TNARC - 14. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Pohled ze strany Penny

Cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak .

Penny zamrkala, s rozespalýma očima, stále unavená, sešla po tmavém schodišti domku na předměstí, který posledních pár měsíců nazývala svým domovem, dolů. Možná za to mohla včerejší podvečerní návštěva terapeutky, ale od doby, kdy usnula, měla jednu noční můru za druhou a prostě už neměla náladu zkusit to znovu.

Ale co to bylo za zvuk?

Penny brzy našla pozdně noční zdroj hluku. „Co to děláš?“

Muž na gauči ztuhl a stejně rychle se na ni přes rameno ohlédl. Rychle zavřel laptop, který měl položený na konferenčním stolku, aby na něm mohl psát. „Nic. Proč nejsi v posteli?“

„Nemůžu spát. A obvykle, když lidé říkají nic, tak necítí potřebu skrýt displej svého počítače, víš?“

Pennyin vztah k internetu a počítačům se dal popsat láska-lomítko-nenávist. Byla jako každá další šestnáctiletá dívka, která na sociálních médiích překypovala sebevědomím, a byl to zároveň způsob, kterému dávala přednost při kontaktu s lidmi, které si ve svém životě chtěla udržet. Bylo to tak jednodušší, než se to snažit dělat v reálném životě, protože tam to vždy skončilo špatně.

Ve své nové soukromé střední škole neměla žádné kamarády.

Na sociálních sítích jich měla několik set.

Prostě to nemohlo být hluboké.

Ale stejným dechem internet z mnoha důvodů nenáviděla. Na jistých místech darknetu mohl člověk najít spoustu jejích fotek, které byly na prodej. Od věku jednoho roku až do doby, kdy jí bylo skoro třináct. Tyto fotky zatím ještě nepadly do rukou, které by je rozšířily mimo darknet, kde by se dostaly k lidem v jejím reálném životě, ale všechno to jí stále připadalo až příliš skutečné.

A syrové.

Občas měla pocit, jako by byl její život časovanou bombou, která neustále tikala. Jednoho dne - možná – si tyhle fotky najdou svou cestu do světa. Penny nebyla kurva hloupá, věděla, jak příšerní lidé mohou být. Nezajímalo by je, že se stala obětí obchodování s lidmi. Nemusela se zajímat o to, že tyhle fotky byly důkazem jejího sexuálního zneužívání. Jediné, co by viděli, zejména z těch z trochu staršího věku, byla mladá dívka, která ukazovala své tělo na kameru.

Doufala, že nikdy neuvidí denní světlo.

Naz si povzdechl a pak se zasmál. „Možná se tedy nemýlíš, ale to neznamená, že cokoli z toho, co dělám, je tvou věcí.“

„To je fér.“ Penny obešla pohovku a usadila se do křesla proti Nazově místu. „Takže, co skrýváš?“

„Myslíš si, že bych ti to řekl?“

„Proč ne?“

„Víš, myslím si, že tohle je ten nejdelší rozhovor, který jsme spolu měli od té doby, kdy ses k nám před měsíci přestěhovala, Penny.“

Musela o tom přemýšlet, ale netrvalo jí dlouho uvědomit si, že nepřeháněl. Zamrkala a snažila se dostat něco ze zavřených rtů, co by jí přišlo vhodné. Nakonec se jí podařilo vymyslet jen toto: „Nevěděla jsem, že jsem tam hodně dlouho byla já – neměla jsem hlas, který bych mohla použít.“

Naz přikývl. „Já vím, nebral jsem si to osobně.“

„Víš, že tě mám ráda, že?“

Zvedl obočí. „Ano?“

Penny pokrčila rameny. „Ještě jsem se ti nepokusila zničit život - to je dobré znamení číslo jedna.“

„To není vtipné.“

„Ale ani to neznamená, že je to méně pravdivé.“

Naz sám pro sebe zabručel. „Dobře.“

„A teď, když jsme spolu prošli odchýlení směrem k minulosti,“ řekla Penny s úsměvem a mávnutím ruky mezi nimi, „co skrýváš?“

Protože on něco skrýval. Věděla to.

Penny prostě měla ten smysl - dívala se na lidi a poznala, když lhali, nebo by jí možná mohli ublížit. Naz nespadal do kategorie ublížit. Stejně jako Roz, i on se jí vším, co kdy udělal, snažil pomoci, ale svým vlastním způsobem. Občas to znamenalo dát jí prostor a nechat ji svůj vlastní čas, aby přišla na to, co potřebovala. Oceňovala to víc, než kdy mohl vědět.

Lidé ji jen zřídkakdy nechali na pokoji.

Naz si hlasitě povzdechl. „To mi řekni ty.“

Otevřel laptop a na stole ho otočil, aby Penny viděla, co bylo na jeho obrazovce... což nebylo nic, co by jí dávalo smysl. Množství písmen a čísel a symbolů na bílé obrazovce, které sahaly od jedné strany ke druhé. Vypadalo to jako... HTML?

Ale víc.

„To je kód?“ zeptala se Penny.

„Dobrý odhad,“ vrátil jí Naz.

„Píšeš kód?“

Naz pokrčil ramenem, jako by se nejednalo o nic velkého. „Dělám trochu ode všeho. To je tak, jak můj mozek funguje.“

Správně.

Za posledních pár měsíců Penny slyšela víc než jednoho člověka označit Naze doslova za génia. V jejich domě viděla víc než dost jeho bílých tabulí plných vzorců, kterým nerozuměla, aby z toho poznala, že byl chytrý.

Byl také víc než to.

Odcházel brzy ráno – jezdil v černém autě a nosil oblek. Byla tiše vyslovována slova jako rodinný byznys a mafián. Jako by to Penny nemohla slyšet, pokud to pronesli tiše. Což bylo kecy, protože ona to slyšela. A protože měla přístup k internetu, na ty sračky se podívala.

Vypadalo to, že Nazova rodina a rodina Roz... dobře, byli to zločinci. Ne ten typ zločinců, kteří ublížili Penny, ale stejně tak podle zákona byli zločinci. A byli jimi dlouho. Penny se na to nikdy nezeptala. Nemyslela si, že by detaily ohledně toho, co jí řekl internet ohledně mafiánských rodin, které už dlouhé roky vládly New Yorku, byly něčím, čemu by opravdu potřebovala porozumět, ale byla tady.

„K čemu je kód?“ zeptala se Penny.

Naz nasával vzduch mezi zuby. „To je... těžší odpověď.“

„Proč?“

„Protože.“

„To není odpověď.“

Naz se na ni podíval. „Prostě si nemyslím, že bych měl mluvit -“

„Je to o mafii?“

Stále na ni díval, výraz jeho tváře se ani trochu nezměnil. „A co ty o tom víš?“

„To, co jsem našla na internetu.“

„Ty sračkoidní lži.“

„Ale je to tak?“

Nazova tvář se mírně zachvěla. „Mluvíme o tomto kódu, nebo o zatracené mafii?“

„Nejsi moc dobrý lhář, že?“

„Ne vůči lidem, na kterých mi záleží, ne.“

Hm.

Záleželo mu na ní.

Penny nakoukla na obrazovku. „Chystáš se něco spustit?“

„Ano, program.“

„Co dělá?“

„Prochází darknet, veřejný internet a vládní servery, a to do doby, než ho najdou. Umí překročit země, dokonce prolomí zabezpečení internetu zemí, jako je Čína, které ho používají ke sledování a kontrole svých občanů.“

Penny svraštila obočí. „Ale proč?“

„To je ta těžší část.“

„Proč?“

Naz se narovnal a zatímco se na ni díval, rukama se opíral o svá vlastní kolena. „Řekla jsi Roz, že existuje síť lidí zapojených do... věci, kterou dělal tvůj otec. Že?“

Penny těžce polkla. „Takže?“

„Když tě policie požádala o další informace, mlčela jsi.“

„Protože se podívej, co udělali s mým otcem.“

„Správně,“ řekl Naz, „ale stále tam jsou lidé, Penny... ubližují dětem.“

„A?“

„Tento program je chytí - nebo přinejmenším je identifikuje a pak shromáždí důkazy ohledně jejich byznysu na darknetu. Ty pak budou shromážděny do chráněných souborů a doručeny vymahačům práva nejblíž jejich oblastem.“

Zamrkala.

To znělo... „To je nemožné.“

„Ne, není. Měl jsem k dispozici základní program - ten, který byl vytvořený před desítkami let a jmenoval se Thorn. Procházel darknet a hledal dětské porno, kdy se pak snažil o rozpoznání tváří a dalších orientačních bodů, a přiřadit k fotkám skutečné děti. Problém bylo to, že to byl systém, který patřil bílým límečkům. Fungoval pouze na legální bázi. Nepřecházel přes čáru do šedé nebo zcela černé strany a neřešil hackování na darknetu. Měl tedy svá omezení. Můj je nemá, a protože bude běžet stále, aniž by potřeboval zásahy z mé strany, a prochází přes tolik serverů, že je zpátky ke mně zcela nevystopovatelný. Nebo spíš by jim trvalo velice dlouho, než by přišli na to, že jsem to byl já.

Tento program pronikne do vládních databází, do školních databází. Vytáhne fotky dětí z online ročenek a učitelů ze školních webů. Vytáhne rejstřík trestů a prozkoumá pracovníky, jejichž fotografie jsou na internetu. Mám kamaráda, který mimo jiné pracuje s člověkem, který má program, který dokáže proniknout do každé bezpečnostní kamery, která běží na bázi Wi-Fi, což znamená, že v jistém okamžiku bude také schopný prostě -“

„Ukázat tváře široké veřejnosti,“ řekla Penny chabě.

Naz přikývl a ukázal na laptop. „Tohle byl poslední potřebný kód. Jediné, co teď musím udělat, je stisknout černé tlačítko, kde je v levém rohu s nápisem RUN. Systém se pak na darknetu zaktivuje.“

„Nemohou to ostatní detekovat, nebo -“

„Vzhledem k tomu, jak byl navržený, je to velice nepravděpodobné.“

„Nemají lidé, kteří používají darknet chránit -“

„I tyto systémy jsou hacknutelné. Dají se vytvořit malé červí díry, které jsou virtuálně nezjistitelné, které nasají jejich kódované informace a proběhnou jimi dřív, než je někdo dekóduje. Program tak zůstane běžet na pozadí fór lidí, kteří je provozují.“

Do prdele.

„Vím, že to nic nemění na tom, co se už stalo,“ zamumlal Naz, „a nijak ti neulehčí to, čím jsi prošla a co se ti stalo, Penny, ale pomůže to někomu dalšímu. Zachrání to někoho jiného. Nikdo nemůže změnit minulost - můžeme změnit jen budoucnost.“

„Jo…“

„Kód je hotový. Jestli chceš, můžeš stisknout černé tlačítko.“

Chvíli zírala na obrazovku.

Naz na ni čekal.

Pak se Penny bez varování předklonila a stiskla tlačítko RUN. Obrazovka zablikala a bílé pozadí zčernalo. Slova zbělela a začala se rolovat. Opravdu to bylo téměř nádherné.

„Stále si přeji, aby byl mrtvý,“ zamumlala Penny.

„I to můžu zařídit.“

Naz to řekl tak nonšalantně.

Také věděla, že nelhal.

„Ale udělal bys to?“ zeptala se tiše.

„Měla bys častěji sledovat zprávy,“ řekl Naz místo toho, „slyšel jsem, že se z toho z nich dá hodně dozvědět.“

Co to vůbec znamenalo?

Nedal jí příležitost se zeptat.

„Kolik znáš jmen lidí, které lze spojit s okruhem, do kterého byl zapojený tvůj otec?“

„Ne moc. Jen zřídkakdy jsem dostala jejich jména.“

„Ale některá ano,“ tlačil.

„Pár,“ zašeptala.

„Napsala bys mi je?“

Penny se na něj podívala. „Proč?“

„Někdy od zákona prostě nedostaneme to, co chceme, Penny.“

No…

Nemýlil se.