ED - 1. kapitola

Překlad: Fizulka

ČÁST PRVNÍ

Martinez

„Jdeme, Martinezi. Holky už na nás čekají,“ prohlásil už podesáté můj kamarád Leo.

„Fajn, tak už kurva sklapni. Už jdu. Kromě toho, víš, že na nás budou čekat celou noc,“ odpověděl jsem s nafoukaným úsměvem, když jsem kráčel k zadním dveřím. Opatrně jsem se ujistil, že nás bodyguardi a kamery, rozmístěné po celém domě, nevidí.

„Alejandro! Nemáš dovoleno odejít. Táta tě varoval. Nelíbí se mu, když odcházíš z domu, když nejsou doma, zvlášť když s sebou nebereš bodyguarda,“ nadávala mi Amari, chytila mě za ruku a zastavila.

Moje starší sestra Amari byla vždycky dokonalý andílek. Já, na druhou stranu, jsem byl ďábel. Myslím, že táta byl tajně pyšný, že jsem byl takový, ale nikdy to neřekl nahlas. Udržovat přetvářku, v tom byl nejlepší. Ode dne, kdy jsem se narodil, mě vychovával a formoval, abych převzal jeho říši, jako všechny generace mužů rodiny Martinezů přede mnou. Bylo mi čtrnáct, skoro patnáct, ale být dítě jsem nikdy neměl v kartách. Proto jsem využil každé příležitosti, abych si dělal, co se mi zlíbí, zvlášť když mi za zadkem neustále nikdo neříkal, že nemůžu. Bylo mi úplně jedno, jestli budu mít zaracha. Věděl jsem, že mám jen pár let na to, abych žil polonormální život, a při každé příležitosti jsem toho využil.

Amari byla o rok a půl starší než já, i když to nebylo nijak důležité. Vždycky se chovala, jako by byla mladší. Každou noc se mi vplížila do postele, protože ji v noci děsil každý zvuk. Nemohl jsem si dovolit ten luxus, abych se bál. Strach nebyl součástí života, který jsem měl vést. Bylo jen otázkou času, kdy ji vyděsím i já.

Přesně tak, jak to dělal náš otec.

Říkal tomu respekt, ale já věděl, že to není nic jiného než zastrašování. Amari byla vždycky slabá a otci to vadilo, takže jsem mu to musel vynahradit. Musel jsem ji chránit, i když jsem byl mladší.

„Nechci, aby ses dostal do maléru, Alejandro,“ zamumlala Sofie tak hlasitě, že jsem to slyšel.

Zazubil jsem se. Odvrátil jsem pozornost od Amari a oči jsem upřel na Sofii, která stála na konci předsíně.

Sofie byla nejlepší kamarádka mojí sestry. Vždycky jsem si myslel, že jejich přátelství bylo nekonvenční, protože byla stejně stará jako já. Její zářivě zelené oči, našpulené rty a vůně dlouhých tmavě hnědých vlasů se mnou dělaly různé věci od chvíle, kdy jsem ji před pár lety poprvé potkal. Byla takříkajíc ze špatné strany kolejí. Navštěvovala naši soukromou školu v New Yorku na základě stipendia, které nabídli vybranému počtu dětí s výjimečnými známkami z rodin s nízkými příjmy. Moje sestra se jí okamžitě ujala. Nesnášela nafoukané hajzly v naší škole.

To jsme měli Amari a já společné.

Leo a já jsme byli přátelé od prvního dne střední školy. Byl to pošahaný kluk, kterého si dobírali všichni mí takzvaní kamarádi. Jednoho dne jsme všichni postávali kolem skříněk, než zazvonil první zvonek vyučování, a jen tak jsme kecali blbosti. Kluci se hádali o to, kdo se dostal nejdál s Catherine St. Jamesovou, které se přezdívalo “Velká prsa”. Příliš jsem se soustředil na to, abych sledoval Sofii, jak se snaží dostat na horní polici své skříňky dole v hale, a vůbec jim nevěnoval pozornost.

„No, podívejte se, co tu máme, hoši,“ oznámil Jimmy. Chodili jsme spolu do školy už od malička. Otočil jsem se, abych se podíval, o kom mluví. O pět skříněk dál stálo vychrtlé dítě s brýlemi. Vypadal, jako by do naší školy nepatřil. Jimmy se k němu přiřítil a vyrazil mu knihy z rukou.

„Ztratil ses? Škola pro neprivilegované děti je na druhé straně města.”

Leo si ho nevšímal a sebral si svoje knihy.

Zazvonil zvonek, který nám oznámil, abychom šli do třídy. Jimmy s několika dalšími kluky strčili Lea do skříňky, zavřeli ji a se smíchem odešli. Netřeba dodávat, že jakmile škola ten den skončila, Jimmy a kluci už se nesmáli. Ujistil jsem se, že to všichni pochopili, a nařídil jsem jim, aby už s Leem nikdy nevyjebávali.

Nebo jinak. Na tom klukovi něco bylo a já dodnes nevím, co mě přimělo mu přijít na pomoc.

Potom se stal trvalou součástí mého života. Pořád to byl pošahaný kluk, ale na tom už nezáleželo. Moje přátelství bylo jeho štít. Nikdo už by se neodvážil s ním vyjebat. Ani v tom mladém věku jsem se nikdy nepotloukal kolem. Myslel jsem vážně, co jsem říkal, a říkal jsem jen to, co jsem myslel vážně. Nikdy jsem se neomluvil za to, kým jsem byl, ani za své činy. Lidé by to mohli vzít nebo nechat být. Bylo mi to u prdele. Díky mému přístupu jděte-všichni-do-hazjlu se se mnou lidi chtěli víc poflakovat, i když ve skutečnosti se ode mě měli držet co nejdál.

Všichni věděli, kdo je můj otec, a kvůli tomu se mě báli.

Nikdy jsem nebyl příznivcem těch, kteří okrádají slabé. Možná to bylo tím, že jsem ve své sestře viděl tolik slabosti. Kdyby bylo třeba, obětoval bych všechno, jen abych ji ochránil. Můj otec věděl, že Amari není ze stejného těsta, a proto mi nikdy nedovolili vyjít z domu, když nebyli poblíž. V mých očích to nikdy nedávalo smysl. Všude byli bodyguardi, co jenom čekali, aby zmáčkli spoušť, kdyby hovno vlítlo do větráku. Předpokládal jsem, že dostávají zasranej balík peněz za práci, kterou měl dát otec radši mě.

„Amari, vrátí se hodně pozdě. Pokud se vůbec vrátí domů. Jsou u zasvěcení někoho nebo u nějakých jiných sraček,“ odpověděl jsem a vytrhl se jí z ruky.

„Nejsi už unavený z toho, že máš pořád zaracha? Proč nemůžeš aspoň jednou poslouchat? Není to tak těžké,“ zuřila a mávala rukama ve vzduchu.

„Hlavně drž jazyk za zuby. Jestli přijdou domů, tak jsi mě neviděla.“

„Jsem hrozný lh-“

„Carajo, Amari! Haga lo que le digo pues,“ zařval jsem, „Kurva, Amari! Prostě to udělej!“  Její vytrvalé otravování už mě vážně sralo.

Povzdechla si a odvrátila ode mne zrak.

Nesnášela, když jsem na ni křičel. Náš táta na všechny dost řval. Věřil v tvrdou lásku. Objetí a polibků bylo málo a ne moc často. Slova „miluji tě“ jsme z jeho úst slyšeli málokdy. Naše matka byla jediná, kdo nám projevoval lásku, něhu a náklonnost. Přistoupil jsem k Amari, lehce ji chytil za bradu a donutil ji, aby se na mě znovu podívala. Vzhlížela ke mně skrz své řasy. Věděl jsem, o co ve skutečnosti jde. Bála se, že se mi něco stane. Neustále se o všechno strachovala. Hlavně o to, co by se jí mohlo stát, kdybych tu nebyl.

„Budu v pořádku. Budeš v pohodě. Slibuji, že tu máš tátovy nové gorily. Nevrátím se pozdě.“

Políbil jsem ji na čelo a naposledy pohlédl na Sofii, než jsem se otočil a odešel. Poznal jsem, že se nás chce zeptat, kam jedeme, ale věděla svoje. Mrkl jsem na ni s potutelným úšklebkem a ona se ostražitě usmála. Teprve později večer jsem si přál, abych nikdy neopustil dům, a podle výrazu Sofiiny tváře cítila to, co moje sestra mohla celou dobu očekávat.

„Ty zmrde, jdu hrozně pozdě. Jestli mě táta chytne, je to můj zadek, který to odskáče, Leo,“ prohlásil jsem a střelil po něm smrtícím pohledem.

Ty holky rozhodně nestály za sračky, ve kterých bych byl, kdyby se rodiče dostali domů dřív než já. Matka by se mě samozřejmě snažila bránit jako vždycky, ale na tom by nezáleželo. Nakonec platilo to, co řekl můj otec, konec příběhu. Slovo manžela bylo v hispánských manželstvích zákonem. Manželka byla podřízena svému manželovi. Vychovávala děti, ujistila se, že je dům čistý, a večeře byla každý večer na stole. Teď k tomu přidejte fakt, že můj otec byl zločinecký boss, a je vám to jasný. Byl to jeden z nejobávanějších a nejnenáviděnějších mužů na světě, ale pro mou mámu to byl Bůh.

Zasmál se a zaklonil hlavu, zatímco jsme šlapali na kolech, jak nejrychleji to šlo.

„Cítíte to?” Leo odpověděl s posraným úšklebkem.

„Cítíme co?“

„Smrdí mi to jako číča,“ uchechtl se.

„Já jsem číča? Kdo ti jednou musel zachraňovat tvůj ubohej zadek? Jsem si sakra jistý, že jsem tehdy nebyl kundička, kromě toho bys nevěděl, jak smrdí kundička, ani kdyby ti seděla na ksichtě.“

„Klid, nejsou doma, je sotva po druhé hodině ráno. Nikdy předtím jsem neviděl tvého tátu odcházet z večírku. Ví, že se nemá k nikomu obracet zády,“ uchechtl se. „Tak jo, brácho, tohle je moje ulice. Promluvíme si zítra.“

Leo zmizel ve tmě a já jsem šlapal ještě silněji a rychleji. Modlím se, abych to stihl včas. Srdce mi bušilo v hrudi a po spáncích se mi řinul pot. Myšlenky se mi horečně honily, představoval jsem si každý trest, který mi může dát.

Otevřel jsem boční dveře garáže a oddechl jsem si, když jsem uviděl, že jejich limuzína je pořád ještě pryč. Při pohledu na hodinky jsem vypočítal, kam budou kamery v tu dobu směřovat. Vyplížil jsem se ven dost často na to, abych věděl, že se střídají po patnácti minutách. Tiše jsem vešel, abych se ujistil, že tu není nikdo z tátových masožravců. Když byl vzduch čistý, vyběhl jsem po zadních schodech a udělal tři kroky směrem k Amariině ložnici. Chtěl jsem jí dát vědět, že jsem v pořádku doma, protože asi většinu noci strávila starostmi o mě.

„Amari? Sofie?”, zavolal jsem a několikrát jsem lehce zaklepal na dveře její ložnice. „Jsem doma,“ zašeptal jsem a znovu zaklepal, než jsem otevřel dveře. „Jdu dovnitř. Jste vzhůru?“

Další ticho.

Rozhlédl jsem se po temné místnosti a nikde jsem je nenašel. Postel měla ještě ustlanou z dnešního rána. „Kde sakra jsou?”, ptal jsem se sám sebe.

Amari nerada zůstávala dlouho vzhůru, vždycky byla ranní ptáče. Něco nebylo v pořádku. Zaplavil mě znepokojivý, zneklidňující pocit, který jsem nedokázal popsat. Než jsem si uvědomil, co se děje, moje tělo se otočilo a pohybovalo se samo od sebe. Vyběhl jsem z pokoje a vydal se dlouhou úzkou chodbou ke své ložnici. Jediné, co jsem slyšel, byly zvuky mých kroků, které se odrážely od stěn. Boty mi bušily do podlahy, jedna za druhou. Nemohl jsem se dostat do svého pokoje dost rychle.

„Amari!” Volal jsem její jméno ještě dřív, než jsem se vůbec dostal do své ložnice. „Amari, kde kurva jsi?”, zařval jsem, když jsem zjistil, že i můj pokoj je prázdný.

Náš dům byl kurva obrovský, ale nikdy jsme se nezatoulali moc daleko od našich ložnic. Byly to jediné místnosti v domě, kde žádné kamery nesledovaly každý náš pohyb. Alespoň tak nám to říkala naše matka. Kdo ví, jestli to byla pravda. Vyletěl jsem ze svého pokoje jako netopýr z pekla, zoufale jsem potřeboval přijít na to, kde jsou moje sestra se Sofií. Kdyby se jim stalo něco zlého, byl bych za to zodpovědný. To já jsem se rozhodl, že je nechám doma samotné jen s bodyguardy.

Ten pocit nevolnosti v žaludku zesílil s každou hrozivou myšlenkou, která mi prolétla hlavou. Běžel jsem rychleji, jen jsem se zastavil, abych zkontroloval pokoje. Ticho bylo všude kolem mě ohlušující. Nikdy jsem si neuvědomil, jak je náš dům v noci tichý, ani jak každý malý stín jen zesiluje temnotu, číhající v každém koutě, který jsem míjel. Jediné zvuky, které bylo slyšet, rezonovaly z mého těla. Strašně ve mě bušil adrenalin, zatímco každý pokoj, do kterého jsem se podíval, byl prázdný.

„Amari! Sofie!”, zaječel jsem, přestože jsem věděl, že je to k ničemu. Stěny v našem domě byly všechny zvukotěsné.

Zastavil jsem se v obýváku, shrbil se s rukama položenýma na kolenou a hyperventiloval až na hranici bolesti. Po prohlídce každého posledního centimetru domu jsem nikoho nenašel.

Žádní bodyguardi.

Žádná Sofie.

Žádná Amari.

Jen já.

„Co to kurva?”, vydechl jsem a zmateně se rozhlížel po místnosti, jako by se najednou zčistajasna objevili.

Cítil jsem, jak mi zbledla tvář. Všechna krev se mi vytratila z těla a způsobila, že mnou projela vlna mrazu. Otřásl jsem se, náhle mi byla zima. Chloupky na pažích se mi zježily, když jsem si uvědomil, že jediný pokoj, který jsem nezkontroloval, je tátova kancelář. Dostali jsme rozkaz tam nikdy nechodit, pokud nás nepožádá o naši přítomnost. Než jsem se nad tím zamyslel, rozběhl jsem se na druhý konec domu. Horečně jsem se snažil ignorovat ten nervózní a ustrašený pocit, který jsem cítil v žaludku, a soustředil se na úkol, který mám před sebou.

Srdce mi bušilo tak silně, že se mi špatně dýchalo. Myšlenky se mi honily v hlavě a hruď se mi s každým dalším okamžikem vzdouvala, s každým krokem se stupňovala, jak jsem se blížil k jeho kanceláři. Začala se dostavovat panika a já už nedokázal ovládat myšlenky, abych nezdivočel. Úzkostlivě jsem se snažil najít své odhodlání.

Byl jsem Martinez.

Žádná posraná píča.

Ale pořád jsem byl dítě, které se bálo, že dovolí, aby se něco stalo jeho sestře a Sofii. Z tohohle už se nikdy nevzpamatuje. Věděl jsem to ještě předtím, než jsem se dostal do jeho kanceláře. Všechno se odehrávalo zpomaleně, jako by to byl sen. Rozběhl jsem se ke dveřím, sáhl po klice, otočil knoflíkem a otevřel je dokořán. Ozvalo se hlasité zadunění, jak se odrazily od stěny. Zastavil jsem se úplně na místě, když jsem uviděl, jak se přede mnou odehrává brutální scéna.

Moje noc se rychle změnila v mou nejhorší noční můru.