TDHT - 9. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Want

Hazel se mu přitiskla k zádům. Její teplo a váha na jeho šupinách mu připomněly, proč je tato mise tak důležitá. Pouto mezi ním a Jordem stále pulzovalo a připomínalo mu, že jejich vůdce je zraněný, a tudíž zranitelný. Nezáleželo na tom, že Hyrr zůstal s ním. Byli zranitelní, a kdyby je našli další lidé? Lidé, kteří nenáviděli draky? Lidé se zbraněmi?

Ale jeho prioritou bylo dostat Hazel v pořádku pryč. Dostat ji tam, kde bude chráněná a kde bude moci říct svým nadřízeným, co se stalo. Pak se mohl vrátit pro Jorda a Hyrra, přivést je také.

Od východu zafoukal silný vítr a Watn upravil svůj let tak, aby Hazel nesfoukl. Vindr se mu přikrčil pod břichem a přiřítil se na druhou stranu, aby mu pomohl zablokovat vítr. Právě když Watn vyslal k příteli puls vděčnosti, ozvala se hlasitá rána; jako hrom nebo třesknutí zbraně.

V příští vteřině na něj vybuchlo bílé světlo podbarvené červenou a oranžovou barvou. Hodilo ho na záda a převrátilo ho. Cítil, jak Hazel sevřela, ale nebylo to nic platné. Srdce mu vyskočilo až do krku, jak mu zařvaly ohně. Pak byla pryč. Podél hrudi a břicha mu vyskočila bolest. Točil se a hledal Hazel. Než ji stačil zahlédnout, ozval se další výbuch, tentokrát přímo nad ním. Spalující žár mu protrhl jemnou blánu křídel a on se zřítil dolů.

Projela jím hrůza a vydal ze sebe výkřik strachu. Hlava mu uskakovala sem a tam – tam! Hazel se točila vzduchem, ruce a nohy doširoka roztažené, vlasy jí vlály kolem obličeje.

Poslední, co viděl, než se zřítil mezi stromy, byl Vindr, který se po ní vrhl.

Dopadl tvrdě. Pouto zacinkalo a přeskočilo, zadrhávalo se s tlukotem jeho srdce. V ústech ucítil chuť krve a v žilách se mu rozhořely ohně, které se snažily rozproudit a začít s hojením. Z ran na jeho trupu unikal kouř. Skrz jeho tělo trčely velké ostré kovové pláty. Natáhl ruku, aby jednu vytrhl, ale ruka se mu třásla a neměl sílu.

Watn zavrčel. Pokud střepy nevyndá, jeho ohně shoří ve snaze zacelit rány, které se zacelit nedaly.

Když se však natáhl, aby to zkusil znovu, ozval se další výbuch. Trhl sebou – projela jím bolest a všechno potemnělo.

***

Z prstů mu kapala krev. Hromadila se na zemi kolem něj a páchla štiplavě a hořce.

Watn zíral skrz temná kopí stromů. Nad ním na noční obloze visel měsíc a vše zaléval stříbřitým světlem. Byla to přesně ta noc, kdy rád ležel v houpací síti, nespal, jen rozjímal o tom, co znamená být naživu, kým je jako člověk i jako Lovec a co vlastně od života chce.

Už necítil bolest – to bylo špatné znamení, věděl, ale i tak mu to přineslo úlevu. Jeho mysl byla podivně soustředěná, podivně jasná. Cítil, jak mu z těla vyprchává život, cítil, jak jeho ohně pomalu pohasínají. Na tom nějak nezáleželo. Za nocí, jako byla tato, vždycky věděl, že jednoho dne zemře. Všichni umírali. On se smrti nebál. Přál si, aby to nemuselo přijít tak brzy, ale nebál se.

Pouto mezi ním a ostatními pulzovalo, hořelo a studilo, hořely mezi nimi obavy a vztek a všechno ostatní. Vycítili by to ve chvíli, kdy by na něj a Vindra zaútočili. Ve chvíli, kdy jeho tělem projela bodavá bolest, roztrhala mu křídla a skončila tím, že ležel zlomený na hromadě na lesní půdě.

Ale byl klidný, protože skrze pouto vycítil, že se něco vrací; Vindr a Hazel a z útoku vyvázli bez zranění. Takže všechno ostatní – kdo byli útočníci, jak byl sestřelen z oblohy – bylo nepodstatné. Hlavně že se dostali v pořádku pryč. Tolik toho udělal, když je nechal utéct. Dokázal se vypořádat se smrtí. Nebylo to tak děsivé…

Největší starosti mu dělalo, co udělají ostatní, až se pouto, které ho s nimi spojovalo, přeruší smrtí. Ti čtyři byli spolu tak dlouho. Sdíleli tolik bolesti srdce, tolik štěstí, tolik ztrát a tolik zmatků. Vždycky byli jen oni čtyři. Bude to pro ně všechny těžké. Hlavně pro Hyrra. Možná o svých pocitech mluvil nerad, ale Watn si myslel, že je Hyrr v jistém ohledu pociťuje z jejich skupiny nejsilněji.

Také si byli s Hyrrem bližší než ostatní. To neznamenalo, že by jejich pouto bylo silnější, jen měli nejpodobnější povahu. Hyrra to těžce zasáhne, přijít o nejlepšího přítele…

A Hazel…

Watnovi se při pomyšlení na ni rozlil po rtech úsměv. Byla to rázná žena. Nejintenzivnější žena, jakou kdy potkal. I přes svou nezkušenost se zvládáním více mužů najednou se do jejich milování vrhla jako profesionálka. Šlo o víc než jen o to, že to všechno snášela fyzicky, což Watna upřímně překvapilo, že to dokázala. Jistě, trochu si stěžovala, že ji to potom bolí, ale když se jí snažili omluvit, nehodlala se nechat.

„Je to dobrý druh bolesti,“ řekla, „nikdy předtím jsem si neuvědomovala, co to znamená, ale teď už to vím.“

Byl s ní rád. Rád se díval, jak si z ostatních dělá radost. Jestli by něco změnil, tak to, že by se k nim přidal Jord. Jistě, připravil ji na ostatní, ale nakonec… o to přišel. A protože to prošvihl on, prošvihli to všichni. Watn si přál, aby alespoň jednou mohli být v pěti…

A pak ho naplnil záchvěv bolesti. Ne jeho zranění, střepiny, které mu stále trčely v těle, ale kvůli letům, která mohl strávit s Hazel a ostatními, kdyby se k němu neplížila smrt.

To by se mu líbilo. Prožít rok a pak dva a pak sto a více let s ní uprostřed jejich skupiny. Pozorovat, jak se její břicho zvětšuje s jejich dětmi, stárnout s ní a ostatními. Pět z nich, pět prvků, které se spojují v ještě větší celek. To by bylo úžasné.

Nejsem připravený se toho vzdát.

Watn tiše zavrčel. Zatnul zuby a vytlačil se na lokty. Bolest, která mu z dlouhého ležení otupěla, se vrátila. Projela jím bíle rozpálená agónie. Temnota se rozplynula v bílé skvrny. Na čele mu vyrazil pot. Z hrdla se mu vydral výkřik.

Ale nenechal se tím zastavit. Srdce mu divoce bušilo a plíce měl podivně ploché, ale dokázal se vymrštit na ruce a kolena. Všechno se zmítalo, kousky lesa a oblohy, tmy a světla. Žaludek se mu vzpouzel a z nějakého zranění mu vytryskla krev. Pak se do něj temnota opět vřítila. Dopadl na zem a už o ničem nevěděl.

***

Když podruhé otevřel oči – alespoň si myslel, že to bylo podruhé –, na tváři mu zafoukal chladný vánek. Byl od hlavy až k patě zalitý krví a potem. Vůně kouře se rozplynula a z jeho ohňů zbyla jen doutnající hromádka uhlí v břiše.

Pouto mezi ním a ostatními slabě pulzovalo. Watnovi se v hrdle zadrhl dech, když se k němu natáhl a snažil se ho udržet co nejdéle. Dokud to cítil, nebyl sám. V poutu byla úzkost, značná úzkost. Nedokázal říct, jestli to všechno souvisí s ním, nebo jestli se stalo něco stejně strašného.

Doufal, že to bylo jen jím.

Krev mu stékala po krku a hromadila se v plicích. Sotva na tom záleželo. Dokud se nesnažil dýchat, nekašlal. Pak by se bolest nevrátila. Vrátila se do svého úkrytu, konečně se mu vrátila drahocenná otupělost. Měsíc byl zpátky tam, kam patřil, jeho stříbrné světlo tančilo mezi kymácejícími se stromy.

Jestli měl Lovcům ještě něco předat, pak to, že by se neměli bát Hazel obejmout. Na to se zúžila všechna jejich předchozí pravidla o tom, že se o ženu vždycky dělí a nikdy si ji nenechávají déle než tři měsíce. Všichni se obávali, že ve čtyřech to nikdy nemůže fungovat. Všichni se báli, že mít partnera pro ně prostě není v kurzu. Nemohli se pořád bát… a nemohli si odepřít teplo, které by Hazel přinesl, jen proto, že nebyl s nimi.

Když cítil pouto ke každému z ostatních lovců, snažil se jim ho vnutit. Snažil se jim dodat odvahu, aby Hazel přijali, aby se jí bez výhrad oddali.

Zdálo se mu, že cítí odpovědní puls. Znovu se mu zadrhl dech. Na tvář mu dopadlo jasné bílé světlo a měsíc zmizel.