TSIR - 7. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Whitaker

Před pár hodinami byla cizinkou, ale teď, jak sedíme u stolu s talíři naplněnými jídlem, jako bych ji znal roky.

„Jsi taková se všemi, že jim dodáváš klid?“ Zeptám se, zatímco mažu rohlík.

Pozvedne obočí. „Vůbec ne. Většinou se schovávám v pozadí. Nikdy nejsem v popředí, nebo centru dění.“

„Proč ne? Působíš přirozeně vřele a přívětivě.“

Zvedne vidličku a posune brambory po talíři. „Můj život za poslední tři roky byl… komplikovaný. Odešla jsem ze střední bez jakékoli rodiny a… skončila jsem ve špatné situaci.“

„Zlý přítel?“

Zavrtí hlavou. „Ne, to fakt ne. Spíš jako… že jsem žila s lidmi výměnou za pokoj a stravu, a za to jsem vařila a uklízela.“

„Ubližovali ti?“

Strojeně se zasměje. „Ne zrovna ubližovali, ale nebyli ke mně úplně milí a měli plán. Jejich plán zahrnoval, že vždy budu něčím majetkem. Tihle chlapy byli… pochybní. Jsou. Proto jsem odešla.“

„Sakra, Cozy, to je… strašné, být něčím majetkem?“ Nevěřícně kroutím hlavou, uvědomím si, že pocházíme ze dvou odlišných světů. „Kdo jsou ti chlapy? Tohle není správné.“

„Správné nebo špatné, to se nikdy nebralo v potaz, Whitakere.“ Kousne si do jídla a v očích má vzdálený výraz.

Nesnáším, že se večer stal tak rychle vážným, ale jsem vděčný, že se otevřela. Cozy je v potížích a jsem rád, že jsem naslouchal srdci a nechal ji tu. Potřebuje se cítit v bezpečí.

„Znám lidi, Cozy. Pokud po tobě někdo jde, můžu je zastavit.“

Vytřeští oči. „Ne, nemůžeš. Jsou nebezpeční a jsou na mě naštvaní.“ Její slova jsou chladná a tělo má ztuhlé strachem. „Velmi naštvaní a já se prostě od nich musím dostat pryč. Navždy.“

„Dobře.“ Natáhnu se po její ruce. „To můžeme udělat. Teď jsi v pořádku, Cozy a taky budeš. Slibuju.“

Prsty se ovinou kolem mých a pevně mě drží. „Proč jsi ke mně tak hodný? Právě jsme se poznali.“

„Ani mi to tak nepřijde, a tobě?“

Zavrtí hlavou a v očích se jí objeví slzy. „Ne.“

Jí jídlo, jako by nikdy předtím nic tak dobrého nejedla. Usmívám se, když vidím, jak se o sebe stará. Dostat do ní jídlo, které je čerstvé a zdravé. Roky jsem budoval úspěšnou firmu, ale nikdy jsem se necítil tak odměněný za své úsilí.

Uvařit Cozy dobré jídlo je tak uspokojující, že už si představuju, jak jí budu dělat snídani.

„Jak dlouho už tu jsi?“

„Dva týdny. Došel mi benzín a peníze… zasekla jsem se tu.“

„Nebo jsi skončila právě tam, kam patříš.“

Usměje se. „Tahle chata… je to nejdokonalejší místo, jaké jsem kdy viděla.“ Zasměje se. „Vešla jsem dovnitř a cítila jsem se jako v pohádce.“

Rozhlédnu se a snažím se to tu vidět jejíma očima. Vždycky jsem si myslel, že nábytek potřebuje vyměnit a tři desetiletí staré spotřebiče vyhodit, ale ona to vidí jinak. Jako domov.

„Proč se ti to tu tak líbí?“ Oběma nám nandám ještě šunku a fazolky.

Kousne se do spodního rtu, jako by volila slova. „Moje babička mě vychovávala v bytě ve městě, dokud neumřela, když mi bylo šestnáct. Ale když jsem byla malá, vyprávěla mi příběhy. Její rodiče měli malou chatu u jezera, ze které měla ty nejlepší vzpomínky. Žila jsem pro tyto příběhy, o kempování, chytání pstruhů v létě a hraní si v lese na podzim. V chatě trávili Vánoce a říkala, že vždycky vybrali v lese stromek, který pokáceli.“

„To jsi udělala?“ Ukážu na její maličký stromek Charlieho Browna.

„Pokusila jsem se.“ Zasměje se. „Možná jsem dobrá v úklidu a odhazování sněhu, ale nikdy v životě jsem nepoužila sekeru.“

„Je roztomilý a kromě toho jsi ho pokácela sama. To musel být dobrý pocit.“

Přikývne. „Jo, poslední dva týdny jsem se cítila, jako ve snu. Nikdy jsem neměla čas takhle pro sebe.“

Její slova mě zasáhnou. „Já strávil tolik času sám, ale už je to za mnou. Pracuju dlouhé hodiny a někdy si říkám k čemu. Jaký smysl má upracovat si zadek a pak jít do prázdného loftu a jíst jídlo z donášky?“

Dojedli jsme, tak si stoupneme, odneseme talíře do dřezu a ona pokračuje v rozhovoru. „Ale podívej k čemu všemu ta tvrdá práce je.“ Ukazuje na hrnce a pánvičky.

„Všechno, co vlastníš je tak luxusní a tohle jídlo?“ Nevěřícně zavrtí hlavou. „Měl bys být hrdý, co všechno jsi dokázal.“

„Jsem, ale sedět tu a jíst s tebou a vést nejlepší rozhovor za dlouhá léta.“

Vezme mi talíř a položí ho do dřezu. Pak se otočí ke mně, skloní hlavu a zvedne oči.

„Cítím se stejně. Nikdy jsem nežila sama, ale bože, cítila jsem se osamělá.“

„Můžu tě obejmout?“

Pomalu přikývne a já si ji přitáhnu do něžného objetí. Jistě, chci víc, ale nejdřív chci obejmout tuhle sladkou, něžnou ženu, která si prošla peklem a přesto si nestěžuje.

Udělala, co musela, aby přežila. Hruď se mi stáhne, když se naplní emocemi a touhou se o ni postarat. Navždy.

Mé tělo to cítí taktéž a v péru mi zaškube, jak je celá moje bytost pohlcena potřebou.

Ustoupím, nechci ji urazit. Můj pták se potřebuje kurva uklidnit.

Přitiskne ruce k mé hrudi. „Voníš dobře, Whitakere. Obzvláště na městského kluka. Voníš jako les.“ Pohladí mě po čelisti. „A líbí se mi tvé strniště. S vousy bys vypadal dobře.“

Uchechtnu se. „Chceš ze mě udělat horala?“

Usměje se a její oči se rozzáří. „Možná a co plánuješ dělat ty se mnou?“

Bez zaváhání odpovím. „Plánuju tě učinit svou.“