RTQ - 5. kapitola

Překlad: Marťa

Palmer

Po snídani jsem se rozloučil se Slatem a Patience. Zařídili si, že budou pryč jen přes víkend a museli se vrátit zpátky do Rye Creek. I když jsme neměli moc času si popovídat, byl jsem rád, že mě Slate pozval, abych do Tahoe přijel. Odpočinout si od života v San Franciscu bylo přesně to, co jsem potřeboval, abych si pročistil hlavu. Ještě jsem nebyl úplně připravený zamířit domů a čelit všem, tak jsem se domluvil, že tam ještě pár dní zůstanu. Teď jsem jen potřeboval vymyslet, jak se zabavit.

Poslední dva dny jsem byl uvězněný uvnitř a toužil jsem rozhýbat si svaly. Přechod od několika hodinového cvičení denně k sezení u krbu a sledování padajícího sněhu ve mně vyvolávalo mravenčení. Přestože meteorologická služba předpovídala, že se bouře přižene až později odpoledne, nízko nad horami visely tmavé mraky. Přesto jsem si myslel, že bych si mohl stihnout hodinu nebo dvě zaběžkovat, než začne padat sníh.

Zabalil jsem si věci a vyrazil. Vyrostl jsem v Texasu, asi tak daleko od zimního počasí a sněhu, jak to jen šlo. Vzhledem k tomu, že jsem posledních několik let hrál v San Franciscu, měl jsem možnost dostat se do hor a zjistil jsem, že si užívám lehké tempo a samotu odpoledne na lyžích. I když bych jednou chtěl zkusit sjezdové lyžování, moje smlouva mi to zakazovala. Moje paže byla pro tým příliš cenná, než abych riskoval, že si ji na svahu zlomím.

Napadl lehký sníh a já se zastavil, abych se pokochal výhledem na stromořadí. Celý svět jako by se zastavil. Kromě sněhových vloček, které se jemně snášely z oblohy, se nic nehýbalo. Zhluboka jsem se nadechl a nechal klid usadit se hluboko v mé duši. Nikdo na mě nekřičel, nikdo nechtěl, abych poskytl rozhovor, podepsal fotbalový míč nebo pózoval.

Bylo ticho.

Pak se zepředu na stezce ozval výkřik. Mír zmizel. Moje tělo se napnulo a mě napadlo, jestli na stezce přede mnou někoho nenapadlo zvíře. Výkřik nezněl lidsky. Zapnul jsem lyže a připravil se na cestu zpět, odkud jsem přišel.

„Sakra, sakra, dvojité sakra.“ Ozval se ženský hlas.

Znovu jsem se otočil a vyrazil vpřed. Někdo byl na stopě přede mnou a znělo to, jako by potřeboval pomoc. Přestože lyžařská hlídka čas od času sledovala stezky, mohlo trvat hodiny, než by přišel někdo další, zvláště když hrozila velká bouře.

Moje lyže klouzaly po čerstvém sněhu a já se zastavil, abych sebral lyži, která se zachytila o spodní větve borovice. Sněhová pokrývka dole naznačovala, že ji tam někdo nebo něco prorazilo. Sklonil jsem se k okraji a zahleděl se do sněhu.

Dole na svahu seděla žena. Na záda jí padaly dlouhé blond vlasy a ruce měla sevřené kolem kotníku.

„Jsi v pořádku?“ Zavolal jsem dolů.

„Vypadá to, že jsem v pořádku?“ Otočila se a podívala se na mě.

Zmrzly mi plíce a ne kvůli chladným teplotám. Byla to Mina. Ta nádherná, rozzlobená dívka od vedle, která mě celou noc udržovala vzhůru.

„Jsi zraněná?“ Sundal jsem si boty z lyží. Potřebovala se vrátit na stezku. Nemohl jsem ji tam nechat, dokud by se sem nedostala lyžařská hlídka.

„Zvrtnula jsem si kotník, ale jsem si jistá, že je to jen výron. Jednu vteřinu jsem jela na lyžích a užívala si sněhu a v další se katapultovala přes sněhový val a spadla z kopce dolů.“

Vědomí, že pravděpodobně neměla zlomenou kost, zmírnilo tlak v mé hrudi. „Jsem rád, že jsi v pořádku.“

„Většinou jo. Jak se odsud sakra dostanu? Zkontrolovala jsem telefon a nemám tady žádný signál. Co ty?“ V jejích očích byl náznak obav. Nevinil jsem ji. Uvíznout v lese s obrovskou bouří na cestě by vyděsilo i ty nejlepší lyžaře. Bylo jasné, že ani jeden z nás do této kategorie nespadal.

Trhl jsem sebou při pohledu na displej telefonu. „Ani já nemám signál.“

Sníh padal rychleji – k zemi se snášely obří vločky a zakrývaly stopy od našich lyží. Musel jsem ji odtamtud dostat, a to rychle, nebo bychom mohli mít oba potíže.

„Chceš jet na lyžích zpátky do hotelu a sehnat pomoc?“ Její hlas ztratil ostrost. Byla vystrašená. Poznal jsem to podle nastavené čelisti a toho, jak mě její oči prosily, abych ji neopouštěl.

„Nevím, jak dlouho to může trvat. Bylo by lepší tě dostat na stezku a vrátit se společně, nemyslíš?“

Povzdechla si. „Vážně si myslíš, že mě odsud vytáhneš?“

„Dám do toho maximum.“ Vydal jsem se z kopce dolů a bedlivě sledoval, kam pokládám nohy. Poslední věc, kterou jsem potřeboval, bylo, abych uklouzl a přidal se k ní.

Až na pár klopýtnutí jsem se dostal pod kopec, aniž bych ztratil půdu pod nohama. Teď, když jsem byl blíž, jsem podle lesku v jejích očích a toho, jak se napjatě usmívala, poznal, že ji to bolelo víc, než chtěla dát najevo.

„Co teď?“ Vzala mě za ruku a nechala mě, abych jí pomohl na nohy. „Nejsem si jistá, že budu schopná vylézt.“

„Pak si myslím, že tě budu muset odnést.“ Otočil jsem se a dřepl si před ní.

„Na svých zádech?“ Nervózně se zasmála.

„Byla bys raději, kdybych si tě přehodil přes rameno ve stylu jeskynního muže?“ Ztráceli jsme čas. Nebylo pochyb o tom, že meteorologická služba špatně spočítala, kdy bouře dorazí. Už napadl čerstvý centimetr nadýchaného sněhu. Pokud se brzy nepohneme, možná se nevrátíme.“

„Nemyslím, že to bude fungovat.“

„Dělej, Mino. Vylez na mě. Nenechám tě spadnout.“ Ohlédl jsem se přes rameno a přistihl ji, jak se kouše do spodního rtu. Se sněhem, který se jí lepil na vlasy, usazoval se na čepici a přistával na špičce jejího nosu, vypadala, jako nějaká zimní bohyně. Ztišil jsem hlas a snažil se do něj dostat klid. „Musíme se hnout, pokud se odtud chceme dostat dřív, než začne padat sníh.“

„Jsem příliš těžká. Nikdy mě nebudeš moci vynést na kopec a…“

„Abych se uživil, běžně si pohazuji stotřicetikilovými chlapy,“ zavrčel jsem. „Nastup.“

Přestala se hádat a objala mě kolem ramen. Postavil jsem se a rukama zachytil její nohy. Takhle jsem si svůj den nepředstavoval, ale byl jsem rád, že jsem sem přišel. Doufal jsem, že nebylo pozdě, abychom porazili bouři. Zaměřil jsem svou pozornost na vrchol kopce a začal stoupat.