UWillow - 13. kapitola

Překlad: Já

Kor.: Ona

Willow

S DLOUHÝM TĚLEM SKYE, které leží na posteli přede mnou, jí prohrábnu prsty hebkou srst a dívám se z okna, jak silně prší a na šedé ranní obloze pokryté mraky se občas zableskne.

Od chvíle, kdy mě bouřka probudila, jsem se mnohokrát snažila přesvědčit, abych vstala z postele, ale psychicky se necítím připravená čelit dnešnímu dni. A když za mnou stále spí Clay se svým velkým teplým tělem schouleným kolem mého, mám ještě menší motivaci se pohnout.

Když jsem byla malá, vlezla jsem si do postele mezi rodiče, přitulila se mezi ně a spala nejlépe, protože jsem byla v teple a bezpečí. A v průběhu let, kdy jsem měla vztahy s muži, kdy jsem přespávala u nich doma nebo kdy oni spali u mě, jsem doufala, že budu cítit stejný pocit bezpečí a tepla, ale nikdy jsem ho necítila, až do Claye.

„Jak dlouho jsi vzhůru?“ Clayův hluboký ospalý hlas se mě zeptá u ucha a já zavřu oči.

„Chvíli.“ Pak ucítím, jak se postel pohnula a jeho rty se dotkly mého ucha.

„Měla jsi mě vzbudit.“

„Proč? Abychom se oba mohli dívat z okna?“

„Ano.“ Jeho ruka se přesune k mé čelisti a tlačí na ni, dokud se na něj nepodívám. „Nechci, abys v sobě držela sračky, když si potřebuješ promluvit.“

„Jsem v pohodě.“

„Nejsi, ale já se postarám, abys byla,“ řekne tiše.

Jeho slova mě zahřejí na hrudi, protože vím, že to udělá. Je na něm něco, co vytváří pocit, že je všechno správné, což je pro mne až děsivé.

„V kolik hodin můžeš zavolat do práce a dát jim vědět, že nepřijdeš?“

„Nebudu tam volat.“ Zavrtím hlavou.

„Dneska do práce nepůjdeš,“ oznámí tónem, který říká, že on je šéf a já bych se neměla hádat.

„Já jdu. Musím tam být.“

„Myško.“

„Ne,“ odseknu, otočím se k němu a položím mu ruce na holou hruď pokrytou tetováním. „Nechci Katy po telefonu říkat, co se stalo Carly, a nechci, aby jí to řekl Miles nebo Tucker. Musím to udělat já.“

„Kurva.“ Čelist se mu posune a očima přejíždí po mém obličeji. „Fajn,“ podvolí se, „ale vysadím tě a pak tě vyzvednu.“

„Dobře.“

„A vypadneš dřív, jestli tě to tam nebude moc bavit.“

„To můžu udělat.“ Tiše souhlasím, ale on nevypadá o nic spokojeněji.

„A Skye nesmí na postel.“

„Jen mi dělala společnost, už se to nebude opakovat.“ Přesunu ruce po jeho hrudi až k ramenům.

„Jasně,“ zavrčí a já se jen stěží bráním úsměvu.

„To jsi vždycky takhle nevrlý, když se ráno probudíš?“

„Už jsem tě měl v posteli víckrát, Myško.“ Jeho ruka mi hladce přejede po břiše až těsně pod prsa, což způsobí, že se mi zatají dech. „A pořád jsem v tobě ještě nebyl, takže dokud se to nestane, budeš se s tím muset smířit.“

„Aha.“ Srdce se mi v hrudi zachvěje a svaly v mém nitru se pevně sevřou.

„Jo,“ zamumlá.

Začnu zvedat hlavu a víc než po dalším nádechu toužím po tom, abych ho políbila a aby mi polibek opětoval, ale právě když se jeho rty dotknou mých, Skye vstane a přiskočí k nám, jak začne štěkat.

Pak se Clay v mžiku zvedne z postele a zavrčí: „Zůstaň tady.“

Když se Skye projde dveřmi do ložnice a zavře za sebou, odhodím přikrývku a vstanu se z postele. Ani se neobtěžuju hledat kalhoty, které bych si oblékla, protože jeho tričko je delší než některé noční košile, které běžně nosím. Dojdu ke dveřím, otevřu je a okamžitě se uvolním, když zahlédnu jeho bratra Daytona, který tu byl první ráno, kdy jsem se probudila v Clayově posteli.

„Vidím, že neposloucháš,“ řekne Clay a já otočím hlavu jeho směrem.

„Nejsem dobrá v poslouchání rozkazů.“ Pokrčím jedním ramenem a pak sleduju, jak se mu rty stáhnou do tenké čárky.

„Pamatuješ si na mého bratra Daytona?“

„Pamatuju.“ Podívám se na Daytona a pak zvednu ruku. „Ahoj.“

„Ahoj.“ Očima přejíždí po vlasech a tváři, pak po mém trupu a holých nohách, jak se usmívá, a pak přesune pohled na Claye. „Je zpátky.“

„Je a já bych ocenil, kdybys ji zase neočumoval.“

„Jen to všechno vnímám.“ Zvedne ruku směrem k bratrovi.

„Tak to nedělej,“ zabručí Clay a pak se podívá na mě. „Chceš kafe, bejby?“

„Jo.“ Otočím se a jdu zpátky do ložnice a přes rameno je řeknu. „Půjdu se obléct.“

„Mám ti tam přinést hrnek, nebo chceš počkat, až budeš hotová?“

„Počkám,“ řeknu mu a podívám se na Daytona. „Hned se vrátím.“

„Dobře, zlatíčko.“ Usměje se a uslyším, jak říká: „Kdybych věděl, že tu zůstane, tak bych se naboural k Milesovi.“

Zavřu dveře, přeruším Clayovu odpověď, ať už je jakákoli, pak popadnu tašku na noc a vezmu ji s sebou do koupelny.

Trvá mi asi čtyřicet minut, než zvládnu celou ranní rutinu, a když jsem oblečená, vklouznu do podpatků a otevřu dveře do ložnice. Když vyjdu z pokoje, zjistím, že u ostrůvku v kuchyni sedí nejen Dayton, ale i Miles a Winter a nějaká žena s dlouhými tmavými vlasy.

Jakmile mě Winter spatří, seskočí ze stoličky a s křikem „Willow“ přeběhne místnost.

„Ahoj, zlatíčko.“ Usměju se a pohladím ji po hlavě, když mě obejme kolem pasu.

„Je tu moje máma.“ Trhne hlavou dozadu a usměje se na mě.

„Jo?“ Zvednu hlavu a podívám se na ženu, která ke mně předtím stála zády, a ohromí mě, jak je krásná.

„Ráda tě poznávám, Willow.“ S lehkostí sklouzne ze stoličky a usměje se, když k nám jde. „Od Winter jsem o tobě slyšela jen samé dobré věci.“

„Tvoje Winter je ta nejmilejší holčička na světě.“

„To je.“ Usměje se na Winter a pak ke mně natáhne ruku. „Já jsem Hazel.“

„Ale všichni jí říkají El,“ řekne mi Winter.

„Říkají.“ Hazel se zasměje. „K tomu jsem se právě dostávala.“

„Těší mě.“ Směju se, když Miles zavolá Winter, aby dojedla snídani.

„Mě taky.“ Když se Winter zvedne na stoličku, zaměří se zpátky na mě. „A je mi líto tvé kamarádky. Miles mi to řekl, když se včera večer vrátil domů.“

„Díky,“ řeknu tiše a ona přikývne.

„Bejby, pojď se nasnídat.“ Clay zavolá a já se podívám jeho směrem.

„Takže jsi lapila neudržitelného Claye, co?“ zeptá se pod nosem.

„Hm,“ zamumlám, protože nevím, jak odpovědět. Chci si myslet, že je to mezi námi skutečně vážné, ale upřímně řečeno nevím, jestli to tak je.

„Nevadí, myslím si, že si muže jako on si nejde jen tak udržet. Je to o tom, že prostě přijmeš skutečnost, že jsi jen jeho, až mu to konečně dojde.“ Mrkne na mě a pak odejde.

S povzdechem zamířím do kuchyně, a jakmile jsem na dosah, Clay se natáhne po mé ruce, uchopí ji a pak si mě přitáhne tak blízko, že se dotkne svými ústy mých. „Miluju ty boty,“ zašeptá.

Ztěžka polknu z jeho tmavého pohledu.

„Willow,“ zavolá Miles a já se podívám jeho směrem. „Říkal jsem to už Clayovi, dnes večer se s tebou na stanici sejde kreslíř.“

„Ano, jistě.“ Přijmu od Claye šálek kávy a pak ucítím jeho ruku na spodní části zad, jeho dotek mě uklidňuje.

„Nemělo by to trvat dlouho.“

„Dobře.“

Podívá se dolů na Winter a já si pak všimnu, že má na hlavě sluchátka a sleduje iPad, který je postavený před ní.

„Taky tě chci seznámit se zprávami, které jsme včera večer dostali od koronera,“ řekne jemně.

Svaly se mi napnou.

„Milesi,“ zavrčí Clay.

„Chtěl bys, aby se to dozvěděla v práci, až o tom začnou lidi mluvit?“

„Ne, ale taky bych ocenil, kdybys mi dovolil ji do toho zasvětit, když nebude stát v kuchyni, obklopená lidmi a bude mít možnost se uvolnit, pokud bude potřebovat.“

„Prostě mi to řekni,“ řeknu tiše a přeruším jejich výměnu, která se brzy změní v hádku.

„Myško.“ Clay mi přejede rukou po zádech a stiskne mi bok.

„To je v pořádku.“ Zakloním hlavu, abych se na něj podívala. „Jen to chci vědět.“ Soustředím se zpátky na Milese. „Řekni mi to.“

„Byla zavražděna, dost ošklivě zbita a pak uškrcena.“

Zavřu oči, nechám tu informaci vstřebat a snažím se pochopit, proč nebo jak by jí to někdo udělal. Nedává to žádný smysl.

„Bejby.“ Clay mě otočí čelem k sobě, vezme mi hrnek z rukou a obejme mě.

„Nikdy nikomu neublížila, já to prostě nechápu.“ Začne mě bolet v krku, jako by se mi chtělo brečet.

„To ani nikdy nemůžeš, Myško.“ Přitiskne mi rty na spánek a drží je tam.

Bojuju se slzami a odmítám se jim poddat. Bylo by snadné zavolat do práce a pak strávit den pláčem, ale to nepomůže získat odpovědi ani spravedlnost pro Carly. Někdo musí něco vědět, a i když Miles a Tucker nemohou získat informace o Carlyině účtu na seznamce bez soudního příkazu, neznamená to, že se nemůžu podívat, jestli to jde.

„Jsem v pořádku.“ Řeknu mu to po několika minutách a on se nakloní natolik, aby se mi podíval do očí.

„Jsi si jistá?“

„Jo.“ Zhluboka se nadechnu nosem. „Jen chci vědět, kdo jí to udělal.“

„Uděláme všechno pro to, abychom to zjistili,“ řekne Miles.

Podívám se na něj a přikývnu.

„Chci, abys něco snědla,“ řekne mi Clay.

Zavrtím hlavou a vezmu si kávu. „Nemám hlad.“

„To určitě nemáš, ale musíš se najíst.“

„Najím se u oběda.“

„Musíš jíst hned,“ namítne.

„Je to ještě někomu divné?“ Dayton se zeptá.

Miles se uchechtne, zatímco Hazel se směje.

„Jen se ptám.“ Zamumlá a já si představuju, že kdybych se podívala na Claye, viděla bych, jak se na Daytona dívá.

„Myslím, že je to sladké.“ Hazel pokrčí rameny.

Miles se na ni podívá. „Myslíš, že je to sladké?“

„Ano.“

„Kdybych ti někdy řekl, že musíš jíst, tak by ses z toho posrala.“

„Nejspíš jo, ale stejně si myslím, že je sladký, že se Clay snaží postarat o svou holku.“

„To je fuk,“ zamumlá Miles.

Podívám se na ně. Upřímně řečeno, vypadají, že by se k sobě perfektně hodili, proto mě zajímá, proč už spolu nejsou.

„Tady.“ Clay mi podává kousek toastu. „Nehádej se, jen to sněz, já se zatím půjdu obléct.“ Vlepí mi pusu na ústa a pak odejde.

Dívám se, jak jde do ložnice, a pak s povzdechem ukusuju toast, který držím v ruce, protože má nejspíš pravdu. Měla bych něco sníst, i když se mi moc nechce.

„Tak El, na jak dlouho jsi ve městě?“ Zeptá se Dayton.

„Zítra odjíždím zpátky do Colorada,“ odpoví, položí si ruku na hlavu Winter a v tu chvíli zahlédnu třpyt diamantu na jejím prsteníčku.

„Sakra, doufal jsem, že budu mít o víkendu parťáka na pití.“

„Promiň, ráda bych zůstala, ale mám na stole otevřený případ, který mi bere všechen čas.“

„Kde pracuješ?“ Zeptám se jí a ona se podívá na mě a pak na Milese, což je u tak jednoduché otázky zvláštní.

„Pracuje pro FBI,“ řekne Miles.

Zamrkám. „Vážně?“ Podívám se na ni. Nevím, proč mě ta zpráva šokuje, ale je to tak. Možná proto, že v mé hlavě jsou agenti FBI plešatí chlápci v tmavých oblecích, jaké vídám kolem prezidenta.

„Ano.“ Usměje se.

„Páni, to je úžasné.“

„Já si to myslím taky,“ souhlasí.

Miles zavrčí.

„Připravena?“ Zeptá se Clay a vyjde z pokoje oblečený v džínách a mikině s kapucí a baseballovou čepicí na hlavě. Poté, co jsem ho viděla oblečeného na motorku, bez trička jen v teplákách, v obleku v mé bance a teď tohle, nevím, jaký vzhled na něm mám nejradši. Co si to namlouvám, ten chlap by mohl mít na sobě papírový pytel a přišel by mi atraktivní, ale bez trička a rozespalý je zdaleka můj nejoblíbenější.

„Bejby,“ zamumlá.

Vytrhnu se z myšlenek a dopiju zbytek kávy, zatímco se všichni smějí.

„Promiň.“ Než se podívám na Hazel, popadnu kabelku z pultu. „Ráda jsem tě poznala.“

„Já tebe taky a určitě se ještě uvidíme.“

„Jo.“ Usměju se a pak se podívám na Milese. „Uvidíme se večer.“

„Uvidíme se.“

„Ahoj, zlatíčko,“ řekne Dayton.

Zamávám mu a pak upoutám Winteřinu pozornost. „Uvidíme se později.“

„Můžeme mít dneska večer zmrzlinový večírek?“ Zvedne ruce a podívá se mezi mě a Claye.

„Dneska ne, holka, ale zítra tě vyzvednu ze školy a pojedeme do obchodu a všechno koupíme,“ řekne jí Clay.

„Aww, prosím?“ prosí.

„My dvě máme dneska večer rande,“ řekne jí Hazel a políbí ji na temeno hlavy. „Jdeme si nechat udělat nehty.“

„Můžu si vybrat jakoukoli barvu?“

„Ano,“ řekne její máma.

Winter zúží oči. „I černou?“

„Proč potřebuješ černé nehty?“ Miles se jí zeptá.

„Protože bude Halloween a černá je moje oblíbená barva.“

„Technicky vzato, černá není barva,“ řekne Dayton.

Winter na něj protočí oči.

„Můžeš si vzít, co chceš,“ řekne jí Hazel, když jdu ke dveřím, kde na mě čeká Clay, a pak poslouchám, jak se loučí, než mě vezme za ruku a vede mě k výtahu.

Když o pár minut později vyjdeme ven, otevře mi dveře svého džípu a já nastoupím, pak se dívám, jak obchází kapotu a nasedá za volant.

„Tak jak je to s Milesem a Hazel?“ Zeptám se, jakmile nastartuje, a on se na mě podívá.

„Netrvalo ti dlouho, než ses zeptala.“

„Jsem zvědavá, vypadá to, že si spolu rozumějí a očividně mají skvělý vztah jako rodiče.“

„Kdysi spolu pracovali a byli přátelé.“ Nastartuje motor a pak vyjede na silnici. „A protože spolu tak dobře vycházeli, usoudili, že by jim to spolu šlo.“

„Ale nešlo?“

„Ne.“ Natáhne se po mé ruce. „Miles je sice pohodář, ale taky má rád kontrolu, a Hazel mu ji nechtěla dopřát.“

„Kolik bylo Winter, když se rozešli?“

„Ještě nebyla na světě.“ Stiskne mi prsty. „Za ty roky se k sobě párkrát vrátili, ale nikdy to netrvalo dlouho.“

„Viděla jsem na jejím prstě prsten.“

„Zasnoubila se s právníkem v Coloradu. Je to dobrý chlap, jezdí za ní, když může, ale ne tak často jako Hazel za ním. Určitě se s ním nakonec seznámíš.“

„Tak proč Winter nežije s mámou?“ Zavrtím hlavou. „Nechci být sexistická, jen jsem zvyklá, že když se rodiče rozejdou, děti má v péči máma.“

„Jsme tu všichni,“ odpoví v lehkosti a něco mě na tom zahřeje na hrudi a taky se mi Hazel ještě víc líbí, protože to své dceři dává bez boje. „Možná se to změní, až bude Winter trochu starší, ale teď se jí líbí, že žije s tátou a má blízko strýčky. Navíc tu chodí do skvělé školy.“

„Je to šťastná holka, že má tolik lidí, kteří ji mají rádi.“

„Zachránila nás.“

„Jak to myslíš?“

„Její příchod na tento svět nám všem dal něco, na co se můžeme soustředit mimo práci a vzpomínek na Aryu.“

Podívá se na mě, když zastavuje na červené, a je v něm něco, co jsem nikdy předtím neviděla, a přála bych si, abych mu mohla číst myšlenky a přesně věděla, na co myslí, protože se upřímně bojím zeptat.

„Hazel pracuje pro FBI a ty jsi říkal, že s Milesem pracovali spolu…“ Nechám svou větu odeznít a on mi stiskne prsty.

„Jsi chytrá, Myško, řekl ti to někdy někdo?“

„Jen poslouchám.“

„Miles i Tucker pracují pro FBI,“ řekne a mně klesne žaludek. „Nebudu rozebírat, proč jsou tady, ale nikdo nemůže vědět, pro koho doopravdy pracují.“

„Nikomu to neřeknu.“

„Já vím, že ne,“ řekne tiše.

Mám stažený krk, protože to, že mi tu informaci svěřil, je velká věc.

„Asi bys měla tátovi poslat další zprávu a dát mu vědět, co se děje.“

„To udělám a zavolám bráchovi, abych ho informovala pro případ, že by se nějak dostal k tátovi dřív než já.“

„Tvůj bratr?“

„Mám tři, jen jeden z nich není na výletě s našimi rodiči.“

„Sestry?“

„Dvě, jedna z nich je moje dvojče, a ta, která není na výletě s našimi rodiči, je také v Coloradu.“

„Ježíši, musíme si víc povídat,“ zamumlá.

Zasměju se. „Mluvíme spolu pořád, jen se toho teď děje hodně.“

„Dneska večer mi všechno řekneš.“

„Jen když ty uděláš totéž.“

„Poznala jsi mou rodinu, bejby.“

„Jo, ale nevím, co vlastně děláš za práci nebo kdo jsou všichni ti lidé v rámečcích ve tvém obýváku.“

„Jací lidé?“ zeptá se, když vjíždí na parkoviště u banky.

„Ty rámečky ve tvém obýváku, nikoho z těch lidí jsem nepotkala,“ řeknu a on zakloní hlavu a zasměje se.

„Ty mi tam dala dekoratérka, která mi zařizovala byt, nemám ani páru, kdo jsou ti lidé.“

„Aha.“ Kousnu se do spodního rtu a on se ke mně natáhne a chytne mě za krk, pak si mě přitáhne, až jsme tváří v tvář.

„Večer ti povím o své práci. Není to nic vzrušujícího,“ říká, ale něco mi říká, že lže.

„Dobře.“ Souhlasím, pak se ke mně nakloní, aby mě políbil, a já mu polibek oplatím. Když mě pustí, popadnu kabelku a začnu sahat po klice, ale zastavím se a podívám se na něj, když mě chytí za zápěstí.

„Zavolej mi, kdybys potřebovala odejít dřív, a já tě co nejdřív vyzvednu.“

„Zavolám.“ Slibuju, než otevřu dveře auta a vyskočím ven. Když dojdu ke dveřím do banky, ohlédnu se přes rameno, kde stále parkuje a pozoruje mě, a zvednu ruku. Bylo by snadné odejít a vrátit se do jeho džípu, ale vím, že pokud to udělám, nebudu mít šanci prohrabat se Carlyinými informacemi a pokusit se sama zjistit, co se jí stalo.

 

S NERVÓZNÍM POKLEPÁVÁNÍM nohou o podlahu pod stolem se podívám přes sklo, které obklopuje mou kancelář a poskytuje mi výhled na celou halu, a pak zpátky na svůj počítač.

Dnes ráno, když jsem dorazila, jsem našla Katy v její kanceláři a řekla jí o Carly, co jsem mohla, ale vynechala jsem informace, které mi dal Miles, protože jsem nechtěla případ nijak ohrozit. Jak jsem věděla, že bude, byla viditelně otřesená a ohromená a stejně tak i všichni ostatní, když jsme si na ranní schůzce posadily všechny zaměstnance banky a řekly jim tu novinu.

Věděla jsem, že Carly si tu našla pár přátel, ale netušila jsem, jak moc se s kolegy sblížila, a bylo těžké vidět, jak se ve mně odráží stejná bolest, jakou jsem cítila já. Nikdo nedokázal pochopit, jak jí to někdo mohl udělat nebo proč, a já si ze všeho nejvíc přála, abych je mohla nějak ujistit, že viník bude dopaden.

Kousnu se do rtu, přihlásím se do svého manažerského účtu a spustím vyhledávání Carlyina spisu a modlím se, aby už nebyl z firemní databáze odstraněn. Jakmile ho najdu, otevřu ho a pak se podívám do haly, abych se ujistila, že nikdo nejde mým směrem. Když uvidím, že je vzduch čistý, rychle vytisknu celý její životopis spolu s žádostí. Vytrhnu ho z plastového zásobníku, přeložím ho napůl a schovám do tašky, než začnu vypínat počítač. Doufám, že se mi podaří nějak využít informace, které tam Carly měla, abych se nabourala do jejího e-mailového účtu a získala přístup k jejímu profilu na seznamce a pak se o informace o Matthewovi podělila s Milesem a Tuckerem.

Poté, co obrazovka mého stolního počítače zčerná, seberu tašku a zamířím ke dveřím, přičemž před odchodem z kanceláře zhasnu světlo. Když vidím, že všichni čekají v sedací části, až je pustím ven, sevře se mi žaludek. Dnešní den byl pro všechny dlouhý a náročný a jsem si jistá, že i zákazníci cítí tíhu černého mraku, který nad námi všemi visí.

„Všichni připraveni?“ Zeptám se a vytáhnu z kapsy klíč, když jdu ke dveřím, abych všechny pustila ven.

„Jsme ji dlouho připraveni,“ utrousí Troy a vstane ze židle.

„Nebuď kokot, Troyi,“ zasyčí na něj Indigo, vstává a přehazuje si dlouhé copy přes rameno.

„Neříkej mi kokot.“

„Tak se tak nechovej,“ obrátí na něj Becca oči v sloup.

Vidím, že několik hlav souhlasně přikyvuje.

„Troyi.“ Postavím se mezi něj a Beccu, když to vypadá, že se chystá říct něco dalšího. „Byl to dlouhý den. Pojďme všichni domů a odpočiňme si.“

„Jak myslíš, jen otevři dveře.“ Upře na mě pohled a já si dlouze oddechnu a připomenu si, že emoce jsou rozbouřené a že každý se s těžkými situacemi vyrovnává jinak. Co si to namlouvám? Troy se vždycky chová jako blbec.

Otočím se, otevřu dveře a cítím úlevu, když vidím Claye, jak stojí vedle svého džípu, bokem se opírá o dveře a ruce má zkřížené na hrudi.

„Kdo je to?“ Indigo zašeptá, když projde dveřmi, které teď držím otevřené.

„Je můj,“ řeknu jí a ona se na mě usměje.

„Tak běž, holka.“

„Díky.“ Zasměju se a pak se rozloučím s ostatními, kteří se trousí ven. Jakmile je banka prázdná, vrátím se dovnitř, nastavím poplašný systém a potom vyjdu ven, když začne pípat. Otočím od zamykání dveří a vidím, že Clay stojí na chodníku mezi mnou a jeho džípem a moje nohy mě k němu nesou dřív, než si vůbec uvědomím, co dělám. Když mě obejme rukama, svaly se mi uvolní a přísahám, že moje duše vzdychá štěstím.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se, a jeho rty se dotknou temene mé hlavy.

„Už je to lepší.“ Zakloním hlavu a podívám se mu do očí.

„Dlouhý den?“

„Velmi.“ Přikývnu a on se dotkne mých rtů.

„Promiň, bejby.“ Vezme mě za ruku a vede mě ke dveřím spolujezdce. „Až se setkáš s kreslířem, můžeš si po zbytek noci odpočinout.“

„To doufám.“ Vylezu na sedadlo a on se natáhne naproti mně, vytáhne známý bílý hrnek a podá mi ho. „Co je to?“

„Horké kakao.“

Ustoupí a zabouchne dveře, zatímco moje srdce se v hrudi roztápí.