King - 4. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Ronnie

Chápu, že málem zabít jednoho člověka v zápalu vášně není totéž, co udělal můj táta, ale potřebovala jsem se z toho dostat. Kingova blízkost poslala mé tělo do úzkých. Z kavárny jsem odcházela mokrá od jeho silných, ale něžných doteků. Sakra, kdybych se sama se sebou už dávno nedohodla, že kdokoli na špatné straně zákona je mimo hru, byla bych teď polonahá v jeho posteli a jeho mokrý jazyk by zanechával horké stopy po celém mém těle, jak by ochutnával každý centimetr.

Můj střed se znovu sevře, když položím tác s kávou na pult. Možná bylo ode mě naivní myslet si, že práce s napravenými trestanci bude bezpečná. Můj typ vždycky byli muži, kteří potřebovali zachránit. Problém je teď v tom, že King se zdá být na dobré cestě.

Ale co když není? Nemůžu být jako moje máma, která zemřela při čekání, až se táta dostane z vězení. Ne, ne, pane. To nedopustím.

Po zbytek dne oba mlčky pracujeme. V obchodě se střídají desítky schůzek. Držím hlavu skloněnou a dělám svou práci, občas se podívám na Kingovy silné paže, jak vtlačuje tetovací strojek do těla klienta a vyřezává jeho podpis. Zatoulaný vlas mu vypadne z místa a otře se o spánek. Jestli je takhle intenzivní při své práci, dokážu si představit, jaký je v posteli.

Přestaň. Ronnie. Přestaň.

Na konci dne je Kingův klient poslední. Jako vždycky zůstávám, dokud nezaplatí i ten poslední. A jakmile odejdou, zůstáváme s Kingem v obchodě sami. Víří mezi námi hustá mlha napětí, když vypínám počítač a on uklízí své stanoviště. Popadnu kabelku a klíče a chystám se zamířit ke dveřím, když King konečně promluví.

„Chtěl jsem si vzít kousek pizzy.“ Tohle jsem nečekala.

„Dobře pro tebe?“

„Díky.“ Sklopí oči a zkříží mohutné paže na široké hrudi. „A jestli na pět vteřin přestaneš s tím sarkasmem, rád bych, aby ses ke mně přidala.“

„Jako rande?“ Nedokážu zastavit slova. Napětí opouští jeho ramena. „Jako rande v osmé třídě?“ Nemůžu si pomoct, ale zachichotám se.

„Ty jsi chodila na rande v osmé třídě?“

„Ty ne?“

Vykročí ke mně a mně se podlomí kolena. Jeho vůně, čistá a pižmová, přebíjí přetrvávající aroma alkoholu, které prostupuje obchodem. „Jen mi odpověz na otázku.“

„Ano, v osmé třídě jsem byla na jednom rande. Jmenoval se Bobby Bowery a…“

Jeho silná ruka se mi natáhne po rameni. „Myslel jsem tu pizzu.“

„Ty neumíš přijmout ne jako odpověď, že?“ Jeho zlatozelené oči pátrají v mých, otevřených a zranitelných. Moje tělo se rozplývá. Něco v tom, jak se na mě dívá, mě nutí mu důvěřovat, bourat zdi, které jsem si celé ty roky tak tvrdě budovala. Ale stojí to za to riziko? Koneckonců je to jen pizza.

Povzdechnu si. „Dobře, ale jen jeden kousek.“ Natáhne ruku a já jdu před ním. „Ale platíš ty.“ Mrknu mu přes rameno a přistihnu ho, jak mi zírá přímo na zadek. Při dopadu mě rozpálí a já jsem znovu mokrá. Zatraceně.

O ulici dál je Rizzo’s Pizzeria. Párkrát jsem tam byla, ale už je to pár let. King mi podrží dveře. Srdce mi zaplesá nad jeho galantností. Jakmile najdeme stůl a usadíme se do boxu s červenobílým plastovým ubrusem, rozhostí se mezi námi ticho. King je opravdu nádherný muž. Jeho tetování se táhnou od vršku trika, hrají si s ním a trochu mi připomínají, Neuvěřitelného Hulka.

Oči mu vystřelí z jídelního lístku a uprostřed mě upoutají. „Čemu se usmíváš?“

„Neusmívám se.“ Podívám se zpátky na jídelní lístek a otřu si tvář do prázdna.

„Nemůžu tomu uvěřit.“

Sklopím oči, ale nespouštím je z italských slov před sebou. „Cože?“

„Věřím, že je to poprvé, co tě vidím se usmívat, Ronnie Hawley.“

Teď má mou pozornost. „Ne, to není možné.“

„Tak ohromující úsměv? Určitě bych si vzpomněl, že jsem ho viděl.“

„Nejsi náhodou sladký mluvka?“

„Normálně ne.“ Olízne si neskutečně plné rty. Přemýšlím, jaké by to bylo zabořit do nich zuby, okusovat je mezi vlhkými, vášnivými polibky. „Ale na tobě něco je.“

„Ty se nebojíš?“

„Jsi trochu drsná, ale celkově bych řekl, že mě tvůj přístup vzrušuje víc, než si chci připustit.“

„Ne.“ Vydechnu smíchy a uvědomím si, že King má možná pravdu. Možná jsem se dnes večer ještě neusmála. „Bojím se, že můj táta je takový, jaký je.“

King odloží jídelní lístek. „Nemám moc prostoru na to, abych ho soudil. Ale řeknu ti jedno, moje situace se od té jeho dost lišila.“

„Slyšela jsem, že ano.“ Kousnu se do vnitřní tváře a zkroutím ústa na stranu. „Chtěl jsi toho muže zabít?“ Jestli ho moje otázka překvapila, nedává to najevo.

„Chtěl jsem.“ Řekne to, aniž by vynechal jediný tón. „Když jsem tu noc zahnul za roh a uviděl ho, jak škrtí svou ženu…“ Jeho oči se zaměří na něco, co nevidím. „Něco mě ovládlo. Něco syrového a prvotního a já věděl, že to musím zastavit. I když ti dva byli úplně cizí lidé. Znovu jsem viděl své vlastní rodiče. Všechny ty chvíle, kdy se otec vracel domů opilý a mlátil mámu.“ Ruce se mu prohnou a pěsti se mu zaťatě opřou o stůl. „Dokud jsem nebyl dost velký na to, abych se s ním popral.“

„Takže ti ruplo v bedně?“

Jeho oči se mihnou mýma, jako by si právě vzpomněl, že jsem tady. Přikývne a pevně se odmlčí. „Po první ráně si nic nepamatuju. Úplně jsem se vzpamatoval, až když jsem byl ve vazbě. A když mi řekli, že muž, kterého jsem zmlátil, je v kritickém stavu, mohl jsem si dát dvě solidní hovna. Když jsem se místo toho zeptal na stav té ženy, dívali se na mě jako na blázna.“

Natáhnu se přes stůl a vezmu jeho ruku do své. „Možná jsem se v tobě mýlila, Kingu.“ Přitisknu rty na jeho klouby a doufám, že do sebe vstřebám trochu jeho hněvu, jeho bolesti. „Nejsi vůbec jako můj táta. Jsi dobrý člověk, Kingu. A zasloužíš si druhou šanci.“ A než si stihneme objednat, King mě vytáhne z mé strany boxu a vede mě ven ze dveří.