ED - 14. kapitola

Překlad: Fizulka

Martinez

Limuzína zajela na příjezdovou cestu krátce po páté hodině večer. Od pohřbu uběhlo už pár dní a já se snažil všechno dohnat a dát všechno zase do pořádku. Ani jsem si nemohl vzpomenout, kdy jsem se naposledy pořádně vyspal.

Byl jsem tak zatraceně vyčerpaný.

Vystoupil jsem z limuzíny a všiml si, že Sofiino auto je zaparkované za Michaelovým autem. Ten hajzl tu byl poslední dobou čím dál víc a utěšoval mou sestru, ale já věděl, že má jiné úmysly. Sofii jsem od pohřbu moc neviděl, měl jsem moc práce s ustaranými obchodními společníky a vyhýbal jsem se médiím, která se stále potloukala kolem jako divá. Svatební plány byly zastaveny, obřad byl pro teď odložený. Všichni jsme potřebovali čas, abychom se uzdravili a truchlili. Ani jeden z nás si nechtěl znovu prožít bolestnou vzpomínku, která se teď spojovala se smrtí mé matky.

Vešel jsem do domu a zamířil rovnou do ložnice, kde jsem hledal Sofii. Někdy se mi schoulila do klubíčka na posteli a čekala tam na mě, nebo, než máma umřela, byla s ní v kuchyni a vařila. Při té myšlence se mi sevřela hruď a vzpomněl jsem si, kolikrát jsem se opřel o rám dveří, jen abych se díval, aniž by o tom věděly. Miloval jsem jejich škádlení a to, jak byly jedna druhé nablízku.

Vzpomínky, které si budu hýčkat až do své smrti.

„Cariño,“ zavolal jsem, zahnul jsem za roh do ložnice a čekal, že tam na mě bude čekat. „Sofie?“ Nebyla nikde k nalezení.

Sundal jsem si sako i s pouzdrem. Odložil jsem zbraně na noční stolek a sako hodil na postel. Vydal jsem se k Amariině pokoji a počítal jsem s tím, že tam bude. Možná trávila čas s mojí sestrou, se kterou jsem se teď moc nevídal. Dával jsem jí prostor, který očividně potřebovala. Pobývala u Michaela častěji než jindy, vyhýbala se mému otci a vzpomínkám na naši matku, které v domě pořád přetrvávaly.

„Sofie, musíš mě poslouchat,“ zaslechl jsem Michaela dole v chodbě. „Jen se tě snažím chránit.“

Zastavil jsem se těsně přede dveřmi, chtěl jsem slyšet, kam to povede.

„Michaeli, já-“

„Opravdu o tenhle život stojíš? O život, kdy tě neustále obklopují bodyguardi, protože tvůj život je vždycky v ohrožení? Probouzet se každé ráno a nevědět, jestli je poslední? A co vaše děti? Hm? Chceš riskovat I jejich životy? Chceš strávit zbytek života v manželství se zločincem? Protože nenech se mýlit, Sofie, pod těmi přepychovými obleky a drahou fasádou, tím vždycky bude. Notoricky známý gangster. Chceš vědět, kam tě láska k němu zavede? Dva metry pod zemí, hned vedle jeho matky. Potřebuješ odejít, ty-“

Pomalu jsem tleskl a vešel dovnitř. Jízlivě jsem se zasmál: „No, to byla ale zatracená řeč, ty zmrde. Až se příště zmíníš o mojí matce, tak ti slibuju, že to budeš ty, kdo skončí dva metry pod zemí.“

Přimhouřil na mě oči, necouvl. „Já se tě nebojím, Martinezi.“

Uchechtl jsem se: „To je jasné.“

„Snažím se ji chránit. Zachraň jí, kurva, život, když jsi nedokázal zachránit život své matky.“

„Ty zmrde.” Moje pěst se spojila s jeho čelistí dřív, než vůbec viděl, že se blíží.

Trochu klopýtl a zachytil se nočního stolku. Postavil se, chytil se za čelist a upravil si ji ze strany na stranu. „Ty parchante.” Vrhl se na mě, ramenem mi vrazil do trupu a srazil mě k zemi. Sofie zaječela a okamžitě na nás křičela, ať přestaneme. Stála vzadu a pozorovala dva dospělé muže, jak si to rozdávají. Okamžitě jsem se začal bránil, pár minut jsme zápasili na podlaze z tvrdého dřeva a každý z nás se snažil získat převahu. Dokázal se na mě dostat a dát mi pár ran do obličeje.

„Jen tím dokazuješ, co jsem řekl, Martinezi. Tak se vypořádáváš se se vším, ne? Násilí je to jediné, co znáš,“ chrlil ze sebe a tlačil mi obličej ze strany do podlahy. „To je život, který chceš pro svojí holku? To je to, co budeš učit svoje děti? Hm? Ty jsi zvíře. A je jen otázkou času, kdy kvůli tomu přijdeš o Sofii.“

„A je jen otázkou času, kdy s tebou vyjebu.” Trefil jsem ho do břicha a on spadl dopředu. Převrátil jsem nás a přimáčkl ho svou vahou. „Nejednou jsem tě varoval.” Praštil jsem ho. „Na rozdíl od mé sestry vím, co kurva chceš a ona to není!“ Praštil jsem ho znovu. „Nechceš se mnou vyjebat, ani s tím, co je moje.“ Praštil jsem ho ještě dvakrát. „Ty ubohej zmrde. Pliveš ty tvoje lživý kecy přímo mě do ksichtu. Máš štěstí, že ti teď neproženu kulku hlavou.“

„Miluju Amari,“ zařval a zablokoval další ránu.

„Alejandro, přestaň!”, křičela Amari a snažila se mě odtáhnout. „Prosím, přestaňte! Jsem těhotná!“

Ztuhl jsem. Naše namáhavé nádechy byly jediným zvukem v místnosti. Odtrhl jsem se od něj, naše intenzivní, šílené pohledy nikdy nezaváhaly. Vstal jsem, potřeboval jsem udělat pár kroků zpátky, abych se sebral. Okamžitě před ním poklekla a vzala jeho zakrvácenou tvář do svých rukou. Utěšovala toho sráče.

„Děláš si ze mě prdel? Jdeš k němu?”, udýchaně jsem vyplivl.

Vzhlížela ke mně. V jejích očích nebyla láska ke mně. Nic.

„Ježíši Kriste, Alejandro, on leží na zemi, a ty stojíš. Ty necitlivý hajzlíku.“

Sofie přiběhla ke mně a snažila se ošetřit má zranění. Odstrčil jsem jí ruce, nepotřeboval jsem, aby mě někdo vodil za nos. „Nic mi není!”, zaječel jsem, až jsem ji překvapil. „Kdy?”, odsekl jsem, jen jsem na Amari civěl, protože mi v těle nezbývala žádná trpělivost.

„Chceš o tom mluvit teď? To myslíš vážně?“

„Jak dlouho?”, vrčel jsem skrz zaťaté zuby.

Podívala se dolů na Michaela a pak zase na mě. „Něco málo přes tři měsíce. Proto jsem byla tak bledá a nejedla jsem. Ranní nevolnost mi nakopala zadek. Nic v sobě neudržím. Chtěli jsme počkat, až budu mít za sebou první trimestr, než to někomu řekneme. Chystala jsem se –“

„Věděla to Mamá?”, přerušil jsem ji, protože jsem to potřeboval vědět.

Zavrtěla hlavou, že ne. „Chtěli jsme to všem říct ten den, kdy byla zavražděná,“ oznámila a potlačila slzy. „Řekla jsem jí, že pro ni po vašich svatebních schůzkách máme překvapení. Asi proto byla tak šťastná, když nás uviděla. Znáš ji, věděla všechno dřív, než jsme jí to řekli.“

Frustrovaně jsem si prohrábl rukama vlasy a chtěl jsem si je vyrvat. Odvrátil jsem se od ní a ohlédl se na Sofii. „Věděla jsi o tom?“

Jen tam stála a dívala se na mě a mlčky potvrzovala, čeho jsem se obával. Michael chytil Amari za ruku a ona mu pomohla vstát, objala ho kolem krku a opřela se o něj.

Podělaná píča.

„Tohle teď skončí, Alejandro. Jen se jí snaží chránit. Měl bys mu děkovat, ne se s ním prát.“

„To jsi do prdele tak slepá?“

„Na tom už nezáleží,“ odmlčela se Amari a nechala svoje slova viset ve vzduchu. „Jsem těhotná a budeme se brát,“ prozradila a málem mě srazila na zadek. „Michael mě požádal o ruku a já řekla ano. Odcházíme a ty k tomu nemůžeš nic říct ani s tím nic udělat.“

Bylo to jako rána, jedna rána za druhou do mého srdce.

Málem jsem omráčeně upadl na zem. Díval jsem se, jak pomáhá tomu sráčovi sednout si na postel. Otočila se zpátky, aby se mi znovu podívala do očí.

„Bude z tebe strýček. Myslím, že to bude holka,“ zasmála se nervózně Amari a snažila se zmírnit napětí, které zaplňovalo celou místnost. Vzduch byl tak zatraceně hustý, že jsem skoro nemohl dýchat. Dusil jsem se v pravdě, která nás obklopovala.

„Jestli ano, pojmenujeme ji Daisy.“

„Ježíši Kriste,“ zašeptal jsem si pro sebe a pokoušel se to všechno vstřebat. Měl jsem pocit, že mi místnost padá na hlavu. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a snažil se uklidnit vztek, který ve mně panoval. Nechtěl jsem nic víc než sejmout toho parchanta, který ji přivedl do jiného stavu, a prohnat mu tu jeho zatracenou hlavu kulkou.

„Už tady nemůžu zůstat. Už tu pro mě nic nezbylo. Musím se v životě posunout dál, založit rodinu. Pořídit si dům, kde budou moje děti v bezpečí. Kde moje rodina nebude žít ve strachu,“ dodala.

„A co já? Hm?“

„Vždycky budeš můj bratr, Alejandro. Pokud chceš být v našem životě, jsi vždy vítán. Ale budeš muset přijmout Michaela jako součást mého života. Je to otec tvojí neteře nebo synovce. Všichni jsme teď rodina.“

Udělal jsem tři kroky k Michaelovi, aniž bych nad tím přemýšlel. Dostal jsem se přímo k jeho obličeji. Popadl jsem ho zepředu za košili, škubl s ním nahoru směrem k sobě.

„Alejandro!” Amari mě tahala za rameno a snažila se mě zastavit, ale já jí nevěnoval pozornost. Byl jsem příliš soustředěný na svůj úkol.

„Postarej se o mou sestru a to dítě. Rozuměl jsi mi? Tohle je naposledy, co jsem ti dal další varování. Ochráníš je svým životem. Budeš se k ní chovat slušně a budeš ji respektovat, jak si kurva zaslouží. Všechno, co potřebuju, je důvod... Dej mi jeden důvod, ty zmrde. Je mi jedno, kdo kurva seš, nebo co pro Amari znamenáš,“ zavrčel jsem se zaťatou čelistí. „Já tě, kurva, sejmu a nebudu o tom dvakrát přemýšlet.“

Odstrčil jsem ho. Ztratil rovnováhu, zapotácel se a posadil se na postel, aby se uklidnil. „Jsou můj život. Miluju tvou sestru a to dítě ze všeho nejvíc,“ prohlásil Michael svou lásku a oddanost. Úplná a naprostá kravina.

Zavrtěl jsem hlavou, pomalu jsem ustoupil, potřeboval jsem kurva vypadnout z pokoje, než udělám něco, čeho bych litoval. Sofie šla těsně za mnou, když jsem se zuřivě vracel do svého pokoje. Zavřel jsem za ní dveře a přecházel po pokoji, nohy se mi pohybovaly samy od sebe. Poháněla mě neovladatelná zuřivost, vypalovala díru do podlahy pode mnou. Každý krok jen zvyšoval napětí, které jsem cítil uvnitř, pulzovalo mi v žilách a vyvolávalo v mé mysli pronikavé bodání.

„Alejan-“

Natáhl jsem ruku, umlčel ji a pokračoval v přecházení po místnosti. „Nedělej to.“

„Nech mě jenom-“

„Já tě kurva varuju, Sofie. Ne… zrovna teď.“

„Ty mě varuješ? Co, jsem další na řadě?“

Zastavil jsem se na místě a zuřivě na ni zíral. Naklonil jsem hlavu na stranu a vysmíval se: „Řekněme, že bych moje varování nebral na lehkou váhu. Nechci nic jiného, než si právě teď vybít svůj zatracený vztek na tvém sladkém zadku. Ale na rozdíl od toho, co si teď o mně myslíš, nejsem žádná posraná zrůda.“

Ucukla zpátky, zraněná.

Nezaváhal jsem jsem. „To je všechno, co je potřeba, aby ses obrátila proti mně? Protože ti to řeknu hned teď, Michael je nýmand, zlato. Ale Michael bude číhat v koutě a bude se snažit, aby ses obrátila proti mně. Zvlášť po tom, co budeš nosit moje jméno.“

Zašklebila se.

Zvedl jsem obočí, přistoupil k ní a přiměl ji couvat, dokud s žuchnutím nenarazila do zdi. Opřel jsem se rukama o zeď vedle ní a prohlížel si ji od hlavy k patě.

„Odkdy chceš, abych bojovala tvoje bitvy?” zeptala se, necouvla.

„Neřekla jsi tam ani slovo, Sofie. Ani jedno posrané slovo. Nepotřebuju, abys bojovala moje bitvy. Potřebuju, abys bojovala za naši lásku.“

Poprvé jsem v jejích očích spatřil pochybnost. Ani se to nesnažila skrývat. A ten jediný pohled mě málem srazil na kolena. Odstrčil jsem se od zdi a pomalu před ní couval. Otcova slova z ne tak dávné doby se mi vrátila, aby mě pronásledovala.

„Myslíš, že je dost silná na to, aby zvládla náš životní styl? Tvojí budoucnost.“

Zavrtěl jsem hlavou, zbavil se pochybností a vzpomínek, když po mně sáhla a okamžitě si uvědomila svojí chybu.

Odstrčil jsem její objetí, hrubě jsem jí místo toho chytil za bradu a s přesvědčením jsem promluvil: „Činy budou vždycky mluvit hlasitěji než slova, cariño, a ty tvoje toho namluvily sakra dost.” Pustil jsem ji a odešel pryč, nechal jsem ji utápět se v pochybnostech, o nichž jsem věděl, že se jí teď vkrádaly do hlavy.

Vyšel jsem na půdu jediného domova, který jsem kdy znal, a cítil jsem se osamělejší, než kdy jindy. Rozjímal jsem, jestli je tohle život, který bych měl vést.

Žádná rodina.

Žádná láska.

Žádný Bůh.

Jen temnota.

Seděl jsem tam, připadalo mi to jako hodiny, ztracený v hlubinách své mysli. Na hrozivém místě, které jsem nerad často navštěvoval.

Cítil jsem její přítomnost ještě dřív, než si ke mně vůbec sedla. Amari se zhluboka nadechla a zašeptala: „Věděla jsem, že tě tady nahoře najdu.” Hleděla před sebe a sbírala si myšlenky k tomu, co mi chtěla říct. Už s vědomím, že to bude jeden z našich posledních rozhovorů na kdovíjak dlouho. „Milovala jsem Michaela celý život. Je to jediná budoucnost, kterou jsem kdy chtěla. Kterou jsem kdy potřebovala. Vždycky jsem věděla, že je to moje cesta ven. Dítě by nás prostě jen navždy spojilo dohromady.“

Podíval jsem se na ni a přimhouřil oči, když jsem zpracovával její slova a to, co naznačovala.

„Michael je dobrý člověk. Navzdory tomu, co si myslíš, bude úžasný manžel a otec. Nikdo mi ho nevezme. Teď je můj.“

Zavřeli jsme oči.

„Miluju tě, Alejandro. Vždycky budeš můj bratr, ať se děje, co se děje. Vždycky budu Martinezová a s tím jménem přichází i očistec. Potřebuju, abys mi něco slíbil.“

„Cokoliv,“ prostě jsem prolomil mlčení.

„Kdyby se něco stalo Michaelovi a mně... potřebuju, abys mi slíbil, přísahal na svůj život, že vychováš naše dítě jako své vlastní.“

„Amari-“

Zarazila mě a přiložila mi ukazováček k ústům. „Slib mi to.“

„Proč já? Utíkáš před tímhle životem a přesto mi svěřuješ své dítě?“

„Michaelovi rodiče jsou staří a on je jedináček. Jsi jediná rodina, kterou mám. Zlo, které znáš, je lepší než zlo, které neznáš.“

Přikývl jsem a zamumlal: „Slibuji,“ a předklonil jsem se, abych ji políbil na temeno hlavy. Nechal jsem rty několik vteřin otálet. „Nikdy se ti nic nestane.“

Láskyplně se usmála. „Musím jít. Michael na mě čeká.” Vstala a bez dalšího pohledu odešla ke schodům.

Odešla od své minulosti, aby byla se svou budoucností. Zmizela mi přímo před očima.

Potřeboval jsem se odtamtud kurva dostat. Nevěděl jsem, kam jdu, ale potřeboval jsem si ujasnit myšlenky, které mě tlačily hlouběji a hlouběji do černé díry života. Popadl jsem klíče a peněženku z kuchyňské linky a zamířil k průčelí domu. Cestou ven jsem míjel otcovu kancelář. Dveře měl mírně pootevřené a na druhé straně jsem slyšel hlasy.

„Dostala to, co si zasloužila,“ zasmál se táta, až jsem se náhle zastavil.

Myslel jsem, že okamžik, kdy se matka naposledy nadechla, mě bude navždy pronásledovat, obraz, který byl vyrytý do mé mysli až do dne, kdy zemřu. Ale další slova, která otec vypustil z úst, mě úplně zabila.

„Omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho, než jsem se ozval, ale měl jsem toho teď na bedrech docela dost. Chci ti jen poděkovat, že ses o to postaral. Oba dostali, co si zasloužili. Ta mrcha měla vědět, že mě nemá zradit. Přišla z ničeho, neměla na sobě žádné oblečení a já jí dal všechno, po čem toužila. A ona mi to splatila tím, že šukala se svým bodyguardem? Puta (čubka, pozn. překl.) si zasloužila každou kulku, kterou dostala,“ přiznal se a v hlase měl jen pobavení.

Ta slova zničila poslední část mé lidskosti a mé duše.