RTS - 8. kapitola

Překlad: Marťa

Zoey

Když jsem se probudila, první věc, které jsem si všimla, bylo bušení v mé hlavě následované pocitem, že mám obličej přitisknutý k tvrdému kameni. Tedy, byl to skvěle vonící kámen. Jako borovice a mužská kolínská a oh, ne.

Konečně jsem zaregistrovala, že se můj obličej netiskl na tvrdý kámen. Ne, byla to Brockova pevná hruď, do které jsem se zavrtala. A aby toho nebylo málo, slintala jsem. Ve skutečnosti byla na jeho tričku obrovská vlhká skvrna, když jsem se od něj odtáhla.

„Dobré ráno,“ zamumlal hlubokým a dunivým rozespalým hlasem.

„Dobré ráno,“ zaskřehotala jsem a snažila se otřít si obličej, aniž bych ho upozornila na to, že jsem nás oba málem utopila. Proč musel ten mužský být tak sexy?

Posadil se do sedu a rukou si prohrábl vlasy. Z podivného důvodu jsem měla pocit, že to stejné udělal už předchozí noci. Ale co se přesně stalo? Pamatovala jsem si, že jsem pila s holkami. Rozhodně jsem musela pít, protože mi kvůli tomu třeštila hlava.

Jako by mi četl myšlenky, řekl: „Na nočním stolku jsou prášky a voda.“

Přetočila jsem se na posteli a spolkla několik pilulek vděčná za jeho předvídatelnost. V tu chvíli jsem se podívala dolů a uvědomila si, že jsem byla jen v tričku a kalhotkách. Těch drzých, co odhalovaly můj zadek. Proč se to stávalo pokaždé, když u toho byl?

„Takže včera v noci. My jsme…?“ Nebyla jsem si jistá, jak tu otázku formulovat.

Určitě jsem s ním nepřišla o panenství a nepamatovala jsem si to. Myslím, že muže, jako byl Brock by bylo těžké zapomenout.

„Spali ve stejné posteli? Ano.“ Věnoval mi úsměv a opustil postel. Vklouzl do bot a otočil se zpátky ke mně. „Ale nic víc.“

Při jeho odpovědi se mi ulevilo. To byla jedna ze zkušeností, které jsem chtěla zažít střízlivá. Chtěla bych mít možnost uložit si do paměti každý nezbedný detail chvíle s Brockem.

„Na dnešní rande tě vezmu bruslit. Teple se obleč,“ oznámil.

Zamrkala jsem a ukázala dolů na své tělo. „I po tomhle? S touhle vším?“

Naklonil se ke mně a jeho rty se vznášely na prst od mých. „Náhodou se mi tohle všechno líbí.“

Myslela jsem, že mě políbí a vzpomněla jsem si na jeho dřívější slib. Až tě políbím příště, plánuji tě mít pod sebou.

Ta slova mě zabolela mezi stehny. Než se však stihl pohnout a splnit svůj slib, zazvonil mu telefon. Když o krok ustoupil, přes obličej mu přelétlo podráždění. „Promiň, to je z kanceláře. Musím jít.“

Podařilo se mi přikývnout. Stále jsem byla oněmělá tím téměř polibkem, než abych něco řekla. Na tom nezáleželo, protože Brock už vykročil z ložnice a prošel chatou. Když vyšel na verandu, uslyšela jsem, jak telefon zvedl.

***

I když bylo těžké soustředit se kvůli mému nadcházejícím rande s Brockem, přesto se mi podařilo napsat dvě kapitoly. Taky jsem zavolala Valentýně. Nebo jsem se o to snažila. Nezvedala telefon, tak jsem jí nechala hlasovou zprávu. „Ahoj, holka. Jen ti přeju všechno nejlepší k narozeninám a krásného Valentýna. Omlouvám se, že jsem zmeškal tvůj hovor. Je toho tolik, co bych ti mohla říct o svém sexy šerifovi a chci slyšet všechno o Ethanovi. Brzy mi zavolej. Miluju tě.“

Když jsem skončila, postarala jsem se o všechno podstatné. Oholila jsem si nohy, pinzetou si upravila obočí a všechno zvlhčila. Tohle nebylo kvůli Minině odvaze nebo Paige, která tím byla až příliš nadšená. Nebylo to ani o Colinovi.

Bylo o Brockovi a o tom, že jsem po dlouhé době našla chlapa, který se mi líbil. Takového, který vypadal, že jsem se mu líbila také.

Než zaklepal na moje dveře, rozhodla jsem se. Rozhodně jsem s ním chtěla tou cestou jít a chtěla jsem to udělat dnes večer, na Valentýna. Nic romantičtějšího, než tohle nebude.

Stále byl oblečený do uniformy a vypadal vyčerpaně.

„Malá změna plánů. Přišla sněhová bouře a všem obyvatelům doporučujeme, aby zůstali doma. Tak jsem si říkal, že bys mohla jít ke mně. Udělám ti dobrou večeři. Zapálíme svíčky.“

Byla jsem si docela jistá, že vím, na co se ptal a sama jsem se rozhodla neudělat něco tak hloupého, jako ťuknout si s ním pěstí. Místo toho jsem přikývla a svůdným hlasem řekla: „Jasně. Bude to zábava.“

Alespoň to jsem chtěla říct. Vlastně jsem vydala divné zabublání. Jo, rozhodně jsem v tom byla hrozná. Jeho ale moje divné zvuky neodradily.

Věnoval mi drobný úsměv. „Možná bys sebou vzal i Woofera a zabal si tašku na noc. Nikdy nevíš, kde můžeš skončit pod sněhem.“

Trvalo mi několik minut, než jsem si sbalila tašku na přespání a už jsme seděli v jeho džípu a mířili k němu. Když projížděl horskými zatáčkami, nic neřekl. V padajícím sněhu projížděl lehce, ale sněžilo stále hustěji. Nedokázala jsem si představit, jak úžasné tady bylo tady žít a psát vele plápolajícího ohně během dlouhých zim.

Brockův dům byla krásná malá bílá chata s úhlednou přední verandou. Vedle dvojice židlí ve veselé modré barvě se vlnila americká vlajka. Před dvěma okny byly truhlíky.

Byly plné borových větví, červených bobulí a stonků. Vytvářely přívětivý, barevný vzhled i uprostřed zimy. Nemohla jsem si pomoct, ale zajímalo by mě, jestli je tam dala jeho bývalá přítelkyně. Koneckonců, Brock mi nepřipadal jako typ, který se staral o zeleň.

Když jsme vešli na verandu, ukázal na truhlíky. „Ty mi sem dala máma. Podle ní jsem svobodný, protože můj domov není přitažlivý.

Zasmála jsem se a ulevilo se mi, že v jeho životě nebyla jiná žena, než jeho máma a sestra. „Jste si blízcí?“

Na tváři se mu mihl smutek. „Teď ano. Kéž bych mohl říct, že to tak bylo vždycky. Poté, co před třemi lety zemřel můj otec, já nevím. Jen se mi zdá, že bych se s ní neměl hádat. Chci říct, co na tom záleží, že mi chce nacpat okenní truhlíky směšnou zimní zelení? Když jí to udělá šťastnou, jsem šťastný i já.“

„Je mi líto, že jsi ho ztratil,“ řekla jsem mu.

„Byl jediný svého druhu.“ Brock zavrtěl hlavou, jako by nechával myšlenky na minulost za sebou, a řekl: „Teď mi dovol abych ti ukázal vnitřek.“

Když postavil Woofera, aby to tam prozkoumal, vysvětloval: „Jsou tady tři ložnice. Asi sedmdesát metrů čtverečních.“

Jeho chata byla malá, ale útulná. Než jsem vstoupila na bronzově zbarvený koberec, zula jsem si boty. Manšestrová pohovka s polštáři a stejnou dekou směřovala k ploché televizi. Před gaučem byl kožený otoman se čtecím tabletem a na něm pár časopisů pro strážce zákona. Nedaleké křeslo směřovalo k oknu a na sníh, který začínal padat stále hustěji. Na druhé straně gauče byl kulatý jídelní stůl se čtyřmi židlemi. Dřevěné hodiny, které vypadaly, jako medvěd, odpočítávaly minuty a jejich tiché tikání ladilo s hučícím topením.

Otočila jsem se k Brockovi a všimla si jeho úzkostného výrazu. Z nějakého důvodu pro něj bylo důležité, aby se mi jeho domov líbil. Ale nemohla jsem odolat, abych ho nepoškádlila. „Máš velký problém.“

„Jaký?“ Záblesk v jeho očích mi řekl, že pochopil, že jsem si s ním jen hrála.

„Není tu místo na tvůj tucet dětí.“

„Takže ses smířila s devítkou. To je dobrá zpráva.“ Usmál se na mě a ukázal mi, abych ho následovala do kuchyně. Vytáhl ze zadní kapsy telefon a položil ho na pult.

„Ne, říkám, že budeme muset skončit na třech,“ namítla jsem. Jeho kuchyně byla malinká, ale díky bílým skříňkám, chromovaným spotřebičům a světlým dlaždicím působila větší, než ve skutečnosti byla.

„Nebo je prostě vychováme na etapy po třech,“ argumentoval, když otevíral skříňky. Prohlížel si obsah a něco hledal.

„Chceš každých osmnáct let nový vrh?“ Smála jsem se. Všimla jsem si, že jsem to dělala často, když jsem byla s Brockem. Dělal vše zábavné, lehké a snadné. Bylo tak hezké být s klukem, se kterým jsem měla pocit, že můžu být sama sebou.

„Proč ne? Než se dostaneme ke třetí skupině, budeme v tom staří profíci.“ Než se ke mně otočil, zkontroloval lednici. „Jaký máš názor na sýrové lasagne?“

„Miluju sýrové lasagne,“ řekla jsem mu, když mu zazvonil telefon. Mrkla jsem na něj, když jsme ten zvuk uslyšela a uviděla jsem na displeji blikat jméno Amanda. V práci nikoho pod tímto jménem nezmínil. Byla to další žena, se kterou se vídal? Zase si se mnou hrál?