CP - 33. kapitola

Překlad: Tereza

Kor.: Evča

Julianina kapitola/ 33

Převzato z Aspeniny tabule citátů:

Být hluboce milován ti dává sílu, hluboce milovat ti dává odvahu.

– Lao Tzu

 

Sedím zády k rozpadající se zdi, zuby zatáhnu za jednu z mých rukavic a sundám ji, pak strhnu jeden strup ze špičky prstu. Strávila jsem celý včerejší den, abych se vyškrábala z této betonové hrobky, která vypadá jako nějaký druh malý krytu v podzemí před bouřkou. Nicméně jediné čeho jsem dosáhla, byly zlomené nehty na obou rukou a hluboké rány na prstech.

Když se ze špinavé rány vyvalila čerstvá krev, strčila jsem si prst do pusy, hltavě jsem cucala, abych si alespoň zvlhčila jazyk.

V rohu, hned pod ventilací ve stropě, kde pravděpodobně prosakovala voda, když pršelo, byla malá kaluž. Ale tu už jsem vypila do sucha, ačkoli jsem věděla, že mi z toho bude nejspíše špatně, nicméně jsem se potřebovala napít.

Skoro jsem si i přála, aby se tady objevil nějaký hmyz, který bych mohla sníst. Doslova jsem tady dole umírala hlady. První den jsem křičela z plných plic, až mi vyschlo v krku, ale i kdybych nekřičela, můj krk je tak vyschlý, že bych teď už asi nevydala ani hlásku.

Takže sedím ve svém malém vězení, piju krev z mého vlastního prstu, abych se hydratovala, a přitom se snažím neumrznout k smrti. Předpokládám, že jediná výhra je v tom, že jsem byla unesena v zimním kabátě, ve kterém jsem měla díky nějakého zásahu osudu v kapse rukavice a čepici. Ale nezáleželo na tom, jak moc jsem se zachumlala, chlad byl silnější a zabodával se mi přímo do kostí.

Slabá, unavená, zmrzlá, hladová, ztuhlá a bolavá jsem si přitáhla kolena k hrudi a objala jsem se co nejvíce, abych se alespoň trochu zahřála.

Nevím, kdo mě unesl. V jeden moment se plahočím k autu v chladném, ranním vzduchu, nedočkavá se dostat do kampusu, abych viděla znovu Coltona; v další mě zasáhne silná bolest vzadu v hlavě, když mě někdo něčím praštil. A potom, nic. Vzbudila jsem se tady. Vyděšená k smrti.

Co je ještě horší, nikdo tady ani jednou nepřišel. Nemám vůbec žádnou představu, kdo mě unesl a proč.

Jsou tady dveře, na šikmé střeše nade mnou, a i kdyby šly otevřít, někdo odstranil schody, které k nim vedly, a je úplně jedno, jak moc jsem se snažila šplhat, drápat nebo skákat nahoru, nemohu na ně dosáhnout. Vybrečela jsem za poslední dny tolik frustrovaných, naštvaných a vyděšených slz, že bych v nich mohla vypít zpátky moji dehydrataci.

Zavřu oči a nechám po mém jazyku proudit kovovou chuť, opírám tvář o zeď a jdu na své šťastné místo. Je to s Coltonem, vždy s Coltonem; když se na mě směje z druhé strany baru, když se snažil proflirtovat do mých kalhotek, nebo se spokojeně usmíval v mé posteli s nahou hrudí stále pokrytou potem, nebo když mě sledoval s vědoucím jiskřením v očích přes třídu ve filosofii. Je jedno, kde jsme, on je tam vždy, sleduje mě, chce mě, miluje mě.

Zadusila jsem v sobě vzlyk a přemýšlela jsem, jestli ho ještě někdy znovu uvidím. Ale tyhle myšlenky vedou akorát k ještě větší panice. Pomyšlení na to, že se odsud nedostanu živá, že nikdy neuvidím Coltona nebo tátu nebo mé nejlepší kamarády; to vše způsobuje, že mám kámen na hrudi a celé mé tělo se třese. Takže tyhle myšlenky pohřbím hluboko a vrátím se k představám Coltonovy tváře a k tomu, jak se na mě vždy dívá s netrpělivým hladem.

Miluju tě. Šeptám si v duchu a přemýšlím, jestli je možné, aby je slyšel ve své hlavě, pokud se na to budu hodně soustředit. Miluju tě a jsem přímo tady. Prosím, najdi mě.

Slza putuje dolů po mé tváři a přinutí mě stisknout zuby. Sakra, už žádné slzy. Nemůžu už mrhat žádnou vodou, která ve mně ještě je. Musím přežít, dokázat mým předkům, že to zvládnu, aby na mě byli hrdí a dostat se přes to.

Musím to překonat.

Jen nevím jak. Cítím se tak ztracená a sama, bezmocná, další slza mi skane po tváři.

„Někdo,“ zachraptím ta slova nahlas, ačkoli můj hlas je sotva hlasitější než šepot. „Pomozte mi.“

Jako kdyby někdo vyslyšel mé modlitby, slyším z venku kroky, které dělají křupavý zvuk, jako kdyby někdo šel po štěrku. Potom slyším zaskřípat kov proti kovu. Tady dole v mé díře je tma, ale ventilace tady pouští alespoň tolik světla, abych viděla, že se západka na dveřích otočila a dveře se začaly otevírat. Ale množství světla, které mě oslepilo, mě donutilo si zakrýt oči rukou místo toho, abych se posunula dopředu pro pomoc.

Bylo to tak ve skutečnosti lepší, že jsem se nedrala dopředu, protože jsem brzy objevila svého věznitele – nikoli zachránce – který dorazil.

„Hej,“ řekl mužský hlas. „Jsi tam dole pořád naživu?“

Neodpověděla jsem a přemýšlela, co by se stalo, kdyby si myslel, že jsem mrtvá. Šel by dolů mě zkontrolovat osobně? Možná bych ho přeprala a dostala se ven. Praštil mě zezadu a zajal, nesnažil se mě přeprat, takže je možné, že to není žádný velký chlap. Nebo by jen zavřel dveře, nikdy by se nevrátil a já bych tady skutečně zemřela?

Byla jsem tak vyděšená pohnout se a zároveň příliš vystrašená se nepohnout. Moje dýchání ztěžklo, takže jsem přitiskla ruku na pusu a kousla se do kloubů, abych zůstala zticha. O chvíli později můj tmavý roh osvětlil pruh světla z baterky, zasáhl mě přímo do očí a donutil mě pevně zavřít oči a schovat je do mých kolen.

„Tady je,“ souhlasně zavrčel. „Čas vstávat, Čokoládové kozičky. Musíme sloužit spravedlnosti.“

Čokoládové kozičky?

Zvednu tvář a mžourám, dokud se světlo nepohne pryč z mé tváře a já se můžu podívat na mužovu siluetu. Dřepl si a stíny se posunuly dostatečně na to, aby odhalily jednu stranu jeho tváře spolu s tetováním slzy stékající z koutku jeho oka.

Zalapám po dechu, má pusa je otevřená překvapením.

Jak je to sakra možné? Myslela jsem, že je ve vězení. Policisté říkali, že byl zadržen po tom, co se dostal do souboje s Coltonem. Jak se dostal ven? Jak mě našel? A proč mě proboha unesl?

„Pamatuješ si mě, že?“ zeptal se, předloktí má na kolenou a jeho dlaně spočívaly mezi koleny, v jedné ruce drží nůž.

Můj pohled přeskakuje mezi jeho tváří, kterou zkřivil cynický úšklebek a mezi nožem v jeho ruce.

Zašklebil se, když jsem neodpověděla. „Jo, jo, pamatuješ si mě.“ Sklonil hlavu na jednu stranu, když mě pozoruje a dodá:

„Vsadím se, že se divíš, proč jsem tě unesl, co? Pravděpodobně si myslíš, že je to odplata za to, že jsem se kvůli tvému příteli dostal do vězení. Ale ne. Kvůli tomu to není.“ Pak se zasmál. „I když možná trochu jo.“

Znovu se postavil a paže roztáhl do široka. „Tam dole, kde jsi, to nejspíše nemůžeš vidět, ale tady všude kolem jsou pozemky mé rodiny a rodinné sídlo. Vlastníme ten největší ovocný sad v celém státu. Moji rodiče, můj bratr, já. Bylo to…“ jeho hlas se odmlčel v úžasu, když se díval kolem. „Bylo to úžasné.“

Ale sotva z něj ta slova vypadla, jeho ramena poklesla.

„Tedy jen dokud jeden z tvých zasraných černých bratrů neznásilnil a nezabil mou matku, když jela do Chicaga na služební cestu.“ Celé jeho tělo se třáslo a jeho rty se stáhly zpátky pryč od zubů, když s nimi zaskřípal. „Můj otec se zabil, protože nedokázal unést ten smutek. Všichni zaměstnanci utekli, nakonec odešel i můj bratr. Nyní jsem jen já. Já a mé noční můry. Nemůžu spát kvůli těm zatraceným nočním můrám,“ zařve a míří na mě nožem, jako by to byla moje vina.

Zírá na mě, jeho hruď se divoce zvedá a v očích má nepřirozených lesk, když řekne, „zkoušel jsem drogy a alkohol a sex a násilí. Nic z toho zkurveně nefungovalo. Stále mám ty noční můry.“

Další slza putuje po mé tváři. Možná by mohl zkusit lapač snů nebo králičí packu. Ne že bych mu to navrhla, ale je to pořád lepší než únos.

„Takže víš, co jsem si konečně uvědomil, že dělám špatně?“ zeptal se mě. Neodpověděla jsem a nemyslela jsem si, že bych měla. Vypadalo to, že si vystačí sám se svým monologem. „Ještě jsem se nepomstil. Ještě jsem nedosáhl spravedlnosti. To je to, co jsem dělal špatně.“ Jeho paže se zvedly, jako by s tím nápadem přišlo i vítězství. „Když znásilním a zabiju jednu z jejich žen, vše bude zase na světě v pořádku. Spravedlnosti bude dosaženo. A nebylo zrovna příhodné, že ty jsi zrovna ta děvka, která mě nechala zavřít zrovna tu noc, kdy mě napadla tahle myšlenka? A potom jsem letmo viděl tvé jméno a adresu na jedné z výpovědí svědků ve spisu, když jsem podepisoval propouštěcí papíry z vězení. Bylo to, jakoby mi osud říkal, co mám dělat, přikazoval, co mám dělat.“

Třásla jsem se a můj spodní ret se chvěl.

Bylo toho tolik, co jsem mu chtěla říct: Dvě špatné věci z toho neudělají tu správnou. Já jsem nebyla ta, která zabila jeho matku, takže pomsta by nebyla vykonána, když mě zraní. Nebyla by v tom žádná spravedlnost.

Mimo to, dělat z toho rasovou záležitost by bylo prostě hloupé. Adolf Hitler byl bílý. Ted Bundy, John Wayne Gacy, Vrah od Zelené řeky. Všichni bílí a všichni nelítostní vrazi. Ale nemyslím si, že by bílí lidé byli ďábelští. Dobře, kromě tady tohoto hnusáka, a i přesto jsem dost chytrá na to, abych viděla, že kdysi začínal jako normální, průměrný chlap bez jakékoli nenávisti v něm; jeho žal ho zatraceně zpackal.

Vsadím se, že muž, který zabil jeho matku, byl ponižován bílými lidmi před tím, než se taky stal zrůdou. Je to vražedný, hnusný cyklus, který je třeba zastavit. Chtěla jsem tomu chlapovi říct, že musí nechat tu bolest a nenávist odejít nebo skončí tak, že už nebude návratu zpět, až na to… myslím si, že už tak skončil.

Skoro jsem se kvůli němu cítila špatně. Nedokáže už rozeznat logické důvody mezi dobrem a zlem. Ten muž, kterým nejspíše kdysi býval, je už dávno pryč. Jeho démoni ho kompletně pohltili. Pak jsem si ale uvědomila, že mě ten sráč unesl, řekl mi, že mě chce znásilnit a zabít, takže… jakákoli sympatie vůči němu se nedostala ani na povrch.

Plná hněvu a strachu jsem nemarnila slova. Snažila jsem se udržet panického záchvatu, pobouřeně na něj zírala, když zavřel nůž, strčil ho do kapsy, pak něco popadl a nechal to spadnout ke mně dolů do sklepa.

Hlasitě to zařinčelo, rozléhalo se to v mém betonovém vězení, až jsem sebou škubla a zakryla si uši, dokud jsem si neuvědomila, že mi právě dal ocelový žebřík.

Zamrkala jsem na něj, v mé hrudi rostlo napětí z očekávání a má hlava se točila nadějí na svobodu. Když se mé svaly napjaly, nejistá zda věřit této olivové ratolesti nebo ne, řekl, „takhle to bude. Buď vylezeš ven a zemřeš na slunečním světle nebo slezu dolů a zemřeš v temnotě. Tvoje volba.“

Moje vidění se zastřelo a zrychlil se mi pulz. Strach proudí v žilách. Mé ruce, nohy a možná i vlasy se mi třesou mimo mou kontrolu.

Chci si vybrat možnost C, žádnou z těch jeho nabízených. Ale Psycho Únosce, začal vytahovat znovu nůž z kapsy a vypadal, že se chystal šplhat dolů, takže jsem se vrhla k žebříku, moje krvavé ruce popadly příčku a mé kolena se třásla tak, že jsem se nemohla skoro hýbat.

Byla jsem tak slabá; byl zázrak, že jsem se vůbec dokázala přitáhnout jednu příčku po druhé. Moje tělo bylo ztuhlé po dnech ležení ve fetální pozici, můj krevní cukr byl neskutečně nízký a moje oči nebyly schopny se dostatečně přizpůsobit venkovnímu světlu, nicméně čím více jsem šplhala, tím více jsem si uvědomovala, že je pozdější denní doba, než jsem čekala. Bylo přibližně kolem doby, kdy jsem chodila do práce. Snažila jsem si vzpomenout, zda jsem měla mít dnes směnu nebo ne, ale můj mozek nebyl schopen fungovat správně.

Proč se vůbec stresuju kvůli ztrátě práce, zatímco šplhám z mé betonové díry, abych se setkala se svou smrtí.

Myslím, že jsem v šoku.

Podívala jsem se vzhůru a mé naděje opadly. Sakra, můj únosce nebyl malý. Měl přes 180 centimetrů a přes 90 kilo. Nebyla žádná šance, že bych ho přeprala, zvláště když byl tak velký. V životě jsem si vzala jen jednu jedinou lekci sebeobrany a v tuto chvíli jsem si nedokázala vzpomenout ani na jeden chvat, který jsem se učila. Šance, že bych z toho vyšla jako vítěz, byly nulové.

Ale když jsem opatrně šplhala z díry v zemi, Coltonův hlas zněl v mé hlavě.

Nejsi typ, který by šel k zemi po první ráně. Vždycky vyskočíš zpátky a vrčíš.

Jsi bojovnice.

Ano, jsem.

Jsem bojovnice a budu bojovat.