N&Z - 22. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Naz si strčil ruce do kapes a zadíval se na známý dům před sebou. Když sem přišel, ani jednou cítil žádnou nervozitu nebo pocit, jako by sem nepatřil. Po těchto schodech kráčel už od doby, kdy se zatraceně naučil chodit, a procházel dveřmi dovnitř, jako by tu skutečně bydlel. Dokonce i když tu nebydlel.

Nikdy na tom nezáleželo. Bez ohledu na to, co se dělo, tyhle dveře pro něj byly vždycky otevřené. Mohl sem přicházet a odcházet dle libosti. Jako dítě zaparkoval svou čtyřkolku v garáži a bez jediné otázky se k nim mohl připojit u stolu k večeři. Byl někdy jako teenager až příliš opilý a nechtěl jít domů? Mohl přijít sem.

Tohle místo bylo vedle jeho vlastního domova jeho bezpečným útočištěm.

Proč se tedy právě teď cítil tak zkurveně nervózní? Proč se díval na dům Zekeho a Katyi tak, jako by nikdy nepřekročil práh jeho dveří? Proč se mu ruce tak zatraceně potily?

Tohle se Nazovi vůbec nepodobalo.

„Hodláš celé odpoledne stát na příjezdové cestě, nebo co?“ zaslechl známý hlas.

Naz našel svého kmotra stát na vrcholu schodiště. Zeke se lehce opíral o zábradlí, ve tváři měl příjemný úsměv.

To všechno znamenalo dobré věci, protože takový Zeke prostě byl. Nebyl moc dobrý ve skrývání toho, pokud byl na někoho nasraný, nebo spíš se o snahu skrývat to ani nepokoušel.

„Vlastně jsem přemýšlel,“ připustil Naz.

„O čem přesně?“

„Kolikrát jsem tu už byl. Všechny ty sračky, které jsme s Lucou dělali, když jsme byli děti. Víš, to všechno.“

Zeke sám pro sebe zabručel. „Tuším, že mám na vás dva celý život vzpomínek.“

„Zatím.“

„Dostali jste spolu spoustu věcí. To jsme s Crossem chtěli, víš? To samé jsme měli i my, když jsme vyrůstali jako děti. Někdo, kdo nám kryl záda, protože jsme věděli, že to nikdo jiný neudělá. Vždycky jsme se tak mohli jeden na druhého spolehnout.“

Naz přikývl. „Jo, já vím.“

Zeke si odkašlal a narovnal se do své plné výšky. „Takže půjdeš dál, nebo tam budeš celé ráno dál stát jako idiot?“

„Za to fakt díky.“

„Nemáš zač, principe.“

Zeke nic dalšího neřekl. Místo toho se otočil na patě a zamířil dovnitř domu. Dveře za sebou nechal otevřené. Tichá nabídka, kterou měl Naz následovat, pokud by chtěl. Přesně to udělal. Se zouváním bot a sundáním si bundy si uvnitř domu dával na čas. Zekeho nakonec našel v mužově kanceláři, kde byl zabořený do zásuvky stolu.

„Roz tady není,“ řekl Zeke. „Je se svou mámou na nákupech. Podle všeho musí do týdne všechny své věci poslat do Austrálie, protože jinak tam nedorazí včas, aby je měla, až se tam dostane.“

Při zmínce o Austrálii se Naz chtěl usmát i zamračit zároveň. Zábavné, jak to fungovalo. Byl zkurveně nadšený, že je Roz na konkurzu všechny dostala. A nemluvě o tom, že do týdne obdržela telefonát. Oficiálně, velice rádi bychom vás pozvali do naší společnosti. Nastoupit měla za měsíc a půl. Měsíc po svatbě jeho sestry.

Opravdu se zatím nedostali k detailům toho, který den nastoupí do letadla, ale Naz věděl, že se ten hovor blížil. Nechtěl ji vidět odejít. Pekelně ho to sralo, protože ji chtěl mít tady.

Zároveň to byl její sen. Tohle bylo to, k čemu byla stvořená; bylo to to, co chtěla dělat. Zatraceně neexistoval jediný způsob, jak by jí mohl bránit v tom, aby dělala všechny své úžasné věci.

Takže jo.

Bude nadále smutný i šťastný.

Smutný v soukromí.

Šťastný pro všechny ostatní.

„Vím, že tu není,“ řekl Naz, a když Zeke ukázal na křeslo proti svému stolu, posadil se. Hned poté vytáhl brýle, které musel nosit, když si četl nebo používal počítač, jen aby měl něco, na co by se mohly jeho ruce soustředit. Jeho dnešní nervozita byla kurva směšná. „To proto jsem dneska přišel.“

Zeke se podíval na hodiny a řekl: „Zvláštní doba, abys tu byl. Obvykle jsi v plné práci uprostřed města.“

Naz pokrčil rameny. „Nikdo nezavolal, aby mě poslal běhat jako zkurveného cafone po celém městě. Ale raději o tom nebudu mluvit, aby moje zkurvené štěstí rychle nevyprchalo, hm?“

Jeho kmotr se zasmál. „Jistě, jistě.“

„Navíc jsem se možná tátovi mohl zmínit, že dneska potřebuji minutu nebo dvě, abych udělal něco důležitého.“

Zeke se ve svém křesle napřímil a s rukama založenýma na prsou si Naze z druhé strany stolu prohlížel. „Něco, co má co společného se mnou, jo?“

„Pravděpodobně ti zavolal hned poté, co jsem zavěsil.“

„Pravděpodobně,“ souhlasil Zeke. „Víš, jaký tvůj táta je. Je zatracenou drbnou, ale jen se mnou.“ Pak Zeke zvážněl a zamumlal: „Nikdy mu neřekni, že jsem ti to řekl, protože jinak se mi pokusí rozbít hubu a na tyhle sračky jsme už příliš staří. A opravdu nechci slyšet Catherine a

Katyu, jak by ohledně toho všeho držkovaly. Pochopil jsi?“

Naz se zasmál. „Jo.“

Ale kde by byla lež?

„Nechceš ji požádat, aby zůstala v New Yorku, že?“ zeptal se Zeke tiše, když Naz nechal mezi nimi panovat ticho. „Myslím tím Rosalynn.“

„Nepotřebuji, abys mi říkal, koho myslíš. Vím to.“

„Dobře, takže?“

Naz zvedl pohled od svých brýlí v rukou a zavrtěl hlavou. „Ne, nechci. Chci to, víš? Právě začínáme, ona a já. To poslední, co chci, je, aby byla na druhé straně světa, protože bůh ví, na jak dlouho to bude. A my oba víme, že já z New Yorku nikdy neodjedu na příliš dlouho. Takže ano, chci to udělat.“

„Ale neuděláš to.“

„Ona potřebuje dělat své úžasné věci. A některé z těchto věcí nebudou vždycky zahrnovat mě,“ zamumlal Naz.

„Jsi moudrý na svůj věk, principe.“

„Něco takového.“ Naz se s povzdechem zadíval do stropu. „Vymyslíme to. Dovolené na různých místech. Poletím tam, když budu na svých cestách, nebo tak něco. Ona se sem vrátí na dovolenou ... možná. “

„Bude čas.“

Ale jak dlouho to budou muset dělat? To byla otázka, která Naze trápila. A zároveň mu došlo, co na tom záleželo?

Pokud to měl být jeden rok, pět let nebo zatracená dekáda ... na čem to záleželo? On se nikam nechystal. Stále bude stát na tom samém místě a čekat, až se k němu jednoho dne vrátí.

To bylo zřejmě to, jak ta věc s láskou fungovala.

„A ještě stále chvíli potrvá, než si ohledně toho budeš muset dělat starosti,“ řekl Zeke. „Celý měsíc a půl, že?“

„Jo, když už o tom mluvíme...“

Zeke se usmál. „Mmm, takže se dostáváme k důvodu, proč jsi tady.“

Naz se zasmál a obrátil oči v sloup. „Víš, pokud ti táta prostě řekl všechno... tak proč mě nutíš projít sémantikou toho, abych se vlastně zeptal? Přijde mi to jako ztráta času.“

„Nebo rád sleduji, jak se kroutíš, Nazio.“

Jo, nebo tak.

Naz si povzdechl. „Myslel jsem si, že by Roz možná ráda šla na svatbu Cece se mnou. Ale také vím, že půjde o veřejnou událost a ty jsi ji hodně dlouho držel mimo všechno to. Stěží kdy byla vůbec vyfocena. A rozhodně ne v doprovodu vojáka Cosa Nostra na svatbě bossovy dcery.“

„To bylo díky tomu, že byla vždy pryč ve škole, ne proto, že jsem se jí ve skutečnosti snažil skrývat před tímto životem. Ví, co jsem a co dělám. Nikdy jsem to před svými dětmi neskrýval, Nazio. Stejně jako tvoje máma s tátou. A až přijde tvůj čas, navrhuji, abys udělal to samé.“

Hm.

„Ale,“ řekl Zeke, „stále se můžeš zeptat. Protože tohle si fakt užívám.“

Samozřejmě, že si to užíval.

„Dovolil bys mi vzít Roz na Ceceinu svatbu, Zeke?“

„Trochu pozdě na to, aby ses mě ptal, zda ji můžeš vzít ven, ne?“

Naz se poškrábal po strništi, které mu rostlo na čelisti. Brzy už na něj táta vyštěkne, aby ho oholil, protože mafiáni nemohli mít vousy a jen proto, že jím ještě nebyl, se ani na něj nevztahovala žádná zvláštní výjimka. Takový byl jeho život.

„Takže, možná jsem to vzal trochu pozpátku.“

Zeke se suše zasmál. „Trochu?“

„Něco mi přiznej k dobru.“

„Nikdy, principe. Nic ti neusnadním.“

„Ano, jen mě donuť na tom pracovat.“

„Přesně tak,“ opáčil Zeke.

„Neměl bych tedy být za sračku. Nejdřív jsem přišel a mluvil. Prostě tak.“

Zeke mávl rukou. „Eh, ale já ti žádné sračky opravdu nedávám.“

Nazova hlava vyletěla nahoru. Zjistil, že se Zeke usmíval tím svým způsobem. Jako by si tenhle okamžik velice užíval a nic víc.

„Jsi jako tvůj táta, Nazio. Uvědomuješ si to, že? “

Naz zatahal za čepici na své hlavě. „Možná až příliš, jo.“

Zeke se zasmál. „No, prostě dost, Nazi. Prostě jsi zatraceně stejný.“