RTSF - 2. kapitola

Překlad: Marťa

Clover

„Zemřeme,“ zanaříkala Cassia. Visela na držadle nad hlavou, jako by na tom závisel její život. Nezávisel. Měla jsem všechno pod kontrolou. Ledovky… prudké klesání? To se mnou nic nedělalo. Vyrostla jsem na severu státu New York. Rodili jsme se tam s tím, že víme, jak jezdit na ledu a sněhu. Než vám přestřihnou náramek z porodnice, nejprve vás naučí řídit ve vánici. Přesně jako v téhle.

„Neumřeme, Cassie. Klídek.“ Samozřejmě, když řeknete člověku, který šílí, aby se uklidnil, nikdy mu to nepomůže. „Budeme v resortu, než se naděješ. Zavři oči a medituj nebo tak něco.“

Hodila po mě tázavý pohled. „Vypadám, jako bych věděla, jak meditovat?“

„Dobrý postřeh.“ Na chvíli jsem odtrhla oči od silnice, abych se na ni usmála, ale ona se vyděsila.

„Oči na cestu, bláznivko! Ještě nemůžu zemřít. Ani jsem neměla sex.“

Rychle jsem otočila hlavu směrem k ní a pak se podívala zpět před sebe. Myslela jsem, že jsem byla jediná panna, která ve skupině zbyla. „Počkat. Opravdu? Ty jsi taky panna?“

„Taky?“ Odtrhla ruce od očí, aby na mě mohla zírat. „Počkat. Jsi panna? Sakra.“ Cassia měla plné tvary, jako já, ale byla dokonale rozkošná. Myslela jsem, že už to měla za sebou.

Já, na druhou stranu… jsem chameleon. Nejistá dívka, která předstírá, že je sebevědomá, že si věří a že je tím, co kdokoli potřebuje, protože se tak bojím odmítnutí. Je to nemocné, ale je to tak.

V pětadvaceti letech už bych na tom měla být lépe. Měla bych vědět, kdo jsem. Tedy… tak nějak. Vím, že jsem spisovatelka románů. Což byla opravdu ta nejlepší práce pro dívku, jako jsem byla já. Mohla jsem být kýmkoli, kým chci. Být s kýmkoli a dělat cokoli a mohla jsem to každý den z rozmaru změnit. Jako právě teď, kdy jsem psala o dívce, která byla na autorské dovolené se svými nejlepšími přítelkyněmi. Zajímá mě, co se stane?

„Jo,“ řekla jsem nakonec. „Není to tak, že bych nechtěla. Chci říct, byla jsem tomu párkrát blízko, ale z nějakého důvodu jsme od toho ustoupili.

Protočila jsem nad sebou očima. Byla to jedna z mých nejlepších kamarádek. Mohla jsem jí říct, že jsem byla velké tlusté kuře, které nesnese pomyšlení, že by se před někým svlékla. Ale nechala jsem si to pro sebe.

„Jsem na tom stejně.“ Naklonila hlavu dozadu, aby se opřela. „Moje máma byla vdaná víckrát, než dokážu spočítat. Myslím, že to mě a mého nevlastního bratra přimělo k ostychu. Ani jeden z nás nespěchá jít v jejích stopách.“

„Podívej,“ řekla jsem a zvedla ruku z volantu, abych ukázala na výhled před sebe. Byl tu výběžek hor a mezi nimi se nacházela chata s nadměrně velkými okny. Padal lehký poprašek sněhu a mě zalilo teplo. „To je resort.“

„Ach, páni,“ zašeptala Cassia a naklonila se dopředu, aby se lépe podívala.

„Je mnohem větší, než jsem si myslela,“ řekla jsem. „Jsem tak nadšená, že všechny uvidím!“

„Já také!“ Cassia se zasmála a našpulila rty. Kromě mě a Clover tady celý týden budou i Zoey Hartová, Mina Chanceová, Paige Turnerová a Emerald Leeová. Už to byl rok, co se většina z nás sešla v jedné místnosti. Mít své nejlepší přítelkyně rozptýlené po celé zemi bylo na nic. Hodně jsme chatovaly online nebo si psali přes telefon, ale to nebylo totéž, jako strávit spolu čas tváří v tvář.

Jistě, nebyla jsem nejspolečenštější člověk na světě, ale tyto dívky byly jiné. Znaly všechnu tu únavnou práci, která souvisela s naší prací, a věděly, co říct, když máte zpoždění s odevzdáním knihy a věcmi, které zasáhnou vaše fanoušky. Kromě toho jsou tyto výlety více o vytváření nových vzpomínek a mnohem méně o práci.

„Sakra!“ Vykřikla jsem a dupla na brzdy. Pneumatiky zaskřípaly a auto sebou prudce trhlo, když na silnici před nás vykročil mohutný černý býk.

Ani nevypadal překvapeně. Jen se tam zastavil a jeho tmavé černé oči na nás nečinně koukaly.

Cassia se držela rukojeti, když auto trhnutím zastavilo a oběma námi trhlo dozadu. Rádio ztichlo a auto naplnilo napětí.

Býk na nás zíral a nehýbal se.

„Páni,“ zašeptala jsem a všimla si velkého svalnatého muže, který vstoupil na vozovku. Vypadal rozzlobeně, jako by přišel pozdě na večeři, i když to vypadalo, že se zajímal jen o býka na silnici, takže to v tuto chvíli stačilo k tomu, abych se uklidnila.

Zamumlal něco směrem k býkovi a pak ukázal zpět na cestu, odkud přišli. Býk párkrát zafuněl a dupnul si, než otočil hlavu zpět k podrostu, jako by mluvil plynně anglicky.

„Tak fajn,“ řekla jsem a ujela zbytek cesty k příjezdové cestě. „Myslím, že se zastavím v baru na drink.“

„Možná se k tobě přidám,“ řekla Cassia a klouby měla stále bílé od toho, jak se křečovitě držela. „Nejdříve se chci ubytovat.“

Přikývla jsem, trochu šťastná, že mám chvilku pro sebe, než začnou všechna společenská setkání. Neměla bych se cítit provinile, ale cítila. Tento rok byl šílený. Měla jsem jeden termín za druhým. Najít si čas na to, abych mohla zajet do tohoto útočiště, bylo těžké, ale vím, jak se poté cítím nabitá energií, i když jsem potřebovala trochu postrčit.

Přední recepce byla propracovaná, s lustrem z paroží a výhledem, který se rozprostíral nad údolím. Zemi pokrývaly borovice, a těžký bílý sníh. Bylo to krásné, jako pohádková kniha. Ubytovala jsem se ve svém pokoji, dala si rychlou sprchu a oblékla si černé šaty s hlubokým výstřihem a délkou ke kolenům. Lidé říkali, že jsem se oblékala, jako Dolly Parton, ale já to brala, jako kompliment – i když ona říkala, že si svůj vzhled vymodelovala podle coury z města.

Nebyla jsem si jistá, kdy přijedou ostatní dívky, ale vím, že se zítra sejdeme na večeři a máme toho hodně co dohánět!

Naposledy, co jsem slyšela, rozbouřila Paige svými knihami vlny. Těším se, až s ní její úspěchy oslavím!

Chatová restaurace byla malá a rustikální s krátkým barem s obsluhou a drahými lahvemi úhledně vystavenými na policích za ním. Dnes večer tu nebylo mnoho lidí, kromě páru v rohu, kteří se líbali a šeptali si, jako by byli na líbánkách a muže se stříbrnými vlasy. Seděl shrbený nad barem a jeho velká ruka svírala láhev od piva, jako by na jejím dně ležel smysl jeho života.

Posadila jsem se vedle něj a objednala si sklenku místního vína se dvěma třešněmi. Od té doby, co jsem si zarezervovala tento výlet, všichni doma šíleli o vínech. Nadmořská výška zřejmě měnila chuť hroznů. Alespoň tak mi to bylo řečeno.

Barman, hipstersky vyhlížející chlápek s dlouhým plnovousem, vyhrnutými rukávy a utěrkou přehozenou přes rameno, strčil ruce pod pult a nalil mi sklenici, přičemž se na mě díval. „Odkud jste přijela?“

„New York,“ řekla jsem, upravila si brýle a odhrnula si vlasy z tváře. Většinou jsem byla plachá, jako želva v psí boudě, ale narovnala jsem záda a předstírala opak.

„Jsem tady na spisovatelském výletě s několika kamarádkami. Některé jsou ještě na cestě.“

„Newyorčanka,“ řekl muž vedle mě a v hlase měl tiché zavrčení.

Byl starší, podle vzhledu pleti bych mu tipovala něco přes čtyřicet, i když vousy a vlasy měl skoro celé šedivé, takže jsem se mohla i mýlit.

„Vy taky?“

Zavrtěl hlavou. „Ne. Narodil jsem se a vyrostl v Tahoe. Několikrát jsem tam vystupoval. Párkrát ve městě, ale většinou na severu státu.“

„Jak vystupoval? Možná jsem vás viděla.“

Kývl směrem k pódiu a znovu se pořádně napije piva, než vstane ze stoličky a rukou si prohrábne vlasy. „Dřív jsem byl v kapele, kdysi… The Prisoners - vězni.“ Zasmál se. „Zní to mnohem děsivěji, než jsme byli my. Hrál jsem na kytaru. Vy…“

„Jako v té slavné rokové kapele… The Prisoners? Opravdu?“

Najednou jsem mluvila rychle a byla si jistá, že zním, jako idiot, ale nemůžu uvěřit, že se dívám na skutečnou rockovou hvězdu.

„Když jsem vyrůstala, moji rodiče poslouchali vaše věci neustále.“

S vytřeštěnýma očima se ohlédnu na barmana a přemýšlím, jestli to všechno taky pobírá, ale nezdálo se, že by ho to zajímalo. Možná už to věděl.

Šedovlasý muž zvedl obočí a s pousmáním kývl na malé pódium vedle baru, kam zamířil. „Pro New York,“ řekl a usadil se na stoličce, než se opřel do mikrofonu. Nemůžu uvěřit, že bude zpívat. Vytáhnu telefon a vyfotím ho, abych to mohla poslat mámě. Zblázní se, až zjistí, že jsem pět metrů od skutečného Prisonera!“

„Posloucháš jeho hudbu?“ Zeptá se barman, zatímco utírá sklenice.

Na vteřinu se k němu ohlédnu. „Trochu, ale hlavně ho milují naši. Ty?“

Natáhl ruku. „Jimmy, mimochodem.“

Kývla jsme a oplatila mu pozdrav. „Clover.“

„Rád tě poznávám, Clover. A abych odpověděl na tvoji otázku, věděl jsem o skupině, ale nikdy jsem jejich hudbu neposlouchal. Ne, dokud Atlas nezačal několik dní v týdnu hrát v baru. Lidé ho opravdu milují.“

Atlas. To je tak pěkné jméno. Vrátila jsem se pohledem na jeviště, kde hrál jemnou melodii. Píseň, která vůbec nezněla, jako grunge rock od The Prisoners. Bylo to klidnější a téměř hypnotické. Sledovala jsem, jak pohybuje svýma velkýma rukama nahoru a dolů po kytarovém pražci. Jeho prsty držely a uvolňovaly drátěné struny, jako stroj schopný jakékoli kombinace. Jeho hlas nebyl dokonalý, ale myslím, že proto zněl hezky. Byl chraplavý a drsný, trochu, jako by kloktal štěrk.

V kapse mi zabzučel telefon a vyrušil mě od pódia. Doufala jsem, že je to moje máma, nadšená z mé zprávy, ale byla to má vydavatelka. Srdce mi ztěžklo. Mám zpoždění ve dvou termínech a rozhodně nemám co nechávat svůj počítač ležet ladem. Ve skutečnosti bych k němu měla být připoutaná, až s ní budu mluvit. Omluvím se Jimmymu, opustím bar a vklouznu do nedalekého boxu, abych hovor přijala.

„Ahoj, Mirando,“ řeknu opatrně a doufám, že bude mít slitování.

„Kde je moje kniha o venkovské lásce? Slíbila jsi mi něco do konce týdne.“

„Konce týdne? Myslela jsem, že jsme říkaly do konce měsíce?“ Opravdu jsem si myslela, že můj termín je třicátého.

„Říkaly jsme si, že skončíš do konce týdne,“ řekla ostře. „Dlužíš mi padesát tisíc slov.“

Vzhledem k tomu, že mám dva tisíce slov, padesát bude boj.

Nemluvě o tom, že jsem byla týdny, vlastně měsíce, naprosto zablokovaná. Chci říct, kolik milostných příběhů můžete napsat, když jste nikdy nebyli zamilovaní?

„Vím, že je to hodně, ale možná bych mohla dostat odklad. Do konce měsíce. Jen pro tento…“

„O odklad jsi požádala už u minulé knihy. Pokud se znovu zdržíme, budeme muset pozastavit předobjednávky. To jen ublíží věrnosti tvých čtenářů. Opravdu to chceš udělat? Vím, že já to udělat nechci.“ Její tón byl hluboký a nesympatický. Vypočítavý.“

 Na chvíli se odmlčela a já přemýšlela, kolik toho za týden stihnu. Kdybych musela, mohla bych napsat deset tisíc slov denně, ale nebudu moci trávit čas se svými přítelkyněmi. Lidmi, za kterými jsem sem přijela. To, a i když jich napíšu deset denně, bude to jen hrubý návrh, což bude z mé strany vypadat hrozně.

„Nebude to dokonalé,“ řekla jsem. „Ale můžu ti něco dát za sedm dní.“

Povzdechla si. „Pět hodin. Pokud to bude mít jen minutu zpoždění, poohlédneme se po jiných autorech. Nejsi jediná autorka ve městě, Clover.“

Spustila jsem ruku a zavěsila hovor. Zhluboka jsme se nadechla a pomalu vydechla. Dobře, dobře… Zítra večer ještě můžu jít na večeři s holkami, a pak se budu muset zamknout, abych to dokončila. Pravděpodobně by pomohlo, kdybych měla osnovu, nápad nebo postavu, o které bych mohla psát. Místnost se se mnou točila a já usrkla vína, které jsem si přinesla. Uklidňující zvuk hudby mi při poslechu uklidnil nervy, i když to netrvalo dlouho. Muž zahrál tři písně, pak se vrátil k baru, na minutu se na něj naklonil, aby si promluvil s Jimmym, než se na mě podíval. Zpočátku to byl jen letmý pohled, ale pak byl další a delší.

„Všechno v pořádku? Vypadáš, jako bys právě viděla ducha,“ řekl a zamířil ke mně.

Nervózně jsem přejížděla špičkou prstu po sklenici s vínem. Nikdy předtím jsem s celebritou nemluvila. Kromě toho byl tento muž vyšší, větší a svalnatější, než jsem si napoprvé všimla. To a měl ty nápadně modré oči, které jako by pronikaly skrz všechno bělmo, které je obklopovalo.

„Jo, jsem v pořádku,“ zalžu a doufám, že to vzdá a půjde si svou cestou. Dnes nemám náladu dělat si ze sebe legraci. Ne přes to všechno. „Jsem jen unavená. Sem nahoru to byla dlouhá cesta.“

Muž se usmál a vklouzl na opačnou stranu boxu. „Jestli něco poznám, pak je to úzkostný pohled. A ty, drahoušku, ho máš jasný a zřetelný. Chceš si o tom promluvit?“

Podívala jsem se na něj, jak na mě upíral oči a jeho velká ruka obklopovala láhev od piva, kterou pevně svíral. Vím, že mluvit s ním bude chyba. Cítila jsem to v kostech, ale moje rty… měly vlastní hlavu.