HF - 14. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Terez

Axel

 

Jdu za Bozem do baru a snažím se nevypadat jako spráskané štěně. Můj kolega stále tlachal o inženýrech a jak je hloupé, že byli příliš zaneprázdněni svými kalkulačkami, aby nenašli ani pět chlapů, kteří by si zahráli. Neodpovídám mu. Jsem příliš zaneprázdněný přemýšlením, proč má Cax čas na drink po práci, ale ne se mnou.

Jeho spoluhráč Jason sedí u baru a sleduje v televizi nějaký zápas. Vedle něj zůstala zpola vypitá flaška piva a já jsem si zatraceně jistý, že patřila Caxovi.

Caxovi se ten sex líbil, ale nechce být s tebou viděn na veřejnosti, stěžuje si hlásek v mé hlavě.

Bál se – tomu rozumím, ale nežádal jsem ho, abychom se drželi za ruce, zatímco budeme procházet kampusem. Jen jsem si myslel, že bychom mohli zajít na pivo, jako všichni hetero chlapi v baru.

„Budeš jíst?“ zeptá se mě Boz a zamává na barmana. „Mám chuť na cheeseburger.“

„Jasně, objednej dva.“ Tento týden jsem neutratil moc peněz. Můžu si dovolit burger a hranolky.

„Máš ho mít.“ Nakloní se přes bar a barman začne zapisovat.

Jason se na mě usměje. „Posaď se. Místo bylo právě uvolněno.“

„Jo? Díky.“ Ukážu na třetí židli pro Boze, ale ten zvedne prst a poodejde si promluvit s nějakým známým.

Posadím se vedle Jasona. „Ještě jednou zdravím.“

„Žádný zápas? My hrajeme příští týden s doktory.“

„Slyšel jsem, že jsou dobří.“

„Překvapivě dobří. Všichni ti ambiciózní chlápci, co si chtějí hrát na Boha? Mají ostré lokty.“

„Budu si to pamatovat, až s nimi budeme hrát.“

„Můžu ti koupit drink?“

To mě probere. Otočí se k němu a zjistím, že se na mě plaše usmívá. „Um, díky? No, uh, pivo bude skvělé.“

Mávne na barmana a já přemýšlím, jestli pozvání na drink je jen přátelský čin, nebo jen předchůdce jiného druhu nabídky.

Probírám tu nabídku v hlavě, zatímco mi barman donáší pivo. Kdykoli jindy v mém životě povyražení si s přitažlivým o něco starším mužem je zřídkavé a jde o velmi vzácnou nabídku. Prohlížím si Jasona a přemýšlím o tom. Je opravdu pohledný. Má kudrnaté vlasy, je víc blond, než Cax. Skvělá stavba těla. Nádherné modré oči. Opravdu je zatraceně krásný.

Ale nic necítím.

Láhev piva přistane přede mnou a já ji vezmu. „Na zdraví.“ Zvednu lahev k němu.

„Na zdraví a než se Boz vrátí, mám na tebe otázku.“ Pohlédne na mě těma dětskýma očima a já se připravím. „Tohle není snadné, ale ještě nikdy jsem to nedělal. Jakože nikdy.“ Uchechtne se. „Ale mohli bychom někdy zajít na večeři?“

Propadne se mi žaludek. On mě nežádá jen o kuřbu. Je dost roztomilý a na úrovni, aby mi nabídl skutečné rande? Štípněte mě. A jak často mě milí svobodní gayové zvou na rande?

Moc často ne. Skoro vůbec.

Ale není Cax.

„Já,“ slyším se, jak koktám. „Rád bych souhlasil, ale je to komplikované.“

Jeho úsměv na okamžik poleví. „Chápu.“

Prohrábnu si vlasy a snažím se udržet očí kontakt. Chci, aby věděl, že to není jím. „Nemůžu uvěřit, že to říkám, protože nejsem nikdy komplikovaný, ale je někdo jiný, s kým se vídám.“

„Ach.“ Znovu se usměje, tentokrát přátelsky. „Dobře, ale pamatuj na mě, kdyby se to stalo méně složité. Všiml jsem si, že příští měsíc hrají doma Keltové s Bulls a i když jsme jen kamarádi, myslel jsem si, že bys možná chtěl jít se mnou.“

„Och, chlape.“ Protřu si tvář, která mi zčervenala. „Nebojuješ fér.“

Zasměje se. „Snažím se říct, že i tak bychom mohli být kamarádi. Jsi ve městě nový a mohli bychom si zajít na zápas.“

„To zní jako sakra nabídka.“ Řeknu popravdě.

Jason usrkne piva. „Tohle je malé město. Nemůžeš mít moc přátel, kteří mají rádi jak basket, tak ptáky.“

S odfrknutím se dotknu láhví jeho. „Dobrá poznámka, příteli.“

***

Caxastrofa Axelhodě: Omlouvám se, že jsem včera večer nezůstal na pivo. Není to tebou.

Axelhoda Caxastrofě: To říkáš často. Počkej – škrtni to. To byla blbá odpověď. Jsem jen frustrovaný. Všemi způsoby, kterými můžu být. ;)

Caxastrofa Axelhodě: Já jsem… jo. ŘÍKÁM to hodně. Jen prostě nevidím, že by se můj život v blízké době změnil. Můj život je pojebaný a ne tím dobrým způsobem.

Axelhoda Caxastrofě: No a teď myslím na kouření. Moc díky.

Caxastrofa Axelhodě: Nemáš zač. Frustrovat je mojí specialitou, ale myslím to dobře.

Axelhoda Caxastrofě: Vím, že jo, ale líbit se mi to nemusí. Včera večer jsem odmítl pozvání na rande.

Caxastrofa Axelhodě: Jo? Proč?

Axelhoda Caxastrofě: Protože jsi to nebyl ty.

Caxastrofa Axelhodě: Možná jsi to neměl dělat.

 

Zasténám.

„Co?“ zajímá se Boz, který žvýká žvýkačku.

„Nic.“ Celý den jsem byl nevrlý a emaily od Caxe nepomáhají.

Boz se odstrčí od stolu a natočí židli. „Jsi nabroušený. Zeptal bych se tě, jestli máš problémy se ženskou, ale…“

„Je možné mít problémy i s chlapy, víš.“

„Asi, ale odmítám uvěřit, že je s chlapy těžké vycházet… je lákavé jít po chlapovi, jen aby ses dostal od ženského dramatu.“

Poprvé za celý den se rozesměju. „Nejsem si jistý, jestli máš v tomhle pravdu, ale byl by to zajímavý experiment. Můžu se dívat?“

Boz zmačká kus papíru a hodí ho po mně.

„To je ne?“

Roztočí židli a já jen ze sledování dostanu závrať. „Takže, ať už je to kdokoli – prostě si s ním jdi promluvit. Přines pivo. Zahrajte si nějakou krvelačnou hru, problém vyřešen.“

„Kdyby jen to bylo tak snadné.“

„Pravděpodobně stejně je. Každopádně, já jsem jednoduchý.“

„Ale nebudeme to tisknout na naše vizitky.“

Boz se rozesměje. „Vážně víš, co chlapovi říct. Chceš mi ukázat práci, kterou jsi odvedl na seznamu účastníků, než budeme končit?“

„Jasně.“

Následující den jsem od Caxe žádné maily nedostal, což mě ještě víc naštvalo.

Další večer se přistihnu, jak bloumám po bytě, opět sám. Je prosinec, takže slunce zapadá už v pět. Je tma a zima a náladu mám pochmurnou. Přistanu pohledem na mikině Barmuthu visící mi na dveřích. Patří Caxovi a já mu ji stále nevrátil. V domnění, že je moje, jsem ji vzal ze zadního sedadla auta, když mě vysadil u týmového hotelu v Merrylinu.

A možná ve slabé chvilce jsem k ní párkrát přičichnul, abych zjistil, že voní, jako on.

Stalo se, a o to víc mi chyběl.

A co je horší, toužím po někom, kdo nikdy nebyl a nikdy nebude skutečně můj.

Možná jsem masochista, když na něj stále myslím, ale měli jsme tolik potenciálu stát se párem. Chemie mezi námi je mimo tabulky. A byli jsme kamarádi už od osmi.

Když mi bylo šestnáct, uvědomil jsem si, že ho miluju.

Pořád ho miluju. Ne, že by to chtěl Cax slyšet.

Zírám na jeho mikinu. Dala by mi záminku znovu vidět jeho tvář, kdyby jen na okamžik.

Dám si ji do batohu, když druhý den odcházím do práce. Sednu si za stůl a přemýšlím, zda bych mu ji mohl vrátit při přestávce na oběd. Uvažuju, zda by mě Cax vůbec chtěl poblíž budovy, kde bydlí. Tolik se bojí, že by se svět dozvěděl, kým skutečně je…

Kurva. Nemohl mít ani kamaráda gaye, aby na sebe nevrhnul stín podezření?

 

Axelhoda Caxastrofě: Nějak se stalo, že mám tvoji mikinu.

Caxastrofa Axelhodě: Uvažoval jsem, kam se poděla.

Axelhoda Caxastrofě: Je v pohodě, když se později stavím ti ji vrátit?

 

Chvíli trvá, než odpoví a já si připadám jako vyvrhel.

 

Caxastrofa Axelhodě: Můžeš, ale možná budu venku běhat.

Axelhoda Caxastrofě: Dobře, pokud tam nebudeš, nechám ti ji v tašce u dveří.

 

Musím nad tím přestat dumat. Budu jen ještě šílenější, než už jsem.

Odpoledne odejdu z práce po druhé, protože za pár hodin mám zápas basketbalu. Cax mi řekl, kde žije, a já si zapsal adresu. Pořád ale tomu novému chlápkovi trvalo pár minut určit správnou kolej.

Když jsem konečně našel správné dveře, zaklepu, ale je ticho. Samozřejmě že jo. Pravděpodobně uběhne půlmaraton, jen aby se mi vyhnul.

Ještě jednou zaťukám, jen pro jistotu. Zdá se mi, že slyším zašustění z druhé strany dveří.

Zvláštní.

„Caxi?“ zavolám.

 Uslyším zamumlání a pak sten.

„Jsi v pořádku?“

Další zasténání, až mi vstávají chlupy na krku.

Jsem vůbec u správných dveří? Přemýšlím, jestli nedělám strašnou chybu, zkusím kliku, která se mi ochotně pohne v ruce. „Caxi?“ Otevřu dveře na pár centimetrů. „Jsi v pořádku?“

Jeho byteček je ještě menší, než můj. První, co uvidím, jsou zmuchlané přikrývky na posteli a Caxe, který na ní leží zcela oblečený. Pak si všimnu, že má ruce přitisknuté k očním důlkům.

„Caxi?“ Zapomenu na slušnost a vejdu dovnitř. Dveře za sebou zavřu a přejdu malou místnost. Položím mu ruku na rameno. „Jsi v pořádku?“

„Ne. Migréna.“ Zachraptí.

Posadím se na postel. „Och, to je mi líto. Máš je často?“

„Jen když jsem vystresovaný,“ zamumlá. „Takže docela často.“

„Chudáčku.“ Zabořím mu prsty do ramenního svalu a stisknu. „Jsi tak napjatý.“

„To je tak dobrý pocit.“

„Otoč se.“

Přetočí se na břicho. Dám mu obě ruce na ramena a začnu je hníst.  Zasténá. „Tak dobré. Když mě bolí hlava, tak se mi všude vytvoří uzle.“

Zuju si boty a vlezu si na postel, jedno koleno z každé strany jeho boků. Tady nahoře využívám lepší pákový efekt. Masíruju všechno, na co dosáhnu, pracuju na ztuhnutých svalech v ramenou. Hnětu krk a třu stažené svaly v zadní části hlavy. Propracovávám se až ke spánkům, které masíruju klouby.

„Jsi ten nejúžasnější člověk. Děkuju.“ Zamumlá.

„Mohl bych se tě dotýkat celý den, zlato.“

V některých ohledech vedeme ten nejzmatenější vztah na světě. Jsme nejbližší přátelé, kteří spolu netráví čas. Jsme milenci, kteří se sotva políbili. Máme dlouhou společnou minulost s velkou mezerou uprostřed.

Zkrátka jsme spletí katastrof, ale s nikým jsem si nebyl tak blízký. Položím na něj ruce a cítím se jako doma. Jako by byl můj.

„Mmm.“ Povzdechne si pod mým dotekem. „Počkej, kolik je?“

„Skoro tři.“

„K čertu. Musím jet vyzvednout Scottyho ze školy.“

Můj dotek je teď lehký, jen konečky prstů na čele. „A můžeš takhle řídit?“

„Pojedu pomalu. Nemám však periferní vidění.“

„Co?“

„Říká se tomu oční migréna – okraje vidění potemní. Je to děsivé, ale vždycky to nakonec odezní.“

Zní to zatraceně děsivě. „Nemůžeš takhle jet. Pojedu já.“ Slezu z něj.

Cax vydechne. „Mohl bys? Není mi moc dobře.“

To vidím. „Tak pojď. Kde máš klíče?“

***

„Škola je tamhle vpravo.“ Zakryje si oči rukama.

„To dívání tě zabíjí co?“ Na zemi je asi tři až pět centimetrů nového sněhu. Město se díky němu leskne. Slunce se třpytí na každém bílém povrchu.

„Jo, ale zítra budu v pohodě. Jen si to musím pořád říkat, bolest vždycky nakonec zmizí.“

Zastavím za řadou aut u obrubníku. „Děti začínají vycházet.“

Cax si sundá ruce z očí a narovná se. To nepříjemné mžourání mě bolí za něj.

„Tady.“ Sundám si sluneční brýle a podám mu je. „Nasaď si je.“

Bez hádání je přijme. „Díky, že řídíš. Někteří středoškoláci dělají Scottymu peklo, když jede autobusem, tak ho vyzvedávám ve dnech, kdy neučím.“

„Chudáček.“

„Můj kreténský otec nepomáhá. Řekl Scottymu, aby někoho praštil, a oni ho pak nechají být. Jako by žák ze šesté třídy mohl v přeplněném autobuse zmlátit středoškoláka a přežít, aby o tom mohl vyprávět. Otec žije v paralelním vesmíru, kde statečný muž může zničit tyrana pouhým vyzařováním testosteronu do vzduchu.“

„Už jde.“ Uvidím, jak se k autu blíží hubené dítě s úsměvem ve tváři. Jakmile se dostatečně přiblíží, uvidí svého bratra na sedadle spolujezdce a začne vypadat zvědavě.

„Čau,“ řekne klučina po otevření dveří. „Jsi v pořádku?“

Ty vole. Bystré dítě. Nenávidím pomyšlení, proč tak unáhleně usoudil, že je s ním něco špatně.

„Jen mám migrénu. Zítra budu v pohodě, ale můj kamarád Axel mi nabídl, že bude řídit, abych tě mohl vyzvednout.“

„Ahoj, Scotte.“

„Čau, Axeli. Ty pracuješ na basketbalových zápasech, že?“

„Jo.“

Chlapec zavře dveře. „Zapisuješ statistiky?“

„Ne, statistiky můžou být skvělé, já mám na starosti Twitter a píšu články o zápasech pro absolventy.“

„Páni! Líbilo se mi, co jsi zveřejnil na Instagramu při hře proti Yalu. Buldok, který se koulí dolů ze svahu?“

„Díky!“ Zvednu ruku přes rameno, aby si se mnou mohl plácnout. „Nevěděl jsem, že dnes potkám jednoho ze svých sledujících.“

Cax mě nasměrovává k otcovu domu. Dokonce i v jeho hlase zní bolest.

„Vzal sis něco?“ zeptá se ho Scotty.

„Jasně, kámo.“ Narovná se na sedadle. „A až se dostanu domů, dám si horkou sprchu, to vždycky pomůže.“ Ukáže na ulici. „Ten z cihe… och kurva.“

Jeho otec je na chodníku s lopatou v ruce. Konečně ho po tak dlouhé době zase vidím – starší a šedivější verze nevrlého muže, kterého si pamatuju. Vzhlédne právě, když si ho všimnu.

Z Caxe vyzařuje napětí, takže zastavím auto co nejdál od jeho otce. Cax otevře dveře na straně spolujezdce a vystoupí stejně jako Scotty. Jejich otec jde k nám s nečitelným výrazem ve tváři. „Kdo řídí tvé auto?“

„Jeden kamarád z koleje,“ řekne Cax a opře se o dveře. „Dostal jsem migrénu, mám problémy s viděním, tak jsem ho o to požádal.“

„Ty kundičko.“ Zavrčí jeho otec. „Složí tě obyčejná bolest hlavy?“ Ohne se v pase a zírá do auta.

Nejsem od přírody bojácný, ale z pohledu, jaký mi věnuje, mi prakticky tuhne krev v žilách.

Po chvíli, kdy mě častoval ledovým pohledem, se narovná a hrubě šťouchne Scottyho ke dveřím. „Stejně nevím, proč nejezdíš tím zasraným autobusem. Taky jsi srágorka. Naučil ses to od bratra.“

Scotty se nakrčí v ramenou a mašíruje k domu.

„Řekl jsem, že nechci, aby se tví kamarádíčkové motali kolem mých chlapců.“ Řekne jeho otec přímo přede mnou! Jako bych měl nakažlivou nemoc, kdybych se stýkal s Caxem.

Neuvěřitelné.

„Na mých kamarádech není nic špatného.“ Zavrčí Cax.

Oba dva na sebe zírají. Zadržuju dech a uvažuju, jak ta konfrontace skončí. „Odcházím,“ řekne nakonec Cax ledově.

„To udělej.“ Jeho otec spustí lopatu k zemi a otočí se k nám zády.

Cax nastoupí do auta, zabouchne dveře a já se odtáhnu.

Zabočíme znovu na hlavní silnici, když Cax promluví. „V tuto dobu obvykle nebývá doma.“

„Promiň.“ Řeknu tiše. „Předtím se mi odstup, který jsi mezi námi udržoval, zdál paranoidní, ale teď už ne.“

„Jo, ne…“ s obtížemi polkne, „není snadné to popsat. Věděl jsem, že se k tobě bude chovat jako…“

„Bych měl ebolu.“

„Zastav auto.“ Vyhrkne.

 Okamžitě zastavím a Cax otevře dveře. Vyleze ven a vyzvrací se na sníh.

Srdce se mi účastí sevře. Rozhlédnu se po autě kvůli kapesníčkům. Cax má rád pořádek. Otevřu přihrádku a bingo – ubrousky z fast foodu. „Tady Caxi.“ Nakloním se k otevřeným dveřím.

„Omlouvám se,“ zamumlá a vezme si ubrousek.

„Stává se ti to často při migrénách?“

S povzdechem znovu nastoupí a zavře dveře. „Obvykle nezvracím, ale není to poprvé. Zavřel jsem oči, zatímco jsi řídil, už to znovu neudělám.“

„Dostaneme tě domů.“

***

Zastavíme na parkovišti vedle koleje a on mi znovu poděkuje za odvezení.

„Tak snadno se mě nezbavíš.“

„Axeli…“ Protestuje.

„Není tu.“ Zašeptám. „Je mi moc líto, co se stalo a tvůj otec je ten největší kretén, jakého jsem viděl, ale právě v tuto chvíli nás nemůže vidět.“

Beze slova vyleze z auta a nehádá se se mnou, když ho následuju do budovy.

„Teď, jak bych ti mohl ulevit?“ zeptám se poté, co si vyčistí zuby. „Šálek čaje?“

„Jasně, jdu se osprchovat.“

Zapnu konvici a vytáhnu mátový čaj, který mu pomůže. Po pár minutách vyjde z koupelny jen v boxerkách. Vlasy má mokré a kůži červenou od horké vody. „Teď už se cítím lépe.“

Dám mu hrneček do ruky. „Lehni si, ještě trochu ti namasíruju krk, než půjdu.“

Napije se a odloží hrneček na noční stolek. „Masáž neodmítnu.“

Znovu se na něj obkročmo posadím a nechám ruce pobíhat po holé hebké kůži. „Jsi tak krásný. Zabíjí mě, když vidím, že se cítíš špatně.“ Zašeptám.

Dlouze roztřeseně vydechne. „Vyspím se z toho. To vždycky funguje.“

„Doufám, že jo.“ Třu mu krk, hlavu a záda. Když mám ruce příliš unavené, aby pokračovaly, lehnu si vedle něj. Tvář má ode mě odvrácenou, ale když mu položím ruku doprostřed zad, cítím, jak se opře do mého doteku.

„Děkuju ti,“ zašeptá.

„Neděkuj. Chtěl jsem ti dnes pomoct, ale myslím, že jsem jen způsobil potíže.“ Pokračuju tiše.

„Není to tvá vina.“

„Já vím, ale…“ povzdechnu si. „Neexistuje žádné řešení, viď?“

Otočí tvář ke mně a zavrtí hlavou. „Snažil jsem se ti to říct.“

„Teď už to chápu.“ Přiblížím se k němu a vezmu ho do náručí. Položí mi svou bolavou hlavu na rameno.

„Promiň.“

„Já vím.“

„Přesto jsem na tebe tlačil.“

Přitáhne si mě ještě blíž. „A mně se to líbilo.“

Zajedu mu rukou do vlasů a mnu pokožku hlavy. „Miluju tě, víš? I když bych neměl.“

Je úplně ticho, takže se bojím, že jsem zašel až moc daleko. To byla podle všeho moje specialita. Už jsem se chtěl po sedmdesáté páté omluvit, když vydá podivný zvuk. A pak další. On pláče.

„Och, zlatíčko, NE.“ Zabroukám a držím si jeho hlavu na hrudi. „Omlouvám se. Musíš se vyspat a –“

„To ta bolest, a…“ Zavrtí hlavou a čelo mi tře o rameno. „Vlastně ne. Nejde o hlavu, jsem v bolestech kvůli tobě. Každou noc, kdy ležím v této zkurvené posteli, se snažím najít řešení…“ ztichne a tvrdě polkne. „Žádné není.“

Teď mě taky pálí oči. „Kdybych mohl něco udělat, abych ti pomohl, udělám to.“

Znovu roztřeseně vydechne. Můžu cítit, jak moc se snaží ovládnout. A srdce se mi znovu zlomí nad zvukem, který vydá.

„Měl bych jít,“ zašeptám. Dnes jsem to konečně pochopil. Být poblíž Caxe mu jen ubližuje. Tak to prostě je.

„Ne. Ještě ne.“ Zašeptá.

„Dobře.“ Nikdy bych mu nic neodepřel. Ne když mi leží v náručí se slzami na tvářích. Palcem mu je setřu.

„Taky tě miluju.“ Řekne však nešťastným hlasem.

Au.

Znovu ho stisknu, abych mu ukázal, že chápu.

Všechno je na hovno.