko, které zvýrazňuje plnost jejích rtů a krémovost její pleti. Krátce uvažuju, že ji vezmu dozadu, abych si zopakoval včerejšek, ale jsem si jistý, že by s tím nesouhlasila, když jsou v obchodě lidi.

„Dobré ráno, zlato,“ zavrčím. „Vypadáš dost dobře na to, abys mohla být snědena.“

Odměnou mi je zrudnutí. „To je můj dárek?“ zeptá se a kývne směrem k mým zádům.

„Je,“ přikývnu a vytáhnu ho.

„Hasicí přístroj!“ podiví se a tleskne rukama. „To jsi neměl dělat!“

Zasměju se a jdu dozadu, abych se pustil do instalace té věci. Odstraním starý hasicí přístroj ze zdi a pak na jeho místo nainstaluju nový. Celá věc mi zabere jen pár minut. Zatímco pracuji, Sydney se ke mně vrací.

„Přesně tohle jsem vždycky chtěla,“ usměje se. „Jak to víš?“

„Vím, jak se správně chovat k ženám,“ říkám jí.

„To víš,“ souhlasí. „Je to mnohem romantičtější než květiny nebo bonbóny. Ale jak mám vědět, že se mě nesnažíš jen dostat do postele?“

„Snažím se tě dostat do postele,“ zavrčím a chytím ji kolem pasu. „Nebo aspoň zpátky do kanceláře.“

„Je to tak?“ zeptá se s výzvou v hlase.

„To si piš, že je.“ Přitáhnu ji k sobě, trochu hrubě. Zvedne hlavu a podívá se na mě, oči má doširoka otevřené, zorničky velké.

„A co když řeknu ne?“ řekne trochu zadýchaně.

„Pak tě nechám jít,“ zamumlám a ponořím svá ústa k jejím. „Ale ty to neuděláš.“

Moje rty zakryjí ty její. Sydney mi sténá do úst, jak její tělo splývá s mým. Hladově ji líbám a můj penis tvrdne. Její ruce se mi ovíjejí kolem krku, mezi námi roste horko. Přitisknu ji k pultu a rukama se přesunu dolů, abych jí sevřel zadek a přitáhl si ji k sobě. Zakňučí a prohne se ke mně, nakloní boky tak, aby se její hebkost opřela o mou tvrdost.

„Kurva, Sydney,“ hlesnu. „Vezmeme to zezadu.“

„Haló?“ ozve se v tu chvíli netrpělivý hlas. „Dostanu zde nějaký servis?“

„Do prdele.“ Sydney se ode mě odtrhne. „To je ten chlap s kolache.“

„Ach, brácha,“ zamumlám si pod nosem a vzpomenu si na toho starého chlápka, který není nikdy s ničím spokojený.

Sydney sklouzne z pultu a upraví si oblečení. „Radši ho půjdu obsloužit,“ zamumlá. Spiklenecky se na mě podívá. „Dneska mám vlastně koláče. Mohl by zrovna omdlít překvapením.“

Odsunuje se ode mě a já ji nechávám jít. Dokončím přišroubování krytu hasicího přístroje ke zdi a ujistím se, že je bezpečný – což má navíc tu výhodu, že mi to dává čas uklidnit zuřící erekci v kalhotách. Vyjdu ven do obchodu právě ve chvíli, kdy Sydney nabízí starému chlápkovi kolache.

„Vypadají dost podobně,“ říká skepticky a podezřívavě se mračí, když nahlíží do vitríny s pečivem. „Ale to nic neznamená.“

Za ním si starší dáma s kulatými želvovinovými brýlemi a stříbrným bobem přišla pro doplnění. Když uvidí, na co se dívá, otevře oči dokořán.

„Jé, já jsem už léta neměla kolache!“ vykřikne. „Od té doby, co jsem vyrůstala v Cedar Rapids v Iowě.“

„Chtěla byste jeden ochutnat?“ Sydney se laskavě nabídne. Nemůžu si pomoct, ale usměju se jejímu útočnému šarmu. Je to chytrý tah. Kdo by dokázal odmítnout zákusek zdarma?

Sydney vytáhne z vitríny koláč s tvarohovou náplní a rozřízne ho napůl. Každou půlku položí na samostatný talíř a přisune je k muži a ženě. Žena si vezme tu svou jako první a pokusně se zakousne.

„Je to dobré?“ Muž přičichne.

„Je to perfektní,“ řekne žena se spokojeným úsměvem. „Přesně tak, jak má chutnat. Panebože, to mi připomíná vzpomínky.“

Muž zvedne svou půlku a ochutná. Sydney sleduje, jak žvýká a polyká.

„Vždycky říkám, že pekařství nemá cenu, pokud v něm nemají kollaches,“ říká ženě. K pečivu nemá žádnou poznámku, ale hlas se mu trochu zjemní. „Vyrostl jsem nedaleko Columbusu. Tamní pekárny – ty opravdové, ne ty moderní s vysokým stupněm falše – mají jedny z nejlepších kolache.“ Na chvíli se odmlčí. „Tenhle je docela dobrý,“ přizná neochotně.

„Děkuju,“ řekne Sydney střízlivě. „Budu se snažit dál.“

Muž si objedná kávu a odnese talířek se svou polovinou kolache ke stolu, kde sedí jeho přátelé. Sydney doplní ženě espresso a ta se vrátí ke své knize. Když mají oba o jídlo postaráno, otočí se ke mně a vítězoslavně zatleská pěstí.

„Chutnalo mu to!“ jásá. „Nemůžu uvěřit, že to nevyplivl, jako bych ho krmila jedem na krysy!“

„To je taky dobře,“ ušklíbnu se. „To bylo sakra velké úsilí, které jsi vynaložila, abys získala jednoho zákazníka.“

„Nemůžu si pomoct,“ oplatí mi úsměv. „Někdy prostě dostanu do hlavy nápad a nemůžu ho pustit z hlavy. Mám ráda výzvy.“

„To já taky,“ zamumlám a posunu se k ní o kousek blíž.

Zakroutí hlavou. „Ty mi říkáš výzva?“

„Dáváš mi trochu víc zabrat, než jsem zvyklý.“

Její úsměv zmizí. „Víš, že jsem po tobě nic nechtěla.“

„Hej.“ Natáhnu se k ní a odhrnu jí pramen vlasů z obličeje. „Vtip.“

Trochu se uvolní. „Dobře.“

Zvonek u dveří zacinká. Ohlédnu se a vidím, že do kavárny přichází skupinka žen. „Takže dneska pracuješ celý den?“

„Vlastně ne. Hailey má dnes volno ze školy. Nějaká akce pro učitele. Takže končím ve tři a ona dneska zavírá.“

„Kde bydlíš? Vyzvednu tě u tebe večer kolem sedmé.“

„Nemáš náhodou dneska večer čas, Sydney?“ zarecituje ostře. „Jestli jo, tak mě napadlo, jestli bys nechtěla něco podniknout.“

„Máš volno,“ zavrčím a nakloním se k ní tak blízko, že cítím vůni jejího šamponu. „Jakou máš adresu?“

„Měla bych tě odmítnout, víš.“ Dech se jí zadrhne v krku. „Už jenom proto, že se chováš jako blbec.“

„Vynahradím ti to.“ Sáhnu dolů a vsunu ruku mezi její kůži a pásek džínů. Držím mezi námi tenkou látku jejích kalhotek a prstem se jemně dotknu jejího klitorisu. Zalapá po dechu a zachvěje se.

„Třiadvacet sedm Adamsova,“ zašeptá.

„Neoblékej se,“ řeknu zhruběle. „Možná na sobě dlouho nic mít nebudeš.“