N&R - 19. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

„Roz, mohla bys na chvilku přijít sem, prosím?“

Roz máminu žádost slyšela, ale ve skutečnosti se nechtěla pohnout.

Možná... Bože, možná... kdyby na ten zatracený klavír dost dlouho zírala, pak by se její múza vrátila. Přiběhla by zpátky její touha dělat nádhernou hudbu a znovu by ji pohltila.

Zatím nic.

„Roz!“

„Jo,“ zavolala, „už jdu.“

Roz zkontrolovala svůj telefon a našla pár zmeškaných zpráv od Naze. Krátké zprávy, které ji, upřímně, nic moc neřekly. Takhle zaneprázdněný byl už pár týdnů, kdy ho mohla vidět možná na hodinu a pak byl znovu pryč. Nebylo to moc, ale pořád lepší než nic.

Měla by...

„Zničení snahy před tou poslední překážkou,“ zaslechla známý hlas. „Uvidíme, zda ji bude možné přes tento poslední úsek cesty nějakým způsobem dotlačit, že?“

Roz, když mířila k tomu hlasu dole, svraštila obočí.

Tohle v žádném zatraceném případě nemohl být její učitel – jistě, v kuchyni jejích rodičů stál Kyle. Vypadal, že se se vykašlal na své obvyklé třídílné obleky a místo toho na sobě měl khaki šortky a bílé tričko. Nemyslela si, že by svého učitele kdy viděla takhle oblečeného, i když tady byl přesně v tom.

Roz zamrkala. „Kyle.“

Muž se lehce usmál. „Roz.“

V tu chvíli si Roz nebyla jistá, zda cítit extrémně naštvanost, že její rodiče pozvali jejího učitele k sobě domů, aniž by jí to řekli, nebo být vděčná za to, že tak učinili. Svým způsobem byla o trochu víc naštvaná než šťastná.

Nedala to jasně najevo?

„Nejsem připravená na australský konkurz,“ řekla Roz tiše. „A to, že jsi tady, na té skutečnosti nic nezmění.“

Kyle přikývl a podíval se na její mámu s tátou. Přitom se opíral o kuchyňský ostrůvek. „To mi bylo řečeno, ano. A řekla jsi to víc než dost krát, abych to slyšel, Roz.“

„Tak proč -“

„Konkurz je za dva týdny a ty jsi stále na seznamu přihlášených.“

Roz ztuhla.

Kyle se usmál, jako by nepotřeboval – nebo sakra, možná ani nechtěl – aby v tuhle chvíli cokoli řekla. „Víš, že ty musíš být tím, kdo zavolá s žádostí o vyjmutí svého jména ze seznamu a nahrazením ho někým jiným. To pro tebe já nemohu udělat. Musela bys to být ty. A jsme tady, dva týdny od konkurzu, a navzdory skutečnosti, že opakovaně říkáš, že tam nepůjdeš, stále jsi na seznamu.“

Nasrat na něj, že to věděl.

Že měl konexe, aby získal tyhle informace.

„Takže tam dneska večer zavolám,“ odsekla Roz. „Jaký je v tom rozdíl?“

„Protože ty tam nezavoláš, že? Nechala jsi své jméno na tom seznamu, protože i když se necítíš připravená, Roz, stále je tvou součástí touha to zkusit. Takže jsem tady, abych se ujistil, že to alespoň uděláš co nejlépe.“

Ach, to bylo rozevláté.

Opravdu.

„A co,“ zeptala se Roz, „dostanu se na pódium a udělám ze sebe blázna, protože na to nejsem připravená. Selžu a pak, když bude další konkurz, už nedostanu znovu pozvání? Ztratím svou šanci. Raději bych tam vůbec nešla.“

Kyle naklonil hlavu mírně do strany a prohlížel si ji. „Něco přede mnou tajíš, že?“

Roz se podívala na rodiče a pak znovu na svého učitele. „Ne, já -“

„Mmm, ano. Mladý muž, jak řekli tví rodiče. Nazio, věřím, že se jmenuje.“ Kyle si odkašlal a mávl rukou. „Mohli byste nám vy dva dát pár minut, abych si mohl promluvit s Rosalynn soukromě? Myslím, že tohle nemusí to být veřejný rozhovor.“

Nemusel o to rodiče žádat dvakrát. Navzdory tomu, že Kyle byl oproti ní starší jen o něco málo než deset let, když přišlo na její hudbu, její rodiče mu vždy věřili, že udělal správné rozhodnutí.

Roz je za to vůbec nevinila. Od doby, co ji začal vést Kyle, pro ni hudba nebyla stejná. Nebyla jen o tom, že dělala nádhernou věc, ale žila v nádherné věci, kterou vytvářela.

Udělal z ní lepší pianistku.

Možná tu nejlepší.

Tak proč se tak necítila?

„Múza přichází a odchází, Roz,“ zamumlal Kyle, když zůstali o samotě, „a občas, když to neočekáváme, se naše múza změní. Můžeme hledat starou múzu a očekávat, že tam bude, ale ona se změnila. Je to něco nového. Někdo nový. Může nám chvíli trvat, než na to přijdeme, protože my, kreativci... no, jsme úplně jiný druh bytostí, Roz. Nemáme rádi změny, a když se něco v našem pohodlném světě změní, najednou pro nás skončí celý svět.“

Trhla hlavou nahoru a zjistila, že se na ni její učitel díval svým jemným způsobem. Jako by byla malou holčičkou, která se právě učila chodit, a on se jí chystal při každém kroku pomoci.

Kyle přikývl. „A občas náš svět kolem nás skončí tím, že si připadáme neschopní hrát nebo myslet. Jako bychom chtěli dělat cokoli jiného, jen ne to, co máme nejraději. Může to být spousta věcí a zároveň vůbec nic. Kéž bys mi o tom mladém muži řekla. Možná jsem ti to mohl  vysvětlit dříve, a my jsme se pak mohli vyhnout těmto posledním pár měsícům, hmm?“

„Říkáš -“

„Pokud se tvá múza změnila,“ řekl Kyle, „možná sis prostě myslela, že jsi ji ztratila?“

„Nejsem připravená.“

„Jsi připravená. Jenom jsi vyděšená.“

To byla.

Byla vyděšená.

Jen částečně to bylo o tom, že měla pocit, jako by nemohla hrát. Jen trochu to bylo o Nazovi a o tom, jak byla v poslední době rozptýlená. Hodně to bylo o tom, že se cítila jako zatraceně falešná. Nezáleželo na tom, kolik nádherných melodií stvořila, nebo kolik úspěchů už ve své krátké, ale úžasné kariéře, oslavila... vždycky měla pocit, že nebyla dost dobrá.

Byla prostě nějakou sedmnáctiletou dívkou odnikud z New Yorku. Za jejím jménem nestál celý rodokmen hudebních talentů tak, jako za některými lidmi, o kterých věděla, že budou stát proti ní. I když cvičila celý svůj život, stále měla pocit, jako by to pořád nebylo dost.

Nepatřila tam.

„Tam,“ řekl Kyle a ukázal na její tvář, jako by jí dokázal číst myšlenky. „Přesně tam, Roz. Všechno to vidím. Říkáme tomu syndrom podvodníka. Takhle se cítí umělci na celém světě. Tohle cítí i lidé, kteří stojí na vrcholu svého úspěchu. A je to v pořádku, protože to přichází a odchází, a nikdy to netrvá navždy. Ale ty nejsi podvodník. Jsi jen dívka, která sedí za klavírem s obrovským talentem, o který se chceš podělit, a máš před sebou nabídku společnosti, která ti poskytne možnost to udělat.“

„Nedokážu se ani dostatečně dlouho soustředit -“

„Tak najdi něco, na co se soustředíš,“ namítl Kyle dřív, než vůbec stačila větu dokončit. „Najdi, co to udělá, a běž s tím, ale nevzdávej to. Hodláš tu šanci popadnout za pačesy, nebo si ji necháš ujít?“

Bože.

„Necítím se připravená,“ zopakovala znovu.

„To je výmluva, ne důvod,“ namítl Kyle. Z kapsy svých khaki šortek vytáhl čtyři listy papíru a položil je na pult vedle sebe.

„Čtyři letenky. Moje je online a tak ji nepotřebuji mít vytištěnou. Nemusel jsem je kupovat – tví rodiče mají víc než dost peněz, aby je koupili, ale přesto jsem to udělal. Chceš vědět proč?“

Roz pokrčila rameny.

Co v tom bylo za rozdíl?

„Protože oni tě milují natolik, aby ti bylo pohodlně,“ řekl jí. „Pokud jim řekneš ne, poslechnou tě. Dovolí ti zůstat doma a po celý zbytek tvého života přemýšlet: co kdyby. Já jsem nevstoupil do tvého života proto, aby ses cítila komfortně, nebo aby mi nebyly ukradené tvoje výhrady. Já byl postavený před tebe proto, abych tě přiměl pracovat a uspět.“

Bože.

„Postavil jsem tu před tebe výzvu, protože nikdo jiný to nehodlá udělat, Roz,“ řekl Kyle. „A pokud je ten konkurz to, co tě zlomí, pak tuším, že jsi pro tohle nebyla stvořená, že? Ale nemyslím si, že se to stane. To oni tě na tom konkurzu chtějí vidět. A já taky. Takže to udělej.“

Roz svraštila obočí.

Ona a její rodiče byli celkem tři.

„Pro koho je tedy ta čtvrtá?“

Kyle se zasmál. „Nechtěl by tě i on vidět hrát? Tenhle... Nazio. Slyšel jsem, že je skvělý. Dostalo mě, že jsi odešla a našla někoho takového. Je dostatečně jedinečný, aby ocenil i tvou jedinečnost? Nebo o tom konkurzu neví, Roz?“

Nepromluvila.

Nemusela.

Kyle přikývl. „Kde je tvoje múza, Roz? Je to vždycky tvoje múza, co tě řídí. Nech se jí vést.“

V jejím srdci.

Její múza byla v jejím srdci.

A v jeho.