Ghost - 20. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jenna

Cas se mnou vklouzne za bar, když je většina mužů v zadní místnosti a hraje kulečník. „Po směně půjdeš se mnou,“ zašeptá mi do ucha. Jeho horký dech mě šimrá na kůži a já zavřu oči, když se mi nízko v břiše rozhoří plamínek.

„Casi, buď opatrný,“ zašeptám. „Co když tě někdo uvidí?“

„Je mi to kurva jedno,“ zavrčí. Dneska se s ním něco děje: v jeho těle je napětí a naléhavost, které cítím, když se ke mně naklání. Mezi nohama mi začíná narůstat známá bolest, jako vždycky, když se ke mně dostane takhle blízko. Jeho penis tvrdne, jak se mi tiskne k zadku. Bože… Jsme spolu už dost dlouho na to, abych přesně věděla, co mi může udělat, a přesně věděla, jak dobře se budu cítit, až to udělá…

„Zavolám Jewel, jestli by si Noaha nemohla později vzít,“ řeknu přiškrceným hlasem. Pak od něj sklouznu pryč dřív, než vzplanu. Vzdaluje se na druhou stranu baru a já úlevně vydechnu. Být v jeho blízkosti je nebezpečné, když musím předstírat, že mezi námi nic není.

Dnes se toho v klubovně moc neděje, takže mám trochu víc času jen pro sebe, abych mohla přemýšlet a užívat si relativně pomalého tempa. Je to zvláštní, ale i když musím snášet, jak se mnou muži flirtují, vlastně se mi tady docela líbí. Je příjemné mít pro jednou pocit, že někam patřím. Proto, že jsem Angelova sestra, jsem mimo hru, takže vím, že nemusím brát vážně žádné jejich kecy. Z pobaveného odstupu sleduju, jak plně zapracovaní členové testují nadějné členy, nutí je dělat jejich gruntovní práci, aby zjistili, jestli budou klubu věrní. S některými starými dámami jsem dokonce navázala přátelství. Snad poprvé v životě nemám pocit, že jsem „méněcenná“ nebo že nesplňuji něčí očekávání. Prostě mám pocit, že zapadám. Je to vítaná úleva od přítomnosti mého otce, který je ze mě a mých rozhodnutí vždycky zklamaný.

Můj otec… vydechnu, když se mé myšlenky stočí k němu. Posledních pár týdnů se tátovi tak trochu vyhýbám, hlavně proto, že se nechci zabývat jeho všetečnými otázkami, jaké mám plány do budoucna. Ví, že teď pracuju v klubovně, a jsem si jistá, že to neschvaluje – i když jsem mu to řekla, nevyletěl z kůže, jak jsem si myslela. Vlastně se k tomu stavěl vyloženě zdrženlivě, až jsem se ho málem zeptala, proč není naštvaný víc. Myslím, že ho něco trápí. A zdá se, že ať už je to cokoli, je to hlubší než jen kampaň za znovuzvolení.

Ruka mi vyjede nahoru, abych si na prsteníček navlékla mámin prsten, zatímco provinile přemýšlím o třech hlasových zprávách, které od něj mám na mobilu. Opravdu mu musím jednou zavolat zpátky, říkám si. Minimálně tolik si přece zaslouží. Koneckonců jen díky němu mám střechu nad hlavou. I když se mi teď finančně daří mnohem lépe a brzy mu budu moci vrátit zálohu na byt, asi bych mu měla ještě jednou poděkovat za to, že mi vůbec pomohl. Rozhodla jsem se, že budu tátovi lepší dcerou. K čertu, možná k němu o víkendu dokonce na hodinu nebo dvě přivedu Noaha.

Moje myšlenky dál pendlují sem a tam mezi tím, jak s tátou obrátit list, a přemýšlením, co pro nás Cas plánuje, až skončím v práci. Zavolám Jewel a ujistím se, že souhlasí s tím, aby si vzala Noaha na pár hodin navíc. Nějak se mi podaří zvládnout zbytek směny. Pak jedu domů, abych si dala rychlou sprchu, protože jsem se předtím polila pivem, a to vážně není sexy vůně.

Cas se u mě objeví asi deset minut poté, co vylezu ze sprchy. Mám ještě mokré vlasy a trochu se stydím, že jsem si je nestihla vysušit a trochu se nalíčit. Ale když projde dveřmi a přitáhne si mě k sobě, jako bych byla sklenice vody a on umíral žízní, na mém rozcuchaném stavu už tolik nezáleží.

„Sakra, už jsem myslel, že se v tom baru zblázním,“ zašeptá mi do ucha. Jednou rukou mě obejme zezadu kolem krku, druhou mi položí na bok a pevně mě k sobě přitáhne. Už teď je obrovský potřebou. Jeho rty se srazí s mými, jeho ústa mě pohltí, posednou mě. Vydám tichý zvuk mezi vzdechem a sténáním, jak se mu otevírám.

Boky se k němu tisknu, bolest mezi nohama už je téměř nesnesitelná. Casova naléhavost je nakažlivá. Chci ho – chci to – teď hned. Mé horečnaté ruce se dostanou k jeho pasu a začnou šmátrat po jeho poklopci.

„Ne,“ zavrčí a chytne mě za ruku. „Tady ne.“

Přerývaně dýchám a snažím se soustředit na to, co říká. „Tak kde?“ Jsem zmatená. Nechápu, proč by si měl raději udělat čas a jít k němu domů. Od toho mého se zas tak moc neliší, kromě toho, že je hezčí a má větší postel.

Ale zřejmě je odhodlaný. „Pojď se mnou,“ vyhrkne. Nepouští moje zápěstí a začne mě táhnout ven ze dveří.

„Ehm, Casi?“ Začnu, stáhnu se za ruku a zarazím se.

„Jo?“ Zakousne se do slova, zjevně netrpělivý.

„Možná bych se měla – však víš – nejdřív obléct?“

Zdá se, že si poprvé všiml, že mám na sobě jen nadměrně velké tričko.

„Jo,“ zamumlá. „No, dobře. Tak si pospěš.“

Jeho tón je chraplavý, ale vím, že to není vztek – alespoň ne na mě. Přesto neztrácím čas. Jdu do své maličké ložnice a zírám na skříň. Chvíli přemýšlím, co si obléknu, ale pak si řeknu, že ať už mně Cas vezme kamkoli, je pravděpodobné, že na sobě nebudu mít oblečení moc dlouho.

Nakonec si jen natáhnu džíny a tílko, pak si stáhnu vlasy do culíku a vyjdu zpátky do hlavní místnosti. Cas už netrpělivě stojí u vchodových dveří a strčí do nich, abych mohla projít.

Venku se už začíná ochlazovat, slunce je asi v polovině svého sestupu k obzoru. Cas nasedá na motorku a já nasedám za ním. Chvíli se zhluboka nadechuju a vychutnávám si jeho pevné teplo – hluboké pohodlí a mužnost silného muže na silném kole.

Obejmu ho kolem pasu a přitulím se k němu. Pak nastartuje motor a vyjíždíme do večera a necháváme Tanner Springs za sebou.