Hawk - 7. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Samantha

Moje babička, Phyllis Jennings, je jednou z bezúhonných občanů Tanner Springs. Její manžel – otec mého otce – byl ve městě významným bankéřem. Dědečka Jenningse jsem nikdy nepoznala. Zemřel před mnoha lety, když jsem byla ještě dítě. A upřímně řečeno, ani babičku jsem v dětství neznala. Když jsem byla malá, táta se od mámy odstěhoval z města a kromě několika zrnitých fotek jsem sotva věděla, jak vypadá.

S babičkou jsem se seznámila hned poté, co mi zemřela matka na rakovinu, když mi bylo devatenáct. O její existenci jsem sotva věděla, ale myslím, že ona věděla o té mé. Vzhledem k tomu, že nevěděla ani to, kde se nachází můj táta, počítala mě v podstatě za jedinou zbývající přímou rodinu, kterou měla, kromě švagrové, která bydlela asi hodinu cesty odtud. Několik týdnů po matčině pohřbu mi babička poslala dopis, ve kterém mě žádala, abych jí přijela navštívit, do Tanner Springs. Prožili jsme trapné, ale ne úplně nepříjemné první setkání, na jehož konci mi mlčky vtiskla do rukou obálku, v níž nakonec bylo několik set dolarů.

Poté jsme udržovaly formální a zřídkavý kontakt, většinou prostřednictvím pohlednic a dopisů o svátcích. Asi před dvěma lety začaly babiččiny dopisy chodit častěji. Řekla mi, že se její zdraví začíná zhoršovat, a nakonec mě požádala, jestli bych se nepřestěhovala, do Tanner Springs, abych jí dělala společnost v jejích posledních měsících. Říkala, že má plně zařízený domek a že v něm můžu zůstat, jak dlouho budu chtít.

Tak se stalo, že babiččina žádost nemohla přijít v lepší čas. Zrovna jsem se dávala dohromady po rozchodu s mužem, který mi úplně zkazil náladu na manželství, a vyhlídka na to, že vypadnu z města, byla lákavá. Sbalila jsem si těch pár věcí, které jsem si chtěla vzít s sebou, do svého malého auta a jela pět hodin na jih do Tanner Springs s očekáváním, že tam najdu křehký, umírající stín babičky, kterou jsem znala. Místo toho byla čilá a zdravá jako vždy – až na to, že si nedávno pořídila naslouchátka, kterými pohrdala a přísahala, že je nepotřebuje.

Asi jsem se měla zlobit, že mě babička v podstatě podvedla, abych se přestěhovala, do Tanner Springs. Ale upřímně řečeno, není to tak, že bych ve městě zanechala tolik života. Takže výměnou za to, že s ní budu jíst párkrát týdně a poslouchat, jak si stěžuje na cokoli, co ji zrovna štve, mám bydlení, které bych si sama nikdy nemohla dovolit, a možnost flexibilně budovat svůj fotografický byznys.

Když babičku najdu v hlavním domě, stojí u velkého okna do obývacího pokoje. S kyselým výrazem ve tváři zírá ven. Její stárnoucí pudl Mary Jane, stojí po jejím boku a sleduje dění s podobným výrazem.

„Ti sousedi přes ulici tam mají stromovou službu,“ odfrkne si opovržlivě. „Chystají se jim strhnout ten krásný starý dub před domem. Já to prostě vím.“ Zavrtí hlavou, jako by nemohla uvěřit jejich troufalosti. „Ten strom tam stojí odjakživa. Je součástí sousedství.“

Můj pohled sleduje její. „Taky je vyšší než jejich dům a naklání se,“ poznamenám. „Stačí jedna pořádná bouřka a ta věc jim prorazí střechu.“

Babička našpulí rty. Nemá ráda, když jí někdo odporuje. „No, musí se s tím něco dělat,“ řekne tvrdošíjně. Mary Jane vedle ní, souhlasně zavrčí. „Takový strom se jen tak z rozmaru nestrhne.“ Koutky úst se jí stáhnou. „Ten strom je tu mnohem déle než oni.“

Koutky úst mi nadzvedne drobný úsměv. Tak to je ten problém. Sousedé přes ulici, Cantwellovi, jsou mladý profesionální pár, který se přistěhoval před pár měsíci se svými dvojčaty. On je veterinář a ona realitní makléřka, pokud si dobře vzpomínám. Dům dříve patřil bývalému starostovi Tanner Springs, který před časem opustil město za poněkud záhadných okolností. Sama babička neví, co přesně se s ním stalo. Z toho, jak mluví, je ale jasné, že si užívala prestiže bydlet naproti starostovi. Noví sousedé se svými dvěma rozjívenými syny asi jejímu standardu úplně neodpovídají.

„V takovéhle čtvrti nemůžeš jen tak zbourat kus historie,“ mumlá si pro sebe babička. Vím, že je lepší se s ní nehádat, a tak se snažím udělat další nejlepší věc.

„Babi,“ přeruším ji a změním téma: „Lourdes říkala, že mě chceš vidět?“

„Ah, ano.“ Babička se neochotně odvrátí od okna a postaví se čelem ke mně. „Sehnala jsem ti práci,“ řekne a spokojeně přikývne.

Potlačím zasténání. Přesně toho jsem se obávala. Od té doby, co jsem před pěti měsíci přijela do města, se mě babička snaží přesvědčit, že fotografování není opravdová práce a že potřebuju něco slušnějšího, stabilnějšího. Nezáleží na tom, kolikrát jsem jí řekla, že mám slušnou práci a nepotřebuju pomoc jejích známostí. Je přesvědčená, že plýtvám časem a energií na kariéru, která nikdy nevyjde.

„Babi,“ začnu a snažím se, aby v mém hlase nezaznělo podráždění. „Opravdu si vážím tvého zájmu, ale říkala jsem ti, že pracuji na budování svého fotografického byznysu. Nemůžu si vzít žádnou…“

„To je nesmysl, Samantho.“ Babička mě netrpělivě přeruší. „Jsem si jistá, že mezi prací budeš mít spoustu času, abys mohla fotit ty své malé fotografie.“

Při zmínce o mých „malých“ fotografiích mi začne tuhnout krev v žilách. Není novinkou, že si babička o tom, co dělám, moc nemyslí, ale stejně je úžasné, jak rychle se mi dokáže dostat pod kůži takovými poznámkami. Začnu si v duchu opakovat mantru, kterou používám vždy, když mě vytáčí: Je to stará ženská, má své zvyky, nemá žádnou rodinu kromě tebe, jen se snaží svým způsobem pomáhat…

„Moje dobrá přítelkyně RuthEllen Hanson je ředitelkou knihovny,“ pokračuje a zvedne bradu. „Hledá někoho, kdo by tam pracoval, možná ze začátku na částečný úvazek a pak časem na plný.“ Podívá se na mě a věnuje mi tenký úsměv. „Samozřejmě, že když jsem jí řekla, že moje vnučka bude volná, okamžitě se zajímala o to, jestli by tě mohla zaměstnat.“

„Ale babi,“ povzdechnu si a tentokrát zkusím jinou taktiku. „Nebylo by lepší, kdybych se, víš, skutečně ucházela o místa, o která skutečně stojím?“

„No, nedokážu si představit, proč bys tuhle pozici nechtěla. Rozhodně není nijak zvlášť náročná. Zvládne ji i člověk bez vzdělání,“ řekne ostře s odkazem na to, že jsem se rozhodla vynechat vysokou školu. „Jediné, co budeš dělat, je kontrolovat knihy a přerovnávat regály. Jak těžké to může být? Stačí znát abecedu.“ Mrkne po mně pohledem, jako by nemohla uvěřit, že se dívám jejímu darovanému koni na zoubek.

Potlačím nutkání se s ní hádat. „Určitě je to krásná práce,“ řeknu místo toho. „A děkuju, že na mě myslíš. Ale já si prostě myslím…“

„Co?“ přeruší mě vyzývavým tónem.

Bože… Ona to prostě nenechá být, vím to. Opravdu nemá smysl se s ní o to pokoušet. A jestli tuhle práci odmítnu, prostě mi bude hledat jinou. Zhluboka se nadechnu a vydechnu.

„Dobře, babi,“ řeknu unaveně. „Spojím se s tvou kamarádkou…“

„RuthEllen,“ řekne pohotově.

„RuthEllen. Spojím se s ní kvůli rozhovoru.“ Možná mě RuthEllen bude nenávidět a babička bude spokojená, že jsem to aspoň zkusila, říkám si, ale vím to lépe. Moje babička je jeden z nejtvrdohlavějších lidí, které znám, a nedá pokoj, dokud nebudu mít podle ní „slušnou“ práci.

„Výborně, drahá,“ řekne vážným tónem, ale zdá se, že je spokojená. Obrátí pozornost zpátky k přednímu oknu a já pochopím, že mě propouští.

„Jo, a ještě něco, Samantho,“ zavolá za mnou, když se otočím k odchodu.

„Ano?“ Zeptám se a ohlédnu se.

„Vezmi prosím, Mary Jane na procházku.“