N&Z - 23. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

„Dobře, ještě vyndáme pár pramínků vlasů, trochu víc laku na vlasy a myslím, že jsme hotovi,“ řekla stylistka, zatímco se pohybovala kolem Roz s hřebenem v ruce. „Měla jsi pravdu – vyčesané je to lepší než rozpuštěné.“

Roz se na ženu prostě jen usmála, ale uvnitř si myslela: uhm. Věděla, co jí slušelo nejlépe. Vlasy si upravovala na koncerty celé roky. Vyčesané nahoru vždy vypadaly lépe. Zejména, pokud se člověk chystal hodně pohybovat. Jako dneska večer.

Svatba znamenala tanec.

„Ach, dobře, už jsi skoro hotová. Dnes ráno máme zpoždění.“

Roz našla ve dveřích koupelny mámu. Stylistka, kterou Katya pro dnešní den najala, aby všechny ženy učesala a nalíčila, byla jedním z důvodu, proč se opozdili. Vypadalo to, že místo toho, aby udělala to, co jí řekly, se chtěla jak s Katyou, tak i s Roz o jejich vzhledu dohadovat. Bylo to trochu otravné, protože pokud by si prostě vlasy i make-up udělala sama, jak původně chtěla, pak už by byly hotové a oblečené. Ale ne, máma chtěla, aby dnešní den nebyl spojený s žádným stresem. Tak moc to chtěla.

Roz měla podezření, že tuhle ženu už nikdy znovu nenajme.

„Už to prakticky je, jo,“ zacvrlikala žena.

Katya se na Roz usmála. „Skvěle – přijď za mnou. Mám už pro tebe připravené tvé šaty.“

„Naz už dorazil?“

„Ještě ne.“

Sakra.

Roz svrběly prsty touhou popadnout telefon a poslat Nazovi zprávu, jen aby zjistila, kde byl. I když těžko říct, zda by vůbec odpověděl.

Koneckonců, šlo o svatbu jeho sestry. Byl jedním z mládenců, takže měla podezření, že než ho vůbec uvidí, tak se musel postarat o celou řadu věcí. Fotky a spoustu ostatního.

„Takže,“ protáhla stylistka poté, co Katya odešla, „slyšela jsem, že budeš jednou z velkých pianistek v Austrálii, hm?“

Roz se na ženu podívala.

Slova velká pianistka byla svým způsobem trochu urážkou. Na konkurzu se postavila proti dalším patnácti pianistům z celého světa, kteří soutěžili o jediné volné místo ve známé společnosti světové třídy. Celý život pracovala kvůli tomuto jedinečnému okamžiku života, který skončil dřív, než si to vůbec uvědomila. A teď se celý její život měnil znovu.

Dobrým způsobem, jistě, ale přesto.

Byla to změna.

Roz se rozhodla prostě říct? „Jo, tuším, že jo.“

Stylistka se naštěstí neobtěžovala, aby se věnovala dalšímu hovoru. Za to byla Roz vděčná. Měla v hlavě tak moc dalších věcí. Ohledně dneška i mimo něj. Nedokázala by ukázat na to, co přesně ji v tomhle okamžiku tak zatraceně znervózňovalo, ale bylo to tam a nehodlalo ji to nechat být. Austrálie byla jen jednou z těch věcí. Jednou z mnoha věcí.

Roz se prostě jen chtěla soustředit jen na dnešek. Hodlala to udělat bez ohledu na cokoli jiného. A usoudila, že jakmile bude mít Naze po svém boku, bude to mnohem snazší.

Ale do té doby... s těmi motýlky v břiše se prostě bude muset nějak vypořádat sama. I když ani netušila, proč je tam cítila a čím začít.

*****

„Dokonalé,“ zamumlala máma a ocenila tak šaty, které měla Roz na zádech zapnuté na všechny ty droboučké knoflíčky. I když nebyly přesně svatební, broskvové šaty s jemnou šifonovou sukní a vrškem bez ramínek s barevným schématem svatby ladily.

„Ty a Naz tedy spolu budete ladit, hm?“

Roz si rukama uhladila předek šatů. „Ještě jsem ho dneska neviděla. Ani jsem se neobtěžovala s tím, abych mu poslala zprávu. Pravděpodobně má spoustu práce. Uvidíme se později, až budeme v kostele.“

Katya se usmála, ale o Nazovi nic neřekla. Místo toho pronesla: „Dnešek je velký den, že?“

„Proč si to myslíš?“

„Proč bych si to nemyslela, Roz?“

V zrcadle se na mámu podívala, ale Katya byla až příliš zaneprázdněná tím, že zapínala Roz kolem krku náhrdelník. Robustní kousek, který se pod světly jiskřil. Tohle na špercích opravdu zbožňovala.

„Říkáš, že dneska nejsi ani trochu nervózní?“

Roz sevřela rty k sobě, aby se neusmála. Možná, že jí máma pro její vlastní dobro až příliš dobře znala. „A kdybych byla?“

„Možná pak pomůže mluvit o tom.“

„Není to ani moje svatba.“

„To ne, ale pro lidi, jako jsme my, je to důležitá svatba. A ty víš, co tím myslím. Muži jako tvůj táta a Nazův táta. A také i Nazio, jak si umím představit. Když se vdává principessa, je to vždy velký den. Kvůli tomu se ukáží všichni. Jen seznam hostů obsahoval kolik, čtyři sta lidí, a to ještě předtím, než jsme se dostali k připočítáním těm plus jedna jako doprovod.“

Panebože.

Roz nedokázala skrýt, jak se jí při tom prohlášení rozbušilo srdce.

„Mmhmm,“ řekla máma, jako by dokázala číst dceřiny myšlenky. „Mluv se mnou, Roz.“

„Tuším spousta lidí.“

„Na té recepci budeš také něco hrát, že?“

„To mi nevadí.“

„Ne, jde o to být takhle s ním, že?“

Jo. Katya ji až příliš dobře znala.

„Není to tak, že by o mně a Nazovi důležití lidé ještě nevěděli,“ řekla Roz. „Tuším, že jsem si prostě nikdy opravdu neuvědomila, co by to mohlo znamenat, když to bude vědět i zbytek světa.“

Protože to se dneska stane. Ukáže se zavěšená do Nazia Donati. Génia. Syna bosse Cosa Nostry. Vnuka dvou bossů. S mámou a babičkou, které byly stejně nebezpečné, jako krásné. Jeho odkaz a jméno sahaly mnohem hlouběji, než by kdy mohlo sahat její jméno.

Roz nebyla hloupá. Nebyla nevinná.

Nemluvila o tom životě, protože jí na něm nikdy nezáleželo. Ale nežila s hlavou zastrčenou do písku. Věděla přesně, odkud Naz pocházel a co to znamenalo pro jejich druh lidí, když se společně ukáží tak, jako se to chystali udělat dnes. Byla s tím spojená očekávání. Lidé mluvili. Roz až do dnešního dne o ničem z toho opravdu nepřemýšlela. Nikdy ji opravdu nenapadlo, že svým způsobem bude stát ve světle reflektorů tak, jako nikdy dřív. I když to nebyla její zatracená svatba. Bylo to trochu ohromující.

„Budou tam reportéři,“ zamumlala máma a upravila zbloudilý pramen vlasů Roz. „A zítra se ocitneš na stránkách společenských časopisů. Budou spekulovat a říkat různé věci. Na ničem z toho nebude záležet. Dneska večer se setkáš tváří v tvář s lidmi, které už možná nikdy znovu neuvidíš, takže se prostě jen usmívej a buď tak laskavá, jako jsi vždy. Když dáváš najevo prohlášení, vždy je to stejně jen o show.“

Roz zamrkala. „To je ono?“

„Co?“

„Udělat prohlášení a show.“

Máma se zasmála a předklonila se, aby svou dceru políbila na tvář. Rukama povzbudivě stiskla ramena Roz. „Jsem si hodně jistá, že i on si to užije. Proč by neměl?“

„Roz!“

Odněkud zezdola se ozval bratrů výkřik bratra. „Co, Luco?“

„Dorazil Naz. Auto je nastartované. Přestaň si hrát před zrcadlem. Vypadáš skvěle.“

Roz se usmála. Očividně vůbec nemusela čekat, až uvidí Naze. Udělal si čas. Hned se cítila lépe. Ve všech směrech.

Potřebovala, aby si udělal čas. Po dnešku... bude ho potřebovat.