TDVP - 9. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Dominique

Přestože se cítila poněkud bledá a lepkavá, Dominique se nebála. Věděla, že by měla, věděla, že postavit se takto svému únosci by stačilo k tomu, aby se každá žena třásla v botách. Ale na to, jak moc se bála, když byla v jeho sevření – a když se ohlédla zpátky, připadalo jí, že to byly spíš vrcholy hrůzy a údolí, kdy se nebála nijak strašně –, ji překvapilo, že neodešla hned, jak uviděla jeho tvář.

Ta tvář, uvědomila si, byla velmi pohledná, i když unavená. Tedy, už předtím si všimla, že je pohledný. Jenže předtím měla v hlavě víc.

Dickerson – nebo Ivarsson, jak zřejmě znělo jeho pravé jméno – si povzdechl a opřel se v židli. „Nemusíš se tolik bát, slečno Dominique. Jsem silně spoutaný. Jsi přede mnou v naprostém bezpečí.“

„Já se nebojím.“

„Tak proč jsi tak bledá?“

Byla? Dotkla se své tváře. Možná byla, ale necítila běžné příznaky strachu. Žádné bušení srdce, žádné sucho v ústech, žádný zkroucený žaludek. Přesto jí bylo trochu nevolno. Možná na ni něco leze. Nebo možná své pocity popírala… nebo něco úplně jiného. Nevěděla. A právě teď jí to bylo jedno.

„Nejsem tu proto, abych mluvila o sobě,“ řekla a ukazováčkem obkreslila na stole nějaký obrazec.

Ivarsson se opřel a zadíval se na ni. „Přesně tak. Vyprávíš mi o nějakém kšeftu, který mi nabízejí… Je zvláštní, že tě kvůli tomu poslali, ale asi…“

Odmlčel se. Dominique ho studovala a nedovolila si ucuknout, ani když se jí podíval do očí. Mravenčení v žaludku se vytratilo a ona si uvědomila, že se přece jen bála. Napětí v jejích ramenou povolilo a ona se přistihla, že se opírá o stůl a naklání se dopředu. Nechtěla si to přiznat, bála se, že by to příliš připomínalo stockholmský syndrom, ale chtěla mu říct, že to bude v pořádku. Chtěla ho utěšit, chtěla mu říct, že jeho minulost, i když je tragická, neznamená, že nemůže být šťastný… že si zaslouží být šťastný… ale že hledá štěstí na špatných místech.

Audiv jí vyprávěla o všem, co o něm zjistili. Indulfův starší bratr, skutečný následník trůnu. Byla to jen náhoda, že se jí podařilo vystopovat záznamy o něm a o vyhnání jeho matky. Bývalý král Ivar vymazal všechny úřední záznamy o obou.

To však neomlouvalo to, co udělal. Ale alespoň chápala, čemu se snažil vyhnout. Kdyby si prošla tím, čím si prošel on… No, možná by byla stejně otrlá jako on.

„Tak co?“ Ivarsson na ni povytáhl obočí. „Jaký obchod mi chceš nabídnout?“

„K tomu se dostaneme.“

Na okamžik vypadal vyděšeně, ale přesto se usmál. „No, no, no… není to zajímavé? Jsi zčásti myš, zčásti divoká kočka a teď i zčásti mezek. Je v tobě víc, než se na první pohled zdá.“

Mrkl na ni, až se začervenala. Přerušila jeho oční kontakt a zavrtěla se na sedadle. Teď si tak trochu přála, aby mu tu nabídku prostě předala a zase odešla. Ale… stále měla otázky. Možná jí teď, když už nemá co ztratit, když jí to řekne, odpoví. Ne na osobní otázky. Ne, věděla až příliš dobře, že s tím by neměl nic společného. Indulf byl příliš blízko a jako vězeň už byl příliš zranitelný.

Zhluboka se nadechla a ohlédla se na něj. Stále se na ni usmíval, jako by ho bavilo, že se červená. Nebyl to však výsměch. Škádlení, jistě, ale nepřipadalo jí to kruté. Spustila ruce na kolena a narovnala bradu.

„Jaké experimenty se na mně Turner chystal provádět?“

Úsměv mu sklouzl z tváře. Změnil se v zamračený výraz, odvrátil pohled a pokrčil rameny. Jeho spoutané ruce bloudily po manžetách oranžového vězeňského obleku a vytahovaly uvolněné nitky. Nebo spíš vybíral ve švu, dokud se nit neuvolnila, a pak ji vytáhl. To byla jediná známka toho, že je nervózní. Chvíli ho pozorovala, než se naklonila dopředu.

„Odpověz mi.“

„Nebyla to moje věc, jaké experimenty plánovali. Chtěli vyzkoušet, k jakým změnám dochází, když lidé žijí mezi draky a když se člověk spáří s drakem, aby to způsobilo jejich zvýšenou dlouhověkost. Jak to chtěli udělat…“

„Byla to tvoje věc!“ Dominique se kousla do rtů, aby na něj nezačala křičet. Tváře jí znovu zrudly, ale tentokrát to nebyly rozpaky. Jak mohl být tak blazeovaný? „Dával jsi jim testovací předměty. Dával jsi jim mě. Podíval ses mi do očí, oslovil mě jménem a pak mi řekl, že ti nezáleží na tom, jestli mě mučí kvůli jejich pokusům. Vydal jsi jim mě a ani ses neohlédl!“

Očekávala, že se ušklíbne. Že jí řekne, že mu na tom nezáleží, že je bláhová, když si myslí, že ho to vůbec zajímá. Ale on to neudělal. Místo toho sklonil hlavu a ještě odhodlaněji si prohrábl nitky v rukávu.

Ticho se stalo příliš velkým a Dominique bouchla dlaněmi do stolu. Ivarsson nadskočil, což jí způsobilo mstivý pocit potěšení. „Odpověz mi už konečně! Jestli ti to bylo jedno, tak to prostě řekni. Řekni mi, že můj život pro tebe nic neznamená a že bys mě klidně mučil nebo zabil sám, kdyby to znamenalo, že dostaneš své drahocenné peníze.“

Ivarssonovy ruce se konečně usadily. Zadíval se na nit, jako by poprvé viděl, jakou škodu působí na svém oděvu. Nakonec vzhlédl a zavrtěl hlavou. „Vím, že chceš něco, cokoli, abys mohla vidět svět jako místo světla. Aby ta temnota možná nebyla tak děsivá. Ale já nemám důvod se o tebe starat.“

Žaludek se jí zkroutil.

„Nemám důvod starat se o to, co by ti udělali. Vím, že to není to, co jsi chtěla slyšet. A přiznávám, že se to zdráhám říct. Možná by pro mě bylo lepší, kdybych předstíral, že jsem váhal, jestli tě mám vydat. Možná je ve mně část, která by tě ráda ochránila před nešťastnou pravdou… jako bych se díky tomu, že tě nějak zaštítím, cítil lépe.“ Nakonec se opřel a na tvář mu sklouzl posměšný úsměv. „Ale pravda je taková, že jsem se nehodlal ohlížet zpátky. Nezáleželo mi na tom, co se ti chystali udělat, protože… na tobě mi nezáleží.“

Sesunula se na židli. Zklamání ji zasáhlo tvrdě a rychle, jako fyzický úder, po kterém jí v očích zůstaly slzy. Rozzlobeně je setřela a snažila se je před Ivarssonem skrýt. Odvrátil pohled, jako by se před ní styděl.

„Jak můžeš tak chladně zacházet se životy jiných lidí? Copak nemáš ani špetku lidského soucitu?“

„Já nejsem člověk.“

Dominique vyhrkla. „Víš, co tím myslím!“

„Nikdo se o mě nikdy nestaral. Proč bych se měl starat o někoho jiného?“

Opravdu si myslel, že to bude stačit? Opravdu si myslel, že jeho tragická minulost mu dává oprávnění ubližovat jiným lidem? Myslel si snad, že dostane volnou cestu k odpuštění?

„To je mizerná výmluva. Trapná,“ zdůraznila. „Vlastně je to ta nejhorší výmluva, jakou jsem kdy slyšela. Tady nejde o rozdávání toho, co jsi dostal, tady jde o sobectví. Zcela a naprosto sobecké. Nejsi nic víc než sebestředná, arogantní bestie, která se stará víc o svá přání než o potřeby ostatních. Sám sis vybral, že se takovým staneš. Život tě možná zformoval, ale pořád jsi to ty, kdo si vybral, že s tou formou budeš dělat tohle.“

Prudce se nadechla a snažila se uklidnit. Tvář měla rozpálenou hněvem, ruce zaťaté, jak na něj zírala.

Ivarsson se tvářil jen mírně překvapeně, když jí pohled oplácel. Nejspíš si pomyslel, že na takovou malou myšku je to dost velký výbuch. To pomyšlení ji jen rozzlobilo. Najednou se mu nechtěla dívat do tváře. Nechtěla tu sedět a poslouchat, jak říká, že když mu jiní lidé ublížili, znamená to, že on bude ubližovat jiným, aniž by za tím byly nějaké emoce.

Bez ohledu na to, jak strašně jí bylo líto, čím si prošel, tohle prostě nemohla přijmout.

„Zmínila ses o dohodě?“ Jeho hlas byl plochý.

Jedna její část chtěla prostě odejít a nechat ho, aby o tom přemýšlel. Ať Indulf pošle někoho jiného. Otevřela ústa, aby sarkasticky řekla, že dohoda spočívá v tom, že přizná lítost a pak na něm nebude experimentovat, ale slova se jí zamotala a ona zase zmlkla.

Když otevřel ústa, aby řekl co, bylo jí jedno, přerušila ho dřív, než stačil říct dvě slova. „Dohoda je taková. Král se rozhodl, že ti dá šanci zmírnit tvůj trest.“

„No, to je od něj moc hezké, že ano?“

Zadívala se na něj. Možná to za to nestálo. Ani teď si nebyla jistá, proč vynaložila tolik úsilí, aby mu pomohla. Možná ji přece jen postihl stockholmský syndrom. Možná si ve své snaze a naději, že ji nevydá tak bezcitně, začala myslet, že má víc soucitu, než je schopen cítit.

Tak rád kolem sebe překrucoval všechna slova. Opravdu si rád hrál na oběť.

„Máš zájem, nebo ne?“

Na okamžik sevřel rty, než se mu na tváři objevil falešný úsměv. „Samozřejmě, že mě to zajímá. Vždycky mám zájem si věci ulehčit. Ale než se dozvím podrobnosti o tom, co se ode mě očekává, potřebuji vědět… O jakém usnadnění mluvíme? Nejdřív mě vyděs. Řekni mi podrobnosti o tom, co mohu očekávat, když nebudu spolupracovat.“

V očích se mu zablýsklo, v tónu měl výsměch. Kolikrát už to udělal, napadlo ji? Byl na jejím místě, říkal vězni, že s nimi uzavře dohodu… a teď ji zajímalo, jestli očekává, že i když bude spolupracovat, Indulf odmítne svou část dohody dodržet.

Stejně se nehodlala řídit jeho scénářem.

„Tady je, co po tobě Indulf chce.“ Sevřela ruce na stole a snažila se, aby její hlas byl nyní bez emocí. „Zaprvé, víme, že Turner nebyl vůdcem lidí, kteří na mně chtěli dělat pokusy. Chceme velkou rybu. Chceme je úplně odstavit. Takže nám je pomůžeš dostat a zachráníš všechny ostatní lidi, které možná unesli, a pak budeš mít pohodlný život.“

„Pohodlný,“ zopakoval Ivarsson a stále se usmíval. „Samozřejmě ve vězení.“

„Samozřejmě,“ vyštěkla Dominique.

„Bez možnosti odpuštění?“

To bylo všechno. „Co jsi udělal, abys ukázal, že si zasloužíš odpuštění? Co jsi udělal, co by svědčilo o tom, že bys udělal cokoli, jen abys začal znovu ubližovat lidem, aby bylo po tvém?“

„Správně. Takže bych byl odsouzen k doživotnímu vězení. Přišla bys mě navštívit, slečno Dominique? Třeba na manželskou návštěvu?“ Mrkl na ni. „Můžeme se podívat, jestli je potřeba páření na způsob hlubokého citového spojení, nebo páření na čistě zvířecí způsob, aby se začala měnit lidská fyziologie.“

Než si uvědomila, co dělá, vyskočila na nohy a švihla ho rukou přes obličej. Okamžitě couvla, zděšená vlastním jednáním. Jestli byla za celý svůj život na něco vždycky pyšná, tak na to, že není násilník. Bez ohledu na to, co na ni bylo hozeno, bez ohledu na to, co vytrpěla, úder neopětovala.

A teď tu byla… a zasadila první ránu. Ustoupila, rukama si zakryla ústa a oči se jí zalily slzami.

Ivarsson zavrtěl hlavou a otřel si tvář. „Asi jsem si to zasloužil.“

Nevěděla, co říct, nevěděla, co dělat… a tak se rozplakala a vyběhla z místnosti, nechávajíc Ivarssona daleko za sebou.