RTQ - 6. kapitola

Překlad: Marťa

Mina

Říkala jsem si, jestli se takhle cítil pytel brambor, když mě James nebo Palmer nebo kdokoli to sakra byl, sevřel za stehna a pomalu se vydal po valu nahoru. Snažil se být jemný, ale já byla skoro, jako mrtvá váha. Nebyla jsem si jistá, za co jsem se styděla víc. Že jsem nezvládla snadnou běžkařskou stezku nebo že jsem mu visela na zádech a nechala se od něj nést do kopce.

Alespoň se zastavil, aby mi pomohl. Nechtěla jsem přemýšlet o tom, co by se mohlo stát, kdyby nejel stejnou stopou. Kdo ví, jak dlouho bych čekala venku v mrazu, než by se objevil někdo jiný?

„Je ti dobře?“ Jeho hlas byl drsný, ale vůbec nezněl zadýchaně.

„Jo. Pokud se potřebuješ zastavit a dát si pauzu…“

„Na to není čas. Musíme se vrátit před tou bouří, která má udeřit.“ Jeho ruka se posunula po mojí noze a přiblížila se k mému zadku.

Na okamžik jsem si představila, jaké by to mohlo být, kdyby se mě dotýkal. Při té představě mi žilami prosakovalo teplo. Po zádech mi přeběhl mráz a já ten směšný nápad vyhnala z hlavy.

Byl to fotbalista.

Profesionální fotbalista. To byl dost velký důvod, abych ho zařadila na svůj seznam „za žádných okolností se s ní nezapleť“.

Seznam byl krátký. Ve skutečnosti bylo jen jedno kritérium… nebýt fotbalistou.

Stejně to nebylo tak, že by o mě měl zájem. Profesionální sportovci nikdy nedělali do křivek. Pravděpodobně chodil s modelkami a filmovými hvězdami, které přežívaly z fazolových klíčků a cigaret. Ne, že by mě to zajímalo. Mě ne. Opravdu. Potřebovala jsem si ten drobný fakt neustále připomínat.

Nepomáhalo mi, že se moje brada usadila na jeho rameni a jeho vůně mi naplnila nos. Voněl, jako les. Rozpoznala jsem stopy borovice a cedru a něco dalšího, co mi připomnělo dobu, kdy jsem Tahoe navštívila v létě a kráčela po stezkách pokrytých jehličím.

„Jak dlouho zůstaneš v resortu?“ Zeptala jsem se. Ticho mezi námi bylo trapné, tak jsem se rozhodla, že promluvím a uvidím, jestli mě to odvede od pravdy, která začala být stále reálnější. Že tady uvízneme a umrzneme.

„Ještě den nebo dva.“ Jeho dech se srážel v bílých obláčcích. „A co ty?“

„Ach, jsem tu do konce týdne. Jsem tady se skupinou kamarádek na valentýnském výletě.“

„S těmi ženami, se kterými jsem tě viděl včera na večeři.“

„Jo. Správně.“ Usmála jsem se, když jsem si vzpomněla na rozhovor, který jsem s nimi vedla. „Všechny jsme spisovatelky a rozhodly jsme se sejít tady, abychom psaly v ústraní.“

„Spisovatelky, jo? Píšeš něco, co jsem mohl číst?“ Pustil jednu z mých nohou, aby sáhl po kmeni stromu a mohl nás vytáhnout nahoru.

„O tom vážně pochybuji. Pokud tě nebaví romantické romány, pravděpodobně bys žádnou z nás nepoznal.“

„Romantika, hm?“ Znovu soustředil mou váhu na jeho záda. „Znamená to, že věříš na pravou lásku a lásku na první pohled a všechny ty kecy?“

„Samozřejmě. Jedna z mých kamarádek doma se zamilovala na první pohled. Potkali se na svatbě a o dva týdny později se vzali.“

„A vyšlo jim to?“ Zeptal se.

„Jsou manželé pět let a mají dvě děti. Řekla bych, že to zatím funguje.“ I když jsem věděla, že štěstí si nás všechny najde, až přijde náš čas, občas jsem jí záviděla tu jistotu, kterou měla. Věděla, že on byl ten pravý a už si budovala život se svou spřízněnou duší, zatímco já neměla ponětí, jaká moje budoucnost bude.

„Pokud je tohle tvá definice cvičení.“ James udělal obrovský krok, aby vykročil na zasněžený vrchol kopce.

Mé sevření na jeho ramenou se uvolnilo, když mě spustil po zádech dolů. „Nemůžu uvěřit, že jsi to zvládl.“

„Co?“ Otočil se, aby se na mě podíval a dával si pozor, aby mě držel za paži, abych neztratila rovnováhu.

Cítila jsem se na jedné noze, jako plameňák. Zvlášť, když se jeho pohled setkal s mým. Zrudly mi tváře a pravděpodobně mi je zbarvilo dorůžova a díky tomu jsem se tomu nešikovnému jednonohému ptákovi podobala ještě víc.

„Vynesl jsi mě na úbočí hory.“ Naklonila jsem se k okraji a podívala se, jak daleko se mnou na zádech vylezl.

„To není hora, Mino.“ Měkkost v jeho tónu přitáhla můj pohled zpět k jeho. „Jen malý kopec. Sotva jsem se zapotil.“

„Hmmm, hmmm.“ Usmála jsem se, když mu po čele stékala kapka potu. Pak jsem vytáhla ruku z rukavice a natáhla se, abych ji setřela. „Předpokládám tedy, že tohle je jen tající sněhová vločka?“

Jeho rty se zvedly do úsměvu. „Správně.“

Něco mezi námi proběhlo. Nepopisovala bych to, jako jiskru přitažlivosti, spíše jako náznak jiskry. Nebylo to tím, že by nevypadal dobře. Byl ztělesněním toho, co by většina žen považovala za celkový balíček… husté, tmavě hnědé vlasy, které potřebovaly upravit, okouzlující úsměv, při kterém se mu rozzářily oči, tělo vybroušené do masy svalů.

Když jsme mluvili o jeho očích, měly barvu husté trávy, která v létě rostla na polích kolem farmy mé rodiny. A jeho vlasy měly podtóny rudé, stejně jako hlína, kterou můj táta obdělával na polích během sázení.

James si odkašlal a ta chvíle pominula. „Měli bychom se vrátit.“

„Správně.“ V duchu jsme se pokárala za to, že jsem ve chvíli slabosti málem opustila svoji ostražitost. James nebyl ten typ chlapa, kterého bych ve svém životě potřebovala. Hráči byli vždy hráči, na hřišti i mimo něj. Bude nejlépe, když si to zapamatuji.

Pomohl mi dostat lyži na nezraněnou nohu, a pak mě objal kolem ramen a vyrazili jsme. S použitím pouze jedné nohy jsem měla pocit, jako bychom byli ve velmi příjemném závodě trojnožek. Ale místo běhu jsme zkoušeli lyžovat. Náhodou jsem byla v obou typech sportu stejně špatná.

Po patnácti minutách, než jsme se dostali do první zatáčky, James zastavil. Sníh se změnil z příjemně padajícího v přívalový a zasypával nás obřími vločkami.

„Neexistuje způsob, jak bychom se v téhle bouři dostali zpátky do resortu.“

Srdce se mi sevřelo. To bylo ono. Měla jsem zemřít v lese. Další hloupá turistka, která nezvážila živly, než se s nimi rozhodla poprat.

„Zachraň se a vrať se do chaty beze mě.“ Nechala jsem svou ruku vypadnout z jeho sevření na rameni. „Slyšela jsem, že umírání na podchlazení není špatný způsob smrti.“

Dlouze mrknul. Na jeho řasách se usadila obrovská sněhová vločka. Pak zafuněl a oči se mu rozzářily odhodláním. „Nikdo na podchlazení nezemře. Kousek zpátky byla chata horské služby. Pokud se tam dostaneme, můžeme tam bouři přečkat.“

V mé hrudi rozkvetla naděje. Možná, že jsem dnes přeci jen umřít neměla. „No, na co čekáme. Jdeme.“

James mě znovu objal a vyrazili jsme.