TNARC - 8. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Následky (Anglie)

Pohled ze strany Roz

Když se Roz přiblížila, šestnáctiletá teenagerka skrčená na lavičce u okna s výhledem na dvorek zařízení, kam byla umístěna - dočasně, do doby, kdy za prvé, už sama pro sebe dál nebude hrozbou, a za druhé, než přijdou, co s ní udělat a kam ji umístit do bezpečí – dokonce ani nedala najevo, že by vzala najevo její přítomnost. Nebrala si to osobně. Bylo dost zřejmé, že Penny Masterson měla spoustu věcí, se kterými se musela vypořádat, a Roz by se vsadila, že ona sama byla jen velice malou částí toho všeho.

„Všimla jsem si, že chodbou směrem dolů mají hudební místnost,“ řekla Roz.

Penny neodvrátila pohled od okna.

Roz nedovolila, aby ji její mlčení příliš obtěžovalo. Ruce si zastrčila do kapes šatů a rozhlédla se po tiché místnosti, která vypadala jako jakýsi druh prostoru určený pro společná setkání pacientů. Zářivě bílá na stěnách a naleštěné podlahy. Všechna světla nad nimi měla tu samou jasnou bílou a byla se stropem vyrovnána v jedné rovině. V jednom rohu místnosti bylo vedle řady poliček knihovny posezení ve formě pohovky a židlí. Další sekce s posezením byla v druhém rohu, otočená k velké ploché obrazovce televize. Západní strana místnosti navazovala na chodby, které vedly dál do komplexu, a bylo v nich vidět pár roztroušených lidí, kteří se pohybovali a směřovali do míst, které vypadaly jako nějaké další místnosti.

Z chodby teď vyšla samotná žena oblečená v šedé uniformě. Aniž by se podívala po Roz, zmizela za dveřmi místnosti, jejíž stěna z plexisklových oken poskytovala jasný výhled na množství nejrůznějších léků umístěných na policích.

To byl jediný náznak toho, že toto místo bylo něčím jiným, než se zdálo na povrchu. Instituce konkrétně řešila teenagery ve věku od třinácti do osmnácti let – pokud zde byli ještě v době, kdy oslavili osmnácté narozeniny, pak byli převezeni do jiných institucí, kteří pracovali s dospělými lidmi – a pomáhala jim vypořádat se s duševními nemocemi.

Ty nemoci se pohybovaly od problémů s chováním přes poruchy příjmu potravy až po vše ostatní. Neomezovali se zde jen na případy, jako byl ten Penny.

„Proč jsi tady?“

Roz při té otázce mírně nadskočila, překvapená, že s ní teenagerka vůbec mluvila. Během posledního týdne sem dorazila na návštěvu třikrát a Penny neřekla jediné slovo. Pokaždé seděla ve stejném okenním výklenku, zírala ven z okna a mlčela.

I když ona nebyla ochotná se vzdát.

„A kde je tvůj stín?“ zeptala se Penny, když jí Roz neodpověděla hned.

„Můj stín?“

„Vysoký chlap,“ řekla Penny, „tmavé vlasy, nikdy neopouští tvůj bok, když jsi tady, a když tě odhlašuje, mračí se na toho chlapa.“

Roz zamrkala.

Dělal to Naz?

Protože Naz chodil s Roz na návštěvy Penny, i když se držel vzadu, aby do jejich rozhovoru... nebo z větší části spíš jeho nedostatku... vůbec nezasahoval.

„Naz... je to můj přítel,“ řekla Roz. „A myslel si, že by možná pomohlo, kdyby mi nedělal stín, jak jsi možná právě řekla. Protože tobě jeho přítomnosti možná není příjemná.“

Penny se zašklebila a znovu se zadívala ven z okna. Tehdy do Roz udeřilo, jak dětsky Penny v mnoha ohledech vypadala. Byla malé postavy a drobného těla. S rukou, kterou si při odpočinku podpírala bradu, zatímco se dívala ven z okna, vypadala skoro jako malá holčička. Oblečte ji do bílých šatů a ze rtů setřete červenou rtěnku, a pravděpodobně dojdete k názoru, že před sebou máte dvanáctileté dítě.

Bylo to znepokojující.

„Neobtěžuje mě,“ řekla Penny, „poznám, když jsou... špatní. Vidím to v nich. Existuje způsob, jak se na tebe dívají. Všichni jsou stejní, víš.“

„Vlastně nevím.“

Nedokázala si představit, jakými hrůzami tato dívka prošla. Nemohla ani začít uvažovat, jaké by bylo dívat se na každou cizí tvář, která vás míjela, a myslet si,  je jako jeden z nich; on je také monstrum?

„Nepoužívala jsem hudební místnost,“ řekla Penny.

Takže musela Roz poslouchat. To ji přimělo přemýšlet, co dalšího ta dívka slyšela, když si lidé mysleli, že jim nevěnovala pozornost?

„Proč ne? Jejich baby grand je nádherné.“

„Potřebuje dobré naladění,“ odpověděla Penny suše.

Roz se zasmála. „Jsem si jistá, že by se do toho Kyle mohl vložit a -“

„On není jako oni, ale je stejný jako oni v tom, že ode mě něco chce. Možná to není to samé – není takový v tom,“ řekla Penny a podívala se na Roz se svýma širokýma, modrýma očima, které prostě vždycky vypadaly tak zatraceně strašidelně. „Není takový, ale něco ode mě chce, a zajímá ho jen to, co ode mě může dostat.“

Zamrkala.

„A co to je?“

„Abych hrála,“ řekla Penny prostě. „Myslím tím na klavír. To je to jediné, na co se soustředí. Není to to samé, jako zbytek z nich, ale stále je to něco.“

„Slibuji, že Kyle nemá zájem jen o to, abys hrála. Tohle byl velký faktor, který ho k tobě přitáhl, a on by tě rád viděl hrát na klavír, ale není to ani zdaleka ta jediná věc, na které mu u tebe záleží, Penny.“

„Mmm.“

Při dívčině pochybovačném zvuku si Roz tiše povzdechla.

„Ale ty,“ řekla Penny a zamyšleně si Roz prohlížela, „O tobě to nevím. Nedokážu na tebe přijít. Každý ode mě vždycky něco chce - je mu jedno, jak to dostane, ale u tebe nemůžu najít to, co chceš. A to se mi nelíbí.“

„Nic,“ zašeptala Roz.

Penny tiše zvedla obočí.

Roz pokrčila rameny. „Chci ti jen pomoci, Penny.“

To bylo důvodem, proč byla stále v této zatracené zemi. Místo toho, aby byla doma, řekla svým rodičům, že z nich budou prarodiče, nebo nechala Naze sdílet novinky s jeho rodiči. To proto dovolila Nazovi koupit letenky, aby je pak musel na poslední chvíli zrušit, protože si nedokázala sbalit svá zavazadla a zmizet, protože věděla, že tahle mladá žena uvízla na tomto místě a byla zraněná a zlomená.

„Jsem naštvaná,“ řekla Penny.

Roz přikývla. „O tom nepochybuji.“

„Ne, ty to nechápeš. Jsem naštvaná, Roz. Na všechno - na celý svět. A nikdy mě to neopouští. V každém bdělém okamžiku svého života to mám přímo pod kůží. Snažila jsem se to vytrhnout ven a nedokážu to přimět odejít. Dívám se na lidi jako ty - šťastné a dobré. Ty v hlavě nemáš věci, které by nebyly správné. Nemáš ve svém životě lidi, kteří by ti ublížili, i když tě měli milovat. A já z toho cítím takovou zatracenou hořkost. Dívám se na tebe a to jediné, co vidím, je všechno to, čím nikdy nemohu být. A to mě štve. Už nechci být naštvaná. Už dál nechci být ničím.“

„Penny -“

„A ty si myslíš, že můžeš pomoci?“

„Myslím si, že potřebuješ někoho, kdo je ochotný to zkusit,“ odpověděla Roz. „Takže tady jsem, ochotná to zkusit. Nežádám tě o svolení, protože pokud by to bylo ponecháno jen na tobě, nemyslím si, že bys někomu dovolila, aby ti pomohl. A ano, jsem tu, ať to chceš, nebo ne.“

To dívku umlčelo.

Nakonec Penny zamumlala: „Říkají, že se musím vrátit do Států... z mnoha důvodů.“

Jo, to věděla i Roz.

Protože Penny musela vznést obvinění v zemi, kde k útokům došlo. Protože nebyla občankou této země, nemohla zde být umístěna do rodiny, nebo pod dohled sociálky. A  bylo zde spoustu dalších detailů, které to všechno prostě jen... ještě víc komplikovaly.

„Podala jsem žádost, abych tě poté, co tě dostanou zpět do států, dostala do péče,“ řekla Roz tiše.

Penny střelila hlavou nahoru. „Cože?“

„Byla jsem to buď já, nebo nějaká náhodně vybraná rodina. Náhodně vybraný dětský domov. Jsem tady, abych ti pomohla,“ zopakovala Roz, „ať už to chceš, nebo ne.“

„Vsadím se, že Kyle to bude zbožňovat,“ ušklíbla se Penny. „Dejte zázrak k již fungujícímu zázraku a dostanete přesně to, co chcete.“

Roz po sobě nechala dívčin postoj sklouznout.

Z valné většiny.

„Posledních několik let jsem strávila jako vedoucí hráč v jednom z největších orchestrů na světě a rozhodla jsem se tu společnost opustit, protože chci začít svůj život s mužem, který na mě navzdory všem těm možnostem čekal,“ řekla Roz, „a opravdu je mi naprosto ukradené, pokud se už svými prsty slonovinových kláves nikdy znovu nedotkneš, Penny. Ale jen pro případ, pokud ti to ještě nedošlo, tím, že se mě tu budeš snažit ublížit, sobě opravdu nepomůžeš a neopraví tě to.“

Penny se na ni nepodívala, ale ramena jí mírně klesla. „Omlouvám se.“

Roz se rozhodla zkusit se dostat k dívce jinou cestou. „Jak se cítíš ohledně toho, že až se vrátíš zpátky, budeš muset vznést druhé formální prohlášení ohledně toho, jak tě doma týral otec, před americkými úřady? Umím si představit, že si tím nechceš podruhé projít.“

Rty dívky se stočily do něčeho podobného hořkému úšklebku.

„Co to je?“ zeptala se Roz.

„Myslíš si, že to byl jen můj otec?“ Penny se ohlédla přes rameno po Roz. V tomhle okamžiku měla pocit, jako by jí srdce spadlo až na zem a roztříštilo se tam. „Je to víc než jen on. Je to skupina jich, Roz. Je to síť. A já nejsem jediná, komu to udělali. Jsme pro ně komoditou...

něco, s čím se dá obchodovat, držet si to, nebo půjčovat. Poslal mě pryč jen proto, že jsem byla až příliš stará, moje tělo se změnilo a byla jsem stále hlasitější. Způsobovala jsem problémy - byla jsem problém. Proto mě začali posílat pryč.“

Bylo jí špatně.

„Na povrchu jsem se zatím ještě nezlomila,“ pokračovala Penny, „ale když to udělám, nic z toho už nikdy nebude stejné, a to je to, co mě děsí.“

„Síť,“ zopakovala Roz.

Protože to bylo, co jí uvízlo v hlavě.

Proč by tato dívka lhala?

„Jsou všude. Ale ty nejsi jako já, takže je nevidíš. Příšery jsou velice dobré v tom, aby se před prostým pohledem prostě skryly dál.“