N&Z - 24. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

„Roz, pojď pomoct!“

„Nazio, pojď sem!“

Když se musel vydat jedním směrem, zatímco Roz byla zatažena zadními chodbami kostela zcela jiným směrem, Naz sám pro sebe zaklel. Zachytil její poslední pohled plný omluvného úsměvu a mírného pokrčení ramen, který mu z konce chodby věnovala, a pak už byla vtažena do místnosti a zcela mu zmizela z dohledu.

Kurva.

„Přestaň se tvářit tak kysele,“ řekla Catherine svému synovi a odtáhla tak Nazovu pozornost od místa, kde Roz zmizela. „Byl jsi s ní celé ráno, Nazi. Jsem si jistá, že deset minut bez ní vydržíš.“

„O tom pochybuji,“ zamumlal Naz potichu.

Ach, jistě by mohl být od Roz odtlačen. Tohle byla zcela jiná záležitost, kdy od ní rozhodně nechtěl pryč. Protože to nechtěl. Vůbec. Chtěl a potřeboval s ní získat tolik zkurveného času, kolik jen mohl, protože až příliš brzy ji od něj bude dělit polovina zatraceného světa.

Ale dnešek takovým dnem nebyl. Nebyl dnem, kdy by mohl získat všechny tyhle sračky, protože to byl šťastný den. Ne jeho šťastný den, dokonce i když on sám byl šťastný. Ale přesto to byl šťastný den.

Svatba jeho sestry.

Cross ze strany střelil po svém synovi pohledem - tiché sklapni, Nazio – a přitom dál pracoval na upravení kravaty malého chlapce - jednoho ze synů svého muže. „Tady jsi hotový, Juniore. Běž najít svého tátu, jo?“

„Děkuji, pane.“

Táta poplácal chlapce po hlavě a pak už dítě odběhlo pryč najít svého tátu. Cross se napřímil, přejel Naze pohledem a přikývl.

„Přinejmenším už ti nemusím upravovat kravatu,“ řekl táta.

„To je věc diskuse,“ oponovala máma. „Nazi, proč máš uzel -“

Naz s očima v sloup sledoval mámu, jak mu začala upravovat zkurvenou kravatu, i když ji měl zcela v pořádku. Na jejím uzlu nebylo nic špatného a až s tím skončí, ta zatracená věc bude vypadat přesně tak, jako předtím, než se jí dostala do rukou. Ale to prostě byla máma, a když byla ve stresu, nemohl s jejím rozrušením nic moc dělat. Takže místo toho, aby jí řekl, aby ho nechala být, jí dovolil pár minut si s jeho kravatou pohrávat. Teprve poté se do toho rozhodl vkročit táta a zachránit den.

Zaslechl tátův smích. „Nech ho být, Catty.“

„Ale -“

„Nech ho jít, aby mohl na okamžik zaběhnout za Cece, než budeme muset všichni jít a začne kolem ten nejvyšší rozruch. Má pět minut, ne?“

Catherine se podívala na svého manžela. „Fajn. Nejsi připravený.“

Táta už mířil do chodby, a když ho míjel, prstem ho poklepal po rameni. „Už jsem na cestě.“

„Pozdě.“

„Boss nikdy nechodí pozdě, Catherine. Všichni ostatní prostě vždycky přijdou brzy.“

„Jde pozdě, když to říká jeho žena!“

Při pohledu na to, jak se máma na svého manžela falešně zamračila, si Naz nedokázal pomoci a ušklíbl se. Táta to nepochybně věděl také.

„No,“ řekl Naz a upravil si smokingu, „pokud jste skončili se svou předehrou, rád bych promluvil se svou sestrou, než pak odvedu Roz si sednout na místo.“

Mámin pohled se rozšířil a otočila se k němu. „To nebyla pře-“

„Mmhmm. Prádelna, mami.“

Pokaždé, když se jeho rodiče dostali do jedné ze svých nálad, vrhlo ho to v mysli ke vzpomínce, jak kdysi přišel domů až příliš brzy a svým způsobem našel rodiče v prádelně v kompromitující pozici. Nezašel až tak daleko, aby je skutečně viděl, ale s tím, jak jeho zkurvený mozek

fungoval... nepotřeboval to vidět. Představa toho zatraceného obrazu se mu navždy vpálila přímo do mozku.

Hloupý, geniální mozek.

Tváře měla zrůžovělé. „Nazio!“

„Tohle nikdy nezapomenu,“ zamumlal. „Nikdy.“

„Panebože,“ odfrkla si máma, „běž za svou sestrou.“

„To bylo v plánu, jo.“

Naz se stěží vyhnul hravému plácnutí, kterým máma mířila na jeho zátylek, a pak už vklouzl do sestřiny šatny. Vypadalo to, že pro tuhle chvíli byla v místnosti jen Cece a její vizážistka. Pochyboval, že by si jeho sestra dneska užila příliš klidu. Už musel projít kostelem, aby našel – a možná i vyhrožoval – jejího budoucího manžela, ale tohle bylo poprvé, co dneska skutečně viděl ji.

„Hej, vypadáš skvěle, Nazi,“ řekla Cece, když si ho konečně všimla. Usmála se na něj, ale rychle se vrátila k tomu, aby dělala to, co jí řekla vizážistka. „Kde je máma?“

„Rozčiluje tátu. A neměl bych já být tím, kdo ti řekne, jak nádherně dneska vypadáš? Je to tvůj den, Cece.“

Jeho sestra - která vypadala úplně jako jejich máma, ale s nádechem jejich táty – se na něj zazubila. „Já vím, jak vypadám, děkuji.“

Jo, stejně jako jejich máma a táta.

Oba sourozenci na sebe na okamžik prostě jen zírali. Naz měl pocit, jako by mu v těch vteřinách proběhlo před očima celé jejich dětství. Poklona jeho mozku, neexistoval jediný okamžik jeho života, kdy vyrůstal s Cece jako svou velkou sestrou, na který by mohl zapomenout.

Naučila ho, jak chodit.

To pro ni udělal své první kroky.

Svým způsobem to pro něj bude jakousi zvrácenou situací, až se příští týden probudí a uvědomí si, že jeho sestra není ve stejném městě jako on.

Jistě, už se spolu společně nepotloukali a nemluvili tolik, jako dřív... život je držel takhle zaneprázdněné... ale sakra, vždycky tam byla. Když ji potřeboval, byla tu vždy možnost zavolat nebo dojet.

Vždycky.

Cece se trochu usmála, jako by mu dokázala číst myšlenky. „Kalifornie není tak daleko, Nazi.“

„Ano, to samé se stále snažím sám sobě říkat i o Austrálii... ale kurva, pokud mám pocit, že to stále cítím jako sračku, co? Až na to, že vím, že bych tohle cítit neměl. S tímhle je to to samé. Je to dobré - jedeš do Californie s Juanem, to je dobré. A stále cítím... no, zatraceně to, co cítím. Je to o tobě, že? Ty jsi šťastná.“

Jeho sestra nepotřebovala, aby to vysvětloval. Už to věděla.

Řekl jí o Roz všechno.

„Přijdeš na to, jak to udělat, Nazi,“ řekla Cece. „Jsi až příliš brilantní, než abys to nevymyslel.“

********

Naz, ve snaze najít Roz, vklouzl do další zadní chodby v kostele. Kdosi mu řekl, že si myslel, že ji viděl jít touhle cestou, a on měl pocit, jako by honil ducha, protože - „Bože!“

Málem dopadl tváři na zem neznámé místnosti, když se Roz najednou objevila ve dveřích a strhla ho k sobě dovnitř. Trvalo mu až příliš dlouho uvědomit si, že nešlo jen tak o nějakou neznámou místnost.

Ne, byla to zatracená zpovědnice.

Ale na to bylo až příliš pozdě myslet, protože za ním zavřela dveře a přitiskla ho na dveře s polibkem, který umlčel jeho chaotickou mysl. Ani se nemohl zeptat, co to sakra dělala, protože rukama mu už rozepnula poklopec kalhot a vklouzla pod boxerky. Dlaní pevně sevřela jeho tvrdý penis a stačilo pár rychlých tahů její ruky, aby ho okamžitě probrala k životu. Naz byl ztracený.

Rukama se už snažil dostat pod mnoho vrstev šifonu, které ji před ním ukrývaly.

„Proč mají ty šaty tolik zatracených vrstev?“ zavrčel do jejích úst.

„Protože si nemyslím, že tohle je to, co máš dělat, když je máš na sobě, Nazi.“

Když s ní trhl přes místnost, našel židli, která rozhodně nebyla určena k tomuto, a stáhl si ji do klína, její smích se rychle proměnil v to nejsladší sténání. Věděl, že židle nebyla určena k šukání, protože už od třinácti na ní minimálně jednou ročně sedával, aby se knězi zpovídal ze svých hříchů.

Jo.

„Tohle v mé příští zpovědi nebude,“ řekl po dlouhém zasténání, zatímco mu Roz zapadla mezi stehna a pak rychle klesla dolů. Možná až příliš rychle. Sebrala mu tím všechen zasraný vzduch přímo z plic a to jediné, co mohl dělat, bylo držet ji za boky, aby měla alespoň nějakou stabilitu. „V žádném zatraceném případě.“

Znovu tam byl její smích. Naplňoval místnost a jeho mysl a jeho duši. Až bude pryč, tohle mu pravděpodobně bude chybět nejvíce.

Bez dechu. Tak sladké.

Trvalo to jen okamžik, než si ji přitáhl k dalšímu polibku, a... pak už na něm jezdila tak, jak měl rád. Rychle a divoce. Nehty se mu zarývala do ramen, její jazyk bojoval s jeho. Zatímco si brala to, co chtěla a oba je šukal až do zapomnění, spolkl každý její drobný zvuk.

Jaký zatracený způsob, jak strávit svatbu.

Naz u té myšlenky neprodléval příliš dlouho, protože mu místo v mysli zabíralo něco zcela jiného. Jako to, jak se Roz chvěla, jak ho její ruce pevně svíraly, a jak se její zvuky staly o něco vyššími.

Koule se mu stáhly a do páteře mu vystřelilo horko.

Kurva.

Jakmile se udělala, on byl přímo tam.

„Bože,“ zamumlal Roz do krku.

Jo, v pekle bylo rozhodně zvláštní místo, které mělo na dveřích jeho jméno. A Naz tam hodlal dorazit s úsměvem ve tváři. Bylo mu to jedno.

Pak ho napadlo něco dalšího.

„Nemám žádný zatracený kondom, Roz,“ zamumlal.

Cítil její drobné pokrčení rameny. „To je v pořádku. Mám injekci antikoncepce.“

„I tak.“

Docházelo k selhání.

Nemyslel si, že by právě teď bylo dobré mít dítě, zejména ne pro ni. Ne, že by se mu nelíbilo trochu to udělat, ale jí by to bránilo v cestě, kdy se snažila povstat výš. Nikdy jí nechtěl držet zpátky. Ne tímhle způsobem ani jinak.

Roz se v jeho klíně napřímila a konečky prstů přejela jemným dotekem po jeho tváři. „Občas chci zůstat tady s tebou.“

Naz se usmál. „A občas chceš jít, že?“

„Jo.“

„Půjdeš,“ řekl jí, „a budeš úžasná. Uděláš to, co chceš udělat víc, než cokoli jiného, protože já nechci, abys někdy musela přemýšlet, co by mohlo být, pokud bys té možnosti nevyužila.“

„Ale co -“

„Přijdeme na to. Protože je to jen okamžik v čase. To je všechno, co to bude. A pak tu bude další okamžik. Jiný. Jednoho dne bude okamžik jako tento, až na to, že ty budeš mít na sobě bílé šaty a já budu na druhém konci uličky a budu čekat na tebe. Ale mezi tím to budeme muset prostě vymyslet, ano?“

Roz přikývla. „Jo, dobře.“

„Miluji tě, Roz.“

„Celým srdcem, Nazi.“

Chystal se ji k sobě přitáhnout pro další polibek, ale zastavilo ho zaklepání na dveře. A hlas…

„Pokud jste tam vy dva skončili s šukáním,“ zabručel Luca, „lidé čekají.“

No, do prdele.

Naz usoudil... tohle byl příběh jeho života. Právě teď měli spolu s Roz zcela novou kapitolu. A teprve s ní začínali.