UWillow - 15. kapitola

Překlad: Já

Kor.: Ona

Willow

ZAPARKUJI AUTO PŘED restaurací, kde mám sraz s tátou na pozdní snídani, pak si vezmu tašku ze sedadla spolujezdce a vytáhnu papíry, které jsem si před pár dny vytiskla a doposud jsem neměla příležitost si je prohlédnout.

Když si začnu prohlížet její informace, zazvonění mobilu mě přiměje nadskočit a rychle hovor zvednu stisknutím tlačítka na volantu. Zvuk dětského pláče a dětského křiku v mžiku zaplní interiér mého auta a já ztlumím reproduktory, jak říkám. „Dobrý den.“

„Ahoj, umm, je to Willow?“ zeptá se žena.

Podívám se na monitor uprostřed auta a vidím tam číslo z Floridy, které nepoznávám.

„Ano, je.“

„Tady Annie.“ Odkašle si. „Carlyina nejlepší kamarádka.“

Zavřou se mi oči. Milese jsem viděla teprve včera večer, když přijel vyzvednout Winter z naší zmrzlinové party, a nezmínil se, že by se s někým spojil, takže s ní musel mluvit dnes ráno, což znamená, že se o své kamarádce právě dozvěděla.

„Je mi moc líto tvé ztráty,“ řeknu tiše, protože vím, že to je to nejhorší, co můžu říct. Ale co jiného mi zbývá?

„Mně taky.“ Popotáhne. „Nedávno jsem s ní mluvila, říkala, že se chystá přijet za mnou a za klukama na Vánoce. Teď ani nevím, co mám dělat.“

„Měla tam nějakou rodinu?“ Zeptám se tiše.

„Ne, žádnou, se kterou by mluvila.“

Poslouchám, jak se roztřeseně nadechuje.

„Já-“ Začne vzlykat a já klesnu čelem k volantu, jak mi puká srdce. „Ten detektiv mi dal číslo, kde si můžu vyzvednout její tělo. Já-já nemám žádné peníze, prostě si nemůžu dovolit ji nechat pohřbít,“ rozpláče se a já zavřu oči.

„O to se neboj, postarám se o ni,“ slíbím tiše.

„Ona ne-nechtěla být pohřbená, to mi jednou řekla.“

„Postarám se o její kremaci.“

„Nenávidím to, nenávidím, že tam nemůžu přijít a vidět ji - že jí nemůžu pomoct,“ řekne, když se jí drobný hlásek v pozadí zeptá, proč pláče, a ona mu řekne, že ji bolí srdce. Pak se dítě, které přestalo plakat, znovu rozkřičí. „Musím jít.“

„Dobře, jasně,“ zašeptám.

„Mohla bys… Mohla bys prosím zjistit, jestli mi můžeš dát její truhličku? Já-já vím, že je to divné, ale měla tam schované všechny naše lístky na koncerty a věci z doby, kdy jsme chodily do školy, a já bych to všechno chtěla mít.“

„Uvidím, co se dá dělat, a Annie?“

„Jo?“

„Zavolej mi kdykoli.“

„Dobře, ahoj.“ Zavěsí a já zvednu hlavu z místa, kde se stále opírám o volant, a pak zkontroluju čas. Táta by tu měl být asi za deset minut, ale jak ho znám, přijde dřív, protože to dělá vždycky. Zvednu papíry z klína, najdu Carlyin osobní e-mail spolu s několika informacemi, které by mohly být užitečné, abych se dostala k jejím účtům, a všechno to napíšu do aplikace pro poznámky v telefonu. Když schovávám papíry, zaslechnu hukot motoru a podívám se z okénka na straně řidiče.

„Skvělé.“ Zamumlám si pod nos, když můj bratr Bax zaparkuje svůj Mustang 64 na místě vedle mého auta. Když se podívá mým směrem, zvednu ruku a zamávám mu a on kývne hlavou. Je mi jasné, že táta zavolá posily. I když jsou všichni moji bratři mladší než já a Harmony, vždycky se chovali, jako bychom Nalia, Harmony a já byly jejich malé sestry a že potřebujeme neustálou ochranu před okolním světem. Otevřu dveře, vystoupím a jdu k místu, kde Bax stojí na chodníku před restaurací.

„Nevolala jsi mi,“ pozdraví mě a rychle mě obejme.

Zadržím nutkání protočit oči.

„Pracuješ a nemůžeš s tím nic dělat.“

„Možná pracuju, ale víš, že mi vždycky můžeš zavolat,“ řekne, když si zvednu kabelku výš na rameno. „Táta je z toho na větvi.“

„Neměli bychom jít dovnitř?“ Ignoruju jeho poznámku a vydám se ke dveřím do restaurace. „Nejspíš je tam plno.“

„Zmínil se o klukovi, se kterým se scházíš.“

„A?“

„Nelíbí se mu.“

„Který kluk, se kterým jsem chodila, se tátovi líbil?“ Vstoupím dovnitř, a jak jsem předpokládala, už je tam od pultu ke dveřím fronta lidí čekajících na místo.

„To je pravda,“ zamumlá.

„Musí být fajn mít penis a mít každou svou volbu jen tak přijatou, aniž bys byť jen pohnul obočím.“

„Myslíš, že mě táta za to, co dělám, nepeskuje?“

„Kdy se táta staral o to, s kým chodíš?“

„Nikdy.“

„Přesně tak. Síla penisu je kouzelná věc.“ Přistoupím k pultu, když na nás přijde řada, a dívce řeknu naše jméno, pak se vrátím a postavím se vedle dveří, abych počkala.

„Kdo je tenhle kluk? Táta si dělal starosti o tvou kamarádku, ale nepřestával mluvit o tom klukovi, se kterým jsi šla domů.“

„Jmenuje se Clay,“ povzdechnu si a podívám se na svého mladšího bratra, který už není tak malý. „Je to hodný kluk, a kdyby mu táta dal šanci, asi by se mu líbil.“

„To jsi říkala o každém muži, se kterým jsi chodila.“

„Jo, protože mám skvělý vkus.“

„Očividně ne, protože žádný z nich nezůstal.“

„Vážně? A kolik tvých kamarádek mělo na to, aby zůstaly?“ Povytáhnu obočí a vyzvu ho, aby lhal. Vím, že zlomil víc srdcí, než si nejspíš vůbec uvědomuje. Sakra, už když jsem chodila do školy, holky ve třídě mluvily o tom, jak je roztomilý. A teď se jeho roztomilost změnila v srdcervoucí pohlednost.

„To je fuk,“ zabručí.

Potlačím úsměv.

„Objednala jsi nám stůl?“ Na tu otázku, která zazní zpoza mých zad, se otočím a najdu svého tátu v celé jeho drsňácké kráse.

„Ano.“ Odpovím, když vykročím dopředu a obejmu ho, a pak sleduju, jak se s bratrem pozdraví jen kývnutím hlavy. Muži. „Je máma a všichni na cestě zpátky?“

„Přijedou dneska v noci,“ řekne a prohlíží si mě. „Jsi v pořádku?“

„Jsem v pohodě.“ Vydechnu si. „Ale možná budu potřebovat pomoc,“ řeknu a táta i brácha okamžitě zpozorní. „Pro mě to není, mluvila jsem s Carlyinou nejlepší kamarádkou z Floridy, je to jediný Carlyin kontakt, a ta si nemůže dovolit její kremaci. Musím vymyslet, jak to zařídit.“

„Určitě můžu někomu zavolat,“ řekne táta tiše, a když se k němu nakloním, obejme mě kolem ramen.

„Řekl ti něco Miles nebo Tucker?“ Podívám se na něj a on zavrtí hlavou, ale upřímně nevím, jestli by mi to řekl, kdyby ano.

„Mayson.“ Dívka u pultu zavolá a já s tátou a bráchou jdu k ní, pak ji všichni následujeme přes změť stolů uprostřed místnosti k jednomu, který je čistý poblíž okna. Když se usadíme, já vedle Baxe a táta naproti nám, vezmu si jídelní lístek, který nám nechala, a začnu si ho prohlížet.

„Teď si promluvíme o Clayovi,“ řekne táta.

Pomalu se zhluboka nadechnu, věděla jsem, že to přijde. Věděla jsem, že bude chtít mluvit o Clayovi, ale já tenhle rozhovor nechci. Nemám chuť snažit se tátu přesvědčit, že by měl dát Clayovi šanci. I kdybych mu řekla, jak je pro mě Clay dobrý, jak se díky němu cítím důležitá, přijatá a v bezpečí, táta by to všechno smetl ze stolu jako mé pouhé poblouznění. Poukázal by na všechny ty případy, kdy jsem stejné vlastnosti dávala jiným mužům, se kterými jsem v minulosti byla. Jde o to, že žádný z těch chlapů neměl všechny vlastnosti, které jsem u partnera hledala. Všichni byli tak či onak nedostateční.

„Ne.“ Zavrtím hlavou. „Nechci o něm mluvit.“

„Willow.“

„Něco pro mě znamená.“ Znovu zavrtím hlavou. „Vlastně pro mě znamená hodně a právě teď to, co jsme nebo co bychom mohli být, je jen pro nás.“

„Nelíbí se mi,“ zabručí a já cítím, jak mi měkne tvář.

„Vždyť ho neznáš.“

„Znám kluky, jako je on.“

„Máma mi říkala, že zamilovat se do tebe byla ta nejděsivější věc, jakou kdy v životě udělala.“ Ztiším hlas. „Ale nikdy nelitovala, že s tebou riskovala.“

„Ty ses do něj zamilovala?“ zeptá se.

Chci mu zalhat. Chci lhát sama sobě, ale pravdou je, že vím, že se do Claye rychle zamilovávám, a myslím, že nemůžu udělat nic, abych tomu zabránila.

„Ano,“ zašeptám a jeho čelist se sevře. „Nevím, co ke mně cítí on, nevím, jestli to cítí stejně jako já, nevím, co bude za týden nebo za rok, ale vím, že v tuhle chvíli mu věřím, že mě chytí, když spadnu.“

„Do prdele.“ Bax zamumlá z mé strany.

Ale já nespouštím oči z našeho táty.

„Dobře, dítě,“ řekne tiše.

Hrdlo se mi stáhne. Možná nemám jeho souhlas, ale mám jeho přijetí, a to je víc, než jsem od něj čekala.

„Děkuju,“ řeknu tiše a on natáhne přes stůl ruku pokrytou tetováním a já ji chytím, jako jsem to dělala odmalička a nejspíš budu dělat až do dne, kdy se s ním budu muset rozloučit.

„A teď mi řekni, co víš o své kamarádce.“ Stiskne mi prsty a já pustím jeho ruku a opřu se do židle.

Následující hodinu a půl, zatímco jíme, tátu a bratra zasvěcuji do vztahu Carly, Matthewa a toho, co se stalo za poslední týden. A když opouštím restauraci a vracím se do auta, cítím se klidnější než v posledních dnech, protože jako vždy vím, že můj otec a moje rodina budou stát při mně, ať se stane cokoli.

 

SEDÍM NA GAUČI V obýváku s počítačem na klíně a mobilem v ruce a koušu se do spodního rtu, když zírám na kolonku s heslem na Carlyině e-mailu. Od té doby, co jsem se před hodinou vrátila domů, jsem z informací v jejím životopise a z toho, co jsem o ní věděla, nashromáždila tucet potenciálních hesel k jejímu účtu. Ale ještě jsem žádné z nich nevyzkoušela. Stejně jako u všech dnešních webových stránek vím, že mám jen omezený počet pokusů, než mě nadobro zablokují, a to nechci riskovat.

Zkontroluju čas na hodinách a vidím, že mám asi dvě hodiny, než budu muset vyrazit ke Clayovi. Poté, co jsem mu řekla, že jsem mluvila s Annie, chtěl, abych za ním přijela hned po pozdní snídani, ale když jsem odcházela z restaurace, řekla jsem mu, že mám ještě něco na práci u sebe doma, což nebyla úplná lež. Kromě toho, že se snažím nabourat do Carlyina účtu, musím dohnat prádlo, zaběhnout k poštovním schránkám, jestli tam něco není, a pak uklidit, protože Leah bude za pár dní doma.

Zadržím dech, zadám první možnost hesla, pak kliknu na enter a téměř okamžitě mě to vyhodí zpátky na přihlašovací stránku, abych to zkusila znovu. Po čtvrtém pokusu bez úspěchu zavřu oči. Šance, že to bude fungovat, je téměř nemožná, a i když jsem to věděla, teď je to ještě zřejmější. Podívám se na obrazovku, vytáhnu seznamovací aplikaci a můj zrak spočine na odkazu Zaregistrovat se nyní. Tuhle seznamovací aplikaci jsem nepoužívala, ale znám jiné, které jsou jí podobné. Protřu si rty, stisknu tlačítko registrace a začnu vyplňovat požadované údaje. Netrvá vůbec dlouho, než je můj účet schválen, a jakmile jsem na jejich stránkách, vyhledám Carlyin profil. Jakmile ho najdu, začnu si prohlížet její fotky a sevře se mi hrdlo, když narazím na jednu, na které je se dvěma malými kluky a ženou, která se určitě jmenuje Annie. Když sklouznu na další fotku, usměju se na snímek, který jsme si spolu pořídily před pár měsíci u večeře. Pak se rozesměju, když sklouznu na další fotku, zapomenu, že se ona, Becca a Indigo jednou před Velikonocemi převlékly za zajíčky do práce.

Po uložení fotek do počítače se snažím zjistit, jestli se dá nějak vypátrat, s kým byla spárovaná, ale není.

Vyjdu z jejího profilu a začnu hledat Matthewa, ale protože neznám jeho příjmení, bude mi chvíli trvat, než se prokoušu všemi muži se stejným jménem. Nemluvě o tom, že by se mohl jmenovat jinak, takže bych mohla rovnou hledat ztracenou archu. Po třiceti minutách bez úspěchu uslyším, jak se ozve bzučák sušičky. Odložím si věci a zamířím do prádelny. Když skládám poslední věci ze sušičky, ozve se zaklepání na dveře, takže nechám všechno tak, jak je, a vydám se přes celý byt. Nikoho nečekám, když se podívám kukátkem, ale je to Clay.

„Ahoj,“ rozrazím dveře. „Myslela jsem, že se sejdeme u tebe doma.“

„Rozhodl jsem se, že místo toho přijdu k tobě.“ Obejme mě rukou kolem boků a skloní hlavu, aby mě mohl políbit.

Když po minutě nebo několika vteřinách odtáhne svá ústa od mých, řasy se mi zachvějí a já se setkám s jeho pohledem. Jo, jsem úplně zamilovaná, a jestli on ne, bude to katastrofa. „Hm…“ pročistím si hrdlo. „Proč ta změna plánů?“

„Chtěl jsem tě vidět.“ S rukama stále kolem mého pasu mě vede dozadu a pak kopne do dveří. „Potřeboval jsem se přesvědčit, že jsi po setkání s tvým tátou a rozhovoru s Carlyinou kamarádkou opravdu v pořádku.“

„Jsem v pořádku.“ Rozplývám se v jeho blízkosti, hladím mu ruce po hrudi až k ramenům.

„Pořád říkáš, že jsi v pořádku, Myško, ale máš toho hodně.“

„Bylo to na nic, když jsem slyšela, jak je Annie rozrušená, ale jsem ráda, že jsem si s ní mohla promluvit.“ Nadechnu se. „Požádala jsem tátu, aby mi pomohl vymyslet, jak Carly zpopelnit, a Annie chtěla truhličku od Carly, tak ji chci pro ni sehnat.“

„Jsem si jistý, že Miles to zařídí,“ řekne tiše.

Přikývnu a vím, že má nejspíš pravdu.

„Jen si přeji, aby toho, kdo jí to udělal, chytili, abychom to všichni mohli nějak uzavřít.“

„To chápu,“ odpoví, když mu začne zvonit telefon.

„Vím, že to chápeš. Musím si dokončit skládání oblečení, než se zmačká.“ Nakloním se, abych ho políbila na čelist, pak se vymaním z jeho sevření a zamířím do prádelny.

„Byl to Dayton,“ řekne a zastaví se ve dveřích, když vytahuju košili ze sušičky.

„Dayton? Je všechno v pořádku?“

„Chce si dneska večer někam vyrazit, ale nechce to dělat sám.“

„On je pořád tady?“ Ptám se, protože jsem ho od rána neviděla.

„Přespával u Milese.“

„No, mně vůbec nevadí, že se dneska budu poflakovat doma, tak se o mě neboj, jestli chceš jít ven.“

„Chce, abychom šli ven všichni.“

„My všichni?“ Podívám se na něj z místa, kde jsem ohnutá před sušičkou.

„Já, ty, Miles a ta, s kým Miles zrovna chodí.“

„Miles s někým chodí?“

„Miles pořád s někým chodí.“

„Hm,“ zamumlám a on se ušklíbne.

„Chceš si někam vyjít?“

„Jasně, kam chce jít?“

„Rooftop, už jsi tam byla?“

„Ne, nikdy jsem o něm neslyšela.“

„Je to spíš lounge než bar. Můžeme tam jít na pár hodin a pak se vytratit, až si všichni dají pár drinků a zapomenou na nás,“ říká.

Zasměju se. „To by šlo.“

„Máš tady ještě něco na práci?“

„Jo, musím dát věci do sušičky, pak musím zaběhnout dolů zkontrolovat poštu a trochu uklidit. Mělo by mi to trvat ještě tak hodinu. Až budu hotová, sbalím si věci a pojedu s tebou k tobě, jestli je pro tebe v pohodě.“

„To budu rád, ale měla by sis vzít auto. Zítra ráno musím brzy odletět na Floridu.“

„Myslela jsem, že odjíždíš v pondělí,“ zašeptám a cítím se všelijak zklamaná.

Jeho tvář zjemní. „Promiň, bejby, zítra odpoledne mám schůzku s nějakými lidmi a hned v pondělí dokončuji jednu stavbu.“

„Dobře.“ Jaký mám výběr?

„Chceš jet se mnou?“

„Na Floridu?“

„Ano, tam jedu.“

Kéž bych mohla, ale vím, že nemůžu, ne se vším, co se děje a co musím udělat. „Musím pracovat. A chci naplánovat malý obřad pro Carly, abychom se s ní pořádně rozloučili. Máma se dneska večer vrací domů, tak doufám, že mi s tím pomůže ona i moje rodina.“

„Tak to se asi budu muset pokusit přežít bez tebe osmačtyřicet hodin.“

„Dělal jsi to celé roky,“ připomenu mu a on zavrtí hlavou, přistoupí ke mně a obejme mě rukou kolem boků.

„Předtím jsem tě neměl, teď tě mám.“ Jeho rty se dotknou mého čela a způsobí, že se mi přivřou řasy. „Dokonči to, bejby, ať můžeme jít domů.“

„Dobře.“ Dívám se, jak odchází z prádelny, a vím, že jsem se nejen zamotala do jeho sítě, ale že mě tam uvěznil a já nemám šanci se z ní dostat.

A vlastně ani nechci.