RTS - 7. kapitola

Překlad: Marťa

Brock

Zoey se na nohou trochu houpala. Ne moc, ale poznal jsem, že dnes večer požila nějaký alkohol.

Cleary v jednu chvíli zavolala Piper, aby jí oznámila, že sedí s autorkami v restauraci. Nemusela být génius, aby podle zvuků z pozadí poznala, že si děvčata dávala do nosu.

Poslední hodinu jsem strávil sezením na verandě Zoeyny chaty a čekal, až se sem dostane. Věděl jsem, že neusnu, dokud nebude v bezpečí své chaty. Byl to vedlejší účinek toho, co jsem viděl ve své práci. Bál jsem se o ženy ve svém životě. Moje máma i Piper věděly, že mi mají napsat, jakmile se bezpečně dostanou domů. Protáčely přitom očima a říkaly mi, že jsem přehnaně ochranitelský, ale stejně to dělaly. Ale táta už tu pro ně nebyl, takže teď bylo na mě, abych byl jejich první obrannou linií. Ano, obě byly silné, nezávislé ženy. Ale to neznamenalo, že bych necítil potřebu je chránit. Byl jsem tak nastavený. Když mi na někom záleželo, chránil jsem ho.

Teď byla na mém seznamu Zoey. Nevím, co to znamenalo, ale bylo to tak. Když jsem teď věděl, že byla v bezpečí, naštval jsem se.

„Víš, kolik opilých turistů musím vytahovat ze sněhu?“ Dožadoval jsem se. Mohlo se jí stát cokoli. Mohla ve sněhu omdlít. Mohl ji dostat medvěd. Sakra, mohl se tady potulovat jeden z Cordových býků.

„Jestli ses chtěla opít, měla jsi mi zavolat.“ Prohrábl jsem si rukou vlasy. Byl bych připravený v pozadí a ujistil se, že se ona i její kamarádky bezpečně vrátí do svého ubytování.

V dokonalém světě by se žena mohla opít, aniž by nad tím musela dvakrát přemýšlet. Ale v dokonalém světě jsme nežili. Spousta kreatur na takovou příležitost čekala. To byl důvod, proč ženy kolem mě věděly, že mi mohly kdykoli zavolat, když se chtěly opít a já jim kryl záda. Dal jsem si v baru vodu a zasáhl, když se nějaký blbec pokusil upoutat jejich pozornost.

Zachichotala se, pak se zamračila a založila si ruce na prsou. Pak tím nejhlubším hlasem, který dokázala vyplodit, řekla: „Šerif Brock je dnes takový vážný.“

Nemohl jsem se ubránit smíchu nad její imitací. Co to na té ženě bylo, že jsem se s ní hned cítil lépe? Jen být s ní bylo, jako vyjít ven do slunečního svitu.

„Chceš slyšet tajemství?“ Naklonila se blíž, ztratila rovnováhu a narazila do mě. Ve skutečnosti ztrácela rovnováhu dost, ale alkohol situaci nezlepšil.

Stabilizoval jsem ji tak, že jsem jí položil ruce na boky. „Jaké?“

Její dech mi ovanul tvář, když teď promluvila. Voněla po ovocném vínu, které měla. „Jsem ještě panna.“

No, to bylo to poslední, co jsem čekal, když řekla, že má tajemství. Myslel jsem si, že možná přizná, že je opilá nebo že se dnes večer bavila. Nečekal jsem odhalení, kvůli kterému mi všechno krev stekla v jediném úderu srdce na jih.

Byl milion věcí, které jsem jí chtěl říct, počínaje tím, jak byli všichni muži kolem ní slepí. Měla neuvěřitelné křivky, takové, na které jsem myslel od doby, co jsem viděl její dokonalý zadek ve sněhu. „Vezmeme tě dovnitř, ano?“

Sjela mi prstem po tričku a navzdory látce oddělující naši kůži mě její dotek pálil, jako žhavé uhlíky. „Musím to napravit.“

„Ne. Když jsi opilá, tak ne,“ zamumlal jsem a vzal ji do náruče. Nesl jsem ji do chaty, jako nevěstu a všímal jsem si, jak se chvěla.

Když jsem přinášel lásku Wooferova života zpět do chaty, tancoval mi v kruhu kolem nohou. Pomohl jsem jí z mokrých bot a kabátu. Pak jsem upravil termostat a nastavil ho na vysokou teplotu. Zvažoval jsem krb, ale nechtěl jsem ho nechat hořet, protože brzy odejdu. Woofer znovu zaštěkal a díval se na dveře.

„Pomůžu mu ven,“ zavolal jsem přes rameno, ale ona už byla na cestě do koupelny. Asi bych ji měl zkontrolovat, ale vzhledem k tomu, jak Woofer začal tančit, musel jít naléhavě hned. Nemohl jsem riskovat nehodu v chatě. Griff, majitel resortu, byl slušný chlap. Ale domácí mazlíčci tu být neměli.

Zatímco si Woofer ulevoval, zavibroval mi telefon příchozí zprávou. Už jsem věděl, že to byla Amanda. Celou noc mi volala a psala. Myslel jsem si, že jí moje neochota odpovědět napoví, ale měl jsem podezření, že si myslí, že to byl jen nějaký druh hry. Nebyl. Zajímala mě jen jediná žena, která byla momentálně opilá v chatě za mnou.

Jakmile malý pes skončil, vzal jsem ho zpět dovnitř. Teď byla Zoey ve své ložnici. Byla oblečená pouze v černém tričku a stejně barevných tangách. Když protáhla ruce nad hlavu a zívla, viděl jsem její kulaté břicho. Kdyby byla střízlivá, rád bych si vlezl k ní do postele a strávil noc vyřizováním problému jejího panenství. Ale dnes večer se to stát nemohlo.

„Pojď, dostaneme tě do postele.“

Opatrně jsem ji zavedl do postele a zachumlal ji do deky.  Překvapilo mě, jak rád jsem se o ni staral. Nikdy jsem si nemyslel, že na to opravdu mám. Vždycky jsem si myslel, že jsme spíš ten typ útoku a záchrany. „Hezky se vyspi.“

Zamrkala na mě těma nevinnýma zelenýma očima, které se zaplnily slzami. „Jsem tak sama. Rodiče jsou pryč. Nana je pryč. Zola je pryč. Jsem úplně sama.“

Při těch slovech mě zabolelo u srdce. Nechtěl jsem, aby byla Zoey na světě sama.

Zasloužila si něco víc. Zasloužila si být obklopena rodinou a přáteli, kteří si ji vážili a uznávali, jak je výjimečná. Jelikož byla pod všemi těmi tlustými přikrývkami, nemohl jsem ji vzít za ruku.

Místo toho jsem jí jemně stiskl rameno. „Ráno se budeš cítit lépe.“

Přikývla a oči se jí zavřely. Mohl jsem se jen modlit, aby měla sladké a uklidňující sny. Že ji ve snu nebude pronásledovat samota. Vstal jsem a položil jí na noční stolek láhev vody a prášky proti bolesti. Její dech byl rovnoměrný a stabilní, i když ještě nespala. Pravděpodobně jen klimbala. Woofer se protáhl skrz pootevřené dveře a věnoval mi prosebný pohled. „Normálně spíš na posteli?“ Zeptal jsem se a uvědomil si, že mi ten malý nemohl odpovědět. „No, něco ti řeknu. Dnes v noci můžeš.“

Zvedl jsem a jemně uložil pejska na postel. Okamžitě se přesunul k polštářům a zaujal místo vedle Zoeyiny hlavy. Evidentně byl zvyklý s ní spát. Šťastný pes.

Už jsem byl skoro za dveřmi ložnice, když mě zastavil Zoeyin hlas. Prosebným tónem zašeptala: „Zůstaň dnes v noci se mnou.“

Kdyby nebylo jejího dřívějšího přiznání, byl bych silnější a odešel. Ale při pomyšlení, že se Zoey cítila na neznámém místě smutná a osamělá, se mi svíral žaludek. Chtěl jsem být mužem, který jí zlepší špatné dny, a který změní její šedé nebe na modré.

Vyzul jsem si boty a řekl: „Dobře, ale budu potřebovat deku.“

Vážně přikývla. Pohled měla stále skelný a tváře zarudlé. „Umím se dělit.“

Přisedl jsem k ní na postel a věrná svému slovu, mi dala některou svou přikrývku. Její plné tělo už malou postel vyhřálo a ona se přisunula blíž a přitulila se k mé hrudi.

„Krásně voníš,“ řekla s tichým povzdechem.

Naplnil mě příval spokojenosti. Byl to klid, o kterém jsem ani nevěděl, že ho hledám. Ale s ní v náručí jsem věděl, že jsem to našel. Našel jsem klid, který potřebuji. Teď jen musím najít způsob, jak ji přesvědčit, že máme být spolu.