Brick - 13. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Brick

Nikdy mě nenapadlo uvažovat o Sydneyině kavárně jako o jednom z podniků, které by mohly být cílem útoku. Až když jsem dnes večer jel kolem cestou z klubu a viděl tam to dítě, jak utírá stoly.

Je pravda, že Golden Cup nemusí být nejzřetelnějším cílem pro toho, kdo dělá tyhle vloupačky. Ale taky je pravda, co jsem řekl: Každý, kdo má zločinecké úmysly a jde nebo jede v noci kolem, uvidí Sydney a začne přemýšlet, jak se tam vloupat a přemoci ji.

Bez nějakého druhu ochrany je z ní lehká kachna.

A to ještě pěkně sexy.

Než jsem si uvědomil, co dělám, bušil jsem pěstí do dveří, děsil tu holku k smrti a pokynul jí, aby mě pustila dovnitř.

 

ČÍM DÉLE JSEM S NÍ v zamčeném obchodě sám, tím méně se bojím, že Sydney někdo okrade nebo jí zdemoluje obchod, a tím více si představuji, co by mohl udělat chlap, který nemá co ztratit, když uvidí ženu, která vypadá jako ona – sama a zralá jen na to, aby si ji vzal.

Protože i když Sydney vypadá jako holka, která si ve většině situací rozhodně poradí sama, myslím, že jí vůbec nedochází, jaký vliv má na heterosexuální mužskou populaci. Jak kurevsky šíleného může taková holka udělat chlapa, který se neumí – nebo mu na tom nezáleží – ovládat. Sydneyiny křivky by dokázaly dospělého chlapa přimět, aby za noc s ní prodal svou zatracenou duši. Ty její provokativní, vyzývavé oči – zatraceně. Muž by se v nich mohl navždy ztratit. Chtěl bych vidět, jak se zavírají, když se ztrácí v rozkoši. Chci kousnout do jejích baculatých, zralých jahodových rtů, abych zjistil, jestli chutnají tak sladce, jak vypadají.

Při představě, že na ni nějaký zasraný hajzl zírá přes tabulové sklo a spřádá plány, co by chtěl udělat s jejím nedobrovolným tělem… Chce se mi zvracet. A zavraždit každého, kdo se na Sydney podívá špatným směrem. Nechci ji zbytečně děsit. Ale chci, aby byla opatrná, proboha. A i když věřím, že to nejspíš z větší části dělá, nestačí to. Ne, když nevím, kdo a proč tam venku v Tanner Springs dělá problémy.

Nechtěl jsem Sydney vyděsit, když jsem ji chytil v zadní kanceláři. Chtěl jsem jí ukázat, jak zranitelná se stala, když přede mnou polevila v ostražitosti. Dokud jsem to neudělal, připadalo mi to jako dobrý způsob, jak to zdůraznit. Ale když se moje ruce sevřely kolem jejích paží a ona si uvědomila, že mi neunikne, ani kdyby se snažila, došlo mi, že jsem možná udělal strašnou chybu. Na vteřinu, když se její široké, nejisté oči zahleděly do mých, jsem si připadal jako zasraný bastard – jako nějaký zasraný lidský míšenec, který se vyžívá ve strašení žen pro zábavu.

Horší – mnohem horší – bylo uvědomění, že mě nezná dost dobře na to, aby si byla jistá, že to tak není.

Otevřel jsem ústa, abych se omluvil, i když jsem se napůl bál, že mi neuvěří. Ale právě když jsem to udělal, viděl jsem, jak se v jejích rysech proměnil záblesk vzdoru. Její oči jako by mě přímo propalovaly, jako by mi na tu mou hru neskočila. Jako kdyby mě prohlašovala za blaf a ani na vteřinu nevěřila, že se jí chystám ublížit.

Úleva, která mi zaplavila žíly, mě naprosto překvapila a skoro se mi z ní zatočila hlava. Nemohl jsem uvěřit, že jsem udělal něco tak hloupého. Něco, co ji přiblížilo tak blízko k tomu, aby nikdy neměla pocit, že mi může věřit.

A to všechno jen proto, že jsem ji chtěl ironicky chránit.

Pustil jsem ji a o krok ustoupil, ještě víc naštvaný sám na sebe, protože jsem byl tvrdý jako zkurvené železo z toho, že jsem jí byl tak blízko, byť jen na pár vteřin. Věc se má tak, že bych skoro přísahal podle výrazu její tváře, podle ruměnce na kůži jejího krku – podle toho, jak se jí trochu zrychlil dech, když na mě upřela oči – že Sydney byla stejně vzrušená jako já. Ale nechtěl jsem riskovat, že se budu mýlit. A i kdybych neriskoval, zkoušet něco v tuhle chvíli byl ten nejhorší nápad v dějinách špatného načasování.

Takže jsem se přinutil myslet na cokoli – absolutně na cokoli – jen ne na šukání se Sydney v zadní místnosti její kavárny. Slíbil jsem si, že už nikdy neudělám takovou podělanou chybu. A že se zatraceně postarám, aby byla v co největším bezpečí, jak jen to bude v lidských silách, abych jí vynahradil tu sviňárnu, kterou jsem udělal. Alespoň ve své vlastní mysli.

 

NEVÍM, CO SYDNEY KONEČNĚ přiměje, aby se se mnou přestala hádat o tom, že potřebuje v obchodě větší bezpečnost, ale nehodlám ztrácet čas, až to udělá.

„Přijdu zítra večer, abych nastavil kameru a ukázal ti, jak se s ní pracuje,“ řeknu jí. „Budeš tady?“

„Ano. Jen já.“ Podívá se na mě a zúží oči, jako by čekala, že jí budu zase nadávat, že je v noci sama v obchodě, ale rozhodnu se na ni zatím netlačit. Souhlasila, že jí pomůžu. To je teď nejdůležitější.

„Dobře. Zhruba ve stejnou dobu?“ Rozhlédnu se po místnosti a hledám hodiny, ale žádné nevidím.

„Zavíráme v osm,“ řekne mi.

„Já tu budu tak v pět po.“

Pohybuje se, aby mě pustila ven, ale já neodejdu, dokud neodejde se mnou. Sydney s povzdechem rozhořčení dokončí poslední zavírací práce, zatímco čekám. Vloží zásuvku s penězi do trezoru a my dva vyjdeme zadem, ona za námi zamkne dveře.

„Uvidíme se zítra,“ řeknu, když dojdeme k jejímu autu. Je jediné zaparkované na malém potemnělém zadním parkovišti.

„M-hm,“ zabručí a vklouzne na místo řidiče. Počkám, až nastartuje motor – s uspokojením si všimnu, že když nastupuje, automaticky zamyká auto zevnitř – a odjíždí do noci.

Obejdu blok před domem ke své motorce, hlavu plnou Sydney, nozdry plné vůně jejího šamponu. Péro mám v kalhotách pořád na půl žerdi a jsem příliš nažhavený na to, abych se vydal domů do domu u jezera. Místo toho mířím ke klubovně. Trochu se odreaguju a strávím noc ve svém apartmánu tam.

O půl hodiny později se svléknu do volného vybledlého trička a jsem v klubové posilovně. Všichni ostatní jsou venku v baru, popíjejí, hrají kulečník a dělají peklo, takže to tu mám pro sebe. Ze zvukového systému v hlavní místnosti ke mně doléhá stálé dunění basové kytary. Posiluju na lavičce, jak nejvíc to snesu, a na krku mi vystupují žíly, jak zatínám zuby a nadávám si.

Po chvíli někdo vejde dovnitř, protože hudba se otevřenými dveřmi rozléhá hlasitěji.

„Ahoj, brácho,“ ozve se Angelův hlas. „Přišel jsi o večírek.“

Hlasitě zavrčím, naposledy zatlačím činku a postavím ji nad sebe na stojan. „Jo,“ zamumlám a posadím se. „Potřeboval jsem se trochu zbavit stresu. Takový ten nealkoholický.“

Angel se posadí na lavičku vedle mě. „Hele, chtěl jsem tě upozornit. Rock si zřejmě zítra půjde promluvit s Ozem. Aby zjistil, jestli se Death Devils potýkají s podobnými sračkami jako my.“

„Sám?“ Není úplně neslýchané, aby Rock jel na schůzku bez alespoň některých svých důstojníků, ale je to dost neobvyklé.

„Jo.“ Angel chvíli mlčí. „Ptal jsem se ho, koho si bere s sebou, ale odřízl mě. Řekl mi, ať to nechám být.“

Páni. To je neobvyklé. Když je prezident pryč, absolutní vedení klubu přebírá viceprezident. Aby Rock nebyl sdílný se svým vlastním viceprezidentem… no, to je zatraceně znepokojivé. I když se nic neděje.

Sedíme takhle bez řečí možná minutu. Je mezi námi cítit předtucha, ale není to něco, o čem by se dalo snadno mluvit. Loajalita k prezidentovi klubu a respekt k němu je základem našeho kodexu jako bratrů a důstojníků Lords of Carnage. Jedna věc je zpochybnit nápad, který má prezident během kostela, nebo nabídnout svůj názor na rozhodnutí, které je třeba učinit. Ale něco jiného je zpochybňovat Rockovo jednání za jeho zády.

A ještě víc než to: Mám pocit, že jsme oba v soukromí zpochybňovali víc než jen jeden nebo dva Rockovy činy. I když mi Angel neřekl ani slovo, výraz jeho tváře mi napovídá, že přemýšlel o stejných věcech jako já.

Angel začíná pochybovat o svém úsudku.

To, že mi o tom Angel něco řekl – i když vlastně nic neřekl –, svědčí o tom, jak moc ho to znepokojuje. Protože i když má Rock zřejmě vlastní pochybnosti o tom, jestli mu Angel v poslední době kryje záda, pravdou je, že Angel je tak dobrý viceprezident, jakého si Rock může přát. Přiznávám, že jsem o Angelovi v minulosti pochyboval. V době, kdy byl jeho otec ještě starostou, jsem si nebyl vždycky jistý, jestli Angelova loajalita ke klubu obstojí před jeho smyslem pro povinnost vůči rodině. Ale jsem dost muž na to, abych přiznal, že jsem se v tom mýlil. Angel je tak pevný, jak jen to jde, a jeho odhodlání udělat správnou věc pro nás všechny je něco, o čem jsem nikdy neměl pochybovat.

Ve vzduchu mezi námi stále visí ticho. Jakmile jeden z nás něco řekne, začínáme o Rocku skutečný rozhovor, který přesahuje to, co jsme si řekli v hlavě. A oba to víme.

„Tohle se mi nelíbí,“ řeknu mu nakonec.

Jednou přikývne a vstane. „Mně taky ne.“

Pak odejde.

 

JEŠTĚ PÁR MINUT PUMPUJI železo, ale teď mi myšlenkami víří všechny ty věci, které jsme si s Angelem před chvílí neřekli. Se vzteklým zavrčením konečně odhodím činku, kterou jsem používal na shyby, a vstanu z lavičky. Tohle nefunguje.

Strčím do dveří posilovny, vyjdu na chodbu a projdu barem kolem bratrů, kteří na mě zvedají lahve a nabízejí mi pití, a holek z klubu, které na mě nesměle naklánějí hlavy v tichém pozvání. Všechny je ignoruji a zamířím nahoru do svého bytu, kde si naliji pár panáků whisky a jeden po druhém je vypiju. Pak zhasnu, svléknu se a zalezu do postele. Zavřu oči a oddám se myšlenkám na Sydney, které mě provázejí celou noc. Během několika vteřin se mi postaví a já si rukou obtočím pulzující péro a hladím se až k chvějivému uvolnění. Zdaleka to nestačí, ale aspoň mi to pomůže upadnout do neklidného, neklidného spánku.