HF - 21. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Terez

Cax

Je už pozdě – skoro devět večer. Netuším, zda mi dovolí ho vidět, ale musím to zkusit. Pokoj 412 je na konci chodby a vědomí, že tam někde je mě přimělo běžet

Nikdo mě nezastavil.

Bál jsem se, že se mnou Axel teď už nebude chtít mít nic společného, ne po všech potížích, které jsem mu způsobil. Zlomilo by mi to srdce, ale chápal bych ho. Až mu bude dost dobře, aby odešel z nemocnice, představuju si, že odjede někam hodně daleko odtud. Pravděpodobně zpět do Ohia…

Dveře pokoje jsou pootevřené, ale uvnitř je naprosté ticho. Slabá žlutá záře ozařuje stěny. Otevřu dveře a podívám se na spící postavu na posteli.

Polovinu obličeje má zakrytou obvazem, druhou má fialovou a zelenou.

Krk mi ucpe vzlyk. Přitisknu si ruku na ústa. Co jsem to udělal?

Někdo vstane ze židle vedle postele. Jeho matka. Vypadá úplně stejně, jako si ji pamatuju z minulosti. Jo – další člověk, který mě teď určitě nenávidí, ale když ji pohlédnu do očí, zjistím, že její tvář změkne. „Caxi. Vypadáš pořád stejně.“ Zašeptá.

Jo? Necítím se tak.

„Čekal na tebe.“

Krk se mi stáhne. „Byl jsem…“

„Já vím.“ Položí mi ruku na záda. „Máš toho teď na talíři hodně.“ K mému překvapení mě obejme.

Jen ohromeně stojím. Skoro jsem jí zabil syna a teď mě objímá? „Moc se omlouvám.“

 Sevře mě ještě víc. „Zažil jsi toho tolik, oba dva, ale teď už bude líp.“

Jo? Kéž bych jí mohl věřit.

Paní Armitage ustoupí a já vidím, jak má zvlhlé oči. „Půjdu k němu do bytu se osprchovat a vyspat se. Mohl bys tu chvíli zůstat?“

„Několik hodin můžu.“ Zašeptám.

Postrčí mě k židli. „Posaď se, já už jdu.“

Posadím se a přinutím se lépe si Axela prohlédnout – všechnu tu zkázu, co jsem způsobil. Jednu ruku má v sádře. Tvář mu hraje všemi barvami a vypadá tak bolestivě. Přesto ve spánku dýchá klidně.

Jeho ruka leží přímo vedle mě, chtěl bych jí zvednout a políbit, ale neudělám to.

Potřebuje se vyspat a už jsem mu ublížil dost.

Opřu lokty o okraj matrace a zabořím hlavu do rukou. Jsem tak strašně unavený. Je těžké uvěřit, že bych se kvůli něčemu mohl ještě někdy cítit optimistický.

Musel jsem klimbnout, protože teď mám hlavu na matraci a ruku, která mi pročesává vlasy…

Zalapám po dechu a posadím se zpříma.

„Promiň, nemohl jsem si pomoct.“ Zašeptá Axel a usměje se na mě.

Z pohledu na známý úsměv ve zmlácené tváři mě pálí oči. Polknu slzy. „Omlouvám se.“ Hlas se mi zlomí. „Ty… já…“

Úsměv zmizí. „Neplakej, není to tak zlé, jak to vypadá.“

„Ale je.“ Chytím ho za ruku a držím ji ve svých. Políbím ho do dlaně. „Mohl tě zabít!“ Z hrdla mi unikne vzlyk.

„Ale neudělal to,“ vyhrkne rychle. „Pořád jsem tady, už tři dny a uvažoval jsem, kde jsi ty. A nikdo o tobě nechtěl mluvit. Kde jsi byl?“

Slzy mi stékají po tvářích a já je setřu. „No, potom, co jsem se dostal z vězení…“

„Cože?“ Vykulí oko, které má v pořádku. „Co to kurva?“

„Nikdo ti o tom neřekl?“

Lehce zavrtí hlavou a trhne sebou. „Ne, kdy jsi byl ve vězení?“

„Byl jsem zatčen za tvé napadení, kvůli té podané stížnosti za sexuální obtěžování si mysleli, že bych mohl já…“

„Kriste. Ptali se mě, kdy jsem tě naposledy viděl.“

„Jo, byl to hnus. Vyšiloval jsem, protože bratři byli doma sami, taky se začalo mluvit o tom, že by poslali Scotta do dětského domova, protože ten kretén utekl.“

„Nikdo mi nic z toho neřekl. Nevěděl jsem to.“ Zašeptá a stiskne mi ruku.

„Myslím, že se tě jen snažili nevystrašit.“ Povzdechnu si. „Každopádně mi trvalo celý den se odtamtud dostat. Dali mě na polygraf a tak. Možná bych tam stále byl, kdyby otec neutekl ze státu a nevypadal při tom zatraceně provinile. Po propuštění jsem musel shromáždit kluky a nějak polovičatě jim vysvětlit, proč byl jejich otec zadržen v Connecticutu a je teď ve vězení. Musel jsem si najít právníka zabývajícího se rodinným právem.“

„Bože, proč?“

„Protože jsem musel požádat o svěření bratrů do péče předtím, než se dostane z vězení. Jednání kvůli propuštění na kauci bylo dnes a já tam šel svědčit proti němu.“

„Do prdele, měl jsi co dělat, takže…“ Vypadá zmateně.

„Kde je teď?“

„Chytili ho ve Stampfordu v autě, které si pronajal v hotovosti. Zaměstnankyně půjčovny zavolala policisty, když uviděla jeho tvář v televizi.“

„V televizi?“

„Jo, každopádně je teď v státní věznici. Díky Bohu mu byla zamítnuta kauce, jinak bych teď vážně panikařil a doufal, že se neukáže, aby mě od bratrů vyhodil. Vlastně na mě dnes na soudě řval: Držte toho zvrhlíka od mých synů.“

„Och, zlato, to je mi líto, tohle zrovna teď nepotřebuješ.“

Zavrtím hlavou. „Neomlouvej se. Udělal ze sebe jen ještě většího blázna. Můj právník byl zatraceně rychlý a podal návrh na plnou péči. Nevíme, jaký trest dostane za ublížení na zdraví tobě, takže musím být připravený.“

„Zatraceně.“ Zhluboka se nadechne a vydechne. „Tvůj život je vzhůru nohama na všech frontách.“

„Jo a ne.“ Znovu ho políbím na ruku. Ve skutečnosti bych si chtěl vlézt za ním do postele a pevně ho držet a taky bych to udělal, kdybych si byl jistý, že mu neublížím. „Vždycky jsem se chtěl o bratry starat. Myslím, že teď dostanu šanci. Pokud budeš v pořádku, na ničem jiném nezáleží.“

Axel na mě ospale hledí. „Jsem v pořádku.“ Se zachvěním se mu zavřou oči.

„Axi? Budu se muset brzy vrátit domů. Promiň, ale vrátím se zítra, až bude Scotty ve škole.“

„Dobře.“ Zamumlá.

„Miluju tě.“ Zašeptám spícímu muži v posteli. Zítra si nejspíš uvědomí, že skoro přítel, který ho skoro zabil je teď rodič tří dětí. Dojde mu, že nikdy nebudu žít zábavným životním stylem, který by si měl užívat každý mladý gay.

Takový život mi prostě není určený.

Ale pokud se zotaví, budu v pořádku. Až se posune za někým, kdo sebou nevláčí tolik zátěže, mi zlomí srdce, ale přežiju. Musím.