RTSF - 9. kapitola

Překlad: Marťa

Atlas

První tři zazvonění svého telefonu jsem ignoroval, a pak jsem si řekl, že bych to měl vzít. Byl to zatracený Denny a cokoli, co řekne, mě jen naštve, ale nikdy mi takhle nevolal zpátky.

„Co?“ Zavrčel jsem přes sevřené zuby. „Mám práci.“ Jel jsem výtahem do nejvyššího patra. Pokud nebude tady nahoře, půjdu ven a budu bouchat na dveře chatek, což bude mnohem nápadnější, než tohle.

„Jsem si jistý, že jsi,“ řekl. „No, určitě budeš rád, až uslyšíš, že odlétám. Kupci, které jsem měl na háčku, to po dnešním vystoupení vzdali. Řekli, že se nechtějí dostat do nějaké rodinné války.“

„Co tím myslíš, že odlétáš? Právě jsi mi udělal z posledního týdne peklo, jen abys teď změnil názor?“

„Hele, ty zasraný čuráku,“ zabručel, jako by se držel stranou.  „Jsi kretén. Táta tě z nějakého důvodu upřednostňoval. Máma taky. Vždycky jsi byl ten nadčlověk, který všechno dokáže. Ve stodole jste s tátou dělali hudbu, pořád jsi mu pomáhal něco opravovat, pomáhal jsi mu se starými auty. Sakra, pak jsi šel domů a pomáhal mámě ušlehat várku cukroví. Legrační na tom je, že jsi to všechno dělal s úsměvem. Jedinou věc, kterou jsem dělal správně já, bylo, když jsem nosil ze školy jedničky. Ale tátovi na tom nezáleželo, že? Vážil si tvrdé práce a hrubých rukou. Vlastně ani nechápu, proč mi tohle místo přenechal.“

„Proč teď říkáš všechny ty kraviny? Víš, proč je ranč na tvé jméno. Je to proto, že jsi dobrý s penězi, protože já jsem to zasrané zklamání, protože jsem odešel za snem být rockovou hvězdou.“

„Přesně tak,“ řekl Denny chvějícím se hlasem. „Nechali ranč mě, protože jsi tu nebyl. Nemělo to nic společného s tím, že jsem chytrý. Víš, proč jsem přestal tolik jezdit domů na návštěvu? To proto, že máma a táta o tobě nikdy nepřestávali mluvit. To turné, na které ses chystal… kurva… myslel by sis, že tam táta jede sám. A tu noc, kdy zavarovali… tu noc jsem letěl zpátky, abych s nimi byl, když měli nehodu… tu noc, kdy ty jsi uvízl v Texasu a nemohl se vrátit…“

„Víš, že jsem chtěl,“ zavrčel jsem a vystoupil z výtahu.

„Vím, že jsi chtěl. Všichni to věděli.“ Odmlčel se. „Té noci mi táta řekl, abych tě nenechal vykroutit se z turné. Řekl mi, abych prodal ranč, pokud budu muset. Máma řekla to samé. Chtěli, abys žil svůj sen, Atlasi. Věděli, k čemu jsi předurčen.“

Nevím, jestli se mnou snažil manipulovat nebo jestli byl upřímný, ale nikdy jsem ho neslyšel tak… emocionálního.

„Proč jsi mi to neřekl před deseti lety?“

„Žárlil jsem,“ řekl. „Pořád žárlím. Ale dnes jsem sem přišel a vzpomněl si na všechno, čeho ses vzdal, abys ranč udržel a vedl ho. Atlasi… Už to nechci udělat. Nechci s tebou bojovat. Chci pomoci. Proto jsem se rozhodl prodat své akcie a dát vše, co mám, do vedení ranče, s tebou.“

Ten sentiment byl ohromující. Denny a já jsme spolu nikdy moc nevycházeli. Život s ním na ranči nebyl zdaleka tak poklidný, jako ten, který žiju teď.

„Měl jsem to udělat už předtím,“ řekl. „Podívej, nemusíme hned řešit podrobnosti, ale myslím, že bych si mohl postavit malý dům dostatečně daleko od tvého. Můžu pracovat s knihami, ty můžeš dělat to, co děláš a sejdeme se někde uprostřed. Všechno je samozřejmě na tobě. Ty jsi hybnou silou celé téhle věci.“

Byl tak poddajný, že jsem si skoro říkal, jestli nebyl opilý.

„To zní, jako…“

Dveře na konci chodby se otevřely a z nich vyšla dívka. Na sobě měla dlouhé červené šaty s rozparkem až ke stehnu. Boky se jí houpaly, když mířila s kbelíkem v ruce pro led. To byla určitě Clover. Srdce se mi zastavilo, pak poskočilo a zadrhl se mi dech.

„Zavolám ti zpátky, Denny. Právě přišla Clover.“ Bez dalšího přemýšlení jsem zavěsil hovor a všechno v mém těle se soustředilo pouze na ženu, která mířila ke mně.

„Clover,“ vykřikl jsem a rozběhl se k ní.

Vzhlédla a zastavila se na chodbě. Její zelené oči mě sledovaly, jako majáky.

„Už bylo sedm,“ řekla a pevně si přitiskl kbelík na břicho. „Neměl bys hrát?“

Zavrtěl jsem hlavou a opřel ji o zeď, objal jsem ji a upíral na ni pohled. „Už tě nikdy nespustím z očí.“