Hawk - 9. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Samantha

„Ne, prosím, kdybys mohl –!“

Dnes ráno mi už počtvrté někdo zavěsil. Tím jsem oficiálně vyčerpala svůj seznam všech instalatérů v Tanner Springs, které jsem našla na internetu. Všichni, kterým jsem volala, říkali, že mají plno a nejsou k dispozici, jakmile jim řeknu babiččino jméno.

Babička mi dala za úkol najít řemeslníka, který by opravil únik vody pod kuchyňským dřezem, který včera našla Lourdes. Naštěstí to není úplně naléhavé, ale kbelík, který pod trubkou stojí, je třeba každých pár hodin vyprázdnit a zdá se, že se to zhoršuje. Frustrovaně se mračím, vracím se na internet a snažím se najít seznamy dalších lidí ve městě, kterým bych mohla zavolat, ale bez úspěchu.

Sedím u babiččina kuchyňského stolu a nevím, co dál. Opravdu nemůžu jít nahoru a říct jí, že jsem si vyrazila někoho najít. Jen mi řekne, ať to zkouším dál, a pošle mě zpátky sem dolů. A chudák Lourdes opravdu nemůže používat dřez, dokud ho neopraví.

Nakonec v zoufalství jdu do obýváku, najdu na telefonu aplikaci YouTube a začnu hledat „jak opravit děravé potrubí“. Asi patnáct minut si prohlížím videa a přemýšlím, jestli existuje nějaký způsob, jak to zvládnout sama, aniž bych způsobila skutečnou nouzi. Nakonec najdu jedno, které vypadá, že poskytuje dobrý návod krok za krokem, a pustím si ho celé. Zapíšu si nástroje, které budu potřebovat, a potlačím ten hlásek v hlavě, který mi pořád říká: Zbláznila ses? Tohle se změní ve scénář, na který se budeš dívat zpět a ptát se sám sebe, co sis myslel.

Ne, říkám jí. Tohle zvládnu.

No, aspoň se o to můžu pokusit.

Vrátím se do kuchyně, vyfotím si potrubí a vyrazím do železářství, přičemž si celou cestu v autě mumlám povzbudivou řeč.

Když vcházím do Sunderlandova železářství, je tam už čtyři nebo pět zákazníků, kterým pomáhají lidé, kteří tam pracují. Vypadá to, že za pár minut nebude nikdo, kdo by mi pomohl. Nejistě se podívám na cedule na koncích uliček a procházím obchodem zpátky, dokud nenajdu tu s nápisem „Instalatérské potřeby“.

Soustředím se tak usilovně, že si ani nevšimnu hory masa, dokud do ní doslova nevrazím.

„Oooff,“ zavrčím, když můj obličej narazí do širokého svalnatého hrudníku.

„Klid,“ ozve se hluboký hlas a dvě velké silné ruce mě chytí za paže. Vedle nás něco spadne na podlahu.

„Moc se omlouvám!“ Zalapám po dechu. Trochu se zapotácím a konečně znovu získám rovnováhu. Ruce mě stále drží za ramena. Tváře mi zrudnou horkem z rozpaků a já zvednu oči, abych se podívala na muže, který si musí myslet, že jsem úplný idiot.

Můj mozek zaregistruje černou koženou vestu. Hrudník po obou stranách zdobí nášivky.

Hranatá, silná čelist s náznakem vousů. Kůže opálená do zlatohněda.

Smyslné rty zkřivené do pobaveného úsměvu.

A sakra.

 

„HUH,“ ZABRUČÍ HAWK a v hlase mu zazní posměšný smích. „Ze všech míst, kde se dá narazit na svatebního fotografku.“ Sundá mi ruce z paží a zkříží si je před hrudí.

Ponížení se okamžitě začne měnit v rozhořčení. „Co to má znamenat?“ Ptám se horlivě.

Pokrčí rameny. „Nic. Prostě nevypadáš jako holka, která se potlouká po železářstvích.“

„Cože, to, že jsem žena, znamená, že se nevyznám v železářství?“ Dožaduju se toho. Pak si vzpomenu, že vlastně vůbec netuším, co dělám.

„To jsem neřekl,“ zasměje se tiše. „Znám spoustu žen, které umí zacházet s hasákem.“

Jen mírně mě to obměkčí. „Tak dobře,“ odtuším.

„Tak co je to za projekt?“

„Co?“ Tváře mi začínají rudnout.

„Co je to za projekt, na který sháníš zásoby?“ Jeho tón je shovívavý a mě to rozzuří. Nějak vím, že pozná, že nevím, co dělám. Mám chuť mu ten samolibý úsměv z tváře srazit.

Nenávidím, že jsem se nechala zahnat do kouta, a zvažuji, že mu zalžu. Pak si uvědomím, že o opravách nevím ani tolik, abych vymyslela přesvědčivou lež. Vzdorovitě pohodím hlavou. „Opravuju děravou trubku pod babiččiným dřezem,“ řeknu a snažím se, aby to znělo, jako bych to dělala pořád.

Hawk tiše hvízdne. „Jsem ohromen. Ty to opravdu umíš?“

Uf. Mohl by tenhle rozhovor už skončit? „Ne tak docela,“ přiznám s výzvou v hlase. „Ale našla jsem na internetu pár videí, jak na to.“

„Aha. Videa.“ Vážně přikývne. „Velmi poučné.“

Vím, že si mě dobírá. Neměla bych se jím nechat vytočit. Ale když už se bojím, že to možná nezvládnu, skutečnost, že on si zřejmě taky nemyslí, že to zvládnu, způsobí, že mi mozek začne říkat, že je to celé hloupost a že bych to měla hned vzdát.

Když se rozhlédnu po obchodě, zvedne se ve mně vlna nejistoty. Všichni zaměstnanci se stále baví s ostatními zákazníky. Podívám se zpátky na Hawka, který tam pořád stojí se zkříženýma rukama a tím zatraceně nafoukaným úsměvem na tváři.

Hawk je nejspíš ten typ člověka, který ví, jak věci opravit. Vsadím se, že ví všechno o tom, jak opravit děravý kuchyňský dřez.

To to vážně podělám? Je to vážně hloupost, že se o to vůbec snažím?

„Nemůže to být tak těžké… že ne?“ Zeptám se ho tichým hlasem.

Jakmile ta slova vypustím z úst, lituji jich. Nevím, proč jsem mu právě dala příležitost, aby si ze mě dál dělal legraci.

Ale místo toho mě překvapí tím, že mou otázku bere vážně.

„Ne, není to tak těžké,“ připustí a lehce přikývne. „Tedy pokud se něco nepokazí.“ Hawk na mě zakroutí hlavou a zamračí se. „Proč prostě nezavoláš instalatéra?“

„Zkoušela jsem to,“ přiznám. Do hlasu se mi vkrádá frustrace a navzdory sobě cítím, jak mi trochu ujíždí ostražitost. „Ale všichni, kterým jsem volala, říkali, že mají plno.“ Povzdechnu si. „Kutilové mou babičku nesnášejí. Doslova si myslím, že se všichni spojili a přísahali, že už pro ni nebudou dělat žádnou práci.“

Hawk se usměje. „Ale no tak. Jak špatná by mohla být?“

Podívám se na něj. „Ty mou babičku neznáš, že ne? Phyllis Jennings?“

Vyprskne a zasměje se. „Ježíši. Phyllis Jennings je tvoje babička?“

„Jo,“ přikývnu nevrle. „Takže chápeš, co tím myslím.“

„Chápu.“ Chvíli se ještě chichotá a pak se něco v jeho tváři změní.

Pak se sehne a zvedne z podlahy malý plochý čtvereček. Je to balíček smirkového papíru. Musel ho upustit, když jsem do něj vrazila, uvědomím si, když si vzpomenu, že mu něco spadlo.

„Tak tedy,“ řekne a vytáhne se do plné výšky. „Něco ti řeknu. Vezmeme si, co potřebujeme, a já se na to přijdu podívat.“

Ve verzi „jsem silná žena, která nepotřebuje pomoc žádného muže“ posílám Hawka do háje. Pak se vrátím k babičce a opravím únik sama.

Tohle není tahle verze příběhu.

Zhluboka se nadechnu a vydechnu. „Tohle opravdu nemusíš dělat,“ řeknu a zavrtím hlavou.

„To vím,“ zabručí a věnuje mi namyšlený úsměv, který mi jen trochu zrychlí srdce. „Nedělám věci, které nechci.“ Otočí se do uličky s instalatérskými potřebami. „Pojď,“ řekne a neohlédne se. „Řekni mi, co se děje s tou netěsností, ať vím, na co se díváme.“

Když stojíme v uličce, Hawk se mě ptá, co přesně je to za problém, jak moc netěsní a odkud to zřejmě přichází. Ukazuji mu několik fotografií, které jsem pořídila, a ukazuji, odkud si myslím, že voda teče.

„Dobrý nápad pořídit fotky,“ říká mi uznale. „To bylo chytré.“ Snažím se ignorovat ruměnec pýchy, který při jeho slovech cítím. Aspoň tedy nejsem úplný idiot.

„Dobře,“ řekne, když skončím s vysvětlováním. „Vypadá to, že je to možná netěsnost na dříku ventilu. Těsnění a O-kroužky bude možná potřeba přetěsnit a vyměnit.“ Najde nějaké malé balíčky a stáhne je z vitríny, pak se zatoulá dál na konec uličky a vezme malou plastovou nádobku. „Těsnicí hmota,“ řekne mi. „Pro jistotu.“

Následuji Hawka k pokladně. Nějak se mu změnilo chování a ten nafoukaný bastard, kterého jsem potkala na svatbě Jenny a Case, zmizel. Vytáhnu peníze, abych zaplatila za zásoby, ale on mě zastaví. „Nedělej si s tím starosti,“ řekne mi. „Zatím to obstarám já. Potom se sem zastavím a vrátím, co nepoužijeme. Za to, co nakonec budeme potřebovat, mi můžeš zaplatit později.“

Vyjdeme zadními dveřmi směrem k parkovišti. Hawkova motorka stojí pár míst od mého auta. Začnu mu říkat svou adresu, ale on mě s úsměvem zastaví. „Vím, kde bydlí Phyllis Jennings,“ řekne. „Přes ulici od starého domu Abea Abbotta, že?“

Přikývnu. „Přesně tak.“

„Každopádně tě budu následovat.“ Nasedám do auta a vyjíždím na ulici. Hawk vyjíždí za mnou. Jedu zpátky k babičce a občas se podívám do zpětného zrcátka. Hawkovy tmavě blond vlasy se pohupují ve větru a zrcadlové sluneční brýle mu zakrývají pronikavé oči. S chvěním si vzpomenu, jaké to bylo být v jeho silné, svalnaté náruči.

V hrudi mi srdce buší ještě o něco silněji.