RTSF - 5. kapitola

Překlad: Marťa

Atlas

„Je mi jedno, kam sakra půjdeš, ale tady nebudeš,“ řekl jsem Dennymu, který se stále potuloval kolem stodoly, jako by neměl nic lepšího na práci. Ten chlap mi lezl na nervy.

„Podívej,“ řekl a kývl šálkem kávy, když mě sledoval při práci. „Tu ránu jsem si zasloužil. Ale co je moc, to je moc. Dnes sem přijde pár lidí, aby se na ranč podívali. Chci tu být, abych…“

„Jsi hajzl, víš to?“ Vytáhl jsem sedlo a položil ho na Biscuita. Byl to dvanáctiletý kovbojský kůň, jeden z posledních, kterého táta koupil v aukci. „Mám se ujistit, že prodáš i všechna zvířata? Nebo se jim dostane tvé milosti?“

„Předpokládám, že by šli s rančem, pokud si je ode mě nebudeš moci dovolit odkoupit,“ smál se, jako by řekl nějaký zasraný vtip. Měl štěstí, že jsem ho nepraštil do krku.

Ušklíbl se, kopl botou do sena, než ke mně se samolibým úsměvem, který měl už od dětství, vzhlédl. „Můžeš mít srdce, Atlasi, ale neumíš podnikat. Oba to víme. Vzdej to a pojďme dál. Oba se budeme mít dobře. Dostaneme se k pěti set tisícům. Jsme jediná rodina, která nám zbyla. Nepodělejme si to kvůli pár dolarům a nějaké…“

Vyrušilo mě zakřupání štěrku za ním. Byla to Clover. Vlasy měla stažené do nízkého culíku a na sobě měla upnuté modré džíny, které obepínaly její křivky a červenou flanelovou bundu a vysoké gumové holínky. V ruce měla sešit a tužku. Hádal jsem, že byla nakupovat, protože jsem pochyboval, že si tohle oblečení přivezla sebou.

„Clover,“ řekl jsem a vydal se k ní. Bylo špatné, že jsem od našeho včerejšího podání ruky přemýšlel o tom, že se jí znovu dotknu. V tuto chvíli bych se spokojil s lehkým otřením její paže. I když teď, když jsme stáli tváří v tvář, jsem zapomněl, jak byla mladá, a natáhl jsem k ní ruku. Podíval jsem se na Dennyho a čekal na jeho poznámky. Doufal jsem, že bude pryč, než sem přijede.

„A kdo je tohle?“ Denny k ní přistoupil se širokým úsměvem na tváři, jako by byla čerstvé maso. Měl bych ho praštit znovu, jen za to, jak se na ni podíval. Byl jí věkově mnohem blíž a mám-li být upřímný, byl to atraktivní chlap.

Nebyl zdaleka tak vysoký, jako já, ale přesto byl vysoký, svalnatý a měl typicky modré oči, které jsme měli v rodině přes otcovu stranu. Máma na to vždycky trochu žárlila. Říkala, že jediná věc, kterou dokázala předat ona, byla výstřednost. Ale mýlila se. Ta žena by pro každého udělala cokoli.

I kdyby to měla být pochodeň v ruce.

Denny se natáhl, aby pozdravil Clover. „Jsem Denny, Atlasův bratr. A ty?“

„Právě odchází,“ řekl jsem a navedl Clover k Biscuitovi, který čekal na projížďku. „Je tady kvůli rešerši pro knihu.“ Pomohl jsem jí nasednout na koně v domnění, že bude potřebovat nějaký výcvik, ale byla přirozená. Snadno naskočila a usadila se.

Denny přikývl a usmál se, jako by si nemyslel něco jiného, ale mě to bylo jedno. Nasedl jsem na svého vlastního koně, Ria. Byl to černobílý kovbojský kůň, který byl o něco starší. Už měl ke dvaceti letům.

„Omlouvám se za něj,“ řekl jsem a vyrazil od stodoly ke hřebeni. „To byl ten můj pitomý bratr, o kterém jsem ti říkal.“

Přikývla. „Jo, zdá se být, jako osina v zadku.“

Byl jsem v pokušení zeptat se jí, co tím myslela, ale už jsem o Dennym mluvit nechtěl.

Její ruce spočívaly na hrušce sedla a její postava se kývala zleva doprava, jak Biscuit klusal. Byl na této stezce tolikrát, že by po ní dokázal jet i se zavázanýma očima.

„Ještě jednou děkuji, že tu dnes můžu být,“ řekla a podívala se na mě. „Myslím, že jsem tohle potřebovala. Už teď je mi lépe,“ zasmála se.

„Ale to nic není. Jsem rád, že mám společnost, opravdu. Pokud nepotřebuješ, abych držel klapačku, aby ses mohla soustředit. Nevadí mi to.“

Přejel jsem prsty přes pusu, jako bych zapínal zip.

„Ne. Chci plný zážitek s kovbojem a tak.“ Podívala se na mě a usmála se. „Pak se musím zamknout a dopsat tu knihu.“

„Za jeden den? Vyvíjíš na sebe příliš velký tlak. To by ti řekl jakýkoli spisovatel. Musíš to nechat být a pak to půjde samo.“

Zasmála se. „To se snadno řekne, když tě netlačí žádné termíny.“

„To je dovednost. Sakra, i Michelangelo měl termíny.“

Zašklebila se, ale velmi roztomile, ale velmi roztomile, jen lehce nakrčila nos. „Myslela jsem, že jsi na mé straně. Co se stalo se všemi těmi věcmi, které jsi mi řekl včera večer?“

„Jsem na tvé straně. Musíš si to sama dovolit. Právě teď shromažďuješ informace. Dnes večer napíšeš několik tisíc slov. Zítra možná ještě pár tisíc. Musíš znovu najít svou vášeň pro slova, jinak budeš stále narážet na stejný problém.“

Dívala se na mě, jako bych prodával vodu do jezera. „Co?“

Zavrtěla hlavou a podívala se na obzor, když jsme se vydali na vrchol hřebene. Měl jsem, kurva, držet hubu. Stejně si nejsem jistý, co jsem k té konverzaci přidal, kromě nárůstu pochybností o sobě, o čemž jsem si myslel, že tohle nepotřebovala.

„Neměl jsem nic říkat. Jsem si jistý, že víš, co děláš. Omlouvám se.“

Podívala se na mě a pak zase pryč. Objala se rukama a rychle si přejížděla dlaněmi po pažích. „To je v pořádku. Snažíš se mi pomoct. Jsem prostě ohromená. Chci říct, podívej se na všechnu tu inspiraci kolem. A jediné, na co stále myslím, jsou slova.“

„No, to proto, že mrzneš,“ řekl jsem a vedl jsem Ria na vrchol hřebene. Kolem nás foukal chladivý vánek. „Vzal jsem deku a trochu teplé čokolády.“

„Myslel jsi na všechno,“ řekla a přejela rukama po měkké dece.

Podal jsem jí termosku s horkou čokoládou a opřel se o kámen vedle ní. Takhle blízko jsem cítil vůni jejího sladkého parfému. Něco květinového, možná trochu ovocného.

„Je těžké přemýšlet, když se soustředíš na to, aby ti neumrznul zadek,“ řekla.

„Snad tohle pomůže.“

Usmála se a přikývla. Její pohled směřoval k horám, které se tyčily v dálce nad rančem.

„Opravdu jsi ještě nikdy nebyla na ranči?“

Zavrtěla hlavou. „Nahoře máme spoustu farem, ale tohle je, jako z filmu. Je to neuvěřitelné.“

„Já vím. Když jsem byl mladý, sedával jsem tady a psal písničky o všem možném. O tomhle místě tady. Říkal jsem tady tomu inspirativní kámen.“ Poklepal jsem na ledovcový balvan, a pak se podíval na Clover.

„Tohle místo jsem prostě nemohl nechat jít. Denny má dnes domluvené prohlídky.“

Povzdechla si. „Vycházeli jste spolu někdy?“

„Jeho krev teče jinak, než moje. On je chlap, který se zajímá o peníze, já jsem… něco jiného. Vidíme věci jinak. Většinou se přehlížíme. On vidí půdu na prodej. Pro mě jsou to vzpomínky. Táta dal svůj život do toho, aby tohle místo bylo takové, jaké je. Máma taky. Jen nechápu, jak to všechno může prodat a inkasovat šek, jako by to nic nebylo.“

„Můj děda měl mléčnou farmu, když jsem byla malá. Nic takového. Pracoval v malém a měl možná padesát krav, ale vyrůstala tam celá rodina mé mámy. Bylo to zvláštní místo, víš? No, každopádně děda zemřel a z toho či onoho důvodu byla farma svěřena do rukou mého strýce, který ji, jako Denny prodal. Moje máma se s ním pokoušela bojovat, ale nakonec prohrála a z farmy je teď prodejna zmrzliny. Pro mou mámu to bylo zničující, ale po chvíli si uvědomila, že její bratr nemůže prodat vzpomínky, které si tam vytvořili. Ty budou vždycky její.“ Rukou si prohrábla dlouhé tmavé vlasy a podívala se na mě.

„Nevím, jestli ti to pomůže nebo ne, ale myslela jsem si, že možná…“

„Na někoho tak mladého jsi docela moudrá,“ řekl jsem a přál si, abych ta slova mohl vzít zpět. Kdo tohle říkal? Kdo? Starý mužský.

„Moudrá?“ Zasmála se. „Ne. Jsem naprosto bezradná a těžko se srovnávám s termíny… to ano.“

„Takže jsi člověk. Je normální zažívat v životě stres. Důležité je, jak se mu postavíš.“ Když jsem s ní mluvil, uvědomil jsem si, že jsem tu situaci s Dennym vůbec nezvládal dobře.

„K čemu to je?“ Zeptala se a ukázala na silo. „Vídám jich hodně i na severu, ale nikdy jsem nevěděla, k čemu jsou.“

„Věřím, že chovatelé mléčného skotu tam u tebe je používají ke skladování sena. My to vždycky používali k uskladnění obilného krmiva.“ Když mluvím, píše si do sešitu.

„Co tohle?“ Konečkem prstu mířila k malému větrnému mlýnu poblíž rybníka za stodolou.

„Větrný mlýn?“

Přikývla. „Vím, že je to mlýn, ale jaký je tady jeho účel? Slouží jako obnovitelný zdroj energie?“

Zavrtěl jsem hlavou a přejel si rukou po bradě, když jsem se na ni podíval. Líbilo se mi, jak se o všechno zajímala. „Ne. Čerpá vodu ze studny těsně pod ní. Je to vlastně docela fajn. Těsně pod mlýnem je potrubí, které vede do studny. Vítr tlačí turbínu a voda je vedená potrubím až ke stodole.“ Táta to postavil sám. No, s pomocí nás dětí, ale nemyslím si, že jsme mu nějak moc pomohli. Zasmál jsem se a vzpomínal na dobu strávenou přenášením cementových bloků tam a zpět ze stodoly na okraj rybníka. Tehdy mi to připadalo, jako opravdová práce. Teď bych dal cokoli za to, abych s ním strávil den stavěním.

Clover si do sešitu zapsala pár poznámek a pak ke mně vzhlédla. „Chybí ti to? Nadšené publikum?“

„Ty davy, ne. Cestování, trochu. Stále píšu. Včera večer jsem napsal píseň, ale nedostane se do světa. Sakra, asi ji ani nebudu hrát.“

„O čem je?“ Zeptala se s takovým zájmem a nevinností, až mě to zarazilo. Už to byly roky, co jsem s někým mluvil o hudbě, zvláště o svých původních věcech. Většina lidí chce jen odrhovačky s kovbojským šmrncem, nad kterými můžou omdlívat. Nestěžoval jsem si. Domek mi dával prostor sdílet svou hudbu. Potřeboval jsem tu část sebe udržet naživu. Drželo mě to při zemi. Díval jsem se na Clover, jak si kousala spodní ret, když po něm nevědomky přejížděla špičkou prstu a čekala na moji odpověď.

„Jde o život, stárnutí, osamělost, snahu pochopit svět bez lásky. Asi je to dost depresivní,“ zasmál jsem se. „Čím jsi starší, tím více si uvědomuješ, jak málo bez toho všechno ostatní znamená.“

„Pořád nemůžu uvěřit, že jsi nikdy nebyl zamilovaný, jsi tak…“ Odmlčela se, ale já věděl, co chce říct.

„Starý?“ Zasmál jsem se. „Je mi čtyřicet osm. Myslím, že už jsem starý. Necítím se na to. Většinu dní se stále cítím na dvacet. Vždycky jsem to slýchal říkat lidi a nikdy jsem tomu nevěřil, dokud jsem se do té situace nedostal i já.“

„Nejsi starý,“ řekla. „Padesát je nových třicet.“

„Ha! No, mám novou chuť do života. Právě jsem se vrátil o pár desetiletí.“

Usrkla si doušek čokolády, tentokrát jí na rtech zanechalo skvrnu, která mě nutila, abych ji otřel.

„Najdeš lásku,“ řekl jsem a potlačil svrbění, abych se jí dotkl. „Věř mi, jsi mladá, jsi krásná, jsi talentovaná… máš všechno. I když tomu teď nevěříš.“

Dívala se na mě pohledem, který byl hravý i upřímný. „Jsi hodný a já ti za to děkuji. Mé mladé srdce už toho moc nesnese.“ Hravě se chytila za hruď a předklonila se, jako by umírala.

Nebyl jsem si jistý, co mě v tu chvíli napadlo, možná ten pohyb, možná její úsměv na tváři. Ať to bylo cokoli, vybídlo mě to, abych se natáhl dopředu a setřel jí kousek čokolády z jejího měkkého rtu. „Promiň, měla jsi něco…“

„To je v pořádku,“ řekla s růžovými tvářemi. „Díky.“ Její pohled znovu zachytil můj a na vteřinu bych se vsadil, že jsme oba cítili totéž: nepopsatelné teplo, chvění v břiše, brnění, které téměř bolelo.

„Nicméně,“ řekl jsem a trochu si upravil džíny, abych skryl bouli, která se snažila protlačit ven. „Chceš jít dolů do kurníku? Můžu ti pomoci trochu si ušpinit ruce a ukázat ti lehčí farmářské povinnosti.“

Ušklíbla se a pevněji si omotala přikrývku kolem ramen. Napila se čokolády a pak se otočila zpět k Biscuitovi, který měl nos zabořený do kousku sněhu a hledal zeleň.

„Slyšela jsem dobře?“ Zvedla obočí. „Chceš mě ušpinit?“

Zíral jsem na ni a odkašlal si. Můj penis znovu pulzoval vpřed při koketním způsobu její odpovědi. Možná to byla součást jejího procesu. Možná bych si toho neměl všímat. Možná bych se měl zasmát a nic neříkat. Všechny tyto možnosti se zdály být v pořádku, ale moje ústa měla jiné plány.

„Slyšela jsi dobře. Velmi se ušpiníme.“