Hawk - 28. kapitola

Překlad. Dráža

Kor.: Evička

Samantha

Většinu dne strávím pláčem.

Nejdřív si říkám, že se možná dokážu soustředit na to, abych udělala nějakou práci. Dělat něco produktivního, abych se rozptýlila. Ale já prostě nemůžu přestat myslet na to ráno. Nemůžu dostat z hlavy obraz té rozzlobené, vychrtlé ženy a jejího malého chlapce. Connora.

Hawkův syn.

Ať se snažím vymyslet jakékoli jiné vysvětlení – nějaký způsob, jak si namluvit, že to přeháním –, prostě nemůžu uniknout tomu, že jsem si špatně vyložila, co se dneska v Hawkově domě stalo. Ale důkazy jsem měla přímo před očima. Musím si to přiznat.

Nejde o to, že bych žárlila na bývalou přítelkyni, i když musím přiznat, že tak trochu žárlím.

Jde o to, že dokázal být tak naprosto bezcitný a lhostejný ke svému vlastnímu dítěti.

To prostě nemůžu ignorovat. Nemůžu ignorovat, že to něco vypovídá o tom, jaký je to člověk. Teď už mu nikdy nebudu moct věřit, ať se stane cokoli. Nikdy nebudu schopná uvěřit, že by mi neudělal něco podobného, kdybych náhodou otěhotněla.

Musím se s Hawkem přestat vídat.

Nevím, jak to vydržím, ale musím.

Bolest, která mě zasáhne do hrudi, když si to řeknu, je téměř fyzická. Myslela jsem si, že to, že mě podvedl můj snoubenec, je ten nejhorší možný způsob, jakým by mi kdy muž mohl ublížit. Ale tohle je nějak mnohem ničivější. I když to není zrovna zrada na mně.

Bolí to, uvědomuju si, protože Hawk mě ještě ani nezradil. Ale teď už se budu vždycky bát, že to nakonec udělá. A kvůli tomu mám pocit, že mi z plic vysává veškerý kyslík.

 

NĚKOLIKRÁT ZAZVONÍ TELEFON, ale já ho nezvedám. Později během dne mám domluvenou schůzku – s potenciálním klientem kvůli fotografiím z rodinného setkání –, ale mezi záchvaty pláče zavolám a zruším ji. Po chvíli přestanu brečet a vyčerpaně usnu na gauči. Naštěstí se mi nic nezdá.

Když se probudím, je už skoro tma. Prospala jsem skoro celý den. Cítím se o něco lépe a udělám si k večeři toasty. Pak si sednu a donutím se projít pár e-mailů a naplánovat si zítřejší den.

Zrovna se chystám zavřít notebook a přinutit se jít spát, když se ozve tiché zaklepání na dveře.

Po špičkách k nim přistoupím a na druhé straně uvidím Hawkův profil ve stínu.

„Vím, že jsi uvnitř, Samantho. Je tu tvoje auto,“ řekne.

„Jdi pryč.“

„Ne.“

„Neotevřu dveře.“

„Jestli mi dneska neotevřeš, budu spát tady,“ řekne. „Tvoje babička by se mohla za chvíli urazit, že tábořím na jejím dvorku.“

Pevně zavřu oči a chci, aby odešel, ale když je znovu otevřu, je mi jasné, že to myslí vážně. Otevřu dveře.

„Jdi pryč,“ řeknu znovu.

„Potřebuju s tebou mluvit.“

„Ne.“

„Prosím.“ Jeho hluboký hlas je jemný. Skoro jako pohlazení. Málem se znovu rozpláču.

„Nechci s tebou mluvit,“ zašeptám.

„Sam.“

Nepohne se, nesnaží se vstoupit, ale řečí těla dává najevo, že ani on neodejde. „To nebylo to, co si asi myslíš,“ řekne.

Nějak se mi podaří zasmát. „Ale ne?“ Zeptám se trpce a zavrtím hlavou. „Musím přiznat, že mě nenapadá moc alternativních vysvětlení, proč by za tebou chodila žena s malým klukem a žádala tě o peníze. Takže jsi musel strávit nějaký čas tím, abys vymyslel nějaké opravdu dobré.“

„Samantho.“ Nezlobí se, ani se nebrání. Jestli něco, tak jen zní unaveně. „Prosím. Jen mě prosím pusť dovnitř a dej mi pět minut. Jestli mi ani po tom, co ti řeknu, nebudeš věřit, tak se s tím asi budu muset smířit.“

Otevřu ústa, abych znovu řekla ne. Přísahám, že to udělám. Takže netuším, proč to ze mě nevypadne.

Povzdechnu si.

„Slib mi, že až tě příště požádám, odejdeš.“ Není to otázka. Je to jediný způsob, jak ho pustit do domu.

Přikývne. „Slibuju, Sam. Jen si poslechni, co jsem ti přišel říct.“

 

„KDYŽ LIAM NAŠEL Anitu v mé posteli, předpokládal, že jsme se nějakou dobu scházeli za jeho zády,“ říká teď Hawk a zírá si na ruce. „Byl tak rozrušený, že neposlouchal nic z toho, co jsem se mu snažil říct.“ Zavrtí hlavou. „A Anita neříkala vůbec nic. Kurva, ani to nevypadalo, že by ji nějak zvlášť zajímalo, že nás chytil. Možná si myslela, že ji vezmu zpátky, když se s Liamem rozejdou. Já nevím.

„Liam vyběhl z bytu. Než jsem se oblékl a běžel za ním, ujel v autě.“ Hawkův hlas je přerývaný. „Druhý den ráno zaklepala policie. Liam měl za městem autonehodu. Jel příliš rychle za zatáčkou a narazil do stromu. Říkali, že pravděpodobně zemřel při nárazu.“ Podívá se dolů. „Nikdy se nedozvím, jestli to udělal schválně, nebo ne.“

„Panebože,“ vydechnu. Chci natáhnout ruku, dotknout se ho, ale bojím se pohnout. Z Hawkových slov se mi svírá žaludek. Je mi jasné, že nelže, alespoň v téhle části. Vypadá příliš zničeně. Jako by se to stalo teprve včera, a ne před deseti lety.

„Nedlouho po Liamově smrti Anita potratila. Alespoň to říkala.“ Nepřítomně si tře čelist a nakonec se na mě podívá, oči plné bolesti. „Nebyla dost daleko na to, aby to na ní bylo vidět. Když se na to teď dívám zpětně, nejsem si jistý, jestli vůbec byla těhotná. Nebo jestli byla, jestli to vůbec bylo Liamovo dítě.“

„Je mi to moc líto, Hawku,“ zašeptám. A je to pravda. Láme mi to srdce. I když se to stalo tak dávno, je jasné, že pořád žije s pocitem viny.

Hawk se opře o polštáře pohovky. „Anita se se mnou po Liamově smrti pokoušela zase něco začít, jestli se těm kecům dá věřit.“ Znechuceně vydechne a tvář se mu zkřiví do úšklebku. „Řekl jsem jí, ať se ode mě drží dál, a vyměnil jsem zámky na bytě. Pak jsem ji nějakou dobu neviděl. Slyšel jsem, že odjela z města, pak se vrátila a někde po cestě se dostala k drogám. Myslím, že se jí podařilo nasrat skoro každého, koho znala a kdo nebyl zasranej flákač. Pak otěhotněla.“ Čelist se mu napne. „A nějak se jí podařilo porodit zdravé dítě.“

Connor.

„Takže… ten chlapeček. Není tvůj?“ Ptám se.

Povzdechne si. „Ne, nevím, kdo je Connorův táta. Sakra, nepřekvapilo by mě, kdyby to nevěděla ani Anita.“

Je mi zle a cítím se hrozně, že Hawka odsuzuji za něco, co neudělal.

„Toho kluka je mi zatraceně líto,“ řekne Hawk chraptivě. „Protože pokud vím, Anitě je úplně ukradený. A mohlo to být Liamovo dítě, víš? Možná kdyby byl brácha ještě naživu, bylo by jeho. Sakra, Liam by byl s Anitou kurevsky nešťastnej, ale aspoň by byl svému synovi dobrým tátou.“

„Tak proto jí občas dáváš peníze na jídlo,“ řeknu tiše.

„Jo, asi jo.“ Jeho výraz je neskutečně smutný. „Asi to moc nepomáhá, ale pořád doufám, že to Connorovi pomůže ještě chvíli vydržet a že se třeba Anita jednoho dne vzpamatuje a začne být slušnou matkou.“ Bez humoru se zasměje. „Ale moc šancí na to není.“

Natáhnu ruku a opatrně přejedu prstem po obrysech Hawkova nejnovějšího tetování.

„Liam,“ zašeptám a přečtu si slovo vepsané pod kytarou. „Díky, žes mi to řekl, Hawku.“

„Ještě nikdy jsem o tom s nikým nemluvil.“ Hawk se na mě podívá.

„Je mi ctí,“ řeknu. „Opravdu.“

Jeho oči se setkají s mýma. „Jsem si jistý, že mých pět minut už před chvílí vypršelo. Pořád chceš, abych odešel?“

V odpověď se k němu přiblížím.

„Ne,“ zamumlám, když mě vezme do náruče. „Nechci, abys odešel.“