TDFW - 3. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Antonio

Nebyl si jistý, co ho na Audiv přimělo cítit se příjemněji. Spíš jako by sem patřil. Bůh věděl, že by se neměl nijak lišit od ostatních lidí tady. A přesto nějakým způsobem byl. Bylo tu něco, co nedokázal popsat, co ho vedle ní uvolňovalo tak, jak to u ostatních nedokázal. Možná to bylo tou mátovou vůní, která na ní ulpívala.

Po jejich trapném společném obědě se mu podařilo sebrat odvahu a požádat ji, aby se s ním šla projít. Dívka jako ona musí mít desítky zájemců a jeho sebevědomí dostalo pořádnou ránu, když zjistil, že je drak. Když řekla ano, rozzářilo ho to.

Pozemek paláce byl rozlehlý, zahrnoval velkou louku, zahrady a velké jezírko, které bylo jen o odstín menší, než aby se dalo nazvat jezerem. Vzduch byl svěží a čistý, na tuto roční dobu trochu chladný, ale Antonio si ho vychutnával. V břiše mu doutnaly horké ohně a nevadilo mu, že si je rozproudí. Zhluboka se nadechl, oči mu sklouzly, jak vdechoval vůni zeleně a jezera.

Audiv mu proklouzla rukou do ruky. „Tak jsem slyšela, že máš teď trochu těžké období. Chceš si o tom promluvit?“

Antonio se křivě usmál, ale zavrtěl hlavou. „Asi ano. Mám pocit, že jsem se tu usadil dost dobře. Jde jen o to, že pořád ještě nemůžu…“

„Přijmout to?“

To byl stejně dobrý způsob, jak popsat, jak se cítí, a tak přikývl. Nepřijal to. Nechtěl být drakem. Věděl, že v této věci nemá na výběr, ale to ho jen ještě víc rozčilovalo. Nebylo fér, že něco tak významného a život měnícího mu bylo vnuceno, místo aby si to vzal na sebe.

„Je to proto, že jsi katolík?“ Audiv si ho pozorně prohlížela.

Antonio při tom trochu zavrávoral. Byla to otázka, kterou si položil už několikrát, zda by reagoval takhle, kdyby nebylo jeho náboženství. „Nejsem žádný super praktikující katolík,“ řekl. „Věřím v Boha a tato víra mě v životě podržela. To ale neznamená, že souhlasím se všemi církevními naukami. Ale možná kdybych doteď v nic nevěřil… Možná by to bylo jednodušší. Protože by nebylo třeba vírou otřásat. Jen nechápu, proč jsem to musel být zrovna já.“

Audiv přikývla a tvářila se zamyšleně. „Takže když říkáš, že nesouhlasíš se vším, co církev učí, zahrnuje to i všechny ty věci o čarodějkách a čarodějnictví? ‚Nedopustíš, aby čarodějnice žila‘ a tak podobně?“

„Dokud jsem se nedozvěděl o Byrelmore, nemyslel jsem si, že čarodějnice jsou něco jiného než pohanské náboženství, a jejich magii jsem moc nevěřil. Ale teď už asi mají čarodějové něco víc, co? Teď, když je magie skutečná a tak.“

„Byla skutečná i předtím, jen nebyla tak mocná. Kromě toho wiccani uctívají boha a bohyni a to není pro magii nutné. Vždyť se na mě podívej!“ Rozpřáhla ruce a vrhla na něj pohled, který byl nanejvýš vyzývavý. „Nejsem wiccan a nepočítám se mezi čarodějnice, ale magii používám. Podle toho, co jsem slyšela, je spousta lidí, kteří nevidí rozdíl mezi magií a čarodějnictvím nebo mágy a čarodějnicemi.“

Antonio zavrtěl hlavou. Jedna jeho část si říkala, jestli by se neměl urazit, ale tohle bylo Audiv tak podobné, že na to neměl srdce. Její přímočarý přístup ho nějak urážel méně, než kdyby kolem tématu chodila po špičkách. Bylo to zjevně něco, k čemu chovala silné city.

„Vždycky jsem měla pocit, že do toho, co ostatní lidé dělají se svým životem, pokud to neubližují ostatním, mi nic není. To se týká i magie. Ale pokud chceš znát oficiální postoj k tomu, papež v posledních letech několikrát řekl, že magie a čarodějnictví nejsou totéž. Že v bibli jsou pasáže, které už nejsou pro naši dobu relevantní, a že záleží na tom, jak mág svou magii používá, zda k dobru, nebo ke zlu, a že je na zákonech země, ne na jednotlivcích, a ne na církvi, aby se s tím vypořádala, jak uzná za vhodné.“

Audiv spustila ruce s vědoucím úšklebkem na tváři. „A co říkal o dracích?“

Ach, viděl, co dělá. Nemohl si pomoct, ale usmál se na ni, čímž její úsměv ještě rozšířil. „Řekl, že to není nic, za co by se měl člověk stydět nebo co by měl odsuzovat. Že je to něco, o čem rozhodl Bůh, a ti z nás, kteří jsou draky, se prostě musí naučit, co Bůh chce, abychom s těmi schopnostmi, které nám dal, dělali.“

„A to je něco, s čím nesouhlasíš?“

„Ne…“

Audiv pokračovala v chůzi a zamířila k nízkému mostu přes malý potok. „Tak tedy. Jakou máš tedy výmluvu, aby ses nemusel měnit? Jestli je to dar, který ti dal Bůh, kdo jsi, abys mu říkal, že ho dal špatnému člověku a že by ti ho měl vzít?“

Její tón byl trochu přitroublý, trochu sarkastický, ale poselství vyznělo dostatečně jasně. Antonio chvíli přemýšlel, a když se zastavila a ohlédla se na něj, zrychlil krok, aby mohl jít s ní, a ne za ní.

„Pokud jde o to, že se nechci proměnit v draka… Nejsem na to připravený. Možná jednou budu, ale musí to být moje volba.“

Audiv přikývla. Usmála se na něj a znovu mu provlékla ruku. „Kéž by to bylo tak snadné mluvit s ostatními jako s tebou. V poslední várce mágů, kteří byli přivedeni, je jeden muž. Je pořád strašně naštvaný a neovládá kvůli tomu svou magii. Jako by ji nechtěl… Vlastně se o něj bojím. Bojím se, že by mohl opravdu něco udělat…“

Antonio se zamračil. „Proti tobě nebo proti sobě?“

Pokrčila rameny a pak mu věnovala další úsměv, i když tenhle vypadal o něco znepokojeněji než její obvyklé bezstarostné úsměvy. „Neměla bych o tom s tebou mluvit. Ty sám jsi tu koneckonců relativně nový. A já nechci, aby se tu šířily fámy, a taky je tu celá ta věc s důvěrností.“

„Audiv, jestli máš obavy o sebe…“

„Nebojím se.“ Pohladila ho po paži a ten úsměv znovu rozkvetl. „Jsem velká holka a věř mi, že se o sebe umím postarat. Pozici královského mága jsem nezískala proto, že bych se flákala v magickém oboru. A když na to přijde, tak pokud jde o magii, zkušenosti vždycky předčí všechno ostatní, dokonce i čistou hrubou sílu. Takže se není čeho bát, slibuji.“

Antonio ji ještě chvíli zvažoval, než přikývl. Pokud si byla jistá, pak to nebylo nic, na co by hodlal tlačit.

„Jen si myslím, že je to smutné.“ Znovu pokračovala v chůzi a táhla ho za sebou. „Že někdo, komu byla dána magie, ji tak nenávidí. Nevím, jaký by byl můj život bez magie.“

Antonio se tomu musel usmát, i když to byl spíš ironický úsměv než cokoli jiného. „Přemýšlej o tom pocitu… a teď si představ, že ti to někdo vzal. Jak těžké by pro tebe bylo si na to zvyknout. Pro nás je to úplně stejné.“

„Asi ano.“ Tón Audiv byl teď plochý; nechtěla o tom víc mluvit?

Antonio se ušklíbl, když protočil oči. „Nechceš znát druhou stránku věci, co?“

Audiv pokrčila rameny. „Asi tomu prostě nerozumím, a nejsem si jistá, jestli by to něco změnilo, kdybych tomu rozuměla. Mám je cvičit, ne jim dělat psychiatra. Ale to už je dost keců, nemyslíš? Pojďme si promluvit o něčem zábavnějším… Díváš se na ten nový seriál Star Trek?“

Procházeli se a povídali si několik hodin, dokud nezapadlo slunce, a pak se odebrali na večeři. Jakmile bylo po všem, šli nakonec do instalovaného kina, kde stihli nějaký film, a to už bylo tak pozdě, že nebylo co dělat. Přesto ji Antonio doprovodil do jejího bytu v paláci, aniž by chtěl, aby toto příjemné kamarádství ještě skončilo.

Když se zastavila před dveřmi, ruku na klice, najednou doufal, že ho pozve dál. Aby den nemusel skončit, ale mohl pokračovat až do noci. Když se k němu otočila a podívala se na něj, viděl, že jí v očích zuří touha. Téměř mu to vyrazilo dech. Nemohl se ubránit tomu, aby ji nepolíbil.

Její rty byly teplé, našpulené a příjemné na jeho. Nasával její vůni a chuť, zavřel oči a objal ji kolem pasu. Přitiskl si ji k sobě a usmál se, když mu zapletla prsty do vlasů. Z hrdla se jí vydral tichý sten. Její bujné, plné tělo se mu dokonale přizpůsobilo. Když dráždil její pootevřená ústa, aby jí do nich vklouzl jazykem, v kalhotách mu narůstal tlak, který chtěl uvolnit hluboko v jejím nitru.

Ale když se jeho ruce začaly pohybovat po jejím těle, Audiv ztuhla. Znal ženy natolik, aby věděl, že to není dobrý druh ztuhnutí. Zklidnil ruce a polibky udělal jemnější, ale ona se přesto odtáhla. Tváře jí zrůžověly a ve tváři se jí zračilo zklamání, ale přesto zavrtěla hlavou.

„Země je poněkud svobodnější ve svých sexuálních choutkách než Byrelmore.“

Antonio povytáhl obočí. Podle toho, co viděl, by řekl pravý opak.

„Vždycky jsem si přála, abych byl o svatební noci panna,“ pokračovala Audiv. Ruměnec v jejích tvářích se prohloubil. „Takže tě budu muset požádat, abys odešel.“

Antoniovy oči se rozšířily. Nebyl si jistý, co ho překvapilo víc: jestli to, že Audiv přiznala, že ho chce právě teď, nebo to, že přiznala, že je panna, nebo to, že tak jasně řekla, že chce být o svatební noci panna. Věděl, že by ho to nemělo tolik překvapit, když si myslel, že žena z tisíce let staré minulosti bude mít stejné představy o cudnosti jako oni v dnešní době.

„Ehm… Správně. Dobře. Rozumím.“

Audiv mírně poklesla ramena. Doufala snad, že bude trvat na svém?

„Měl jsem to samé. Než jsem si vzal svou bývalou ženu.“ Strčil si ruce do kapes a nervózně přešlápl na místě. Byl už skoro pět let rozvedený, z manželství v pubertě, které naštěstí nekomplikovaly děti. Stále to však bylo bolavé místo a něco, o čem jeho rodina stále nechtěla mluvit. „O svatební noci jsem chtěl být panic.“

Audiviny oči se zakulatily jako talíře. „A ty jsi byl?“

Připadalo mu příliš zvláštní o tom mluvit, ale pustil se do toho. „Jo, byl.“

Audiv se kousla do rtu a pak pokrčila rameny. „A stálo to za to?“

„Uh…“ Jak na to měl reagovat? Chvíli uvažoval, díval se všude možně, jen ne přímo na ni, a pak pokrčil rameny. „Předpokládám, že je to osobní volba, a proč čekáš, co si od toho slibuješ… a koho si vezmeš. Mně to za to nestálo.“ Audiv se ještě víc rozšířily oči, ale už o tom přestal mluvit. Slabě se usmál, políbil ji na tvář a odvrátil se. „Dobrou noc, Audiv. Uvidíme se zítra.“