N&R - 18. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

„Omlouvám se, co?“ zeptal se Cross. „Potřebuji, abys mi to zopakoval, Nazio.“

Naz se zadíval do stropu a přál si, aby ho celého pohltil. Nebyl typem, který by dělal takovéto chyby, ale byl tady. A táta mu rozhodně nehodlal dovolit, aby se z toho dostal tak, jako by se vůbec nic nestalo. Cross prostě nebyl takový, a upřímně, věděl, že jeho syn se ze svých chyb poučil jen tehdy, pokud jim byl nucený čelit tváří v tvář.

Tohle nebylo to samé.

Věděl, proč to podělal, a už se to nebude opakovat. Opravdu nepotřeboval, aby bylo na jeho chybu poukazováno před spoustou dalších lidí, ale byli tady.

„Proč jsi zmeškal výběr těch poplatků za ilegální obchody pro capos?“ zeptal se táta. „A také od sázkařů na západní straně? Proč?“

„Moc práce,“ řekl Naz, aniž by nabídl něco dalšího.

Restaurací za Nazem se neslo tiché mumlání. Nebylo časté, že by byl pozván na výběr poplatků, protože v tomhle okamžiku neměl svou příslušnost. To byl účel setkání pro výběr poplatků. Nebylo určené pro každého muže. Bylo jen pro bosse a jeho muže.

Naz tam byl, protože za týden podělal práci pro dva různé capos. Nezáleželo na tom, že své chyby rychle opravil. Skutečnost zůstávala stejná, stále udělal něco špatně.

„Nazi,“ řekl táta tiše. „Podívej se na mě, hm?“

Pohledem zajel k němu. Bylo mnohem snazší prostě zírat na zeď restaurace, zatímco mu Cross nadával, než aby se na něj díval přímo. V tátově pohledu nenašel hněv – ne, že by ho tam očekával; Cross nebyl člověk, který by byl na svého syna rozzlobený – ale odrážely se v něm zmatek a obavy.

Možná trochu zklamání.

Sakra.

To bylo stejně špatné jako hněv.

Pokud ne ještě horší.

„Podělal jsem to,“ řekl Naz, „ale napravil jsem to. Už se to nebude opakovat.“

„O tom nepochybuji,“ vrátil mu Cross, „ale na to jsem se neptal. Ptal jsem se proč. Zatím jsi mi nedal řádnou odpověď, Nazi.“

Povzdechl si. „Raději bych ne -“

„Neptal jsem se, co bys dělal raději. Zeptal jsem se na to, co jsem se zeptal, protože jsem řekl, co jsem řekl, Nazio. A ty mi dáš mi odpověď, protože to je to, co děláš, když to tvůj boss požaduje.“

Jo, kurva.

Protože právě teď vůbec nejednal se svým tátou. Jednal s bossem Donati. Donem Cosa Nostra. Opravdu šlo o delikátní linii k balancování, pomyslel si. Opravdu netušil, jak to táta zvládl, ale Cross to dělal. A dělal to dobře. Navíc tak jako tak na něj táta své postavení nemusel příliš často vytahovat. Nazio byl pro famiglia dobrým vojákem. Věděl, co musel udělat, kdy to udělat, jak to kurva udělat, a neptat se na otázky.

Byl prostě jen...

„Dostal jsem se trochu mimo,“ zamumlal.

Nebo spíš byl úplně mimo svou hru.

Cross se ve svém křesle napřímil a pohledem sklouzl k mužům, kteří stále jedli a povídali mezi sebou. I když byl jejich hovor tichý, nic to neznamenalo. Tenhle rozhovor vedli tady a bylo to z nějakého důvodu. Protože ti muži mohli hovor slyšet a Cross chtěl, aby ho slyšeli. Chtěl, aby jeho muži věděli, že řešil problémy, když na ně přišlo, a to i tehdy, když problém způsobil jeho vlastní syn.

Nepochyboval o tom, že si táta nemohl dovolit, aby si kdokoli myslel, že by nechal nějaké sračky jen tak projít.

Dokonce ani tehdy, když to byl Nazio, kdo to kurva udělal.

Nazovi to vadilo, ale ne z důvodů, které by lidé pravděpodobně čekali. Za prvé proto, že nenáviděl, že tátu vůbec do této pozice dostal. Moc dobře věděl, že nemá dělat tyhle nesmysly. A za druhé, protože nebyl člověk, který by věci podělával. Spousta těchto mužů ho sledovala, jak vyrůstal, a velkou část svého dětství strávil s tátou v této restauraci, kdy byl u každého vybírání poplatků.

Proč?

Protože on byl principe.

Donati princ.

Věděl to lépe.

A nenáviděl to stejně tak, jako to nenáviděl táta.

Cross pravděpodobně věděl i to.

Ne, že by něco z toho změnilo celé tohle setkání nebo to, co musel táta kvůli Naziovým chybám udělat. Tak to nebylo. Nemohl s Naziem zacházet jinak než s kýmkoli jiným, kdo se snažil v rodině získat svou příslušnost. Jistě, měl to privilegium, že byl synem bosse, ale na konci dne mu to nepřineslo nic moc extra.

A Naz by to ani nechtěl.

„Ale proč?“ zeptal se táta znovu. „Proč rozptýlení? Co se stalo? Tohle se ti vůbec nepodobá.“

Roz.

Nebo... hlavně ona.

Dva týdny, které strávil snahou získat s ní tolik času, kolik jen mohl. Ve své posteli i mimo ni. Byla jako malé hladové kotě. Všechny drápky a jemnost, která na něj den co den čekala. Bylo to zatraceně návykové.

Naz ve skutečnosti nepřemýšlel o těch sračkách, které nechal mimo, protože jeho mozek ho obvykle takhle nezklamal.

Držel krok se vším. Ať už byl roztržitý, nebo ne.

Vypadalo to, že tentokrát se to nestalo.

„Zachytil jsem jiné věci,“ nabídl tátovi, než aby jmenoval dceru muže, který seděl hned vedle Crosse. Zeke by to neocenil, a upřímně řečeno, od doby, kdy začal chodit s jeho dcerou, Naz s ním ještě neměl ani slušný rozhovor. Usoudil, že dnešek nebyl dnem, kdy by Zeke chtěl slyšet tento druh sraček, nebo vést tenhle rozhovor. Byla to věc respektu. „Ujistím se, že už se to nestane, bossi.“

Cross sevřel čelist. Jistý signál, že táta byl podrážděný, protože od svého syna nedostal odpovědi, které chtěl. Ale tak to s Nazem chodilo a táta to až příliš dobře věděl.

Dvojčata, že?

Byli si pro své vlastní dobro až příliš podobní.

Naz byl zatraceně tvrdohlavý. Když na to přišlo, bylo to jako narážet do cihlové zdi. Pokud bylo něco, co nechtěl říct, pak by nepomohla ani zbraň přiložená k jeho spánku. Neřekl by to. Tak to s ním prostě bylo.

Táta byl stejný.

Cross si odkašlal a ve svém křesle se trochu napřímil. „Dobře, tedy. Vzhledem k tomu, že víš, že ses tenhle týden trochu flákal, jistě ti nebude vadit napravit ten nedostatek a ulevit mužům ostatních capos, kteří tenhle týden pomohli tobě napravit své chyby. Od každého z nich si vezmeš jednu povinnost a do svatby ji vyřídíš, Nazio.“

Zamrkal a v hlavě provedl rychlý výpočet.

To bylo minimálně deset lidí.

A svatba - sestřina – byla za měsíc a půl.

Nebylo to nemožné, protože Naz zvládl udělat cokoli, pokud se pro to rozhodl. Nebo spíš, jako v tomto případě, pokud nedostal kurva moc na výběr.

Ale to znamenalo, že na Roz bude mít zatraceně mnohem méně času a opravdu nevěděl, jak jí to říct. Nic z toho nebyla její chyba.

On byl tím, kdo to podělal a měl to napravit dřív, než to zašlo až takhle daleko.

„Dobře,“ řekl Naz.

Cross se ještě dalších pár vteřin díval na svého syna, jako by se snažil na něco přijít, ale pak mávl rukou. Tiché propuštění, pokud Naz někdy nějaké viděl. Moc dobře věděl, že poté, co to táta udělal, by nebylo dobré se tu dál zdržovat.

Venku před restaurací si Naz našel místo, kde se mohl pohodlně opřít o cihlovou budovu. Rukama si poplácal kapsy bundy, až našel to, co chtěl. Nekouřil často, ale občas prostě ty sračky volaly po cigaretě a nikotinu.

A dnešek byl jedním z těch dnů.

Právě si zapálil cigaretu a silně z ní potáhl, když táta vklouzl u cihlové zdi na místo vedle něj. Cross nějakou dobu nic neříkal a dovolil Nazovi při kouření si vychutnávat svůj klid a mír. Za to byl vděčný.

Netrvalo to však příliš dlouho.

„Jsi rozptylovaný jí, že?“ zeptal se táta. „To je to, jak to je, a co jsi nechtěl říct. Rosalynn.“

Naz se rozkašlal, pak ještě jednou potáhl z cigarety a pokrčil rameny.

„Její táta sedí přímo tam. Chceš, abych probíral soukromé věci ohledně ní na veřejnosti, zatímco Zeke sedí přímo tam, nebo…?“

„Ne, nijak zvlášť.“

„Tak to tady máš.“

Cross mírně změnil svůj postoj, takže teď se ramenem opíral o cihlu a z boku se díval na svého syna. „Nepodobá se ti, abys byl něčím přehlcen, Nazi.“

„Toho jsem si dost dobře vědom, jo.“

„Pozor na svůj postoj.“

„Co chceš, abych řekl? To, co jsem podělal, jsem napravil, a zvládnu ostatní tak, jak jsi mi právě řekl. Není co říci. Skončilo to.“

„Mmm,“ zamručel táta neurčitě. „Vím, že je tohle všechno pro tebe nové - láska. A stejně jako všechno, co je pro tebe a ten tvůj zatracený mozek nové, musíš v hlavě nejdřív zpracovat, aby ses dozvěděl všechno, co je možné vědět. Ale tady ti prozradím jedno tajemství, Nazi. Láska není jako všechno ostatní v životě. U lásky se nikdy nepřestaneš učit a to je součástí její krásy.“

Podíval se na tátu a přemýšlel, jak mohl Cross, když přišlo na syna, tuhle sračku prostě vědět, aniž by mu to musel říct. Protože kurva, právě udeřil hřebík přímo na hlavičku.

Cross pokračoval, jako by na něj Naz nedíval tak, jako by mu na krku právě narostla druhá hlava. „Žena, do které ses zamiloval, nebude tou stejnou ženou, až jí bude dvacet pět nebo třicet dva. Ona se bude měnit a ty taky. Bude nutné naučit se mnohem víc věcí, protože to je to, co s tebou život dělá. Takže ano, vím, že je pro tebe těžké to pochopit, když je tvou přirozeností prostě do sebe všechno absorbovat a pak s tím počítat... ale o lásce se nemůžeš naučit všechno. To se naučíš ve svůj správný čas, Nazi. Uděláš dobře, když na to přijdeš. Najdi rovnováhu. To je jediný způsob, jak to udělat.“

Takže…

„Omlouvám se,“ zamumlal Naz. „za ta podělání.“

Cross se zasmál a natáhl ruku, aby svého syna jemně poplácal po tváři. „Nejsi ani stý muž, který to někdy podělal, synu. A nebudeš ani poslední. Je v pořádku občas selhat. Už jsem ti to jednou řekl, ne? Nemusíš být dokonalý, Nazio. Jen proto, že jsi zatraceně génius, to neznamená, že musíš být ve všem první.“

Ne, on prostě musel být sám sebou.

To bylo to, co mu táta vždycky říkal.