ED - 39. kapitola

Překlad: Fizulka

Lexi

Po křtu došlo v našem vztahu k posunu, a ne v dobrém slova smyslu. Během posledních tří měsíců začal Martinez pracovat víc a víc, domů se vracel čím dál méně. Někdy byl pryč celé dny, neřekl mi, kam jede, nebo kdy se vrátí. Nechával mě samotnou v podkrovním bytě, bála jsem se a nevěděla, jestli je mrtvý nebo živý. Vždycky se mi nakonec ozval, ale pořád to nebylo ono. Milující muž, se kterým jsem strávila poslední tři roky, se pomalu vytrácel. Nechával tu místo sebe muže, od kterého jsem před lety utekla. Už se mě nedotýkal tak často, vlastně se mě nedotýkal skoro vůbec. Stýskalo se mi po tom, jak mi jeho ruce přejížděly po celém těle. Jak jsem se mohla cítit jen s ním.

Chyběl mi.

Nejvíc mi chyběly jeho paže, které mě objímaly, když jsem spala. Už mě nikdy nedržel, říkal, že má moc práce a potřebuje pracovat. Nesmáli jsme se spolu. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy se naposledy usmál. Jeho oči byly opět chladné, temné a bezduché. Přesně ten samý strašidelný pohled, jaký měl v mých nočních můrách. Nevěděla jsem, co se děje, každý den to bylo něco jiného. Už jsem nedokázala držet krok s horskou dráhou emocí. Jako by se mě zase snažil odstrčit, úmyslně mě vytěsnil ze svého života. Myslela jsem, že to všechno je za námi a že už nemáme sílu to znovu prožít.

Bylo toho na něj moc, když mě představil své rodině?

Stalo se to pro něj příliš reálné?

Že by si to teď rozmyslel? Mně? Nás?

Jak dny ubíhaly, objevovaly se další nejistoty. Ve dne i v noci. Nedovolily mi odpočívat ani jednu zatracenou sekundu. Ani tanec už mě neuklidňoval tak jako dřív, už to nebyl můj únik. Tu ženu, co se na mě dívala v zrcadle, už jsem ani nepoznávala. Ztrácela jsem se kvůli pochybnostem o sobě samé a kvůli všem těm nejistotám.

To už mě nemiloval? Byl v tom někdo jiný?

Otázka za otázkou mě srážela k zemi stále víc a víc. Odmítala jsem uvěřit, že by něco z toho byla pravda, snažila jsem se ulehčit své přehnaně aktivní mysli jediným možným způsobem. Vymýšlela jsem si důvody a výmluvy jeho odtažitého chování. Někdy to fungovalo, ale většinou ne.

Probudila jsem se uprostřed noci, všude kolem sebe jsem cítila jeho přítomnost, jeho vůni. Přejela jsem rukou po prostěradle a hledala ho. To ovšem předpokládalo, že by ležel vedle mě. Jeho strana postele byla studená, jako už několik měsíců. Obrátila jsem se a otevřela oči. Najednou jsem mu byla tváří v tvář, seděl v křesle v našem pokoji. V ruce láhev whisky.

Posadila jsem se a vzala s sebou hedvábné prostěradlo. Zakryla jsem si obnažená ňadra. „Hej, co to tam děláš?” zeptala jsem se. Neviděla jsem ho dva dny.

„Hlídám tě,“ prohlásil prostě chladným a odtažitým tónem. Nedíval se mi do očí.

Láskyplně jsem se usmála a snažila se prolomit jeho ledové vystupování. „Alejandro, pojď si lehnout,“ přemlouvala jsem ho a poplácala místo vedle sebe.

„Ne.” Lokl si z láhve. Nemohla jsem si nevšimnout, že už je poloprázdná.

Zamračila jsem se. „Co se děje? Děsíš mě.“

„Nikdy jsem se pro tebe neměl vracet. Byla jsi šťastná. Já jsem byl minulost, zapomenutý. Měl jsem se držet dál.“

„Cože?” Jeho prohlášení bylo jako facka do tváře. „Nebyla jsem šťastná. Nikdy jsem bez tebe nebyla šťastná. Podívej se na mě, proč to říkáš?“

„Byla jsi v bezpečí.“

„Já jsem–“

„Ode mě,“ dodal.

Slezla jsem z postele. „Alejan-“

„Nedělej to.“

Zastavila jsem se a otřásla se. „Miluju tě,“ prohlásila jsem. Potřebovala jsem, aby to slyšel. “Můj život patří tobě.“

„Patřil mi, když jsi kvůli Willovi roztahovala nohy? Nepatřil mi, když jsi s ním šukala. Klekala sis na kolena jako děvka. Myslela jsi někdy na mě, když ti hltal kundičku? Přála sis opravdového muže, který by ti dal to, po čem jsi toužila?“

Zalapala jsem po dechu a trhla sebou.

„Někdy pravda bolí, bejby,“ poznamenal jízlivě a znovu si lokl z láhve.

„Jsi opilý.“

„Ještě ne. Ale budu.“ Další dva loky. „Co se děje, cariño? Jsem tady, nebo ne? Nechceš, abych se tě dotýkal? Líbal tě? Ošukal tě jako svojí malou kurvu? To je všechno, co jsi od té doby, co jsi mě potkala, chtěla, nejsem tak úplně blbej. Byla jsi zoufalá po tom, aby ses cítila milovaná, protože maminka tady už nebyla. Tak jsem tady... Na co chceš dneska v noci díky mému ptákovi zapomenout?“

Po tváři mi začaly téct slzy, jeho brutální slova mě zraňovala.

„Áááááá, tady máme ten vodotrysk. Zranil jsem tvoje city, zlato?” posmíval se mi.

„Proč se chováš tak krutě? Co se to sakra děje?“

„Nikdy jsem nebyl tvůj zachránce, holčičko. Já jsem tvůj zasranej konec. Už od prvního dne.“

„Zase se mě snažíš odstrčit! To ti nedovolím! To je blbost! Přestaň! Jen mi řekni, co se to kurva děje! Můžu ti pomoct-“

Zuřivě vstal a převrhl židli. Hodil láhev whisky přes celou místnost. „Kdy si konečně uvědomíš, že pro tebe nejsem dobrý?!?“ zaječel.

Když se láhev roztříštila o zeď, málem jsem vyletěla jsem z kůže. „Vypadni! hned! Jdi utopit ty svoje zatracený démony v další láhvi! Já se tě nebojím, Martinezi!“ řvala jsem na něj zpátky.

Došel ke mně dvěma kroky a zatlačil mě k posteli. Jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého, jeho tělo se tyčilo nade mnou. Vůně whisky a doutníků zahalila moje smysly.

„Umlčel bych tě, kurva. Ale zasekl se mi ten zatracený zip.“

„Ty parchante!” Chtěla jsem ho odstrčit, ale chytil mě za obě zápěstí. Přišpendlil mi je nad hlavou.

„To je to, co chceš?” zuřivě se uchechtl a dýchal mi na rty. „Vsadím se, že kdybych se teď dotknul tvý kundičky, byla bys úplně promočená. Pro mě. To je to, co je na nás v prdeli, Lexi. Donutil jsem tě dychtit po všech mých stránkách. Miluješ bezcitného El Diabla stejně, jako miluješ svého drahocenného Alejandra,“ hrubě se zasmál a pustil mě. Osvobodil mě více než jedním způsobem.

Couvl, naposledy se na mě podíval, jak tam ležím, a odešel.

Celou noc jsem sebou házela a otáčela se, neklidná a omámená. Hurikán emocí přetrvával v místnosti, ve vzduchu, v mé zatracené duši.

Ještě dlouho poté, co odešel, mi jeho slova bušila v hlavě, pořád a pořád dokola. Nepolevovalo to, dokud mě konečně nepřemohl spánek. Když jsem se druhý den ráno probudila, rozbitá láhev byla uklizená, jako by nikdy neexistovala. Další výplod mé fantazie, iluze, o níž jsem věděla, že ji nevytvářím. Slzami nasáklý polštář byl můj důkaz. Vstala jsem a věnovala se své obvyklé rutině. Snídala jsem sama, stejně jako posledních pár měsíců. Úzkostlivě jsem čekala, co se stane dál, protože jsem věděla, že včerejší noc byla jen začátek toho, co měl v plánu.

Ale proč?

Nezáleželo na tom, kolikrát jsem si lámala hlavu, abych našla odpovědi. Nic nedávalo smysl. Nic nebylo v pořádku. Dalších pár dní jsem jako v mlze pokračovala ve svém životě, vlastně jsem se jen pohybovala. Hodiny a dny splývaly dohromady. Stále se neozval. Žádná omluva, žádné výčitky.

Nic než ticho.

Šla jsem zase spát sama a uvažovala o tom, že budu spát ve svém starém pokoji, abych ho nemusela cítit. Vnímala jsem ho všude kolem sebe. Ale neudělala jsem to, protože jsem věděla, že je to k ničemu. Ten muž už byl zakořeněný v mém srdci. Jeho vůně mi v jeho nepřítomnosti pomáhala usnout. Zdálo se mi o tom, jak mě jeho silné paže objímají. Pohltil mě jen svým teplým tělem, svojí váhou na mně. Ta uklidňující slova, která mi vždycky říkal do ucha.

„Cariño,“ slyšela jsem ho šeptat. Přísahám, že mi to přišlo tak skutečné, tak pravdivé, tak stravující, jako by tam byl se mnou. Nechtělo se mi probudit. Cítila jsem na krku jeho rty, něžně mě líbaly a pomalu postupovaly až k mým ústům. „Mi amor, lo siento, perdóname por todo. Eres mi vida. Siempre recuerdalo. No importa lo qué pase. Eres mía, cariňo,“ zachraptěl mi španělsky do ucha (‘Má lásko, omlouvám se, odpusť mi všechno. Jsi můj život. Vždycky si to pamatuj. Nezáleží na tom, co se stane. Jsi moje, zlatíčko.’ pozn. překl.).

Kdy jsem se naučila španělsky?

„Probuď se, Lexi. Otevři pro mě ty krásné oči.“

Pohnula jsem se a třepotavě otevřela oči. Mžourala jsem v ospalém oparu a snažila se zaostřit. Snažila jsem se zvyknout na světlo měsíce proudící skrz posuvné skleněné dveře.

„Alejandro?” zeptala jsem se ospale.

„Jsi tak krásná. Máš vůbec ponětí, jak jsi kurva krásná?” Shlížel na mě pohledem, který jsem úplně neuměla přečíst.

„Zrovna se mi o tobě zdálo.“

„To nebyl sen. Jsem tady. Byl jsem tady.“

V očích se mu zračilo tolik emocí. Jeho upřímný výraz bylo téměř těžké sledovat. Vždycky jsem byla tak naladěná na to, co se mnou sdílely jeho oči, a v tu chvíli jsem viděla jen bolest. Srdce mě bolelo, když jsem ho viděla zlomeného. Chyběl mi jeho úsměv, jeho smích, jeho láska. Bylo to, jako by byl rozpolcený tím, co cítí, jeho mysl byla zmatená, jako nikdy předtím. Fyzicky jsem cítila jeho bolestný pohled na mé tváři, když na mě ležel. Cítíla jsem to mnohem víc, než jsem si kdy dokázala představit. Skoro jako bych se toho mohla dotknout.

„Cariño, přestaň přemýšlet. Prostě mě vnímej.” Položil si mojí ruku na srdce. „Buď tady se mnou, jen ty a já,“ zašeptal, jako by vycítil mé obavy.

Díval se, jak jsem prsty obkreslovala obrys jeho srdce, které rychle tlouklo, jen pro mě. Hladil mě hřbetem prstů po tvářích, dívali jsme se jeden druhému do duší, viděli naši pravdu, naši lásku. Jemně mě líbal na rty a poprvé po dlouhé době mě políbil. Škádlil mě špičkou jazyka, přejížděl mi po obrysu rtů. Můj jazyk vyhledal jeho a náš polibek se rychle změnil ve vášnivý, pohyboval se sám od sebe a vzal si to, co potřeboval ten druhý. Na způsobu, jakým jsme se líbali, bylo cosi trýznivého.

Bylo to naléhavé.

Náročné.

Spalující.

Nemohli jsme se jeden druhého nabažit, chtěli jsme víc. Chtěli jsme všechno. Snažili jsme se splynout do jediné bytosti, líbali jsme se, jako by na tom závisely naše životy. Jeho prsty klouzaly k mým ňadrům, lehce je hladily, kroužily kolem bradavek, tiskl je a hnětl v dlani.

„Alejandro,“ zasténala jsem hlasem, který jsem nepoznala.

Naše těla se pohybovala, jako by byla stvořená jedno pro druhé. Něžně mě líbal po celém obličeji, podél čelisti, na čele a na špičce nosu. Nastavil svého ptáka k mému vchodu, díval se mi do očí a čekal, až mu řeknou, že je to v pořádku.

Řekly mu to.

Opřel se lokty po stranách mého obličeje, celé moje tělo leželo pod ním. Pomalu se ve mně pohyboval, chytil mě za bradu, aby si znovu vyžádal moje ústa. Začalo to pomalu, ale jeho pohyby byly stále naléhavější a náročnější. Oči se mi rozkoší rozšířily, záda se mi prohnula z postele, nechala jsem ho, aby štípal, sál, olizoval můj krk a ňadra. Zanechával za sebou drobné stopy. Nechtěla jsem se hýbat, chtěla jsem si užít pocit jeho ptáka ve mně.

„Cítíš mě v sobě?” zasténal, jako by mi četl myšlenky. Vrátil se zpátky k mým ústům.

„Ano...“ vydechla jsem.

Natáhla jsem ruce, pevně si ho přitiskla k tělu, chtěla na sobě cítit celou jeho váhu. Jeho teplo mě pohltilo, dával si načas a dráždil ta správná místa. Zádové svaly se mu při každém výpadu protahovaly. Při každém pohybu dovnitř a ven. Nemohla jsem se ho nabažit.

Potřebovala jsem ho.

Chtěla jsem ho.

Milovala jsem ho.

Opřel se svým čelem o mé a zahleděl se mi hluboko do nitra. Ústa jsme měli pootevřená, stále jsme se dotýkali, oba jsme těžce oddychovali, snažili jsme se při vzájemné kontaktu kůže na kůži cítit každý pocit. Jednu svojí ruku mi protáhl okolo zadku, vedl mé boky, natahoval je, nutil mě, abych do sebe vzala každičký centimetr jeho ptáka. Vrážel do mě a zase ven, pomalu, hýčkal mě, vyvolával ve mně pocit bezpečí, bezpečí a lásky. Všechno, co jsem od něj kdy chtěla, mi ochotně dával.

On se mnou nešukal.

On se se mnou miloval. Dával si na čas, aby mě cítil do posledního centimetru. Zapamatovával si moje tělo. Mojí potřebu. Mojí lásku. Jeho opojné pohyby byly skoro stejně bolestné jako záře v jeho očích. Chtěla jsem jeho bolest zahnat. Chtělo se mi na něj zařvat a říct mu, ať toho nechá. Chtěla jsem cokoliv, jen ne tohle.

Nemohla jsem.

Jediné, co jsem cítila, bylo jeho srdce nad mým. Jeho polibky v hloubi mé duše, jeho silné ruce a svalnaté tělo mě pohlcovaly způsobem, jaký jsem nikdy předtím nezažila. Nikdy jsem si nemyslela, že je to možné. Jeho chladné a ledové vystupování vystřídal jen žár. Vyzařoval z něj, vpaloval se mi do kůže. Cítila jsem ho všude a najednou. Poprvé v životě...

Byl můj.

Cítila jsem to z jeho rtů do posledního dechu, do posledního úderu jeho srdce, do každého vlákna jeho bytí. To dobré i to špatné. Nebe a peklo. Každičkou jeho část. Vzala jsem si všechno, co jsem mohla. Do posledního kousku. I když jsem to v hloubi duše věděla.

Jen se loučil.

Moje tělo prozrazovalo moje emoce. Začala jsem se rozpadat, drápala jsem ho, svírala, sténala jsem, lapala po dechu: „Prosím, prosím, prosím,“ žadonila jsem, ani jsem nevěděla, o co. Vyvrcholila jsem kolem jeho ptáka.

Zvedl mi nohu a vší vahou se opřel o pravé koleno, druhé využil k větší setrvačnosti, aby se prodral do mě a zase ven. Rychleji, silněji, hlouběji. Nechtěla jsem, aby přestal, protože jsem se bála, co se stane, až to udělá. Bude třeba zaplatit jistou cenu, věděla jsem, že moje potěšení nakonec povede jen k jeho bolesti. V jedné věci měl pravdu. Nebyl můj spasitel. Dnešní noc povede ke zničení mého srdce, až tohle skončí, až mi přestane ukazovat svou lásku. Svoje trápení. Svoje démony.

„Lexi,“ zamručel z nitra hrudi a hluboko v mém nitru se uvolnil. Třásl se a vášnivě mě líbal. Dokud jsem neucítila, že je zase tvrdý. Miloval se se mnou celou noc miloval.

Dovolila jsem mu, aby si mě vzal. Tak, jak chtěl on. Miloval se se mnou. Věděla jsem, že se mě snaží vyšukat ze svého srdce, ale mělo to přesně opačný efekt.

Nechal mě usnout ve svém náručí.

Ale ráno jsem se probudila sama.

Ležela jsem tam celé hodiny úplně vzhůru a naslouchala uklidňujícímu zvuku deště venku. Kreslila jsem kruhy na hedvábné povlečení a soustředila se na pocit saténové tkaniny na svojí kůži. Moje mysl už nedokázala myslet, nedokázala jsem přemýšlet, zdůvodňovat, chápat, ba se ani pokoušet o vysvětlení.

Byla jsem otupělá.

Přesně taková, jakou mě chtěl mít.

Oblékla jsem si hedvábný župan a kráčela chodbou, jako bych šla na vlastní popravu. A svým způsobem to tak bylo. Zhluboka, klidně jsem se nadechla a otevřela jsem dveře do jeho kanceláře. Martinez nebyl na svém obvyklém místě, neseděl v koženém křesle za psacím stolem. Nezaměstnával se papírováním. Stál u arkýřového okna a díval se na déšť, stejně, jako jsem to dělala celé hodiny já. Stál ke mně zády, ruce v kapsách kalhot.

Čekal.

Aniž by se otočil, prohlásil: „Nemiluju tě.“

Uchechtla jsem se a zavrtěla hlavou: „Řekni mi to do očí. Podívej se mi do očí a řekni mi, že mě nemiluješ.“

Nenuceně se otočil a prohlédl si mě od hlavy k patě. V jeho tváři nebyly žádné emoce.

„Vím, že mě miluješ!” Křičela jsem a bojovala za něj. Za nás.

„Ne, cariño. Nemiluju.“

„Lháři! Ty podělanej lháři! Přestaň mi lhát! Prosím! Přestaň mi ubližovat, jenom lžeš! Buď sakra chlap, ne zbabělec,“ zařvala jsem a chytila se kliky u dveří. Zatraceně jsem doufala, že mě to udrží, protože jsem se toužila se zhroutit. Moje tělo se nekontrolovatelně třáslo. Sklonila jsem hlavu, už ve mně žádný boj nezbýval. Byla jsem vyčerpaná z let, kdy jsem bojovala prohranou bitvu. Prostředek k dosažení cíle.

Přistoupil ke mně a postavil se přímo přede mě. Slzy mi padaly na podlahu mezi námi. Otřásla jsem se, když jsem ucítila, jak mě klouby jeho ruky hladí po tváři a jeho kůže hoří na mé. Ucukla jsem hlavou, snesla jsem jeho nenávist, ale jeho laskavost byla až příliš nesnesitelná. Takhle si mě chtěl zapamatovat. Jak se před ním rozpadám. Trestal se za to, že vzal další život, který mu nepatřil.

Můj.

V jedné věci měl pravdu. Všechny ženy, které ho milovaly, zemřely s láskou k němu. Emocionálně mě zabil, vrazil mi dýku přímo do srdce.

Mluvil přesvědčivě: „Jsem hodně věcí, Lexi, ale lhář nejsem. Minulá noc byla moje loučení s tebou. Nic víc, nic míň.” Odtáhl ruku a mně okamžitě chyběl jeho dotek.

„Proč mě odstrkuješ? Vím, že mě miluješ. Tvoje oči mluví pravdu. Pokaždé, když se do nich podívám, vidím, jaký skutečně jsi, nejsi ten muž, za kterého se vydáváš,“ zašeptala jsem a snažila se být silná, i když jsem byla jen slaboch.

Nevšímal si mě, sáhl do kapsy saka a něco vytáhl. Podal mi manilovou obálku, nadepsanou vpředu jeho rukou „Lexi“.

„Vlastním byt na 4. ulici. Můžeš tam zůstat, jak dlouho budeš potřebovat. Je kompletně zařízený. Klíče jsou tam.” Kývl směrem k obálce. „Jsou tam i peníze. Jestli budeš ještě něco potřebovat, zavolej Leovi. Sežene ti všechno, co budeš chtít nebo potřebovat, ať se děje cokoliv.“

„Páni...“ vydechla jsem, ale stále jsem se na něj nepodívala. „Teď jsem opravdu jako jedna z tvých děvek, co?“

„Jednoho dne ti to všechno bude dávat smysl. Slibuji.” Předklonil se a políbil mě na temeno hlavy, než vyšel ze dveří.

Ani se neohlédl.

V momentě, kdy jsem slyšela, jak se zabouchly přední dveře, jsem obálku roztrhla vejpůl. Hodil jsem jí na podlahu, nepotřebovala jsem jeho zasranou charitu. Záda mi klouzala po dřevěných dveřích, seděla jsem tam a kývala se sem a tam, pevně jsem si objímala kolena a neovladatelně vzlykala. Nemohla jsem uvěřit, že mi tohle zase udělal. Rozhlédla jsem se skelnýma očima po místnosti a viděla všechny vzpomínky, které jsme spolu za ta léta sdíleli.

„Co se to kurva děje?” ptala jsem se sama sebe a věděla, že nikdy nedostanu odpověď.