TSIR - 5. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Whitaker

Netuším, kdo to je, nebo proč tu je.

Na okamžik mě napadne, že jsem udělal něco špatně, že jsem dal chatu na nějaké webové stránky na pronájem během chvíle, kdy jsem byl náměsíčný. Nebo sem Bran poslal uklízečku, jako dárek k Vánocům?

Ale ne, já to neudělal a Bran ani neví, kde chata je. A ve chvíli, kdy tato krásná žena otevře ústa, mi potvrdí, že sem nepatří.

„Omlouvám se,“ řekne se slzami v zelených očích. Má dlouhé hnědé vlasy až k pasu; vypadají tak hladce a zatraceně měkce, stejně, jako její pokožka. „Vím, že to bylo špatné, Whitakere a odejdu, slibuju.“

„Jak víš, kdo jsem?“ Jdu k ní a rozhlížím se kolem, abych zjistil, zda je sama. „A kdo je s tebou?“

„Jsem sama, přísahám.“ Přitiskne si ruce k tvářím. „Och bože, omlouvám se.“

„A jak víš, kdo jsem?“ Pak si všimnu chaty, nikdy jsem ji neviděl tak nazdobenou od doby, kdy babička umřela.

Vyzdobenou až po tu poslední nejmenší ozdobu na té nejsmutněji vypadající borovici, jakou jsem kdy viděl. Je křivá a malá, ale pokud ji sem dostala ona, pak bych řekl, že jsem ohromen.

„Viděla jsem fotky, ty ozdoby… a tvé oči. Jsou stejné, jako když jsi byl malý.“

Střelí očima k zarámované rodinné fotografii na poličce. Musela sedět na pohovce, když jsem přijel. Pila čokoládu a četla Dickinse. Jaký rozkošný pohled. Má na sobě dokonce jeden ze starých babi

činých svetrů. Červený s perličkami na límci.

Všimne si toho. „Omlouvám se, zasáhla jsem tím nejhorším způsobem. Tohle všechno není moje, ale tvoje a…“ Zakryje si tvář a začne brečet.

„To je v pořádku.“ Přistoupím k ní s vědomím, že pro mě nepředstavuje žádnou hrozbu. Je sladká a má potíže. Proč by jinak nedovoleně pobývala v chatě někoho jiného uprostřed ničeho – o Vánocích? „Nechceš mi říct své jméno?“

Popotáhne, utře si oči a polkne. Pohlédne na mě. „Jsem Cozy. No, Cozette.“

„A já jsem Whitaker Lancaster a máš pravdu, tohle je chata mojí rodiny.“

„Přidají se k tobě?“ Zeptá se tiše a kousne se do spodního rtu.

Zavrtím hlavou a přejedu si rukou po čelisti. „Ne, všichni umřeli. Jsem jediný z Lancasterů, který zbyl.“

Natáhne ruku a položí mi ji na paži. „To je mi líto, Whitakere. To je strašné.“

„A co ty? Ty jsi tu sama, na Štědrý den. Kde máš rodinu?“

Stáhne ruku a já okamžitě své otázky zalituju, protože bych byl mnohem radši, kdyby se mě dotýkala.

„Nikdo z nich už není…“ ztichne a já v jejích očích vidím smutek. Zlomí mi to srdce, protože jsou Vánoce – měl by to být čas veselí. A vím, že můj příjezd jí zničil plány. Jsem na vážkách, nechci zasahovat do toho, co si vytvořila v mé chatě, ale pořád to tu vlastním.

„Můžu si sbalit své věci a…“

„Nebudu tě tlačit do odpovědí a vysvětlení. Nikdo by nezůstával v domě někoho jiného, kdyby neměl pocit, že je přitlačený ke zdi. Můžeš tu zůstat, všechno vyřešíme později, ale jsou Vánoce a já musím uvařit večeři.“

„Proč jsi ke mně tak laskavý?“ Řekne s upřímností v očích, ruce se jí chvějí, jak je tiskne na srdce.

Přistoupím k ní, přeju si, aby věřila, že neohrožuju její bezpe

nost. Ve skutečnosti jsem opakem nebezpečí. „Nikdo nechce být na Vánoce sám.“

„Přesto si sám jel do lesů a chatky, která byla vážně dlouho opuštěná. Zdá se, že jsi chtěl být sám,“ zkroutí rty a hledá v mých očích pravdu.

„Potřeboval jsem vypadnout z města. Pryč od lidí, co tam znám. Potřeboval jsem se nadechnout. Čerstvý vzduch a nový pohled. Nevadí mi společnost, kohokoli jiného.“

„Ale ani mě neznáš.“ Tlačí na mojí úvahu. „Mohla bych být ztělesněním všeho, čemu ses snažil vyhnout.“

Pohlédnu na Cozy a na její půjčený svetr. Připravila scénu pro ty nejdokonalejší Vánoce. Nepřál jsem si číst knihu u krbu a něco teplého k pití? „Mám pocit, že žena, která takto vyzdobila chatu, kdo oceňuje nostalgii svátků, které má babička tak vroucně milovala, je někdo výjimečný.“

„Ozdoby tvé babičky jsou tak nádherné. Vypadají, jako by se jich nikdo nedotknul už roky.“

„To máš pravdu.“ Vejdu do kuchyně. „Rodiče umřeli před více, jak rokem a od té doby jsem tu nebyl. Přišlo mi to tu tak depresivní, příliš mnoho vzpomínek.“

Jde za mnou do kuchyně. „A já je všechny otevřela. Ještě jednou se omlouvám. Skutečně.“

„To je v pořádku, vlastně je to tu docela pěkné. Je to, jako bych skutečně přijel domů na Vánoce.“ Otevřu ledničku a zjistím, že v ní nic není. Na pultu je malá sbírka konzervovaného jídla. Ztuhnu. Uvědomím si, že tahle žena nemá žádné peníze, její zásoba je tak malá, že to, co jí se sotva dá považovat za jídlo. Sleduje můj pohled a vím, že v mých očích čte celou situaci.

„Nemám toho moc. Tohle je vše, co zbylo.“ Vykročí ke své skromné kupičce. Zamrká slzy. „Měla jsem problémy. Musela jsem opustit místo, kde jsem žila a… vím, že je tohle ode mě špatné.“

„Nemusíš se pořád omlouvat.“ Řeknu upřímně. Bolí mě vidět ji takhle rozrušenou. Vypadá jako vánoční anděl a chci, aby cítila, jak se o ní starám, moji péči. Cítím obrovskou potřebu ji chránit a udržet v bezpečí. „Jsem rád, že jsi našla moji chatu, když jsi ji potřebovala. Teď už žádné další omluvy. Musím rychle uvařit hostinu.“

Usměje se. „Přinesl jsi jídlo?“

„Všechno možné.“

„Tvoje babička měla krabičku s recepty na vánoční menu.“ Tváře jí zrůžoví. „Nestydím se přiznat, že jsem si je zapamatovala.“

„Jo?“ Přikročím k ní, chci rychle posunout čas vpřed, přeju si, abychom byli natolik blízko, abych mohl obtočit ruce kolem jejího úzkého pasu. Abych ji mohl políbit, aniž bych ji vyděsil. Byla zraněná, to je jasné a já se rozhodnu učinit z těchto Vánoc pro Cozy to nejkrásnější období v roce.