N&R - 20. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

„Nemůžu hrát.“

Naz se s mrkáním díval na ženu, která stála těsně před dveřmi jeho bytu. „Roz?“

Ne, že by byl nešťastný, že ji tam viděl. Opravdu šlo o naprosto zatracený opak. Chyběla mu jako nic jiného. Ale byl tak zatraceně zaneprázdněný vyřizováním své práce a prací navíc, kterou dostal od táty za to, že to předtím podělal, takže kromě hovoru nebo textové zprávy ji vůbec moc nevídal. Hodinu za celý týden, kdy s ní seděl na terase jejích rodičů, a sledovali zatracenou oblohu, ale to nebylo nic. Tak jako tak nic, co by chtěl dělat.

Zatímco ho tam Roz před sebou viděla stát jen v boxerkách, přejížděla po něm pohledem nahoru a dolů. Nemyslel si, že by tušila, že už stála v rámu jeho dveří celou minutu a stále na něj zírala. „Právě jsi vylezl ze sprchy?“

Naz si prohrábl konečky prstů mokré vlasy, aby si je odstranil z očí. „Jo - když jsem zaslechl klepání na dveře, vyběhl jsem ven. Jsou to teď bláznivé sračky, zlato, takže to mohl být kdokoli s tím, že chtěl, abych pro něj něco udělal.“

Protože to byl teď jeho zasraný život.

Ne, že by chtěl, aby to Roz věděla.

Opravdu nechtěl, aby si ta dívka myslela, že to, že byl tak zaujatý péčí o ni, a neřešil proto další věci, byla automaticky její vina. To tak nebylo. Nic z toho nebyl její problém. To všechno bylo jen na něm a tak či onak to musel zvládnout. Jak mu řekl táta... najít rovnováhu.

„Volala jsem ti už předtím,“ dodala Roz. „Nezvedl jsi to.“

Naz pomalu vydechl. „Právě jsem se vrátil domů a zamířil rovnou do sprchy. Můj telefon byl teď vypnutý a tak se to možná ztratilo v ostatních sračkách. Omlouvám se.“

Zamračila se. „Ach.“

„Hej, nedělej to.“

„Ne, máš... hodně práce. Sám jsi to řekl. Nechci obtěžovat -“

„Roz.“

Hlavou střelila nahoru, její nádherné, velké modré oči se střetly s jeho pohledem a pevně se ho držely. Stejně tak i on odmítl pustit její oči a s již otevřenou náručí k ní udělal krok vpřed. Dovolila mu, aby ji objal a rychle políbil na čelo. Nic nebylo cítit lépe než to, když měl tuhle ženu v náručí. Bylo pro něj zatraceně divné, jak to fungovalo.

Celý jeho život byl teď jednou obrovskou koulí stresu. Nedokázal mu zatraceně uniknout, i když se snažil. Nestačila ani čtvrtina láhve whisky před spaním, protože kurva správně, dokonce zkusil i tohle.

Ale mít tu Roz a své paže kolem ní... všechny sračky byly znovu v pohodě. Jeho chaotická mysl zastavila své nepřetržité drkotání a utichla.

Ona byla tam, a to bylo to jediné, na čem mu záleželo. Nebylo divu, že když na něj čekal tenhle zázrak, pak byl ochotný nechat všechny sračky v ostatních bodech svého života prostě vyklouznout ven.

„Neobtěžuješ,“ slíbil. „A stejně jsem se ti chystal zavolat, jakmile bych se dostal ze sprchy. Možná budu mít celý večer pro sebe, pokud nikdo nezavolá, takže jsem si myslel, že bys možná chtěla, abych ho strávil s tebou, hm?“

Roz se kousala do spodního rtu a mrkla na něj. „Jo?“

„Jo.“

Usmála se. „Dobře.“

Ale ani jeho volný večer nebyl ve skutečnosti žádnou zárukou. Stačil by jediný hovor od capos, nebo táty či dokonce Zekeho... a kurva, byl by tam, poslán znovu někam běžet. Měl pocit, že to nikdy nekončilo.

Také z toho však nemohl vinit nikoho jiného než sám sebe. Naz si to velice docela uvědomoval, takže se neobtěžoval stěžovat si. To by mu nepřineslo nic dobrého. Hodlal vyřídit svou práci tak, jak to měl udělat už na prvním místě.

Naz se právě teď o nic z toho nestaral, protože ho mírně znepokojovala úzkost, kterou našel, jak se odráží v pohledu Roz. Přemýšlel, zda ta úzkost měla něco společného s jejím pozdravem - vlastně to ani nebyl pozdrav - když jí otevřel dveře.

Nemůžu hrát. „Co se děje?“ zeptal se. Mlčela, ale k potvrzení toho, co cítil, Naz nepotřeboval její slova. Ve svém srdci prostě věděl, že něco bylo mimo.

„Všechno,“ zašeptala nakonec.

„Ne my,“ vrátil jí lehce.

Roz se trochu usmála. „Ne a ano.“

To se Nazovi vůbec nelíbilo. „Pojď dál a dej mi pár okamžiků, jo? Jen si zavolám.“

Přikývla a on ustoupil stranou, aby ji pustil do nitra svého bytu.

Naz jí vlepil další rychlý polibek na čelo a pak zamířil dál do svého bytu a nechal Roz, aby si sundala kabát a boty. Svůj telefon našel přesně tam, kde ho nechal – na nabíječce na nočním stolku. Rychlé přejetí prstu po displeji a telefon už vytáčel známé číslo.

Táta to zvedl na druhé zazvonění.

„Nazi, co pro tebe mohu udělat?“

„Dej mi volnou noc,“ odpověděl Naz. „Odvolej každého capa, který by mě mohl dneska v noci potřebovat nebo mě někam poslat. Já jen... potřebuji jednu noc.“

„To nemůžu udělat, synu. Promiň.“

Naz drsně vydechl. „Hele, nežádal bych o to, ale -“

„Ne, znáš pravidla, Nazio. Vyřiď svůj byznys.“ Cross sám pro sebe zaklel a pak zamumlal: „Dej mi minutku - volá Zeke.“

Když telefon utichl, opravdu se kurva snažil, aby se nemračil do zdi, ale bylo to těžké. Moc toho po tátovi nežádal, zejména ne, když přišlo na mafii. Věděl, že tuhle věc – získání své příslušnosti – musel zvládnout na svou vlastní pěst, protože pokud by mu ji táta jen tak dal, nikdy by ho nikdy v budoucnu nerespektoval. Ale tohle nebylo to samé a opravdu potřeboval, aby Cross zmlkl a pro jednou ho vyslechl.

Dobře, to bylo trochu nefér. Táta ho vždycky poslouchal, ale Naz si byl dobře vědom, že Cross se musel chovat i jako boss, nejen jako jeho táta. A že to nemohlo být snadné.

Když se táta s těžkým povzdechem, který se nesl linkou, vrátil v telefonu zpět, Naz si tu skutečnost sám sobě připomněl.

„Je dneska v noci Rosalynn s tebou?“ zeptal se táta dřív, než Naz stačil cokoliv říct. „Víš, byl to Zeke, a byl zvědavý, zda jsem o tobě dneska večer slyšel, protože Roz zmizela. Očividně přijel do města její učitel.“

Naz zamrkal. „On nežije v Anglii, tam, kde ona chodí do školy?“

„To ano.“

„Proč by vážil celou cestu -“

„Je tam?“

„Je. Právě se objevila. Proto jsem volal. Něco... není v pořádku,“ dodal tišeji, jen pro případ, že by Roz byla někde poblíž jeho ložnice a poslouchala jeho hovor. „S ní, myslím. Vypadá mimo.“

„Tím jsem si jistý.“

„Co to znamená?“

„Má svůj okamžik, ale není na mně, abych to vysvětloval. Zeptej se, synu. A protože si Zeke myslí, že noc mimo by jí mohla prospět, ale hlavně trochu času s tebou... dostaneš jednu noc. Očekávej hovor v pět ráno. Rozumíš? Od pěti jako obvykle, Nazio.“

Znovu zamrkal. Jako zkurvený idiot.

„Co se děje?“

„Zeptej se jí. Slyšel jsem, že ji čeká velký konkurz. “

Táta, aniž by nechal Naze položit další otázku, hovor ukončil.

Zůstal zírat na svůj telefon, v hlavě měl víc otázek než odpovědí, nicméně usoudil, že dívka, která se potulovala v jeho bytě, by mu možná mohla poskytnout informace, které potřeboval.

Až na to... Roz se netoulala po jeho bytě. Našel ji sedět u klavíru, který mu předal jeho dědeček. Prsty klouzala po klávesách, jako by se jich lehounce dotýkala, ale ve skutečnosti je netiskla, protože nevydávaly žádnou hudbu.

Nepotřebovala, aby vydal nějaký zvuk, aby poznala, že byl v místnosti. Aniž by od něj potřebovala jediné slovo, začala mluvit.

„Vypadá to, že nedokážu hrát,“ zašeptala. „Sedím u svého klavíru a zírám na tu slonovinu. Ve své hlavě slyším ty noty a vidím je kolem sebe poletovat tak, jako vždycky. To je tak, jak skládám, ale pak si sednu ke hře… a nic nevychází.“

Naz se opřel o klavír a potlačil nutkání zamračit se.

„Proč?“

„Nejdřív jsem za to chvěla obviňovat tebe. Myslela jsem si, že jsem byla tebou tak rozptýlená, že byla moje touha dělat hudbu jen... na chvíli pryč. Ale to byla výmluva, a ne důvod.“

Naz se natáhl a prsty přejel po klávesách. Hrál prostou melodii, ke které mu stačily jen tři prsty a pár not. Nic příliš vážného. Tak jako tak v tomhle nebyl zatraceně moc dobrý.

„Takže co je to za důvod, Roz?“

Podívala se na něj, v očích měla divoký pohled a zděšení. Pomyslel si, že vypadala vyděšeně. To se mu vůbec nelíbilo. „Blíží se mi termín. Ta skladba musí být originál. Úžasná. Je to možnost jednou za život, a čím delší dobu jsem si brala na to, aby mi tahle skladba připadala správná, tím horší jsem z ní měla pocit. Čím víc jsem ji měnila. Nebyla dost dobrá, a protože vzešla ze mě -“

„Ty jsi nebyla dost dobrá,“ zamumlal. Roz pokrčila rameny, ale zůstala tiše. „Roz, musíš vědět -“

„Jsem svým nejhorším kritikem a můžeš mi říkat, že jsem tou nejúžasnější pianistkou, kterou jsi kdy slyšel, ale to nezmění nic na tom, co se děje uvnitř mé hlavy. Nezmění to nic na tom, co říkám sama sobě.“

Když Naz slyšel, co říkala, napřímil se do své plné výšky. Chápal to mnohem lépe, než věděla. Možná proto, že celý svůj život sledoval, jak jeho vlastní máma procházela svými bitvami s úzkostí a depresemi. Ale chápal to, dokonce i když ona si myslela, že ne.

„Takže, pak začneme přepsáním,“ řekl a přišel si sednout vedle ní na lavičku. „Za každou negativní věc, kterou slyšíme ve své mysli, řekneme pět pozitivních věcí. Slyšíš: jsem tak příšerná. A tak řekneš: Nikdo jiný nezní tak, jako já; nikdo jiný nevytváří to, co dělám já; Jsem talentovaná; mám svou cenu; a dokážu to udělat. To je to, co děláš. Můžeme začít hned teď.“

Roz se na něj se zasmáním podívala. „Nazi -“

„Můžu to udělat pro tebe, pokud chceš. Řekni mi ty špatné věci, a já ti zopakuji ty dobré.“

Zavrtěla hlavou. „Jsi šílený.“

Ani náhodou. „Udělám to, ale pod jednou podmínkou.“

Roz se ušklíbla. „Jakou?“

„Pokaždé, když to uděláme - řekneš něco špatného a já ti vrátím něco dobrého - pak musíš zahrát tu skladbu, kterou jsi složila pro ten konkurz v Austrálii.“ Při jejím zvědavém pohledu jen pokrčil rameny. „Tvůj bratr se mi o tom před nějakou dobou zmínil, ale když jsi o tom nic neříkala, usoudil jsem, že o tom nechceš mluvit. Beru to tak, že je to ta věc jednou za celý život, že?“

Roz si povzdechla. „Tak příšerně to podělám.“

„Donutíš je sednout si z tebe na zadky. Na konci budeš mít celý zkurvený dav lidí na nohou. Budeš nádherná. Budeš úžasná. Ty jsi úžasná, Roz.“

Trvalo jí to vteřinu a pak druhou.

Udělal, co řekl. Řekla něco špatného. On jí za to vrátil pět dobrých věcí.

„Tohle můžu dělat celou noc,“ zamumlal, „ale dohodu znáš. Teď jsi na řadě ty, zlato.“

Její ruce znovu vyhledaly klávesy a vyšla z nich hudba. Váhavá, pomyslel si. Slyšel zaškobrtnutí, které udělala, ale pomyslel si, že by to mohlo být jen díky nervozitě z toho, že seděl tak blízko ní, a ona obvykle dělala tyhle věci sama?

„Bylo to příšerné,“ zamumlala Roz, když skončila.

„Lepší než to, co dokážu já,“ namítl. „A vyšlo to z tvé hlavy, ne z hlavy někoho jiného. Stvořila jsi to. Něco jsi vytvořila. Ten talent je tvůj. Ty ho vlastníš, Roz.“

„Nemusíš -“

„Ano, musím. Hrej. Taková byla dohoda.“

Prsty Roz znovu narazily do kláves, ale tentokrát, když hrála, se dívala na něj. „Miluji tě, Nazi.“

Naz se zazubil. „Zatraceně dobrá věc, co?“

„Mohu to udělat?“

„Pokud ne ty, tak kdo jiný?“