TDFW - 10. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Audiv

V ústech jí chutnalo jako křupky, ale Audiv měla pocit, že odpověď je hned za rohem. Nemohla si jít doplnit vodu nebo si vzít něco jiného k jídlu, dokud nebude mít za sebou alespoň tuto pasáž. Knihovníci se na ni budou zlobit, že na jejich knihách zanechává sýrové otisky prstů, ale ona už si ruce utřela do kalhot, jak nejlépe uměla. Co ještě chtěli?

Kromě toho měli kouzla, která je dokázala vyčistit a udržet tyhle prastaré svazky v dokonalém pořádku.

Stála u svého obvyklého stolu v knihovně, shrbená nad knihou, která seděla otevřená uprostřed, zatímco další dvě byly otevřené a tlačily ji do břicha blíž k okraji. Zatím se jí podařilo najít spoustu citátů od chlápka jménem Plimy o čarodějích, ale všechny byly roztroušené po těchto knihách; právě se je snažila poskládat dohromady.

„Tady.“ Hlas u jejího lokte ji přiměl vyskočit.

Audiv se otočila a uviděla Dominique, jak tam stojí, špičky uší zrůžovělé, jak jí podává láhev s vodou. Kdy si ji vzala? Audiv svraštila obočí, když láhev přijala a dychtivě spláchla chuť křupek. Když se ohlédla na Dominique, mladší žena měla na talíři také sýrový sendvič a držela ho v ruce.

„Díky,“ zamumlala Audiv. „To jsi nemusela.“

„Jsi tu už několik hodin. Myslela jsem, že bys potřebovala trochu povzbudit.“

Překvapená Audiv se podívala na hodiny. Byla tu už několik hodin. Příště by si měla vzít víc svačiny. Posadila se, hladově zhltla sendvič a přitom si znovu přečetla poslední odstavec. Hodně se tam mluvilo o tom, jak zvrátit zaklínačovu magii, ale zatím žádný návod nenašla. Bylo to tak frustrující, mít to na dosah ruky, ale nedokázat najít skutečný postup.

Dominique se podívala do knih a zavrtěla hlavou. „Tohle všechno je tak děsivé. Nevěděla jsem, že někdo může být tak nenávistný…“ Otřásla se. „Můžu ti nějak pomoct?“ zeptala se.

„Jo.“ Audiv ukázala na hromádku knih, které si prohlédla a usoudila, že by v nich mohlo něco být. „Můžeš si je prohlédnout a poznamenat si každou stránku, která má něco společného s Plimou, čaroději nebo ukradenou magií.“

Dominique přikývla, vzala knihu a posadila se. „Při tom všem, co se děje, mě překvapuje, že Indulf požádal Antonia, aby mu pomohl i s těmi záležitostmi FBI. Ne že bych věděla, o co jde,“ dodala spěšně. „Jen vím, že ho požádali, aby něco udělal s FBI.“

Existovalo dost důkazů o tom, že někdo dost vysoko v FBI posílá lidi přímo k Angstromovi, aby jim byla ukradena jejich magie. Audiv o tom také neznala všechny podrobnosti, protože Antonio jí řekl, že se to drží v tajnosti, a i když věděl, že jí může věřit, nechtěl ji dostat do nepříjemné situace. Jen doufala, že si neukousl větší sousto, než dokázal rozkousat. Čekala ji spousta práce, a přestože se tahle korupce FBI týkala Angstroma, vedle toho vedl vlastní vyšetřování, aby zjistil, kde se nachází.

Audiv zhluboka vydechla a pokusila se znovu soustředit na svou stránku. „Taky mě to překvapilo, ale Antonio přece jen býval součástí FBI. Jestli to někdo dokáže, tak on. Dokáže všechno, co si usmyslí.“

Dominique se zachichotala a zněla podivně rozrušeně na tak nevinné prohlášení. „Ach, myslím, že to vím.“

Zrudla, když na ni Audiv vyslala tázavý pohled, a sklonila hlavu. Co to mělo znamenat? Byl… byl pro ni přitažlivý? Proto se chovala jako školačka? Audiv se téměř pobavila, když si představila tuhle plachou ženu s rozvázaným jazykem s Antoniem. Dokázala si představit, že by si s ní párkrát vyšel, aby jí pomohl vybudovat si sebevědomí, ale ne nic vážného nebo trvalého.

„Ještě nikdy jsem neviděla muže, který by se tak soustředil na to, co chce.“ Dominique znovu vykoukla a šibalsky se na ni usmála. „Tak jak dlouho spolu vy dva chodíte?“

Audiv se dusila vlastními slinami, otázka ji zaskočila. „Cože?“

„Nehraj si na ostýchavou, mám oči. Vidím, jak se na sebe pořád díváte. Navíc jsem tě onehdy přišla zkontrolovat a…“

Nečervenala se. Jen se v knihovně najednou udělalo velmi, velmi teplo. Audiv sklonila hlavu nad knihou a ušklíbla se. Kolik toho Dominique viděla – nebo slyšela? Toho dne nebylo úplně jasné. Nemusel to být ten den, kdy si Antonio hrál prsty mezi jejími stehny, kdy se jí sevřelo nitro a projely jí výbuchy rozkoše.

Pochybovala však, že to byl nějaký jiný den, a tváře jí zrudly ještě víc. Ztěžka polkla a snažila se na to teď nemyslet. Dominique už tak vypadala jako kočka, která slízla smetanu, nepotřebovala další olej do ohně. A, pomyslela si Audiv nešťastně, musím přestat používat klišé.

„Tak co?“ Dominique naléhala. „Myslela jsem si, že se něco děje, když mi po té nehodě zavolal, abych u tebe zůstala. Proč jsi mi neřekla, že spolu chodíte?“

„Protože… nechodíme.“

Dominique povytáhla obočí.

Audiv zavřela oči a přála si, aby to neříkala – proč prostě nemohla Dominique říct, že jí do toho nic není a že mají pracovat? Teď musela vysvětlovat něco, co vysvětlovat nechtěla… vlastně ani nevěděla, jak to vysvětlit. Vždyť ani nevěděla, jaký její vztah s Antoniem je. Ale musela něco říct, jinak by si Dominique myslela, že je úplná coura…

Opravdu záleží na tom, co si o mně Dominique myslí? Mám spoustu přátel.

Jenže to nebyla tak docela pravda. Audiv neměla o společnost nouzi, ale přátelé? Komu mohla zavolat, aby si k ní přisedl, když měla otřes mozku? Nikoho. Ani já bych Dominique nezavolala. Takže možná je to jen tím, že se nepovažuji za jejich kamarádku, když ony jsou kamarádky mně…

Možná bylo načase začít se víc otevírat.

„Ehm… je to složité,“ řekla Audiv a nepříjemně se posunula. „S Antoniem jsme ještě nemluvili o tom, jaký je náš vztah. A nešli jsme na žádné tradiční rande. Tedy… on mě nikam nepozval a já jeho taky ne. Alespoň ne na nic oficiálního. Takže já nevím…“

Zkroutilo se jí břicho a v hrudi se jí objevil svíravý pocit. Byla pravda, že kromě toho, že se jí dotýkal, spolu nic nedělali, ale i tak to bylo sdílení jejího těla s ním. Pořád to bylo to spojení mezi nimi. Co když to pro ni znamenalo víc než pro něj? Co když se vzdala části toho, co si schovávala, ve prospěch někoho, kdo ji nemiloval?

Miluji ho?

Opřela se v křesle a nebyla si jistá, co si myslí nebo co cítí. Jedna její část si stále říkala, že mu na ní samozřejmě záleží, že jí dal najevo, že mu na ní záleží, a že to samozřejmě není nic, za co by se měla stydět nebo čeho by měla litovat, ne když je mezi nimi takový cit. Postaral se o to, aby věci nezašly příliš daleko. Slíbil jí, že jí kouzlo vrátí.

Jistě to mezi nimi bylo dost silné, i když to mezi nimi možná nebyla láska?

„No, jestli spolu nechodíte, tak byste měli,“ řekla jí Dominique na rovinu. Na rtech jí pohrával úsměv, když mrkla. „Kdyby se na mě někdo díval tak, jako se Antonio dívá na tebe, neztrácela bych čas.“

Samozřejmě. Pokud byly její pochybnosti způsobeny jen tím, že spolu nemluvili, tak na co sakra čekala? Vyskočila na nohy a udělala několik kroků pryč, než se ohlédla. Dominique na ni zírala s povislou čelistí. Audiv zčervenaly uši, ale přesto se na kamarádku usmála. Možná Dominique potřebovala víc přátel, ale to Audiv na druhou stranu taky.

„Děkuju,“ vydechla a každé slovo myslela vážně. „Vrátím se, až budu moct.“

Dominique se usmála a přikývla.

Audiv se znovu otočila. Už byla venku z knihovny, když ji napadlo, že si možná měla vzít knihu, aby mohly předstírat, že probírají nějaký plán, jak dostat Angstroma. Rychle tu myšlenku zahnala. Proč by měla předstírat, že jde o něco jiného, než o co jí skutečně jde? Kdyby se to Indulfovi nelíbilo, prostě by mu připomněla, jak často si k němu do kanceláře přišla promluvit, jen aby našla Annu na jeho stole a předstírala, že nemá spodní prádlo kolem kotníků.

Srdce jí bušilo a ruce se třásly, než došla ke dveřím Antoniovy dočasné kanceláře. Dostal stůl ve stejném prostoru jako čtyři lovci, Jord, Watn, Hyrr a Vindr. Když vešla, s vděčností zjistila, že je až na draka prázdná. Na tváři se mu objevilo zamračení, ale nenechala se tím zpomalit, napochodovala dopředu a položila mu ruce na stůl.

„Co jsme si?“ dožadovala se.

Antonio překvapeně vzhlédl a pak se zamračil. „Jak to myslíš?“

„Co jsme? Chodíme spolu?“

Zamrkal a pak se zasmál. „Myslel jsem, že spolu chodíme.“

Audiv se uvolnila. Usmála se na něj a spokojeně přikývla. „Dobře. Nemluvili jsme o tom a já se rozhodla, že potřebuju pořádné odpovědi. Takže spolu chodíme. To je dobře. To je dobře. Nerada bych šla na třetí metu s někým, s kým bych nechodila.“

Antonio vstal a obešel svůj stůl, aby jí jemně položil ruce na ramena a políbil ji. Na rtech ji při tom kontaktu zahořelo horko a uvolnila se v jeho objetí.

„Chodíme spolu,“ ujistil ji. „Upřímně řečeno, trochu mě bolí, že si myslíš, že bych si dovolil takový sexuální vztah s náhodnou známostí. Myslíš si snad, že jsem nějaká coura, Audiv? Že chodím a strkám prsty do každé staré holky?“

Zrudla v obličeji a zatajil se jí dech, takže ani nemohla protestovat proti jeho volbě slov – nebyla stará – a on ji znovu políbil. Objala ho kolem krku a přitáhla se k němu blíž, k jeho pevné síle. Bylo možné, že byl teď ještě svalnatější než při jejich posledním polibku? Možná to znamenalo, že se brzy dobrovolně změní…

Když se odtáhla, usmála se na něj, ale úsměv jí z tváře sklouzl stejně rychle, jako se objevil.

Antonio se dotkl její tváře. „Co se děje?“

„Musím to vědět, Antonio. Tahle mise, kterou na sebe bereš, najít Angstroma a napravit, co udělal… nejde jen o mě, že ne? O mou magii? Protože jestli ano, pak chci, abys přestal.“ Jeho oči se rozšířily šokem a ona ho chytila za ruce a upřeně se na něj zadívala. „Nechci, aby sis kvůli mně ublížil. Nechci, aby se ti kvůli mně něco stalo.“

Ve tváři se mu rozzářilo pochopení. Jemně ji pohladil po tváři a zavrtěl hlavou. „Ty jsi motivace. Ale tady nejde jen o tebe, to ne. Nikdy to nebylo jen o tobě. Já chráním lidi, Audiv. Takový už jsem. To je důvod, proč jsem vstoupil do armády, důvod, proč jsem vstoupil do FBI. Musím to udělat, abych před ním ochránil ostatní lidi.“

Audiv přikývla. Znovu otevřela ústa, ale než stačila něco říct, otevřely se dveře. Vešel Jord a trochu se zarazil, když ji uviděl, ale pokrčil rameny. „Král tě chce vidět, Tony. Hádám, že i ty budeš vítána,“ kývl na Audiv. „Jde o Angstroma.“

Žaludek jí klesl. Její ruka se sevřela na Antoniině paži, ale ona se ovládla a přikývla. Taky chtěla vědět, o co jde a jak to skončí. Ztuhla a vykročila ke dveřím.

„Jsme na cestě.“