UWillow - EPILOG

Překlad: Já

Kor.: Ona

Clay

O pět let později

S HŘMOTEM HLASŮ, který naplňuje podkroví, stojím na kraji ostrůvku v kuchyni a sleduji Willow, její sestry a mámu, jak se dohadují o krocanovi, kterého jsem pro ně právě vytáhl z trouby. Moje žena vypadá vždycky úžasně, ale posledních pár měsíců ji proměnilo, a ty změny mi berou dech. Díky tomu, že teď má bříško a další křivky, vypadá jako oživlá bohyně a za pár dní bychom měli přivítat na svět našeho syna. A i když se na našeho chlapečka moc těším, vím, že mi její těhotenství bude chybět.

„Ale ne,“ zaúpí a mně se napnou svaly, když vidím, jak jí po tváři klouže bolest.

„Co ne, Myško?“ Přesunu se k místu, kde teď stojí a drží si břicho.

„Nic, to jsou jen kontrakce.“

„Cože?“ Svaly se mi sevřou a žaludek klesne.

„To je normální, dějí se mi celý den.“ Poplácá mě po hrudi.

„Děláš si ze mě kurva srandu?“

„Zlato, jak to myslíš, že se děly celý den?“ zeptá se máma a teď se tváří znepokojeně.

„Mám je celý den,“ zalapá po dechu a chytne se za spodní část zad.

„A co teď?“ Vyštěknu.

„To je jenom další, jsem v pořádku.“

„Možná už je to nějaký čas, co jsem měla dítě, ale to není normální, zlato.“

„Co není normální?“ Zeptá se Nico a vstane z gauče v obýváku, kde sledoval fotbalový zápas s mými bratry a svými syny, zatímco si děti hrály v zadním zábavním prostoru.

„Má kontrakce,“ řeknu mu.

„Jsem v pořádku.“ Mávne rukou. „Voda mi ještě nepraskla a na internetu jsem se dočetla, že je normální mít nějaké kontrakce, když se připravuješ na porod.“

„Takže teď místo doktora používáme Google?“ Zeptám se sarkasticky a ona se na mě podívá. „Jedeme do porodnice, vezmu tu tašku, kterou jsi poslední měsíc balila a přebalovala.“

„Nejedu do nemocnice, je Díkůvzdání.“

„Myslím, že bys měla jet do nemocnice,“ řekne jí Harmony.

„Já do nemocnice nepojedu,“ namítne.

„Půjdeš, i kdybych tě měl vynést s kopanci a křikem z domu, půjdeš do nemocnice a zůstaneš tam, dokud mi doktor neřekne, že můžeš odejít.“

„Na Den díkůvzdání se mi náš syn nenarodí.“ Brada se jí zachvěje a kurva, jestli to není kopanec přímo do břicha.

„Jestli přijde, nemáš na výběr,“ vloží se do toho Nico a podívá se na mámu.

„Zlato, musíš se nechat vyšetřit,“ řekne jí Sophie.

„Ale ne, ne, ne.“ Willow se zakucká, když se všichni, kdo se poflakovali v obýváku, postaví kolem ostrůvku.

„Dá se říct, že ti praskla voda,“ řekne Harmony a já se podívám dolů a zjistím, že podlaha je mokrá.

„Do prdele.“ Opatrně ji zvednu a jde s ní ke dveřím.

„Musím se převléknout.“ Řekne, a když k ní sklopím oči a vidím slzy na jejích tvářích, vzdám se a odnesu ji do našeho pokoje.

Poté, co jí pomůžu převléknout se do tepláků, vezmu ze skříně tašku pro miminko a pak ji vedu do obývacího pokoje, kde už všichni pobíhají.

„Já budu řídit,“ řekne Nico a postaví se přede mě, takže mu hodím klíče.

„Pojedeme před vámi v Nicově autě,“ řekne Tucker a spolu s Milesem zamíří ke dveřím.

„Budeme hned za tebou,“ řekne Sophie, když se Willow zastaví v chůzi a zakňučí.

Zvednu ji a políbím na čelo, pak se všemi vyrazím ze dveří.

Naložím ji na zadní sedadlo a pak s ní nastoupím, zatímco Nico usedne za volant. Když Miles a Tucker vyjedou před nás s rozsvícenými světly, dýchá se mi o něco lépe, protože vím, že bychom měli být brzy v nemocnici.

„Mám pocit, že musím tlačit,“ zašeptá, stiskne mi ruku a veškerá lehkost, kterou jsem ještě před chvílí cítil, se mi vymkne z rukou.

„Netlač…“

„Když budeš muset, tak tlač,“ přeruší mě Nico.

Dlaně se mi začínají potit. Přečetl jsem si sice pár knížek o dětech, ale nevím, jak se rodí.

Ve chvíli, kdy přijíždíme k pohotovosti, se mi tak uleví, že snad omdlím, a když jí pomáhám vystoupit z auta, vyjde sestra s vozíkem a posadí ji do něj. Po vysvětlení, že jí praskla voda a kontrakce se blíží a ona cítí nutkání tlačit, ji odváží rovnou na pokoj, zatímco já vyplňuji papíry a Nico jde zaparkovat.

Když se o pár minut později dostanu k jejímu pokoji, je plný lidí a ona už je převlečená do nemocničního županu.

„Dobře, taťko, už je na desítce, takže by to nemělo trvat dlouho,“ řekne mi sestra, když jdu k posteli a vezmu Willow za ruku.

„Opravdu jsem nechtěla rodit na Den díkůvzdání.“

„Bejby.“ Zasměju se a skloním se, abych jí přitiskl rty na čelo. „Je připravený přijít – tomu nezabráníš.“

„Já vím.“

Zakňučí, když se dostaví další kontrakce, a její ruka stiskne tu mou tak pevně, že se divím, že mi nerozdrtí kosti.

„Dobře, Willow, při další kontrakci začnete tlačit,“ řekne doktor z konce postele a Willow se na mě podívá.

„Já se tak bojím.“

„Jsem tady,“ zašeptám a ona se nadechne, pak během následujících deseti minut sleduju, jak se usilovně snaží přivést na svět našeho syna, a pak ho poprvé slyším plakat, než ho položí mámě na hruď.

„Už máte vybrané jméno?“ zeptá se doktorka a ještě ho trochu utře.

„Rowen,“ řekne jí Willow, políbí našeho syna na hlavu a já se skloním a opřu ruku o Rowenův zadeček, zatímco líbám jeho mámu.

„Vedla sis dobře, bejby.“

„Vedli jsme si dobře.“ Oči se jí zalijí slzami. „Je tak malý a já už jsem do něj zamilovaná.“

„Já taky.“ Opřu se a cítím se dojatý tím, co se právě stalo a jaký dar jsem dostal.

Willow

LEŽÍM V NEMOCNIČNÍ posteli, máma leží vedle mě, Clay a táta sedí na židlích vedle mé postele, moji sourozenci a Clayovi jsou kolem pokoje a Leah drží Rowena, oči se mi plní slzami.

Vždycky jsem byla vděčná za svou rodinu a přátele, ale když se rozhlédnu kolem, přesně vím, jaké mám opravdové štěstí. Málokdo má to, co já, lásku dobrého muže, který by udělal cokoli, aby mě ochránil, neochvějnou lásku rodiny a přátel, kteří jsou tady, kdykoli je potřebuji, a lidi, kteří mě podporují, když je to těžké.

Bez lidí v této místnosti bych pravděpodobně nebyla tam, kde jsem dnes, každý z nich mi dal sílu bojovat se svým strachem a postavit se každému dni čelem, i když jsem nechtěla. Zejména během Troyova procesu před lety, než byl usvědčen a odsouzen na doživotí.

A když jsem viděla, jak všichni, které mám ráda, včetně mého táty, přijali Claye a jeho rodinu, je můj život mnohem plnější, protože Clay má nejen mě, ale teď má i desítky lidí, kterým na něm a jeho rodině záleží stejně jako mně.

Byla jsem nadmíru požehnaná a nevím, čím jsem si zasloužila všechno to dobro, které jsem dostala, ale nikdy nic z toho nebudu považovat za samozřejmost.

 

Konec 12. dílu…