RTS - 5. kapitola

Překlad: Marťa

Zoey

„Neříkej mi, že si nevěsta na útěku vybrala svého snoubence, místo horského muže. Dokonce ji ani nemiluje a to, co o ní řekl na začátku, z něj dělá naprostého pitomce.“ Z hlasu mu odkapávalo pohrdání k muži, který v sobě nedokázal najít lásku k silnější ženě.

Zasmála jsem se. Překvapilo mě, že Brock četl moji knihu, ne jeho názor.

Tato moje kniha vždy vzbuzovala silné názory. „Budeš si to muset přečíst, abys to zjistil.“

„Zaslouží si něco lepšího, než je ten ztroskotanec,“ zamručel, než se odmlčel. Jeho modrý pohled změkl. Normálně tvrdý lesk byl pryč a na jeho místě bylo něco vřelého a něžného. „Jsi krásná, mimochodem.“

Z toho komplimentu jsem se začervenala, když jsem ho následovala k autu.

Přesto jsem nemohla odolat, abych ho poškádlila. „Pochvaly nebudou fungovat. Už jsi to pokazil.“

Otevřel mi dveře svého džípu na straně spolujezdce. Zmatek z jeho výrazu zmizel, když viděl pobavení v mé tváři, které jsem nedokázala skrýt. „Chceš mi říct, že jsem trefil tři striky?“

Kývla jsem k jeho ruce. „Ty ohnuté stránky? To rozhodně stojí za tři striky.“

S odpovědí počkal, až se usadí na místo řidiče. Zapnul topení, protože jsem se chvěla. „Knihy jsou určené k tomu, aby je člověk prožíval a miloval.“

„Přesně tak. Neměly by být mučené,“ odpověděla jsem, když sjížděl po silnici dolů z hory. Nějak jsem se nedivila, že řídil terénní auto. Odpovídalo to jeho drsné image.

„No tak. Ohnutí rohu se neliší od stisknutí tlačítka pauzy na ovladači, když se dívám na televizi,“ trval na svém.

 Pomyslela jsem si, že na tomhle se nikdy neshodneme. I když jsem si z něj utahovala ráda, změnila jsem téma. „Je tohle první moje kniha, kterou jsi četl?“

„Přečtu průměrně dvě romantické knihy za měsíc. Cokoli, na čem trvá moje sestra, je nejnovější povinná četba. Samozřejmě, že tvé jméno se na seznamu objevilo hned, co se o tobě dozvěděla.“

Nepřekvapilo mě, že četl romantiku. Muži tvořili téměř třetinu kupujících erotických knih a jeden z pěti autorů byl muž. Vždy mě mrzelo, že muži nedokázali otevřeně oslavit svou lásku k tomuto žánru, aniž by přitom nechrlil toxickou maskulinitu.

Začal něco říkat, ale pak se zarazil.

„Můžeš se mnou mluvit. Chci říct, že tenhle žánr píšu. Pravděpodobně mi neřekneš nic, co bych už neslyšela,“ nabídla jsem mu.

Být spisovatelkou románů bylo někdy, jako být terapeutkou. V sexuálních problémech, fantaziích, a problémech ve vztazích mých čtenářů jsem slyšela víc, než si kdokoli dokázal představit. Naprostí cizinci se mi otevírali, přestože nás dělily pixely. Milovala jsem víru, kterou ve mně měli a snažila jsem se být vždy podporující a laskavá.

„Začal jsem číst romantické knihy, když jsem pracoval na vyšetřování ošklivé vraždy. Chtěl jsem něco se šťastným koncem. V práci, kterou obvykle dělám, takový není. Vždycky přemýšlíš, jestli ten náctiletý uprchlík našel cestu domů nebo jestli ta žena, která podala soudní zákaz, utekla svému násilnickému partnerovi. A pokud náhodou konec uvidíš, obvykle je to ten nejhorší scénář.“

Nikdy jsem neuvažovala o všech nezodpovězených otázkách, které musel při své práci mít. Ani o tom, jak to mohlo tížit jeho mysl.

Odkašlal si, zjevně mu bylo nepříjemné všechno, co odhalil. „Místní drbny už rozkřikují, že jsi tady, v Jižním Tahoe. Moje sestra Piper a její přítel Ceary jsou velkými fanoušky tvých knih.“

„Nejsem tady jediná. Jsem tu se svými přítelkyněmi – autorkami Clover Thompsonovou, Minou Chanceovou, Paige Turnerovou, Emerald Leeovou a Cassiou Murphyovou. Tento týden jsme na tvůrčím útěku,“ vysvětlovala jsem. Už jsem se těšila na zítřejší skupinovou večeři.

„Pár těch jmen znám. Paige Turnerová, mám nějaké její knihy. Píše ty nejlepší a nejhůře mluvící středověké rytíře.“

„Ano, to píše,“ souhlasila jsem se smíchem. Bylo vzácné najít muže dostatečně v pohodě na to, aby diskutoval o tom, že čte o sprostě a hříšně mluvících středověkých rytířích.

Pokračovali jsme v žertování další hodinu a diskutovali jsme o tom, které romantické linky milujeme, a které nenávidíme. Oba jsme souhlasili s tím, že úžasní jsou muži z hor a kovbojové. Ale ani jeden z nás nestál o románek se ztrátou paměti nebo utajeným dítětem.

„Je to příliš bolestivé,“ řekl Brock. „Kdybych měl tam ve světě dítě, chtěl bych to vědět. Zlomilo by mi srdce, kdybych neměl šanci být součásti jeho nebo jejího života.“

Zajímalo by mě, jestli tady byla možnost, že by takové děti mohl mít. Nic jsem o Brockovi nevěděla. Možná pravidelně provozoval sex na jednu noc.

Z té myšlenky mě zabolelo na hrudi, i když jsem nechápala proč. „Chceš děti?“

„Se správnou ženou jich chci tucet.“ Ani neváhal, aby si odpověď promyslel. Líbilo se mi, jak ke mně byl Brock dnes odpoledne otevřený a upřímný. Bylo to jiné, než když byl předtím ve službě.

„A když ona tucet chtít nebude?“ Ráda bych jednou měla velkou rodinu. Jakmile moji rodiče zemřeli, zůstala jsem jen já, moje sestra a nana. Zola odešla nedlouho poté, co absolvovala střední školu, aby začala svou úspěšnou kariéru modelky.

„Můžeme se sejít uprostřed a mít jich devět,“ odpověděl a přerušil mé myšlenky na sestru a zoufalé naděje, že budu mít jednoho dne velký, hlasitý dům plný smíchu a rodinné lásky.

„Doufám, že tvé děti nezdědí tvé matematické dovednosti,“ řekla jsem lhostejně.

„Možná, že jejich máma to bude umět se slovy,“ řekl.

Začervenala jsem se. Nechápala jsem, co říkal. Nenaznačoval právě, že spolu on a já budeme mít děti, že ne? Ne, chovala jsem se, jako blázen. Jen jsem ho špatně pochopila. Byl čas změnit téma, než budu příliš upřímná já. „Kam mě vezeš?“

Zastavil džíp a usmál se. „Jsme v Nebeské vesnici. Nejlepší způsob, jak si skutečně užít jezero Tahoe je lanovka. Bojíš se výšek?“

Když jsem mu řekla, že ne, vzal mě za ruku a vedl mě krásnou turistickou oblastí, která byla plná restaurací, uměleckých galerií a dokonce i obchodu, který prodával pouze uzené maso.

Během několika minut jsme se společně nacpali do kabiny lanovky. Okna byla trochu poškrábaná, ale čistá a navíc se Brockovo stehno tisklo k mému. I přes naše džíny jsem cítila elektrické napětí a nemohla jsem se ubránit otázce, jestli to cítil také.

„Páni,“ zamumlala jsem, jakmile jsem uviděla, že se nad obzorem objevily zasněžené hory. Ten pohled mě naplnil úžasem, když kabina stoupala až do korun stromů. Ve vzduchu byly přívaly sněhu, které dodávaly celému místu atmosféru kouzelné zimní říše divů.

„Nepřestávej se dívat. Bude to ještě lepší.“ Brock mi položil ruku kolem ramen, přestože jsme si už tak byli blízko. Ale nevadilo mi to. Líbilo se mi, jak mě přes sako hladil na rameni.

„To je neuvěřitelné,“ vydechla jsem a vytáhla mobil. Viděla jsem odtud jezero Tahoe. Hladký modrý povrch se v odpoledním slunci třpytil, což byla dech beroucí pocta veškeré přírodní kráse. Fotila jsem a psala si pár poznámek. Brockovi, jak se zdálo, nevadilo, že jsem byla odhodlaná tento okamžik zdokumentovat. Byla jsem si jistá, že moje další knižní série se bude odehrávat zde.

Když jsem byla konečně hotová, řekl: „Pokud se chceš později v týdnu vrátit, mohli bychom si jít zalyžovat a snowbordovat.“

Nakrčila jsem nos. „To zní příliš koordinačně.“

„Takové slovo existuje?“

Přikývla jsem. „Díváš se na někoho, kdo v sedmé třídě přišel na to, že když se před učitelem tělocviku zmíníš o svých ženských problémech, zpanikaří a dá tě na tribunu. Hádej, kdo mě křeče každý den po dva semestry?“

„Byla jsi zrádná už tehdy.“ Možná to byla moje představa, ale zdálo se mi, že se ke mně naklonil ještě blíž. Jeho modré oči byly tmavé a vtáhly můj pohled do sebe, jako vlna oceánu. „Raději to považuji za začátek své brzké beletristické kariéry,“ blábolila jsem, protože jsem náhle znervózněla. Brock byl sexy, opravdu sexy a díval se na mě, jako by se mě chystal políbit. Nemusela jsem nad tou myšlenkou přemýšlet dlouho, protože se naklonil a přitiskl své rty na mé.

Byl to jemný, pomalý polibek. Takový, kterým si dával na čas a vychutnával si pocit spojení našich rtů. Jeho ruka mě pohladila po tváři. Palcem mě hladil po čelisti a zároveň mi jazykem obkresloval tvar mých rtů.

Otevřela jsem pusu a trochu zakňourala. Už jsem se líbala, ale ne takhle. Ne, jako bych byla výjimečná a ceněná. Někým, kdo si mě vážil a chránil mě.

Konečně se s přerývaným dechem odtáhl. Přitiskl své čelo k mému. „Chutnáš ještě lépe, než jsem si představoval.“

Než jsem stihla cokoli říct, kabina se zasténáním zastavila. Nebo jsem to možná byla já. Možná jsem to byla já, kdo zasténal. Protože jednu věc jsem po tom polibku věděla jistě. Pokud nebudu opatrná, mohla bych se do Brocka Parkera úplně zamilovat.