Hawk - 32. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Samantha

Místo, které si Annika a Justin vybrali pro své zásnubní fotografie, se nachází na venkově, jižně od Tanner Springs, v oblasti, kde jsem ještě nikdy nebyla. Cestou dolů projíždím několika městy přibližně stejné velikosti jako Tanner Springs. Tady dole je krásná krajina, kopcovitější a zelenější. Během jízdy si v duchu poznamenávám, že požádám Hawka, aby mě sem vzal na projížďku. Představuji si, že na motorce by to bylo ještě krásnější.

Než dojedu na místo, které mi Annika určila, zvedne se mi nálada a noční můra ze včerejší noci mi připadá o něco méně reálná. Annika a Justin už tam jsou, když přijíždím, a já zastavuji za jejich autem na příjezdové cestě k rustikálnímu statku, který vypadá skoro jako filmová kulisa, je tak dokonale okouzlující.

„Není to tu roztomilé?“ Annika je nadšená. „Patřilo to Justinovým prarodičům. Jeho babička před pár lety zemřela a od té doby tu jen tak leží ladem.“

Annika mi představí svého snoubence, vysokého, urostlého kluka, který stejně jako Annika vypadá tak na osmnáct. Moc toho nenamluví – Annika je zjevně extrovertnější z nich dvou. Annika i Justin mají na sobě džíny, stejné flanelové košile a kovbojské boty. Pár minut se procházíme po pozemku, obhlížíme místa pro focení a pak se pustíme do práce. Fotím je, jak sedí na chatrné přední verandě, na velkém kmeni na dvoře, na mýtině plné vysoké trávy a divokých květin. Ti dva na sebe celou dobu září a já jsem za ně neuvěřitelně šťastná. Jsou tak mladí a zamilovaní a já jim tiše fandím, aby byli jedním z párů, kterým to vyjde a budou mít dlouhé, šťastné manželství.

Po několika hodinách mám za sebou stovky fotek a všichni začínáme být unavení. Říkám Annice, že se ozvu, až budu mít možnost dát dohromady galerii, a vracíme se k autům. Justinovi rodiče bydlí nedaleko a oba se tam chystají na večeři, takže se s nimi rozloučím a zamávám jim, když vyjíždějí z příjezdové cesty a míří na jih. Ukládám vybavení a nasedám do auta na cestu zpátky na sever.

Protože se budeme trmácet v trávě, rozhodla jsem se, že během focení nechám telefon v autě, abych ho neztratila. Když si zapínám bezpečnostní pás a startuji auto, vyndávám ho z držáku na nápoje a kontroluji, jestli na něm nejsou zprávy. Překvapí mě, že je tam přes tucet zpráv, všechny kromě jedné od Hawka, a tři hlasové zprávy od něj. První zpráva, kterou vidím, je napsaná velkými písmeny a srdce se mi náhle rozbuší strachy:

ZAVOLEJ MI HNED TEĎ

 

NEPOSLECHNU SI HNED jeho hlasové zprávy – místo toho si jednu vyberu a náhle roztřesenými prsty stisknu „zpětný hovor“. Telefon zazvoní jednou, dvakrát, třikrát a já se chystám zanechat vzkaz, když to Hawk zvedne. Nejdřív si myslím, že spojení je opravdu špatné, ale pak si uvědomím, že praskání a svištění, které slyším, je hluk větru a silnice. Hawk musí být na motorce.

„Samantho!“ křičí do telefonu. „Kde jsi? Řekni mi, že jsi v pořádku!“

„Jsem v pořádku!“ Křičím. „Proboha, co se děje?“

„Jsi na území Iron Spiders!“

„Cože?“

„Jsi na území klubu, který včera večer střílel! Musíš hned vypadnout!“

Moje mysl se předhání, abych s ním udržela krok. Hawk mi o ničem z toho moc neřekl a teď mi říká, že jsem vjela přímo na území lidí, kteří se nás pokusili zabít. Snažím se nepanikařit a křičím: „Hawku! Co mám dělat?“

„Jeď na sever!“ křičí. „Zpátky cestou, kterou jsi přijela! Udělej to hned! Nikde nezastavuj! Jedu za tebou!“

Zařadím rychlost a přidám plyn tak rychle, že na štěrkové cestě málem ztratím kontrolu. „Jedu zpátky cestou, kterou jsem přijela!“ Křičím do telefonu.

„Nezavěšuj!“ trvá na svém. „Jeď, ale dej telefon na hlasitý odposlech a nech ho na sedadle!“

Nevím, jestli je ta hrozba bezprostřední, ale nikdy jsem Hawka neslyšela znít takhle. Dokonce i včera večer po té střelbě byl klidný a ovládal se. Teď zní jako posedlý.

Je to děsivé.

Několik minut se soustředím jen na řízení a vzpomínám, jak se dostat zpátky cestou, kterou jsem přijela. Zrychluju, ale bojím se jet moc rychle, protože se třesu a nechci sjet ze silnice. Na sedadle telefon odtikává vteřiny našeho spojení, zvuk větru a Hawkova motoru je jako záchranné lano.

Vjíždím na hranice jednoho z městeček, které jsem cestou sem míjela, a musím se přinutit zpomalit. Nechci dostat pokutu, pomyslím si a pak se sám sobě bláznivě zasměju. Policie je to poslední, čeho bych se teď měla obávat.

„Čemu se směješ?“ Hawk křičí ze svého konce.

„Nic!“ Zavolám a pocítím chvilkovou úlevu. Je příjemné smát se, dokonce i vlastní hlouposti.

Začínám se cítit o něco lépe. Možná to Hawk jen přehání, říkám si, když projíždím městem. Brzy projíždím posledními semafory a zrychluji zpět na dálniční rychlost. „Jak daleko jsem od návratu na území Lordů?“ Ptám se Hawka a doufám, že už je to brzy, abych si mohla odpočinout.

Právě když dokončím otázku, ohlédnu se do zpětného zrcátka a vidím, jak z parkoviště na kraji města vyjíždějí čtyři motorky.

„Hawku?“ Začnu nejistě. „Vy jste za mnou?“

„Cože? Ne.“

„Jak jsi daleko?“

„Vypadá to, že jsme asi pět nebo šest mil daleko, na stejné silnici jako ty, jedeme v protisměru.“

Žaludek mi vychladne. „Asi půl míle za mnou jedou čtyři chlapi na motorkách,“ řeknu mu. Hlas mi stoupá strachem. „Vypadá to, že mají na sobě kůže.“

„Kurva!“ zasyčí Hawk. „Šlápni na to, zlato! Jeď co nejrychleji. A na nic nezastavuj! Jsme na cestě!“

Udělám, co mi řekne, a pevně sevřu volant, zatímco šlapu na plyn. Podívám se do zrcátka a vidím, že motorky za mnou se zvětšují a začínají zmenšovat vzdálenost mezi námi. Mimovolně vyjeknu a přidám plyn, modlím se, abych jim ujela, ale vím, že to nejspíš nepůjde. Jedinou nadějí je, jestli se ke mně Hawk dostane včas a jestli není sám. Pomyšlení, že si možná nepřivedl muže, kteří by mu pomohli, ve mně vyvolá vlnu akutní nevolnosti, a já se ji snažím zahnat, když mě zasáhne strašlivé vědomí, že bychom oba mohli skončit v rukou druhého MC.

Co chtějí?

Ublíží nám? Budou nás držet jako rukojmí? Nebo…

Z hrdla se mi vydere hlasitý vzlyk, když ještě víc zatlačím dolů, nohu už mám na podlaze. Před námi je křižovatka a na dálnici se chystá vjet pickup. Sešlápnu pedál a modlím se, aby špatně neodhadl vzdálenost a rychlost a nevjel přede mě. Vím, že v takovém případě se nárazu nevyhnu.

Moje auto se řítí kolem pickupu, motorky jsou stále blíž. Teď už vidím na jejich vestách bílé a červené záblesky, o kterých vím, že jsou to klubové nášivky. Jeden z mužů pokyne druhému a ti se přesunou do jiné formace. Chystají se něco udělat. Na mě.

Přijíždíme k poměrně strmému kopci, tak strmému, že nevidím na druhou stranu. Pokud mě motorkáři za mnou hodlají předjet, nejspíš to udělají až poté, co ho překonáme. Zasekávám nohu do podlahy a zoufale se snažím dostat z auta větší rychlost. Jedu teď příliš rychle, není to bezpečné a já to vím, ale nemám na výběr. Vroucně se modlím, aby na druhé straně nebylo nic, do čeho bych mohla narazit. Čím víc o té možnosti uvažuji, tím hůř se cítím, když si představím náraz kovu a okamžitou smrt, kterou by to znamenalo pro mě i pro toho, kdo by mohl být přede mnou.

Letím přes kopec, žaludek mi klesá jako na horské dráze a jako zázrakem mi nikdo nestojí v cestě. Ale teď už jsou muži za mnou skoro u mě, a když se na ně divoce podívám, vidím, že jeden z nich vytahuje něco, co vypadá jako pistole. Jestli po mně vystřelí, nebo po mých pneumatikách, ztratím kontrolu a jedu příliš rychle, než abych to přežila. „Hawku!“ Vykřiknu. „Pomoz mi!“ Blíží se další kopec, a když muž pistolí namíří na mě, udělám jedinou věc, která mě napadne.

Uvolním plyn a dupnu na brzdy.