Ghost - 30. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jenna

Když otevřu dveře, Cas na ně buší jako šílenec.

„Pšššt! Co je to s tebou?“ Zašeptám naštvaně. „Noah spí. Vždyť ho vzbudíš!“ Oči mi sjedou na jeho tvář, která je pod okem pohmožděná a rychle otéká. „Proboha, co se stalo? To Angel –“

Cas mě krátkým mávnutím ruky odstrčí. Je zřejmé, že mě ve skutečnosti neposlouchá. Vypadá jako posedlý, když se kolem mě protlačí a začne se ploužit po místnosti, oči temné a bouřlivé. Jeho boty hlasitě klapou po dřevěné podlaze a já ho znovu okřiknu, ale on tomu nevěnuje pozornost. Najednou se zastaví a chvíli upřeně hledí na místo v rohu.

Teď už jsem vážně znepokojená. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. „Casi!“ Vykřiknu a zapomenu na Noaha. „Co to sakra je –“

„Pšššt!“ zasyčí a chytí mě za paži. Vyvede mě předními dveřmi na schodiště a podívá se přitom k vedlejšímu domu.

„Nemusíme být takhle potichu,“ řeknu a založím si ruce. „Jen musíme –“

„O Noaha se nebojím,“ řekne a přeruší mě.

„Casi, co se děje? Chováš se jako blázen.“

„Kdo ti sehnal tohle místo?“ dožaduje se.

„Můj táta,“ odpovím a nechápu to. „Už jsem ti to říkala. Proč?“

„Byl v tom bytě kromě tebe a Noaha ještě někdo jiný od té doby, co ses nastěhovala?“

„Myslíš kromě tebe?“ Zamračím se a vzpomenu si na ty týdny. „No, jo,“ řeknu po chvíli. „Tuhle tu byl táta. A samozřejmě domácí. Ten, co bydlí vedle. Charlie.“ Potlačím zachvění. „Přišel sem asi před týdnem a půl. Říkal, že potřebuje najít zdroj úniku nebo tak něco. Myslím, že se voda dostávala stropem do místa, kde se dole tetuje.“

„Byla jsi tu s ním celou dobu, co byl v bytě?“ Cas si mě pozorně prohlíží.

„Ne,“ odpovím. „Hnus. Ten chlap mě děsí. A kromě toho jsem musela jít do práce. Tak jsem ho pustila dovnitř a pak s Noahem odešla.“

Cas tiše zakleje a s ustaraným výrazem se podívá zpátky dovnitř.

„Casi, co se děje?“ Znovu to zopakuji. „Zjistil jsi něco?“

„Nic konkrétního,“ zamumlá. „Jen tušení.“ Na chvíli se zastaví a přemýšlí. „Máš šroubovák? Plochý.“

„Myslím, že ano,“ řeknu nejistě. „Bude stačit nástavec na švýcarský armádní nůž?“

„Jo. To je v pohodě. Dobře, pojďme zpátky dovnitř. Ale nemluv.“

Nemluvit?

Následuju ho zpátky do bytu a jdu se přehrabovat v šuplíku s kuchyňskými potřebami. Nakonec najdu napodobeninu švýcarského armádního nože. Vytáhnu čepel šroubováku a vrátím se do obývacího pokoje, kde se Cas pohybuje po místnosti, rukama objíždí lišty a nahlíží za police.

Natáhnu nůž a podám mu ho. „Tohle je to nejlepší, co mám,“ zašeptám.

Cas si beze slova přiloží prst na rty. Přikývne, vezme si ode mě nůž a skloní se. Sleduji ho, jak začíná odšroubovávat úderné desky k elektrickým zásuvkám. U třetí z nich se nadechne a vstane. Natáhne ke mně ruku a já vidím, že má v dlani malý předmět. Je to asi centimetr na centimetr a půl a je to černé. Vypadá tak trochu jako čtvercové domino bez teček.

„Co je to?“ Ušklíbnu se.

Zahýbá prstem a já ho následuju zpátky na schodiště. Hodí předmět na zem a sjede na něj podpatkem, čímž ho rozbije.

„Je to brouk,“ řekne a otočí ho v dlani.

„Cože?“ Vykřiknu. „Jako špionážní štěnice?“

„Pšššt,“ řekne naléhavě a ohlédne se přes rameno. „Uvnitř toho může být víc.“

„Casi, co se děje?“ Říkám naléhavě a snažím se mluvit potichu. „Musíš mi to všechno vysvětlit, a to hned!“ Srdce se mi začíná rozbušit. Někdo mě odposlouchává? Znamená to, že někdo slyší všechno, co dělám?

„Vysvětlím,“ slibuje a chytá mě za ruce. „Ale nejdřív se vraťme dovnitř a pokračujme v hledání. Vsadím se, že jich tu někde bude ještě pár. Jakmile si budeme jistí, že jsme je všechny našli, řeknu ti všechno, co vím.“

Pak se zdá, že se na mě konečně opravdu podíval, poprvé od chvíle, kdy sem přišel. Musí vidět, že začínám panikařit, protože jeho oči změknou a natáhne ruku, aby mě jemně pohladil po tváři. „Jenn. To je v pořádku,“ zašeptá. „Jsem s tebou. Jen se s tím teď musíme vypořádat.“

„Já vím,“ řeknu. Hlas se mi začíná třást a zdá se, že ho nedokážu ovládnout. Už předtím jsem se necítila moc dobře a teď se začínám trochu kymácet. „Já vím. Jen… je toho na mě moc. Cítím se tak nějak… nemocná a zneužitá, víš?“

„Já vím, zlato.“ Něžně, něžněji, než jsem ho kdy poznala, mě políbí na čelo. „Nějak to vyřešíme. Přijdu tomu na kloub.“ V očích se mu zableskne hněv. „A přísahám ti, že ten, kdo za tím vším stojí, za to zaplatí.“

„Jo,“ řeknu nešťastně. „Ale co když za tím stojí můj otec?“