HF - 1. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Terez

Axel

Všechno začalo jako obyčejný páteční večer.

Ta obyčejná část spočívala v trávení času doma, kde jsem sledoval basketbalový zápas v televizi. A kdyby můj oblíbený tým - Chicago Bulls – hrál tu noc, tak by se můj život možná nezměnil.

Avšak Bulls nehráli, a já byl takovej basketbalovej blázen, že jsem si našel další hru, kterou sledovat.

Miluju sport ve všech formách. Vysokoškolský zápas? Jdu do toho. Náhodná hra v tělocvičně? Hoďte mi míč.

Basketbal je můj sport, můj koníček, posedlost, ale až do té páteční listopadové noci bych nemohl říct, že mi basketbalová hra změnila život.

Teď můžu.

Ta hra, kterou jsem se rozhodnul sledovat, ani nebyla v televizi – musel jsem projet několik záložek na webu Barmuthské univerzity, abych našel živé vysílání zápasu školy proti Severní teologické.

Chtěl jsem vidět Barmuthské Hnědé Medvědy v akci, protože mi tamní vysoká v Henningu, Massachusetts nabídla práci a já potřeboval vědět, do čeho jdu.

Do čeho možná půjdu. Ještě jsem se nerozhodnul, zda tu pozici vezmu.

Nabídka by byla součástí jejich atletického oddělení, kde bych byl zaměstnán v jejich začínajícím marketingovém týmu. V mnoha ohledech by to byla práce snů. Miluju sporty a mám čerstvě vystudovaný titul v marketingu. Místo pokoušení se protlačit na trh zubní pastu nebo pojistné produkty bych byl v Barmuthu zodpovědný za marketing školních sportovních akcí pro komunitu a bývalých absolventů školy.

Znělo to jako zábava.

Na druhou stranu, Henning je maličké město, tisíc mil od domova matky v Ohiu. A je to dvě a půl hodiny od Bostonu a tři a půl od New Yorku.

Pro mladého svobodného gaye není umístění moc ideální.

Ale nemám moc lepších možností. Žiju ve svém dětském pokoji a jsem na stáži, která není ani placená. Všichni kamarádi se po absolvování odstěhovali z Columbusu.

Opravdu nemám důvod tu nadále zůstávat.

Už jsem osamělý. O kolik horší to může být v lesích na západě Massachusetts.

Můj přítel mi dal kopačky den před absolvováním. „Oba jsme příliš mladí, abychom to brali tak vážně.“ Řekl. Vše, co jsem za tím slyšel, bylo: naivko, díky za všechny kuřby, které jsem ti neoplatil.

Takže tu sedím s hlavou blízko monitoru počítače a sleduju basketbalový tým, který se pravděpodobně nikdy nedostane do playoff univerzitních týmů.

Barmuth je malá soukromá liberální univerzita. Je prestižní díky svým akademikům i dlouhé historii. Strávil jsem hodně času pročítáním jejích internetových stránek a jeví se jako pěkné místo. Má sdružení studentů LGBTQ, což je dobré znamení. A teoreticky liberálně nezávislé školy v Nové Anglii jsou přátelštější ke gayům, než kdekoli jinde na světě.

Ale je tato duha poháněná dobrou vůli rozšířena i do prašných zákoutí atletického oddělení? To mi působilo velké obavy.

A na konci mého pohovoru s potencionálním budoucím šéfem se mě zeptal, zda mám nějaké další otázky a má poslední otázka měla být, „pošpiní vás, když bude člen marketingového oddělení gay jak poleno?“

Ale nezeptal jsem se, protože jsem chtěl, aby mi tu práci nabídli.

Antidiskriminační politika vysoké školy by byla zcela na mé straně, ačkoli nemám žádnou záruku. A stěhovat se tisíc mil jen abych se přidal do týmu úplných cizinců, mě vyděsilo víc, než bych si byl ochotný připustit.

Na obrazovce zasadil Barmuth několik tří bodových košů za sebou. Ten tým má talent. Pokusím se je představit jako svůj tým. Za měsíc možná budu sedět za stolem jako úředník a dělat si poznámky pro tiskovou zprávu pro nadšence a aktualizovat týmové facebookové stránky.

A věc, která mluví proti Barmuthu – školní barvy jsou nešťastnou kombinací hnědé a bílé. Seděl bych za stolem s hnědou kravatou.

Ale chlap nemůže mít všechno, alespoň, že maskot je roztomilý. Uvažuju, kdo je uvnitř obřího kostýmu hnědého medvěda.

Když komentátor zmíní, že návštěvnost zápasu je přes dva tisíce lidí, usměju se. To je hodně daleko od hry ve státě Ohio, ale na rozdíl od mé alma mater mi Barmuth mi nabídl, že mi za práci zaplatí a pracovat pro Barmuthské Hnědé Medvědy by bylo sakra zábavnější, než skončit v nějaké kóji u korporátní společnosti.

Nakloním se ještě blíž k monitoru, jako by mi ta blízkost mohla rozhodnutí ulehčit. Když rozhodčí zastaví hru, aby ji zkontrolovali na videu, kamera zaostří na stůl rozhodčích. Sedí za ním Arnie Diggs, vedoucí atletického oddělení. Poznávám ho z našeho pohovoru po Skypu. Jde o staršího muže, typického otevřeného, přímého sportovce. Ne, že by na tom bylo něco špatně, jen bych si přál vědět, jestli je taky tolerantní.

Cítil bych se v jeho oddělení vítaný?

Ale chce tě zaměstnat, připomenu si. Jeho úsudek očividně není tak špatný.

Kamera pomalu zabírá tribuny, prohlížím si populaci milující basketbal v Henningu. Mohl bych si tam zařídit život? Komentátor hlásá, že můžete získat dva dílky pizzy za cenu jedné a já sleduju tváře davu.

A právě v tu chvíli se má noc změní na zvláštní. Protože jedna z těch tváří mi přijde hodně povědomá.

Je ve třetí řadě. Zachytím hezké lícní kosti a důlek na bradě. Tvář, na kterou nikdy nezapomenu…

„Ach můj Bože,“ vyslovím nahlas. To nemůže být on, ohrazuje se má hlava, ale vážně vypadá jako on.

Vážně. Hodně.

Cax Williams.

Přirozeně záběr se změní dřív, než jsem připravený. Kamera se vrátí zpět na hřiště a k hráči, který se chystá na trestný hod, ale mě už nadále nezajímají hráči. Teď je z nich jen šmouha.

Místo toho sedím tiše a vyšiluju. Snažím se rozhodnout, zda si se mnou mé podvědomí nepohrává.

Naposledy jsem viděl Caxe Williamse tady v Ohiu. Bylo nám šestnáct. Tehdy pro mě byl důležitý, i když bych mu to nikdy neřekl. Chodili jsme od třetí třídy na setkávání mládeže pod záštitou našeho kostela, až do toho strašného dne, kdy jsem ho viděl naposledy.

Byl víkend Svátku práce a církevní diecéze pronajala tábor skautek pro setkávání mládeže. S Caxem jsme byli přistiženi při něčem hodně světském. Ačkoli někdo z nás možná řekl, „ach Bože.“

Byli jsme přistiženi na táboře pořádaném kostelem, pro Boha živého. Nebyla to moje nejlepší hodinka, být přichycen s Caxem, jak jsou naše ústa přitisklá k sobě. Pastor, který měl vše na starosti, na nás narazil v lese. Měl záchvat a odtáhnul nás do kanceláře, kde na nás řvali v oddělených místnostech. Hřích, pekelný oheň a tak.

Také zavolali našim rodičům.

Z toho, co jsem dokázal pochytit, naši rodiče reagovali na onu hloupost zcela odlišně. Poté, co si pastor vyměnil pár ostrých slov s matkou, předal telefon mě. A má matka se smála.

„Och, zlato.“ Uchechtla se. „Omlouvám se, že se směju, ale budeš muset zapracovat na tom být nenápadnější. Chceš, abych tě vyzvedla? Pastor řekl, že se můžu rozhodnout, zda pro tebe dojet už teď, nebo jestli se vrátíš až zítra se zbytkem, jako normálně.“

„Nepotřebuju se vracet domů,“ ušklíbnu se. Ne, pokud můžu zůstat ještě jednu další noc na táboře s Caxem.

I kdyby se ke mně chovali jako k odsouzenci, pořád bych chtěl být poblíž něj. Potřebuju vědět, jestli je v pořádku.

„Dobře zlatíčko. Neber jejich obracení k víře až tak k srdci a zavolej mi, pokud změníš názor.“

Takhle jsem se svojí orientací vyšel najevo – nebo to udělal někdo za mě. Máma, která mě vychovávala sama a měla sklony k hippie, s tím byla jako vždy v pohodě.

Ale Cax? Tak ten zmizel.

Nevím, co se stalo. Vedoucí tábora mě poslal po další hodinové přednášce a pár hrozbách na večeři, ale Cax se nikdy nevrátil. Strávil jsem posledních čtyřiadvacet hodin jeho hledáním a cítil se zničeně.

Jakmile jsem se dostal domů, zprávy se ještě zhoršily. Zjistil jsem, že jsem zablokovaný na jeho facebooku a telefonu. Nikdy se neukázal na žádné další akci diecéze.

Během všech těch let jsem na něj myslel. Uvažoval, kam zmizel a jestli je šťastný. Párkrát jsem si i vygoogloval jeho jméno, ale Cax byla jen přezdívka. Jeho skutečné jméno bylo Henry Caxton Williams. A na internetu bylo dost Henry Williamsů, aby zalidnili malou zemi, takže jsem nikdy nenašel nic spolehlivého.

Teď, o několik let později, bych mohl přísahat, že jsem ho právě viděl na malé kameře v malém městě v Massachusetts.

Po zbytek basketbalového zápasu byste potřebovali dláto a majzlík, abyste mě dostali od obrazovky. Pokaždé, když kamera zabrala lidi, jsem zamžoural na třetí řadu. Pokaždé jsem si všimnul tajemného muže, ale potřeboval bych záběr zblízka, abych se ujistil, že je to on.

Mezitím jsem se snažil zjistit, s kým sedí. Na jedné straně seděl další muž se sklopenou hlavou, jako by ťukal do mobilu. Na druhé straně seděla žena.

Nic z toho mi nic neřeklo, ale přivádělo mě to k šílenství.

Konečně (konečně!) došlo na další detailní záběr na lavičku týmu. A objevil se on – jeho hnědé husté lesklé vlasy, jak si je pamatuju. Nádherná brada filmové hvězdy. Mužná čelist vybízející k laskání…

Vysílání přerušila komerční přestávka a z okna vyletěl další kousek mého rozumu.

Ale počkat! Teď si ho můžu vyhledat na internetu, protože se mám čeho chytit. Napíšu 'Henry Williams Univerzita Barmuth' do vyhledávače. O milisekundu později už klikám na první odkaz, který se objevil a zavedl mě na stránku Barmuth.edu. Henry C. Williams, učitelský asistent, Oddělení historie.

Svatá prostoto. Je tam, dívá se na mě z webu. Poznal bych ho všude. Známý plachý úsměv na fotce mě rozbolí. Už je to dlouho, co jsem si dovolil uvažovat, co se stalo s chlapcem, který mi náhodou zlomil srdce. Neuvědomil jsem si, že lapám po dechu, dokud jsem neuslyšel mámu.

„Axeli? Děje se něco?“

Rychle minimalizuju stránku ťuknutím palce.

„Nic.“ Jsem odhodlaný nebýt přichycen při stalkování své první lásky. Nechci, aby máma věděla, že i po šesti letech na něj stále myslím jako na prvního kluka, se kterým jsem se líbal. „Jen sleduju hru Barmuthu.“

„A jsou dobří?“ Máma strčí hlavu do mého pokoje a usměje se.

„Um.“ Uvědomím si, že netuším, jak hra v současnosti probíhá. „Vedou si dobře a povedou si ještě líp, až tam budu pracovat.“

Máma vykulí oči. „Už se rozhodnul? Vezmeš ji?“

„Jo.“ Uslyším sám sebe říkat.

Vejde do pokoje a jednou rukou mě obejme. „Jsem na tebe pyšná, ale budeš mi chybět! Můžu tě navštívit?“

„Samozřejmě.“ Trochu neohrabaně ji objetí oplatím.

„Mám o tebe strach.“

„Proč?“ uchechtnu se. „Protože nemám práci, kamarády, ani přítele?“

Máma mě chytí za šíji a trochu se mnou zatřese. „Ty máš práci, ale neplatí ti. Máš kamarády, kteří se všichni odstěhovali do Chicaga a New Yorku. A tvůj přítel byl kokot.“

„Ježíši, mami, řekni mi, jak se skutečně cítíš.“

„Doufám, že v Massachusetts najdeš milého kluka. To místo může být možná trochu osamělé.“

Možná, ale já se už rozhodnul, že tam půjdu, ať už to je šílené, nebo ne.