ED - 13. kapitola

Překlad: Fizulka

Martinez

„Kolik stráží je venku?”, zeptal jsem se. Musel jsem před mší rozmístit ochranku.

„Máme rozestavěných patnáct v přední části kostela, deset vzadu a pět u každého bočního vchodu,“ odpověděl Viktor, šéf mojí ochranky.

„Těmi branami neprojde dovnitř žádný tisk. Rozuměl jsi mi? Jestli jo, tak to odskáče tvůj zadek,“ nařídil jsem a ukázal mu prstem do obličeje.

Přikývl a nebral mé varování na lehkou váhu. Uplynulý týden byla posraná bouřka. Mezi novinami, zpravodajskými stanicemi, reportéry a policisty, kteří chtěli odpovědi ohledně té střelby. Naši právníci pracovali ve dne v noci, aby tento problém dostali z očí veřejnosti.

V tom se mi to kurva nepovedlo.

Byl jsem poslední z naší nejbližší rodiny, kdo dorazil do kostela. Sofia, Amari a Michael jeli společně v doprovodu bodyguardů. Můj otec přišel se svými muži a říkal, že se musí před mší o něco postarat. Strávil jsem celý týden plánováním smuteční hostiny, pohřbu a hostiny, která bude následovat u nás doma. Všichni jsme si hlídali zadky, teď víc než kdy předtím. Jméno Martinez se poprvé ocitlo v palebné linii. Můj otec se staral o obchod, dbal na to, aby vše bylo v pořádku, zatímco všechno kolem nás vypadalo, jako by se rozpadalo.

Vypadal, jako by přes noc zestárl o dvacet let, ztráta manželky byla pro něj téměř příliš velká, než aby ji unesl. Bylo to poprvé, co jsem k němu cítil soucit. Emoce, na kterou jsem nebyl zvyklý, když přišlo na mého otce.

Vešel jsem do prázdného kostela, potřeboval jsem minutu, abych si mohl sednout, než začnou přicházet hosté. Boty se mi odrážely od dlaždiček pode mnou a napodobovaly tlukot mé srdce, když jsem přecházel k poslední řadě lavic. Toužil jsem být co nejdál od těla mé matky. Ležela vedle pódia v elegantní červené mahagonové rakvi.

V posledních dvou dnech nám rodina a přátelé vyjadřovali soustrast a loučili se s jejím tělem, které leželo a odpočívalo. Ještě jsem si to nerozmyslel, abych ji viděl. Část mého já, která si chtěla vzpomenout na ženu, která bývala tak plná života, ne na tu nerozpoznatelnou, která tam ležela bez života.

Díval jsem se z dálky.

Představa jejího mrtvého těla bylo to jediné, co jsem denně viděl ve své mysli. Měl jsem pocit, jako bych ode dne, kdy mi zemřela v náručí, nespal. Byl jsem emocionálně i psychicky vyčerpaný, tělo jsem měl fyzicky vyčerpané. Jen jsem se pohyboval, jako bych byl na autopilotovi.

Kdybych zastavil, už bych se znovu nezvedl.

„Ahoj,“ ohlásila se Sofie a přistoupila ke mně. Mnula mi záda a já se tupě díval před sebe. „Vypadáš vyčerpaně. Spal jsi vůbec? Aspoň na pár minut? Dvakrát tě postřelili. Potřebuješ si odpočinout. Kdy sis naposledy vzal léky? Dostaneš infekci, pokud se o sebe nezačneš starat.“

„Kde je Amari?” Odpověděl jsem a její otázky jsem ignoroval. Při té přestřelce jsem utrpěl menší zranění. Jen pár škrábanců na rameni a na břiše. Pár stehů, nějaké léky a mohl jsem vyrazit. Moje tělo se časem zahojí, ale moje srdce se neuzdraví nikdy.

Sofie si povzdechla. „Je vzadu s Michaelem. Právě dorazilo pár vašich rodinných příslušníků. Potřebuješ, abych-“

„Ujisti se, že se dnes Amari nají. Včera vypadala celý den bledá jako duch. Nevěřím Michaelovi, že se o ni postará.“

„A co ty? Hm? Musíš mě nechat, abych se postarala i o tebe. Nejsi z oceli, Alejandro. Truchlit je v pořádku.“

Podíval jsem se na ni a přitáhl si ji k sobě. „Děkuji ti, že pro mě dnes vypadáš tak krásně.“

„Zlato...“ obešla mě a přikrčila se přede mnou. Položila mi ruce na kolena, aby se podepřela, a dívala se mi přímo do očí. „Je v pořádku se mnou mluvit. Byla jsem tam taky. Neumím si představit, čím si procházíš, ale nemůžeš se takhle uzavírat. Nemůžeš to vypnout, Alejandro. Není to zdravé. Jsem tady. Můžeš-“

Položil jsem jí palec na rty a umlčel ji. „Už žádné povídání, cariño. To není to, co teď potřebuju.” Přejel jsem palcem po jejích našpulených rtech a setřel jí rtěnku.

„Ale-“ Dveře za námi se otevřely, začali přijíždět hosté na mši, která se konala před pohřbem. Přerušení jsem uvítal, protože jsem věděl, kam tento rozhovor směřuje.

Vstal jsem, vytáhl s sebou Sofii a ovinul jí ruku kolem zad. Pokývl jsem hlavou směrem ke společníkům, kteří právě vešli. Vydali jsme se směrem k Amari do místnosti pro sbor. Seděla na židli s Michaelem přikrčeným před sebou a dívala se dolů. Její pleť byla mnohem bledší než dnes ráno.

„Carajo (kurva, pozn. překl.), Amari. Musíš jíst,“ prohlásil jsem drsnějším tónem, než jsem zamýšlel. Popadl jsem ji za předloktí, zatáhl, aby se postavila přede mě. Zvedl jsem jí prstem bradu, aby se na mě podívala. „Rozumíš mi? Musíš se najíst.“

Po zapadlé tváři jí stékaly slzy a zamumlala: „To nemůžu, Alejandro. Nemůžu tam jít a rozloučit se. Nejsem silná jako ty, nikdy jsem nebyla. Mám srdce plné takové bolesti. Nemůžu dýchat. Mám pocit, že kurva nemůžu dýchat.“

Michael se mi ji snažil vyrvat z náruče, vstoupil do toho, jako by mu na jejích pocitech opravdu záleželo. Varovně jsem na něj zíral. Zaťal zuby a místo toho jí mnul záda.

„Budu tam s tebou, Amari. Můžeš se o mě opřít. Slibuji, že tě podpořím. Musíš mi slíbit, že se najíš. O všechno ostatní se postarám já. Dobře?“

„Je opravdu pryč? Tohle není jen noční můra, ze které se probudíme? Opravdu se to děje? Je mrtvá a já se ani nestihla rozloučit? Prosím... řekni mi, že je to jen krutý vtip. Pořád si myslím, že každou chvíli projde těmi dveřmi a řekne nám, že to byl jen špatný vtip. Že tohle není skutečné. Prosím tě... Alejandro... prosím tě... řekni mi, že to není skutečné,“ zařvala a rty se jí chvěly.

Držel jsem její tvář ve svých rukách a jako bych se díval do očí matce. „Taky bych se rád probudil. Přál bych si, abych ti mohl lhát a říct ti, že všechno bude v pořádku. Ale tohle je život, Amari. Neexistují žádné záruky, žádné zítřejší sliby. Máme dnešek. A dnes se musíme rozloučit s naším světlem. S naší milovanou matkou.” Políbil jsem ji na čelo a vzal ji do náruče. Rozplynula se proti mně.

Sofie se v uklidňujícím gestu objala kolem pasu a pozorovala mě, zatímco jsem utěšoval svou truchlící sestru.

Náš otec s knězem vešli dovnitř, aby nám řekli, že je čas jít. Amari zvedla hlavu z mého hrudníku, otřela si obličej a přistoupila k Michaelovi. Táta se po ní natáhl, ale ona ucukla  z dosahu s pohledem, který jsem si nedokázal přesně zařadit. Všechny nás zaskočila svou drastickou změnou v chování vůči němu. Kdyby pohledy dokázaly zabíjet, byl by to pohřeb mého otce, ne mé matky. Odkašlal si, lehce sklonil hlavu a vedl je ke dveřím.

Amari se zasunula pod Michaelovu paži a vyšla ven. Popadl jsem Sofii za ruku a zvedl ji ke rtům, když jsme se vydali stejným směrem. Všichni jsme společně vešli bočním vchodem do katedrály.

Následoval jsem kněze k oltáři a posadil se do první řady, nejblíž k rakvi.

Snažil jsem se předstírat, že mi to nevadí, jako bych uvnitř neumíral. Ignoroval jsem kázání, které kněz recitoval, každý verš přečtený rodinou, každou vzpomínku, kterou sdíleli její přátelé.

Ztrácel jsem se v propasti, která nyní sídlila v mé duši.

Otec vstal a obrátil mou pozornost zpět k přítomnosti, když se vydal na pódium, aby pronesl svou smuteční řeč. Se zdrceným výrazem pohlédl na dav lidí. Každá řada v kostele byla nacpaná všemi, kdo milovali naši matku.

Ani to mi nedopřálo klid.

Na několik vteřin sklonil hlavu a potřeboval získat klid. „Adriana, moje žena, byla láskou mého života. Mojí minulostí, přítomností a byla by i mojí budoucností,“ oznámil a znovu zvedl hlavu.

Jakmile ta slova vypustil z úst, cítil jsem, jak se Amari vedle mě napjala.

„Než začnu, chtěl bych vám všem poděkovat, že jste sem dnes přišli uctít a oslavit úspěchy mé ženy. Děkuji vám za sympatie a podporu, kterou jste v době nouze prokázali mým dětem a mně. Ani vám nedokážu říct, jak moc bych si přál, aby tu moje žena byla. Stála tu po mém boku a byla svědkem toho, jak byla opravdu milována.“

Amari se vysmívala: „Neuvěřitelné!“

„Strávil jsem dvaadvacet nádherných, blažených let ženatý se ženou, která byla mou spřízněnou duší. Bylo jí teprve devětatřicet let a měla před sebou mnohem víc života. Nikdy by mě nenapadlo, že v osmapadesáti letech budu vdovec a budu muset strávit zbytek života sám, když bychom ho měli trávit spolu. Přísahal jsem si, že ji vždy ochráním. Vždy ji udržím v bezpečí.“

„Lháři,“ vyhrkla Amari trochu moc nahlas, čímž upoutala pozornost lidí sedících kolem nás.

„Amari,“ varoval jsem ji s pohledem upřeným na ni. Zachmuřila se, přimhouřila na mě oči a on pokračoval ve své řeči. „Dost,“ důrazně jsem jí nařídil. Jen se znechuceným výrazem zavrtěla hlavou. Znovu se podívala na našeho otce.

„Vím, že moje žena na nás dnes shlíží jen s láskou v očích. Vděčná za ty roky, které jsme sdíleli, a za děti, které jsme stvořili. Hrdá na to, že nás nazývala svou rodinou. Měla -“

„Ježíši... je mi to líto, Mamá. Odpusť mi to, prosím, ale už to nemůžu poslouchat,“ přerušila ho Amari, která se prudce postavila, protlačila se z lavice a okamžitě vyrazila k bočnímu východu.

Vstal jsem a snažil se ji chytit za ruku, ale už byla mimo dosah. „Amari,“ zavolal jsem za ní.

„Prosím, odpusťte mé dceři. Je těžce raněná. Přišla nejen o matku, ale i o nejlepší kamarádku a každý z nás truchlí různými způsoby.“

Amari se zastavila a její tělo se probouzelo emocemi, které nedokázala ovládnout. Hruď se jí dmula, jak se jí ruce u boků zaťaly v pěsti. Jako by mi četl myšlenky, Michael vstal, aby ji šel utěšit. Objal ji kolem pasu a vedl ke dveřím. Naklonila se do jeho objetí, a když spolu odcházeli, zhroutila se.

Neohlédla se.

Otec kývl na jednoho ze strážných, aby je následoval ven, a pak se mi podíval do očí. Oba jsme měli obavy z Amariina výbuchu, nevěděli jsme, co ho přiživuje. Znovu jsem se posadil a on pokračoval ve smuteční řeči. Podělil se o vzpomínky na lásku, kterou měl k ženě, kterou už nikdy neuvidí. V jednu chvíli se musel zastavit a na pokraji zhroucení sklonit hlavu. Přinutil se pokračovat a s každým slovem, které řekl, mi pro něj pukalo srdce o něco víc.

Zbytek bohoslužby pokračoval bez problémů, naplněné jen smutkem a slzami. Amari už seděla v limuzíně, když jsme vyšli ven, a čekala, až pojedeme na hřbitov oficiálně uložit matku k odpočinku.

Jeli jsme mlčky, všichni ztracení ve vlastních myšlenkách. Díval jsem se z okna, jak se snáší déšť a napodobuje naše zoufalství.

„Alejandro, je v pořádku plakat,“ zašeptala Sofie a třela mi záda, když jsme stáli před jejím hrobem.

Natáhl jsem se k ní, vzal ji za ruku a s jistotou ji stiskl. Díval jsem se přes tmavé sluneční brýle, jak spouštějí mou matku pod zem. Můj otec jako první hodil na rakev jednu bílou růži. Udělal znamení kříže, naposledy odešel od své ženy. Když nastupoval do limuzíny, stékaly mu po tvářích slzy.

Objal jsem Amari kolem ramen a podpíral ji, když jsme oba přihodili další dvě bílé růže. Sofie s Michaelem nás následovali. Amari se mi fyzicky rozpadala v náručí a já jsem nemohl udělat nic, co by ji zbavilo bolesti. Nemohl jsem přivést zpět naši matku. V očích měla tolik smutku, vzteku a znechucení, všechno smíchané dohromady.

Nevěděl jsem, kvůli komu to je.

Když jsme se dostali zpátky do domu, bylo tam plno lidí, převážně těch, kteří se zúčastnili pohřbu. Jestli Amari ještě jednou zaslechne „Je mi to tak líto“, nezvládne to. Držela se jen tak tak a vypadalo to, že se každou chvíli zhroutí. Celé odpoledne jsem si jí pozorně všímal a ujišťoval se, že Sofie nebo já jsme jí neustále nablízku. Nutili jsme jí jíst a být aspoň trochu společenská. I když jediné, po čem toužila, bylo jít nahoru do svého pokoje a utopit se ve svém žalu.

Kéž bych mohl říct, že jsem čekal, co se bude dít dál...

Ale nečekal jsem to.

Ani jednu zatracenou vteřinu.

„Je mi moc líto vaší ztráty,“ utěšovala ho manželka jednoho z otcových společníků. „Můžu si jen představovat, čím si procházíš.“

„Miloval jsem svou ženu vším, co jsem měl. Část mne ani neví, jak budu pokračovat dál. Byla moje všechno. Slíbil jsem jí, že ji budu vždycky chránit-“

„Lháři!” Amari zařvala a vyklouzl mi z ruky. Šla přímo proti mému otci.

Kurva.

„To jsi udělal ty! Ty jsi ten důvod, proč je mrtvá!“

Táta ucukl a její obvinění ho málem srazilo na zadek. Místnost, která byla plná hostů, zaplnilo náhlé strašidelné ticho. Všechny oči se upíraly na ně. Nezaváhal jsem. V mžiku jsem byl u ní, svíral její ruku, ale hrubě se mi vytrhla.

„Amari, chápu, že trpíš -“

„Ty to nechápeš,“ přerušila ho. „Nic nevíš. Ty si myslíš, že jo. Myslíš si, že máš všechno pod kontrolou jako nejsvatější svatý. Ty ale jen ubližuješ lidem! Nemáš žádnou úctu k nikomu a ničemu! Uděláš cokoliv, aby se tě lidé báli! Podívej, kam tě to dostalo. Měl jsi to být ty, koho jsme dnes pohřbívali, ne ona. Je to všechno tvoje vina! Nejsi nic jiného, než ďábel, který se snaží předstírat, že je Bůh,“ zachraptěla se zaťatou čelistí a pěsti se jí zaťaly podél boků.

Můj otec tam stál, hruď se mu zvedala a klesala. Snažil se zůstat přede všemi v klidu. „Amari, teď není vhodná doba-“

„Na co? Abys mohl vykřikovat ty svoje kecy a lži! To je všechno, co tě kurva zajímá!“

„Amari,“ zamumlal jsem a znovu ji chytil za ruku. Přitáhl jsem si ji k sobě. „To stačí.“

Vzhlížela ke mně s bolestí a zuřivostí planoucí v očích. „Do prdele. Jsi to i ty, Alejandro. Ty jsi toho taky součástí! Tátova malá loutka. Oba můžete za smrt MOJÍ matky. Oba jste do našich životů vnesli zlo. Víš, jak mě ubíjí, když ti to říkám, Alejandro? Jsi můj bratr a miluju tě víc než cokoliv na světě, ale jediné, co chci, je tě právě teď nenávidět! On je možná důvod, proč je mrtvá, ale ty budeš stejný jako on. Ďábel ve výrobě a je mi z toho blbě! Naše matka přišla o život kvůli lásce k němu! Je mrtvá, Alejandro. Je ti to jasné? Je kurva mrtvá! A její krev máte vy oba na svých rukách.“

Těžce jsem polkl, protože jsem věděl, že všechno, co říká, je pravda.

„Už kvůli Sofii doufám, že od toho hajzla odejdeš a ukážeš jí život plný lásky. Ne život, kde se budete pořád ohlížet přes rameno a čekat, až po vás někdo vystřelí. Čekat, až si pro tebe přijde smrt. Nebo to bude další žena, kterou budeš vytahovat z auta.“

Sofie a já jsme na sebe upřeli oči z opačné strany místnosti. Byla první, kdo přerušil naše spojení, pravda v sestřiných slovech se jí usídlila v mysli.

Amariin intenzivní pohled se obrátil zpět k našemu otci. Zvedl ruku do vzduchu v odevzdaném gestu, které jen rozdmýchalo Amariin vztek.

„Miluju tě, Amari. Je mi to tak líto. Ale to, že se na mě takhle oboříš, na tom nic nezmění. Jsem tvůj otec a to se nikdy nezmění. Vždycky budeš moje dcera, ať se ti to líbí nebo ne. Jsi Martinezová. Chápu, že tě to bolí, ale rozbití naší rodiny není řešení, ty -“

Ještě než stačil ze sebe dostat všechna slova, s křikem se na něj vrhla. Hosté, včetně Sofie, tam stáli, zděšeni scénou, kterou Amari způsobila. Okamžitě jsem se vrhl do akce a zadržel ji.

„Tys ji zabil, ty zmrde! Už není žádná rodina, ona byla to pouto, které nás drželo pohromadě a teď je pryč. Je to tvoje vina! A já tě za to kurva nenávidím! Tenhle život! Tohle peklo! Skončila jsem. Rozuměl jsi mi? Doprdele! Odcházím a už tě nikdy nechci vidět!” Zmítala se mi v náručí, chtěla ho udeřit.

Potřebovala mu ublížit.

„NENÁVIDÍM TĚ! NENÁVIDÍM VŠECHNO, ZA ČÍM STOJÍŠ! JSI PRO MĚ MRTVÝ! Můj otec zemřel v den, kdy byla zavražděná moje matka!“

Vytáhl jsem ji z pokoje, kopala a křičela. Pekelně se mnou bojovala, aby po něm mohla jít. Vybičovala svoje tělo ve snaze dostat se z mého sevření.

„Ježíši Kriste, Amari! To by stačilo,“ zařval jsem, když jsme byli venku a daleko od slídivých uší. Sofie a Michael nebyli moc daleko za námi.

Otočila se čelem ke mně. „Pusť mě,“ zavrčela a vytrhla mi svojí ruku. Vší silou mě strčila do hrudi.

Sotva jsem se pohnul.

„Jsi kretén! Jak jsi mi to mohl udělat! Jak ses mohl postavit na jeho stranu po tom všem, co udělal! Víš, že mám pravdu! Nebo je tvoje svědomí kurva tak vyděšené, že to nepřiznáš nahlas?!” Křičela a znovu a znovu do mě strkala.

Nechal jsem ji, aby si vybíjela všechnu svou agresi na mě.

Zasloužil jsem si to.

Zasloužil jsem si všechno.

„Amari, uklidni se, kurva,“ snažil jsem se jí zklidnit, ale jen jsem ji víc nasral. Popadl jsem ji za zápěstí a zastavil její útok.

„Proč jsi něco neudělal?! Proč jsi ji nezachránil?! Jak jsi ji mohl nechat jen tak umřít?!” Vzlykala, vymanila se, strakala do mě tím víc, čím blíž jsem se k ní snažil přiblížit.

„Amari, je mi to líto. Je mi to kurva tak líto. Dělal jsem, co jsem mohl. Nemyslíš, že bych si s ní vyměnil místo, kdybych mohl?“

Oči se jí rozmazávaly slzami a moje tělo se kroutilo touhou se rozpadnout. Abych ze sebe konečně vypustil všechny emoce, které mi pustošily duši.

„Je pryč! Je kurva pryč! Nenávidím tě! Nenávidím tě!” Křičela pořád dokola, až se mi to zabořilo do pórů a stalo se to mojí součástí.

Nutila mě tomu opravdu věřit, opravdu si přiznat, že tohle byl konec.

„Amari, já to napravím. Slibuji ti, že to kurva napravím. Podívej se na mě. To jsem já, tvůj bratr.“

Sesula se na zem a vzala mě s sebou. Klesl jsem na kolena a nevšímal si bolesti ze zranění, která byla ve srovnání s bolestí v srdci nepatrná. Devastace v mojí duši. Zbrzdil jsem její pád, když se její tělo sesunulo. V rukou se mi roztříštila na kousky, proklouzla mi mezi prsty.

„Je mi to tak strašně líto... prosím... musíš mi odpustit... nemůžu ztratit i tebe...“ zamumlal jsem lámajícím se hlasem.

Sofie a Michael tam jen stáli a pozorovali dvě lásky svého života, jak se lámou.

Dovolila mi, abych ji vzal do náručí, hlavu zabořenou do mého hrudníku. Její tělo leželo mezi mýma nohama.

„Připadám si, jako bych umírala... mám pocit, že část mě je mrtvá, a že už ji nikdy nedostanu zpátky. Nechci tě nenávidět, ale nemůžu ti odpustit. Nevím, co mám dělat, Alejandro. Nic jí nevrátí zpátky,“ vzlykala neovladatelně.

„Pšššt... to je v pořádku,“ zašeptal jsem a kolébal ji sem a tam. „Pšššt... jsem tady. Jsem tady, Amari,“ ujišťoval jsem ji, protože mi nezbývalo nic jiného, co bych mohl říct nebo udělat.

Naše životy se po tom dni navždy změnily.

Hlavně můj.