TDFW - 1. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Antonio

Před rokem

Antonio zíral na doutnající kostru svého obytného domu. Hasiči celý den bojovali, aby ho udrželi pod kontrolou, a nakonec ho uhasili. Přestože ho bolely plíce a obličej měl potřísněný sazemi, odmítl jít sám do nemocnice. Stále cítil v útrobách spalující žár, pocit stejně vzrušující jako děsivý – a byl děsivý. Věděl, co to horko znamená.

Jak je to dlouho, co se svět dozvěděl o dracích? Pět let? A byl to jen rok, pokud vůbec, co dračí království Byrelmore odcestovalo z minulosti a přišlo do budoucnosti a přineslo s sebou magii, která se rozšířila po celém světě.

Pomyslel si, že kdyby se měl proměnit v draka, už by to dávno udělal. Myslel si, že když už uplynulo tolik času, už se do jeho těla nevstřebá žádná magie, která by z něj udělala něco, co si nikdy nemyslel, že bude… Ale teď, když se díval na budovu, věděl to lépe. Škody byly příliš rozsáhlé na to, aby mohli zjistit zdroj požáru, ale on to věděl.

Něčí ruka se mu dotkla lokte a on nadskočil, ruka mu okamžitě sjela tam, kde by normálně měl svou zbraň s logem FBI. Samozřejmě ji neměl, měl na sobě jen pyžamo s dekou omotanou kolem ramen. Stejně to bylo jen dobře.

„Jsi v pořádku?“ Jeho sousedka Marcia na něj upřela ustarané oči.

Antonio se otřásl. „Neměla bys být v nemocnici?“

„Před nějakou dobou mě propustili,“ odpověděla Marcia. „Nebyla jsem zraněná. Nikomu se nic nestalo, díky bohu. Všechny jsem vypátrala. Paní Parks si bude muset pár dní poležet s popáleninami, ale ta je na tom nejhůř. Chtěla, abych ti poděkovala, že jsi ji odtamtud vynesl.“

Antonio ztuhle přikývl. Děkovala by mu, kdyby věděla, že to byl on, kdo ten požár vůbec založil? Neměl to v úmyslu. Spal a zdálo se mu o tom, jak ho jeho tým před několika měsíci zradil. V jeho srdci bylo tolik zloby, že měl pocit, jako by ho zevnitř spalovala.

Probudil se s plameny šlehajícími z úst a s rukama zkroucenýma do drápů. Ruce a hruď mu pokrývaly rudé šupiny. Nejdřív si myslel, že se mu to pořád zdá. Než si uvědomil, že tomu tak není, plameny se rozrostly natolik, že je nedokázal uhasit.

Ty plameny ho stále pálily v útrobách. Mihotaly se, stoupaly mu do krku a zase se usazovaly v ustáleném doutnání. I když měl stále holá prsa a na lavičkách na zastávce ulpíval mráz, nebyla mu zima. Přikrývku si vzal jen proto, aby ho záchranáři neustále neotravovali, že potřebuje do nemocnice.

„Nechápu, co se stalo,“ pokračovala Marcia. Čelo se jí svraštilo, když se otočila k bytovému domu. „Nevěděla jsem, že se oheň může pohybovat tak rychle. Myslíš, že to bylo žhářství? Slyšela jsem, jak jeden z hasičů mluvil, že by to mohlo být žhářství. Co myslíš?“

„Nevím.“

Ztěžka polkl. Kdyby věděli, co se stalo, bylo by to považováno za žhářství? Neměl v úmyslu ten oheň zapálit. Strážci zákona však nebyli zrovna laskaví k nově stvořeným drakům a mágům, kteří se ocitli v situaci, kdy způsobili nehodu, jako byla tato. Antonio to jako agent FBI sám věděl. Lidé se báli. Tohle byla naprostá změna v tom, jak většina lidí vnímala svůj svět.

Zhluboka se nadechl a ucítil teplý kov kříže, který mu dala babička při prvním přijímání. Od té doby si ho vážil a nosil ho. Každé ráno, když si připínal zbraně, a pokaždé, když se vydal na služební cestu, si uvědomoval tu křehkou váhu na krku a cítil klid, který mu víra vždycky dávala.

Jenže teď tam nebyla.

V srdci cítil tlukot křídel. Cítil, jak mu v žilách hoří oheň, a snažil se zabránit tomu, aby mu ty rudé šupiny znovu nevyrostly na těle. Ruce se mu třásly námahou. Když už nebyl člověkem, byl stále jedním z božích výtvorů? Pokud nebyl člověkem… čím byl?

Drak, zašeptal mu v duchu jakýsi hlas. Ty jsi drak.

Konečně se odvrátil od ohořelé budovy a snažil se ignorovat chvění, které mu přeběhlo po páteři. Začal odcházet, ale zastavil se a ohlédl se na Marcii. Už nějakou dobu přemýšlel o tom, že ji pozve na rande. Byla chytrá, hezká, vynalézavá. Vždy přátelská k němu i k ostatním v budově. Připravila už nejednu blokovou párty.

„Budeš v pořádku?“

Marcia přikývla. „Jo. Mám přátele, u kterých můžu zůstat, než si najdu nové bydlení. Zapomněla jsem… tady máš zpátky svůj kabát.“

Vzal si kabát a teprve teď si vzpomněl, jak ho popadl, když odcházel z bytu, aby spustil alarm. Omotal jí ho kolem třesoucích se ramen, když stála a dívala se, jak jejich domy hoří. Teď si ho natáhl a předal deku záchranáři. Když si zapínal kabát, všiml si, že na něj Marcia stále zírá. Podíval se na ni s povytaženým obočím a přemýšlel, co to má znamenat.

„Budeš v pořádku?“

Antoniovy ruce se zastavily. Chvíli o tom uvažoval, pak se přinutil k lehkému úsměvu a přikývl. „Jo, když nic jiného, můžu se vyspat v kanceláři. Nedělej si o mě starosti.“

Marcia přikývla. Než odešel, naposledy jí kývl a strčil si přitom ruce do kapes. Prsty se o něco otřel a vytáhl to. Když uviděl, co to je, spadl mu kámen ze srdce. Vizitka, kterou mu téměř před měsícem dal mág z Byrelmoru. Objevila se nečekaně v jeho kanceláři, dala mu vizitku a představila se jako Audiv.

„Jsem členkou pracovní skupiny, kterou pověřil král Indulf, aby našla potenciální draky,“ řekla, „Vyvinuli jsme test, který má vypočítat možnost takových mužů a žen odhalit jejich potenciál stát se draky. V draky se ti proměnili čtyři bratranci a sestřenice, takže genetické předpoklady v rodině máš.“

Rázně odmítl. Bylo to příliš dlouho, co se Byrelmore objevil v tomto současném světě, než aby se náhle proměnil v draka, jako se to stalo jeho bratrancům. Kromě toho je před proměnou trápily noční můry a pocit, že se v nich něco změnilo. Jeho život byl stejný jako vždycky. Nebylo to potřeba, pomyslel si, protože nebyl drak.

Teď musel přemýšlet, co by se změnilo, kdyby odešel. Zjistili by, že je drak? Dokázali by mu dát nějaký magický lék, aby to horko v jeho břiše nikdy nezajiskřilo? Mohl by pokračovat ve svém životě a nemusel by se obávat, co bude dál?

Stál by ještě jeho obytný dům? Měli by jeho sousedé stále své domovy a svůj drahocenný majetek? Mohlo se tomu všemu předejít, kdyby šel s Audiv na testy?

Proč tam nešel? Bylo to proto, že mu vzlykající babička volala, aby se modlil za duše svých bratranců, až se promění? Bylo to kvůli protestujícím, kteří stáli na hranicích mezi Státy a Byrelmorem a křičeli sprosté nadávky a výhrůžky na každého, kdo je překročil? Byla to ta spousta zpráv, které hovořily o tom, že je jen otázkou času, kdy se draci obrátí proti lidstvu?

Nebyl si jistý… Natáhl ruku, aby se dotkl svého kříže, a projel jím pocit znechucení. Nebyl si jistý? Ne, věděl přesně, proč neodešel. Protože nechtěl ani pomyslet na to, že by mohl být drakem. Protože ho děsilo pomyšlení na možnost, že by mohl být něčím jiným než člověkem, něčím, co se zcela vymyká jeho schopnostem ovládat nebo si vybrat.

Teď… Sundal si křížek a strčil si ho do kapsy. Teď neměl ponětí, co je… nebo dokonce kdo je.

***

O rok později

Antoniovi stékal pot z čela, když zablokoval švih, který mu mířil do obličeje, a pak udeřil protivníka do jeho polstrované hrudi. Muž zachrčel, když se zapotácel, a vrátil se divokým švihem, kterému se Antonio snadno vyhnul. Podkopl muži nohy a s vrčením ho srazil k zemi. Muž vydal překvapené zasténání, pak se blýskl úsměvem a podepřel se na jedné ruce.

„Tenhle chvat se musím naučit,“ řekl.

Antonio se na něj usmál, ale nebyly v tom žádné opravdové emoce. Vyhoupl se na paty a rozhlédl se po ostatních dracích. Všichni byli lidé, kteří se do Byrelmoru přestěhovali po podobných okolnostech jako on. Všichni opustili rodinu, práci a domov. Někteří z nich to měli lepší než jiní… a on musel uznat, že je jedním z nich. Koneckonců, i když se svou rodinou v těchto dnech nemluvil tak často, nezřekli se ho přímo. Neřekli mu do očí, že už ho nikdy nechtějí vidět.

„To je prozatím vše, pánové,“ ozval se hlas.

Antonio se otočil a uviděl jejich trenéra Thonise, jak kráčí do středu místnosti. Po jeho boku stála dračí princezna Katrina. Vypadala docela spokojeně, když se po nich rozhlížela. Antonio pomohl svému sparingpartnerovi na nohy a otočil se k nim dvěma.

Stejně jako všechny přítomné i Katrinu překvapilo zjištění, že je drak, ale zdálo se, že toho využila. Byla dobrou volbou pro takovou interakci s nimi, protože věděla, čím si procházejí.

„Všichni si vedete dobře,“ pochválil je Thonis, když se mu rozšířily nozdry. „Ve vzduchu není skoro cítit kouř. Všichni jste se výrazně zlepšili v sebeovládání a měli byste na sebe být pyšní.“

Antonio na to zavrčel. Tohle byla část, kterou nenáviděl nejvíc. Život v Byrelmore byl z větší části v pořádku. Nemusel se starat o to, jak se o sebe postarat, protože potřeby byly zajištěny pro všechny, ale právě vyplnění času bylo to nejtěžší. Zapsal se do několika kurzů nad rámec těch povinných pro sebeovládání. Na konci těchto sparingů, když už byli všichni fyzicky unavení, však Katrina dělala vždycky to samé.

Muži posbírali židle a postavili je do kruhu. Antonio uvažoval, že se vytratí a půjde do sprch, ale když se na něj Katrina ostře podívala, vzal si židli. Musela si všimnout jeho nepřítomnosti, když to dělali naposledy.

Když se všichni usadili, otevřely se dveře a vešla Audiv. Antonio cítil, jak se posadil o něco rovněji, když dovnitř vešla ta baculatá, krásná magyně a něco podala Katrině. Zamávala na několik draků a její úsměv se rozšířil, když její pohled spočinul na Antoniovi. Ten si nemohl pomoct a úsměv opětoval, byl to první opravdový úsměv za celý den.

„Děkuji,“ řekla Katrina Audiv. „Chtěla by ses dnes připojit k našemu sezení?“

„Dnes bohužel musím odmítnout,“ odpověděla Audiv. „Král mi zadal poměrně časově náročný projekt a já ho potřebuji dokončit. Přesto děkuji.“

Katrina na ni kývla, pak se usadila vedle Thonise a usmála se na shromážděnou skupinu. „Začneme dnes s Antoniem, ano?“

Cítil, jak mu tvář sklouzla do zamračeného výrazu, když se k němu obrátily všechny oči.

„Jak se ti daří?“ Zeptala se ho Katrina.

„Přizpůsobuji se,“ odpověděl. A to byla pravda. Trvalo to skoro rok, než se sem dostal, ale nakonec se smířil s tím, že se jeho život nevrátí do starých kolejí.

„Už jsi přemýšlel o tom, že by ses dobrovolně stal drakem?“

Ruce se mu zkroutily a v očích se mu zablesklo. „Ano, přemýšlel. A nehodlám to udělat.“

Rok a on měl pocit, že s tím žárem v sobě neustále bojuje. Jako by mu každou chvíli mohla ze zad vyrůst křídla a z prstů drápy. Čas od času se mu stalo, že se náhodou proměnil, ale myšlenka, že by se dobrovolně zbavil své lidskosti kvůli šelmě? Nikdy.

Katrininy oči na okamžik posmutněly, než přikývla. „A ty, Hektore? Jak se ti daří?“

Antonio se opřel na židli, když pokračovali. Jeho zachmuřený výraz se prohloubil, když se díval na podlahu a poslouchal, co říkají ostatní. Všichni se už dobrovolně proměnili, takže on byl divný. Ale na tom nezáleželo. V této situaci mohl ovlivnit jedinou věc, a tou bylo, jaká rozhodnutí učiní.

Nehodlal se toho vzdát jen proto, že si mysleli, že by se měl proměnit.