RTQ - 3. kapitola

Překlad: Marťa

Palmer

Poslední člověk, kterého jsem čekal, že uvidím za těmi dveřmi hotelového pokoje, byla blonďatá šťabajzna z přízemí. A to poslední, co jsem čekal, že udělá, když jsem zaklepal na dveře její apartmá, bylo, že mi jimi práskne před obličejem. Nepomohlo, že vypadala také překvapená tím, že mě viděla. Když se její pohled setkal s mým, barva z jejích očí zmizela. Očividně čekala někoho jiného.

Zvedl jsem ruku, abych znovu zaklepal, tentokrát jen rychlé, tiché klepnutí kloubů na dveře.

„Co chceš?“ Rozrazila dveře a nakoukla malým otvorem. „Jsou dvě hodiny ráno.“

„Děkuji za kontrolu času. Moc dobře vím, že je hluboká noc. Proto jsem zaklepal. Posledních pár hodin jsem se snažil usnout. Nevím, co tam děláš, ale na stěnu za mou postelí se neustále ozývalo klepání a já nemohl usnout.“

Prudce se nadechla. „Ach, to mě moc mrzí. To jsem byla já.“

„Napadlo mě to.“

Otevřela dveře natolik, aby jimi mohla vystrčit hlavu. „Omlouvám se. Seděla jsem u stolu a pracovala na počítači. Při přemýšlení mám tendenci klepat nohou o zeď.“

„Vždycky píšeš a klepeš uprostřed noci?“ Na té ženě s tmavýma hnědýma očima bylo něco, co mě frustrovalo a zároveň vzrušovalo.

V jejích očích se blýsklo podráždění. „Vždycky vrážíš loktem ženě do hrudní kosti?“

Hanba vlila do mých tváří červeň. Ne, nebyl jsem typ muže, který by na ženu vztáhl ruku. „To byla nehoda. Řekl jsem, že mě to mrzí.“

„Opravdu?“ Vyklenula bok. „Tvůj přítel řekl, že se omlouvá a koupil nám rundu. Myslím, že od tebe jsem omluvu neslyšela.“ Třela si místo na hrudi, kde ji předtím udeřil můj loket. Klopy jejího županu se rozevřely tak akorát na to, abych zahlédl něco růžového a hedvábného, co měla na sobě.

Vyschlo mi v krku, když se její prsty třely o místo mezi jejími ňadry. Sakra, jestli na mě mělo sledování té cizinky takový vliv, možná bylo načase ukončit mé období sucha, co se týkalo vztahů. „Podívej, omlouvám se za to, co se stalo předtím. Straně, úplně a naprosto se omlouvám. Dobře?“

Čelo se jí svraštilo a mezi obočím se jí objevily vrásky. „Nemusíš být tak povýšenecký.“

Vjel jsem si rukou do vlasů a kousl se do tváře, abych jí neopověděl. Teď nebyl čas na to pouštět se do diskuze o správném způsobu omluvy. Aby ne, když jsem se už měsíce pořádně nevyspal a nemohl jsem myslet správně kvůli vizím ve své hlavě, jak by mohla vypadat pod hotelovým županem.

„Mohla bys prosím, pro dnešní večer, přestat a tím kopáním do zdi? To je vše, na co jsem se přišel zeptat.“

„Proč jsi to neřekl hned?“ Koutky rtů stočila dolů a sevřela okraj dveří tak pevně, až jí zbělely prsty.

S odpovědí jsem se neobtěžoval. Jen jsem se otočil a překonal těch několik kroků zpět k mým vlastním dveřím. Když jsem předtím vycházel ven, nechal jsem dveře pootevřené, abych se nemusel obtěžovat s klíčem, ale musely se samy zavřít.

Zatraceně neuvěřitelné.

Otočení klikou nefungovalo. Skvělé, prostě skvělé. Teď jsem byl uprostřed noci uvězněný na chodbě před svým pokojem s prostěradlem omotaným kolem pasu. Mohl jsem jít dolů do recepce a podívat se, jestli tam někdo nebyl. Ale to by vyžadovalo projít celým hotelem v ničem jiném, než v prostěradle.

Zasténal jsem – tiše. V zoufalém pokusu zmírnit frustraci uvnitř budovy. Pak jsem se otočil zpátky ke dveřím své sousedky a znovu lehce zaklepal.

Zevnitř nevycházel žádný zvuk. Nebylo možné, aby usnula tak rychle. Ani plná dávka prášků na spaní, které mi předepisovali, nezabírala tak rychle. Zaklepal jsem znovu, tentokrát trochu hlasitěji.

Na druhé straně dveří se ozvaly kroky, pak se dveře otevřely dokořán. „Co teď? Dýchám příliš nahlas, Šípková Růženko?“

„Mohu si z tvého telefonu zavolat na recepci?“ Snažil jsem se, aby můj hlas zněl co nejneutrálněji. I když jsem ji vinil ze své současné situace – neopustil bych svůj pokoj, kdyby nebušila do zdi – pravděpodobně by to nedopadlo dobře, kdybych to přiznal.

Naklonila hlavu a její blond vlasy se jí v culíku, na temeni hlavy, zhlouply. „Zamkl sis dveře do pokoje?“

„Ano.“ Pevný úsměv na rtech mi připadal cizí.

„No, dobře, někdy karma funguje rychle, že?“ Její rty se v koutcích zvedly.

„Tvůj telefon?“ Zaklonil jsem hlavu a snažil se přes ni podívat do pokoje.

Zavrtěla hlavou. „Ach, ne. Sem nepůjdeš. Zavolám ti na recepci, ale nepustím do svého pokoje polonahého cizince. Jak hloupá myslíš, že jsem?“

„Opravdu si myslíš, že to byl jen nějaký plán, jak tě svést? Narazit do tebe, rozlít tác plný nápojů, pak zjistit, v jakém pokoji bydlíš, abych se mohl ubytovat vedle, to vše proto, abych ti mohl uprostřed noci klepat na dveře a dělat ti návrhy v prostěradle?“ Když jsem ta slova vyslovil nahlas, uvědomil jsem si, jak směšná celá situace ve skutečnosti byla.

„Jak můžu vědět, že bydlíš ve vedlejším pokoji?“ Zeptala se.

„Vážně?“ Moje čelist se sevřela tak pevně, až mi zaskřípaly zuby.

„Fajn, zavolám tam. Ale dovnitř nepůjdeš. Můžeš počkat na chodbě.“ Otočila se, aby zmizela zpátky uvnitř.

„Můžu dovnitř? Nechci, aby mě někdo viděl.“

„Proč? Jsi na útěku? Schováváš se před bývalou?“ Její tón mě rozčiloval, ale ustoupila a pokynula mi, abych vešel dovnitř.

„Nic takového.“ Překvapilo mě, že nedala najevo, že by znala mé jméno. Díky úsilí mého přepláceného publicisty byla moje tvář poslední dva měsíce polepená obálkami časopisů a kanálů sociálních sítí, když se můj tým probojoval do finále. Buď byla profesionální herečka, nebo opravdu neměla ponětí, že se sportovní reportéři po celých Spojených státech pokoušeli zjistit, kde jsem zmizel.

„Mimochodem, jsem Mina.“ Ukázala na místo hned za dveřmi. „Počkej tam, prosím.“

„Jsem James.“ To nebyla lež, i když jsem své křestní jméno používal jen zřídka. Od doby, kdy jsem uměl hrát fotbal, mi moji spoluhráči a trenéři říkali Palmer. To bylo jméno, pod kterým mě svět znal. To bylo také jméno, o kterém jsem si nebyl jistý, že bych chtěl, aby mi tak někdy někdo říkal.