RTSF - 6. kapitola

Překlad: Marťa

Clover

Čím více jsme se blížili k úpatí hřebene, tím méně foukal vítr, i když bylo stále chladno. Měla jsem si vzít teplejší kabát nebo si jeden koupit, když jsem byla včera na nákupech. Možná jsem si taky měla koupit trochu rozumu, protože se teď zdálo, že jediná věc, na kterou se můj mozek soustředí, je Atlas.

Kdo by mě mohl vinit? Byl velký, silný, chytrý a měl srdce hodné deseti mužů. To a zdá se, že pochopil můj trapný smysl pro humor, což bylo docela skvělé. Obvykle jsem se kvůli lidem tišila, ale s ním… zdá se, že mohu být sama sebou.

Jet zpátky po hřebeni bylo ještě neuvěřitelnější, než jet nahoru.

Takto jsem viděla celý ranč rozprostírající se přede mnou, jako obraz. Nemám ponětí, kolik akrů nás obklopovalo, ale zdálo se, že země sahala kam, až oko dohlédlo. V dálce se zvedaly a klesaly vysoké zasněžené vrcholky a před nimi oblasti lemovaly palisádové ploty. Sem tam bylo na zemi trochu sněhu, ale méně, než na domu.

Zajela jsem s Biscuitem ke stodole a seskočila z něj dolů, abych ho odvedla zpátky do stáje, jako bych to dělala tisíckrát. Nebyla jsem si jistá, jak vím, co mám dělat. Prostě mi to šlo samo, jako psaní. Páni. Právě jsem jela na koni a teď se chystám nakrmit kuřata, což se jevilo, jako další změna kariéry, vzhledem k tomu, že se chystám poslat své vydavatelce spoustu prázdných stránek.

„Jsi si jistá, že to chceš udělat?“ Atlas seskočil z koně a jeho velké tělo se objevilo zpátky na zemi vedle mě. „Ta kuřata mohou být oříšek. Jsou jako malí dinosauři, kteří hledají krev. Zvláště v době krmení.“

„Slíbil jsi mi, že se ušpiním,“ řeknu sarkastickým tónem. „Ušpiň mě.“

Zajímalo by mě, jestli jsme oba mysleli na totéž, když jsme to říkali nebo jestli mluvil striktně o kuřatech.

Usmál se a vedl mě k velkému chlívku, který byl na západ od stodoly. Uvnitř bych hádala dvě stě kuřat, která všechna klovala do holé země, jako by hledala jídlo a s nimi tam bylo několik koz.

„Neřekl jsi mi, že jsou tady i kozy. Miluju kozy,“ řekla jsem vzrušeně a rychle se pohnula ke chlívku. Řekla jsem, že miluju kozy, ale vlastně to byly jen ty, které jsem viděla v televize. Ve skutečném životě jsem je nikdy neviděla. No, snad kromě těch na dýňových slavnostech nebo tak podobně.

„Myslím, že jsou můj styl mnohem víc,“ řekla jsem a vzala kbelík s krmivem, který mi podal Atlas.

Měl na sobě džíny a pod flanelovou košilí bílé tričko. Zpod rukávu mu vyčuhovalo tetování a stříbrné vlasy měl sčesané dozadu. Byl drsný a skutečný a já se nemohla ubránit představě, jak by vypadal s méně vrstvami oblečení.

„Pak se budeš opravdu bavit,“ řekl skoro, jako by to bylo varování.

Přikývla jsem, otevřela branku a vklouzla dovnitř. Stovka nebo více miniaturních opeřených dinosaurů na mě zaútočilo najednou. Zdálo se, že kozy zůstaly na druhé straně výběhu. Ukázalo se, že je to trochu děsivé.

„Jen hoď jídlo na zem,“ křikl Atlas a stoupl si vedle mě. „Utečou od tebe.“

Bylo uklidňující ho tu mít. Ponořila jsem ruku do kbelíku, nabrala hrst a hodila krmení co nejdál, ale kuřatům to, jak se zdálo, nevadilo.

Stále na mě dorážela a útočila na vědro plnou silou.

„Atlasi,“ řekla jsem sevřeným hlasem. „Potřebuji tvou pomoc.“

Ucouvla jsem ještě dál ve snaze uniknout těm malým vrahům, kteří mi kvokaly u nohou, ale noha se mi zachytila o pahýl a já klopýtla dozadu a podvrkla si kotník.

Atlas se po mě natáhl a zvedl mě, jako bych byla pytel peří, ne pytel brambor, kterým jsem jednoznačně byla.

„Clover!“ Zvedl mě do náruče a vynesl mě z kotce zpět ke stodole. Posadil mě na přední sedadlo svého auta.

Jak mě zvedl? Bože, musela jsem být těžká.

„Jsi v pořádku?“ Přejel mi rukou po rameni. „Neublížila sis, že ne?“ Podíval se zpět přes pole na kuřata, která hltala jídlo v kbelíku a kozy o něj bojovaly s nimi. „Nikdy jsem tě tam neměl pustit, ty…“

„Budu v pořádku. Jen trochu pohmožděná. Chtěla jsem se ušpinit, pamatuj…“

„Špinavá už jsi,“ zavrčel a zvedl mé nohy do kabiny auta. „Teď tě vezmu dovnitř, abych tě umyl.“ Zavřel dveře náklaďáčku a přešel se na stranu řidiče a posadil se vedle mě.

„Opravdu jsem v pořádku,“ řekla jsem a nenáviděla to, jak se ujal vedení. Připomněl mi postavu z jedné mé knihy, až na to, že byl skutečný a mnohem žhavější.

„Máš pravdu,“ řekl a rozpohyboval vůz. „Budeš v pořádku, jakmile tě dostanu dovnitř.“

Mohla bych se s ním hádat, ale neviděla jsem v tom smysl. Pochybovala jsem, že by povolil a v kotníku mi začalo tepat. Asi bych mohla přijmout brufen a trochu ledu. Navíc jeho vůně byla omamná. Něco mezi vojtěškou, borovicí a tvrdou prací a já potřebovala víc. Potřebovala jsem, aby se o mě otíralo. Nahá kůže na kůži.

Dům byl jen pár set metrů od stodoly, ale bylo pro mě snazší se vést, než vzdálenost jít pěšky, což jsem oceňovala. Spolu s širými pastvinami nás obklopovaly vyjeté koleje. Některé byly dlouhé a klikaté, jiné jakoby přízračné v zapomnění. Představovala jsem si, jak v létě tohle místo exploduje životem všeho druhu. Malinové keře, angrešt, prérijní psi. Chápala jsem, proč nechtěl odejít.

Zapsala jsem si do sešitu ještě pár věcí, které jsem si pamatovala ze stodoly. Zvuk frkání koní, vrzající vrata, hrabání koní do země a kvokání slepic, než na mě zaútočily. Všechno to bylo tak… skutečné.

„Když už jsme tady, dáme si dopolední svačinu,“ řekl a zaparkoval před domem.

Předstírala jsem, že si zapisuji do sešitu, než mě znovu zvedl, jako bych nic nevážila a odnesl mě dovnitř.

„Můžu chodit,“ řekla jsem a svíjela se, abych se dostala dolů, ale on mě sevřel pevněji. Síla jeho bicepsů tak blízko mě donutila mé tělo se rozehřívat.

„Vím. Tohle je pro mě,“ řekl hravě a já si nebyla jistá, kam jeho slova zařadit. Patří do stejné kategorie, jako všechny naše řeči o ušpinění nebo to myslel jinak? Ať tak či onak, myslela jsem na věci, na které bych neměla. Jako to, aby si svlékl tričko. Snažila jsem se soustředit na cokoli jiného. Když mě nesl, prohlížela jsem si staré stavení a přemýšlela, jaký tady asi musel vést život. Bylo tam malebně a žil tam, ale muselo to být staré nejméně sto let. Trochu bokem stál na široké verandě stůl a čtyři houpací křesla. Všude byla spousta kapradin a několik starých přepravek se skleněnými lahvemi, které vypadaly, jako z minulého století.

Vykopl přední dveře a posadil mě na pult, než se podíval na můj kotník. „Můžu?“

Přikývla jsem a trochu sebou trhla, když mi nohu opatrně vzal do ruky. Natáhl se za sebe a přitáhl si židli mezi mé nohy a pomalu mi roloval ponožku a kontroloval mou kůži, zda nemám modřiny.

„Nevypadá to zle, ale tady to vypadá otekle.“ Vstal ze židle a opřel mi nohu o opěradlo, než se přesunul k mrazáku pro sáček zeleniny a opatrně mi ho položil na kotník. Doufám, že jsem měla oholené nohy. Myslím, že ano.

Bože, musela jsem v tom kurníku omdlít. Jedině poranění mozku mi muselo do hlavy vnucovat všechny ty obrazy. Nejezdil mi rukou po noze, nedíval se na mě toužebně, to nešlo. Bylo mi pětadvacet. Jemu čtyřicet osm. Zjevně byl stavěný, jako býk. Já jako… no, banánový krémový koláč. Možná, až se probudím z kómatu, budu mít své já zase pod kontrolou. To bylo pozitivní.

„Promiň, jestli ti kazím den,“ řekla jsem a zapsala si do sešitu několik dalších poznámek. Většinou o tlusté čáře, kterou měl vytetovanou podél krku a vedl až na jeho biceps. Nechtěla jsem zapomenout ani na to, jak se jeho záda prohýbala, když otáčel rameny. Ztěžka jsem polkla, soustředila se na pero na papíře a na to, co jsem psala.

„Vezmi si to,“ řekl a podával mi dva brufeny a sklenici vody. „Tím nic nezkazíš.“ Jeho ruka jemně přejela po mé paži, což jen podnítilo pulzování v jistých částech mého těla. „Pokud něco, rozptýlila jsi mě,“ řekl a díval se mi do očí. „Zapomněl jsem na to, že se dnes objevil Dennyho realitní agent.“

„Je mi to líto,“ řekla jsem a moje ruka se instinktivně přesunula k jeho rameni. Proč musel být tak tvrdý? Tak dokonalý? „Neumím si představit, jak je to pro tebe těžké. Přála bych si, abych ti mohla pomoci.“

„Můžeš to udělat tak, že mě necháš, abych se o tebe postaral,“ řekl tichým hlasem. „To stačí.“ Náš pohled se znovu setkal, tentokrát byl intenzivnější. Srdce mi bušilo, kalhotky jsem měla vlhké a ruce mě bolely touhou se ho dotknout, což jsem nikdy předtím v takové míře necítila.

Zavrčel si pod vousy a díval se mi do očí. Nebyla jsem si jistá, na co myslel, ale asi jsem to věděla. Natáhla jsem ruku a položila ji na jeho rameno. Chvění v mém žaludku zesílilo.

Nikdy předtím jsem to nedělala. Nikdy jsem tak sebejistě neudělala první krok. Ve vteřině, kdy jsem ruku posunula po jeho bicepsu dolů, rychlým pohybem se do mě opřel, jeho ruka se ztratila v mých vlasech vzadu na hlavě a podepíral mi krk, když mě k sobě jediným pohybem přitiskl a celým tělem se ke mně tlačil. Bylo to instinktivní a neplánované, ale magické, jako bychom na tento okamžik čekali celý život, i když víme, že z toho nic vážnějšího vzejít nemůže.

Moje ruce bloudily po jeho bicepsech, když se do mě opřel a jeho rty bloudily po mém krku a šířily po mé citlivé pokožce teplou vlnu. Zaklonila jsem hlavu dozadu a on mě líbal dolů po klíční kosti, pak na lalůček mého ucha, kde se mu se zavrčením zadrhl dech. „Jsi tak zatraceně krásná, víš to?“

Roztáhla jsem nohy a on vkročil mezi ně. Tělem se tiskl proti mému a jeho bijící srdce jsem cítila na svých prsou. Nebyla jsem si jistá, co dělám, ale moje ruce ano. Měly vlastní plány a pracovaly na tom, aby strhly jeho flanelku na zem a po něm i jeho tričko. Byla přede mnou jeho odhalená hruď a já ji mohla obdivovat v plné kráse. Přejela jsem rukama po jeho prsních svalech, než jsem je zlíbala a on ruce v mých vlasech sevřel do pěstí.

Vydal tiché souhlasné zasténání a pak mě rukama chytil za tváře, aby mě zastavil. „Cítím se s tebou neuvěřitelně, víš to?“

Neměla bych se cítit špatně? Jsem panna. Měla bych na to jít pomalu, ne? Zrovna včera večer jsem holkám říkala, že neztratím svůj věneček kvůli vztahu na jednu noc a teď jsem byla tady… nohy roztažené… a prakticky jsem o to prosila. Ale nepřipadalo mi to, jako záležitost na jednu noc. Přišlo mi to, jako něco víc.

„Co říkáš na to, kdybychom dnešní večer, až skončím v baru, strávili společně?“ Řekl a políbil mě na nos. „Jako dezert udělám něco dobrého a půjdeme na to správně. Je přece Valentýn.“

Sáhla jsem dolů mezi jeho nohy a můj mozek nevnímal nic, kromě hormonů, které mnou proudily. „Co když nemůžu počkat do večera?“ Řekla jsem a hladila ho konečky prstů nahoru a dolů po celé délce jeho penisu, stále schovaného pod džíny. Nikdy předtím jsem se penisu nedotýkala, tak jsem to neměla s čím srovnávat, ale zdál se mi dlouhý. Připadal mi obrovský.

Atlas zavrčel a opřel se o mě. Druhá ruka mu zabloudila po mém stehně mezi mé nohy, když mi rozepínal kalhoty. „Myslím, že bychom měli počkat, holčičko. Chci, aby to bylo speciální.“

„Já taky,“ řekla jsem se syrovým vzrušením v hlase. „Ale už se nemůžu dočkat. Prostě nemůžu.“ Rozepnula jsem si džíny a zavedla jeho ruku dovnitř. Nedostal se mi pod kalhotky, ale děkovala jsem nebesům, že byl blíž mému klitorisu.

Tlak jeho prstů mě okamžitě uklidnil. Povzdechla jsem si a přitiskla se k němu. Políbila jsem ho silněji a rukou ho stále hladila po té kládě, kterou jsem se snažila vytáhnout z klece a zasunout do sebe.

„Do hajzlu,“ přerušil ho mužský hlas. Už jsem věděla, že to byl Denny.

Měl odlišný přízvuk, někde mezi jižní Kalifornií a severní Arizonou.

Atlas a já jsme se zarazili, na okamžik jsme oba ztuhli, než jsme se podívali ke dveřím.

Jistě. Byl to Denny s realitním makléřem a kupujícími. Všichni na nás zírali, jako bychom byli pořad na Discovery Channel. Kupci odvrátili zrak a vyšli s makléřem zpátky na verandu, ale Denny se naklonil a přimhouřil oči.

„To je vtip?“

Atlas si odkašlal a postavil se přede mě, abych se mohla upravit.

„Jediný vtip tady jsi ty. Mohl jsi kurva zaklepat,“ řekl mu kousavě a chrapot v jeho hlase byl ještě drsnější, než obvykle.

„Na mé vlastní dveře?“ Vykulil oči. „Omlouvám se, nemyslel jsem si, že by se tady můj osmačtyřicetiletý bratr dnes bavil s roztleskávačkou ze střední.“

Do tváře se mi nahrnula horká, rudá vlna. Věděla jsem, že věkový rozdíl bude problém, ale nejsem si jistá, jestli jsem čekala, že realita bude tak do očí bijící. Seskočila jsem z pultu, a když jsem došlápla na kotník, projela mnou vlna bolesti. Pochybuji, že bych si nějak ublížila, ale bolelo to.

„Nedlužím ti žádná vysvětlení, kreténe,“ vyštěkl Atlas se zaťatými pěstmi a soustředil se na Dennyho. „Je jí pětadvacet!“

Všechno to byla moje chyba. Začala jsem s něčím, co jsem nemohla vzít zpět. Co jsem si myslela?

„Aha, promiň… je jí pětadvacet. Tobě je čtyřicet osm. Čtyřicet osm! Tohle vypadá směšně. Ježíši, Atlasi. To je důvod, proč ti máma s tátou nikdy nesvěřili dům. Rozhoduješ se na hovno.“

Chtěla jsem toho chlapa popadnout a praštit ho do tváře. Za to, jak se ke mně a Atlasovi choval, ale nechtěla jsem být uprostřed toho, co se tady dělo.

„Myslím, že vyrazím,“ řekla jsem Atlasovi do očí, když jsem kolem něj prošla k předním dveřím.

Připadala jsem si trochu, jako děvka… pitomá. Jak jsem mu mohla tak rychle propadnout? Samozřejmě, že to vypadalo směšně. Kulhala jsem kolem svého publika s hlavou skloněnou a mířila si to k předním dveřím a ke svému autu.

„Neodcházíš,“ vyštěkl Atlas a následoval mě ze dveří. Bylo milé, že mě následoval, ale přála bych si, aby mě nechal jít. Dost jsem se styděla a nechtěla jsem tam dělat další show.

Realitní makléř za mými zády promluvil. „Možná bychom se měli vrátit zít…“

„Nikam nepůjdete,“ řekl Denny. „Můj bratr a jeho děvka právě odcházejí.“

Projela mnou další vlna rozpaků. Obličej a krk mi zrudly a žaludek mi ztěžkl. Myšlenky jsem měla najednou pomalé a panikařící, když jsem hledala řešení. Jediné, na co jsem přišla, byl útěk.

Při útěku jsem se neotočila, ale už jsem za sebou Atlasovy kroky neslyšela. Místo toho jsem slyšela, jak Denny zasténal a všichni zalapali po dechu. Mohla jsem si jen představovat, co Atlas udělal.

Nasedla jsem do auta, nastartovala ho a vyrazila na stejnou venkovskou silnici, po které jsem dnes ráno přijela. Až na to, že tentokrát jsem necítila stejnou naději, jako když jsem ráno přijížděla. Místo toho jsem dostala facku s realitou, že ačkoli láska nezná mezí, lidé je určitě mají a na konci dne, to možná bylo vše, na čem záleželo.