King - EPILOG1

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Ronnie

O šest měsíců později

Nevím, jestli je to tím, že tetovací salón provozují napravení trestanci, nebo tím, že jde o nejhezčí skupinu mužů v bloku, ale v Reformed Ink je teď víc práce než kdy jindy. Spěchám sem a tam od knihy schůzek k přepážce a volám na formuláře průkazů a papírů. Je tu rušno a já jsem ráda součástí takového nakopnutého prostředí.

I když takhle jsem si trávení našeho půlročního výročí zrovna nepředstavovala.

„Ronnie, už ti to nebudu opakovat.“ Můj velký sexy přítel tatér zastaví svůj strojek a zavolá na mě zpoza zadního dílu, na kterém pracoval poslední tři hodiny. „Neměla bys tu takhle pobíhat, ne ve svém stavu.“

Protočím oči. Ten člověk chce být pořád mým dokonalým zachráncem. Sice se trochu zlepšil v tom, že mě nechává žít můj život, ale pořád ho znepokojuje moje tvrdohlavá povaha. Koneckonců nosím jeho syna. „Jsem těhotná, Kingu, neumírám.“

Když se na něj podívám a setkám se s jeho očima, vážný škleb v jeho tváři mi napoví, že to myslí vážně. I když je mi fajn, v hloubi duše vím, že má pravdu. Zhluboka se nadechnu a zpomalím tempo. Ne všechno se musí dělat rychlostí světla. Když se podívám na seznam schůzek, všimnu si známého jména. „Everly Chatham?“

Zpoza mohutného davu v čekárně se vynoří blonďatá žena. Ústa se mi rozletí, nemůžu tomu uvěřit. Její oči se na mě zúží a snaží se zařadit můj obličej. Její oči se rozšíří, jakmile si konečně uvědomí souvislost. „Ronnie Hawley? To snad ne!“

Zamíří k pultu, ale já ji místo toho odstrčím k černému provazu. „Pojď sem a obejmi mě.“ Dopotácí se ke mně a přijímá mé objetí. „Už jsou to roky.“

„Nejméně deset.“

Odtáhnu se od ní a zkoumám její tvář. „Vypadáš úplně stejně.“

„Jsi příliš laskavá.“

„Co sakra děláš v poslední době?“

„Jsem učitelka v mateřské školce.“

„Ne!“

„Ano!“

„Pokaždé, když jsme si u tebe hráli na školu, nutila jsi mě dělat žáka, takže mě to ani trochu nepřekvapuje.“

„Mě taky ne!“

Obě vypískneme a pevně se obejmeme. Dlouho ztracená kamarádka, která vešla do obchodu, nebyla něco, co bych dnes plánovala. Je v tom něco osudového. „ Phoenix už je se svým klientem skoro hotový, takže jsi na řadě ty. Jen pár minut vydrž.“ Jako na zavolanou za mnou přichází Phoenix a sundává si černé plastové rukavice. „Perfektní načasování, Phoenixi. Tohle je tvoje další schůzka…“

„Ev?“ Otočí se na mou bývalou nejlepší kamarádku.

„Ahoj.“ Usmívá se na něj, zatímco moje oči si mezi nimi hrají na diváky tenisového zápasu.

„Vy se znáte?“

„Jo.“ Řekne, pak se otočí a beze slova odejde.

Ev si dlouze povzdechne. „Myslím, že to šlo asi tak dobře, jak jsem čekala.“

Mám pocit, že se mi rozpouští mozek. „Promiň, Ev, jsem ztracená. Nechceš mě zasvětit?“

Pohazuje vlasy a nespouští oči z Phoenixe. „Je to dlouhý příběh. Domluvíme si schůzku na oběd. Doufejme, že po dnešku pro tebe budu mít trochu víc informací.“

„Dobře.“ Kdyby nebylo tak rušno, nechala bych toho, co dělám, a šly bychom na oběd hned. Ev a Phoenix se znají? Asi to není tak velké sousedství, ale když se střetnou dva světy, je to šílené.

„Zlato?“ Kingův hlas přeruší mé myšlenky. Zvednu prst a vedu Everly zpátky do čekárny. Když se k němu otočím, musí vidět zmatek v mé tváři. „Pojď do kanceláře. Potřebuju rychlou přestávku na svačinu.“ Přikývnu a vydáme se zpátky.

King mi přitáhne židli, pak zaskočí za svůj stůl a vytáhne dva sendviče. „Myslel jsem, že budeš mít hlad.“

„Hladová.“ Když mám jídlo přímo před sebou, nedokážu myslet na nic jiného.

Chystám se posadit, když King vytáhne další krabici a položí ji na stůl – tmavě modrou sametovou krabičku. „Co je to?“ Zvednu oči a podívám se na něj. Kousne se do vnitřní strany tváře. Nikdy předtím jsem ho neviděla nervózního, ale sakra, ten chlap se skoro třese. Zvedne krabici, a než si uvědomím, co se děje, poklekne na jedno koleno. „Panebože.“ Ruka mi škubne k ústům.

„Veronico Jane Hawley, miluji tě víc než cokoli na světě.“ Přitiskne mi rty na břicho. „Tedy tebe a dítě. Posledních šest měsíců bylo pro mě rájem.“

„Pro mě taky.“

„A já nechci být jen tvůj přítel, zlato. Chci být tvůj manžel. Jsi moje a chci, aby to věděl celý svět.“ Otevře krabičku – dokonalý prsten z bílého zlata se čtvercovým diamantem – a navlékne mi ho na prst. „Vezmeš si mě?“

Jeho zlatozelené oči jiskří nadějí a zranitelností. Ani v nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že budu chodit s bývalým vězněm, natož abych mu zaslíbila své srdce do konce života. Pokleknu vedle něj a přehodím mu ruce přes ramena. „Nic nechci víc, Kingu. Ano, vezmu si tě. Jsi moje všechno, zlato.“

Napětí, které mu svraštilo čelo, polevuje a on přitiskne své rty na mé. Přitisknu se k němu blíž, až cítím, jak se mi těsnost jeho kalhot zarývá do břicha. „Kingu, měl by ses uklidnit. Máme tam venku zatraceně napilno.“

Podívá se mi přes rameno na zavřené dveře za mnou. „Seru na ně,“ řekne a vklouzne mi rukama pod tričko. „Můžou počkat.“

Než stihnu něco skutečně namítnout, jeho kouzelné ruce už zkoumají mé tělo. Zvedne mě a jemně položí na stůl. Vzhledem k hlasité hudbě, která se line z reproduktorů venku, a davu zabranému do různých rozhovorů si nikdo ani nevšimne chrčení a sténání, které se ozývá z jeho kanceláře.

Můj budoucí manžel. Můj bývalý vězeň. Můj král (King).