Luffs - 2. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenka, Clarissa

Nemůžu si pomoct, ale směju se, jak Ehd vykřikne a odskočí ode mě. Drží se za stranu hlavy, jako kdyby ho právě píchla včela. Vše, co jsem udělala, bylo, že jsem se mu pokusila rozčesat něco z těch rozcuchaných vlasů!

Můj jeskynní muž možná nemluví, ale rozhodně je expresivní. Neustále mě překvapuje, jak dobře dokážu porozumět, co si myslí jen s pomocí gest a výrazů.

Zajímalo by mě, zda bych ho dokázala naučit znakovou řeč.

„Pojď sem, Ehde.“ Chytnu pramen svých nedávno umytých vlasů a zvednu ho. Odložím kus naplaveného dřeva, který jsem používala jako hřeben a přejíždím si rukama po vlasech stále dokola, zatímco na mě Ehd hledí s ústy mírně pootevřenými.

„Vrať se a tvé vlasy budou stejné jako moje.“

Vzhledem k tomu, kolik je na něm špíny a sazí, je zřejmé, že koupání není nic pro Ehda.

Pokud se však musím smířit se životem v jeskyni, zdejší jeskynní muž bude vonět lépe, než ten předchozí.

„Vím, že se jich chceš dotknout,“ usmívám se na něj, zatímco si projíždím vlasy prsty a držím je na slunci.

Nikdy předtím jsem nezvažovala, že bych flirtovala, ale moje kamarádka Teresa a všechny její 'lekce o mužích' mi v poslední době vrtaly hlavou. Je zcela jasné, že Ehda přitahuju a sledování Teresy, která flirtováním přesvědčovala kluky, aby jí přinášeli do školy kafe každý den, se vyplácí.

„Tak je to správně. Vím, co máš rád.“

Usměju se a lehce zamrkám a pořád si hladím vlasy. Ehd udělá pár váhavých kroků ke mně, dokud nedosáhne na mé vlasy. Jak je hladí, tak ho přemlouvám, aby si sedl ke mně, abych mohla zvednout dřevo a taky mu rozčesat vlasy. Musím zastavit, abych vytáhla nějaké listy a větvičky, a ještě ho musím přesvědčit, aby se dostal do vody, abych mu mohla umýt vlasy.

Nakrčí nos a přimhouří oči při ledovém dotyku vody. Očividně není moc potěšen, ale dovolí mi umýt mu vlasy a znovu je učesat.

Vypadá lépe, ale opravdu chci víc.

„Otevři pusu,“ řeknu tiše a dotknu se jeho rtů.

Ehd na mě nechápavě zírá, než se natáhne, aby se znovu dotknul mých vlasů.

Výraz v jeho očích změkne a neprotestuje, když mu otevřu ústa a kouskem kůže mu vyčistím zuby. Ve skutečnosti se zdá, že se mu výsledek líbí, i když bych si přála, abych měla skutečnou zubní pastu.

Potom namočím kůži do vody a očistím mu špínu z obličeje. Jakmile je špína odstraněna, setkám se s jeho bledou čistou pletí, vysokými lícními kostmi, zářivýma očima a jemnými rty.

Ehd je ve skutečnosti pod vší tou špínou žhavý a uvažuju, jak by vypadal, kdybych našla způsob, jak oholit ty strašné vousy. Přejíždím mu palcem po tváři, zatímco mi hledí do očí.

Bez varování ucítím lehké brnění mezi nohama, jak mu pohled oplácím. Srdce mi bije stále rychleji a tváře se mi zahřívají. Pustím jeho tvář, s lehkým zakašláním se odvrátím a snažím se znovu získat klid.

Ehd zavrčí a chytí mě za ruku. Vytáhne mě na nohy a začne kráčet k lesu a pak stezkou až k jeskyni, dává tím jasně najevo, že je čas se vrátit. Jak procházíme pod stromy, dívám se do země. Jedna z rostlinek mi připadá povědomá, tak se zastavím.

„Och, to je přesně to, co potřebujeme!“ Řeknu a zvednu pár lístků. „Naučit tě čistit si zuby je rozhodně nutnost, Ehde, ale s mátou ti to bude mnohem příjemnější!“

Vezmu jeden lístek a vložím si ho do úst, pomalu žvýkám, aby mi pokryla zuby. Díky ní cítím, že mám hned čistší a svěžejší ústa. Usmívám se a podám kousek Ehdovi.

„Žvýkej!“ Řeknu. Vezme si ode mě lísteček a vloží si ho do úst. Trochu vykulí oči a já uvažuju, zda tu chuť rozpoznal. „Tady máš! Mělo by ti to pomoct s lepším pocitem v ústech.“

Utrhnu ještě pár dalších lístků. Plocha zeleně není moc velká, tak si dávám pozor, abych jich nevzala příliš a narostly nové.

„Všechny lekce botaniky se vyplácí, tati,“ řeknu tiše. Musím tvrdě polknout, abych zahnala slzy.

Ehd se natáhne po mé ruce a já ho nechám, aby mě za ni vzal. Rychle se vracíme do jeskyně a Ehd se ohlíží přes rameno na zapadající slunce.

Ehd se usmívá, když tančí k ohništi a pokládá čerstvě chycenou rybu na rozpálený kámen poblíž ohně. Nedokážu zrcadlit jeho náladu, protože mám v hlavě stále tátu. Sedím na travnaté podložce a dotýkám se pánevní kosti nějakého velkého zvířete. Když na ni Ehd umístí kousek ryby, dokážu ji jen zvednout. Stejně nemám moc ráda ryby, dříve jsem se ji přinutila sníst s notnou dávkou tatarky. Ehd rychle zhltne jídlo a stiskne rty, když je hotový.

Vyskočí a zamíří do zadní části jeskyně. Rychle se vrátí s udržovaným žaludkem jelena nebo antilopy. Už vím, že je naplněný vodou, ale pořád se musím nutit myslet na něco jiného, když z něj piju.

Ehd si ode mě vezme vodní vak a hlučně z něj usrkne, pak ho umístí na skalní polici v zadní části jeskyně. Vrátí se k ohni, sedne si vedle mě a sáhne si na hlavu.

Vykulí oči, když se dotkne svých vlasů. Ostře zamručí, když chytne pár pramínků a zatahá za ně. Snaží se otočit hlavu, aby na ně lépe viděl. Vidí konečky, ale zdá se, že ne zbytek a je z toho frustrovaný. Výraz na jeho tváři – v kombinaci s trhlými pohyby – vypadají tak směšně, že mě rozesměji.

Podívá se na mě s očima plnýma šoku a překvapení. Ten pohled zajistí, že se začnu smát ještě víc a musím se chytnout za břicho, když mě začnou svírat křeče, ale nemůžu se přestat smát. Vypadá tak hloupě.

Ehd se široce usmívá a oči mu jiskří. Ve skutečnosti se celý jeho obličej rozzářil. S tváří zbavenou špíny a bláta a s čistými vlasy si znovu všimnu, jak je přitažlivý.

Cítím, jak se mi zahřívá tvář, natáhne se a palcem mi přejede po tváři. Nikdy se mě takhle žádný muž nedotknul, mám z toho svíravý pocit ve stehnech a mé zčervenání se ještě prohloubí, když si uvědomím, že mě jeho dotyk vzrušil.

„Jsi opravdu roztomilý,“ řeknu tiše, aniž bych s ním přerušila oční kontakt. „Myslím to vážně, možná ne tím tradičním způsobem – ty šílené vousy musí pryč a vlasy máš na můj vkus až moc dlouhé – ale máš pozoruhodně krásné oči, vysoké lícní kosti a opravdu pěknou pleť, když je zbavena veškeré špíny.“

Položím ruku na jeho, která leží na mé tváři, a odtáhnu ji. Lehce mu zatlačím na hruď, abych získala nějaký prostor.

„Nevím, co si o všem tomhle myslet,“ řeknu tiše. „Chci říct, netuším, kde jsem… co je za rok. Věděla jsem, že si táta hraje s kvantovou mechanikou, ale nikdy by mě ani nenapadlo, že to bude fungovat… cestování v čase!“

Držím jeho ruku mezi svými v klíně, zhluboka se nadechnu a snažím se dostat své myšlenky pod kontrolu.

„Tohle všechno je až příliš fantastické… příliš směšné na pochopení. Pořád si myslím, že polovinu času sním.“

Nakloní se ke mně, tvář má blízko mé. Zadržím dech, jak přejede špičkou nosu po mé lícní kosti. Jsem zaskočena, srdce mi prudce bije a najednou si ho představuju, jak přitiskne ústa na má. Slyším ho, jak se nadechuje, jako kdyby si zapamatovával moji vůni.

Přibližuje se, až cítím, že má stehna přitisknutá k mým. Bolest mezi nohama způsobí, že se napnu, když mi obtočí volnou ruku kolem ramen a přitiskne si mě blíž k němu. Vypustím ostrý výdech, který hrozí, že se změní ve vzlyk.

Nevím, co se mi to děje. Nevím, co mám dělat sama se sebou, v jeskyni, pravděpodobně tisíce let před mým narozením. Nedokážu to všechno zpracovat, natož se tomu pokusit přijít na kloub.

A pak je tu Ehd.

Kde bych byla a v jakém stavu, kdyby nebylo jeho? Stejně tak, jako mě na začátku děsil, teď moc dobře vím, že je něžný a milý. Možná nemluví, ale není ani zdaleka hloupý. Je sladký a laskavý, a myslím, že bych se do něj skutečně mohla zamilovat.

Do mého jeskynního muže.